Portál:Česká republika
Česko (plným názvem Česká republika) je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Hlavním městem země je Praha. Rozkládá se na ploše 78 867 km, na území tří historických zemí (Čech, Moravy a části Slezska). Současné administrativní se dělení čítá 14 samosprávných krajů. Prvním doloženým státním útvarem na českém území byla v druhé polovině 9. století Velká Morava. Roku 1212 vzniklo České království, k němuž byla postupem času připojená další území, jejichž právní sounáležitost posvětil Karel IV. v roce 1348. Země Koruny české se v roce 1526 staly trvalou součástí Habsburských držav. Roku 1918 vzniklo spojením Zemí Koruny české a částí Horních Uher nezávislé Československo. Před vypuknutím druhé světové války byly Čechy a Morava anektovány nacistickým Německem. Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva z pohraničních oblasti obnoveného státu. Komunistická strana vládla v tomto státě od roku 1948 do sametové revoluce v roce 1989. V roce 1993 zaniklo Československo. Česko je od roku 1999 členským státem NATO a od roku 2004 také Evropské unie.  Dějiny  Geografie  Společnost  Ekonomika  Kultura  Politika  Vzdělání  Doprava
| ||||
 |
|
|
Spor o smysl českých dějin je označení polemiky, jež se odehrávala přibližně v letech 1895–1938 a které se účastnily přední osobnosti české filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl) a české historiografie (Josef Pekař, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý, Jan Slavík aj.), ale i z jiných oblastí (např. politik Josef Kaizl). Spor měl několik rozměrů, zásadním prvkem však byl rozpor mezi Masarykovým filosofickým „idealisticko-teleologickým“ a Pekařovým „empiricko-pozitivistickým“ pojetím českých dějin. Spor vedl mimo jiné i k přehodnocování metodologie historické vědy.
Spor se odehrál v několika vlnách. Podnětem se stalo Masarykovo pojednání Česká otázka, vycházející z představy, že české národní hnutí se zakládá na myšlence humanity, jež od husitství pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Proti tomu se postavil Kaizl, který jednak zpochybnil tuto kontinuitu a jednak upozornil, že Masaryk humanitu chápe velmi vágně. Polemika se nicméně rozhořela až v 2. desetiletí 20. století, když Jindřich Vančura nekriticky vyzdvihl Masarykův přínos pro historiografii a naopak znevážil práci předního historika Jaroslava Golla. Golla se zastali jeho žáci Kamil Krofta, především však Josef Pekař. Pekař navíc poukázal na to, že Masarykovy teze se nezakládají na výsledcích historické vědy. Po další výměně názorů, ke které se přidal také Jan Herben, se celý spor pokusil shrnout Zdeněk Nejedlý, který se snažil dát zapravdu oběma stranám: Pekařovo stanovisko je správné vědecky, Masarykovo pak filosoficky. Naplnění Masarykova programu vznikem Československa a hlavně nespokojenost Emanuela Rádla s Nejedlého „dvojí pravdou“ vedlo k další vlně polemik. V tomto období však spor začal nabývat odlišného charakteru. Spory o vědeckou podloženost Masarykovy teorie se sice vedly dále, do popředí se však stále více dostávala diskuse o metodologii historické vědy. Velmi důležitou roli zde sehrály příspěvky Jana Slavíka, jenž zdůrazňoval, že pouhé pozitivistické řazení jednoho faktu za druhým je neplodné, že je nutno si uvědomit, jak vlastně obraz o minulosti vzniká, že historik není nikdy absolutně objektivní a musí se při své práci zabývat také teorií historické vědy. Masaryk pak ještě apeloval na to, aby historie nebyla „vědou pro vědu“, nýbrž „vědou pro život“. Spory na konci 30. let utichly po smrti Pekaře a Masaryka roku 1937 a po nacistické okupaci Československa. |
 Sněžka - nejvyšší hora Česka a Obří důl. |
|
|
|
 Třebíč ( Třebíč měla roku 2011 přes 37 tisíc obyvatel. Počátky města souvisí se založením benediktinského kláštera nad řekou Jihlavou roku 1101, na jehož místě se dnes nachází zámek. První písemná zmínka o městě, kterou je listina opata Martina, pak pochází z roku 1277. Městská práva obdrželo město od markraběte Karla roku 1335, díky tomu získalo i právo opevnit se hradbami a příkopy. V dobách svého největšího rozmachu byla Třebíč po Olomouci a Brně nejvýznamnějším střediskem na Moravě, statky zdejšího kláštera dosahovaly téměř až k Opavě. Počet obyvatel začal vzrůstat až po druhé světové válce spolu s výstavbou rodinných domů a následně velkých panelových sídlišť, z velké části coby domovů pro zaměstnance nově budované elektrárny v Dukovanech. Dnes je Třebíč důležitým centrem západní Moravy a okresu Třebíč. Rozloha Třebíče činí 56 km2 a město je členěno do 17 částí, z nichž se 10 nachází přímo ve městské zástavbě a zbylých 7 v blízkém okolí. Ve městě jsou významné památky, Třebíčská židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa byly v roce 2003 zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO. Karlovo náměstí v centru města je jedním z největších náměstí v České republice. V roce 2008 bylo zveřejněno usnesení rady města, že město Třebíč hodlá usilovat o dosažení titulu statutárního města. |
 Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; 1155/1167? – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky. Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra. V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu. V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení. |
