Stavovský stát

Stavovský stát je forma monarchie, v níž je státní moc rozdělena mezi panovníka a sněm, v němž zasedají zástupci jednotlivých stavů, tj. zpravidla vyšší (panstvo) a nižší (rytířstvo) šlechty, královských měst (měšťané) a duchovenstva (klérus, kněží). Panovník je vnímán především jako reprezentant státu a vrchní velitel vojsk. Zemský sněm má zákonodárnou moc, právo na svolání zemské hotovosti (armády) a volí panovníka. Se střídavými úspěchy takové státy existovaly po celé 14. a 15. století a částečně i v 16. století v různých zemích západní a střední Evropy, aby nakonec převládla moc absolutních panovníků a absolutistický stát.[1]

Stát Koruny české v době stavovské (1434–1620)

Jednání ve Staré sněmovně v roce 1564 za přítomnosti krále Maxmiliána
Podrobnější informace naleznete v článcích Bitva na Bílé hoře, Stavovský odboj roku 1547, České stavovské povstání a Česká konfederace.

Po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan sice došlo k ustavení královské moci, ale změnil se poměr sil mezi panovníkem a stavy. Ještě silnější vliv v zemích Koruny české získaly stavy v 2. polovině 15. století za vlády Vladislava Jagellonského. Ve Vladislavském zřízení zemském z roku 1500 bylo právně potvrzeno výsadní postavení šlechty a byla také významně omezena královská moc. Jednotlivé země měly vlastní autonomní zemské sněmy, v nichž zasedali zástupci šlechty a královských měst, nikoliv však církve. Rozhodnutí sněmů se stávala zákonem a byla zapisována do zemských desek. Na sněmu měl král pouze pravomoc zákonodárné iniciativy, stejně jako jiní členové sněmu.[2]

Významnou proměnou prošel po skončení husitských válek proces příchodu nového krále na trůn. Prosté nástupnictví založené na dědickém právu se uplatňovalo jen částečně a stavy nového panovníka buď přijímaly, nebo přímo volily. Zcela bez ohledu na dědické právo byl roku 1458 zvolen Jiří z Poděbrad, přijati byli sněmem panovníci z rodů Habsburků a Jagellonců. [2]

V rovině správy byl král závislý na vůli šlechty především, když šlo o jmenování, nebo odvolání úředníků (těmi nejvyššími byli v Čechách nejvyšší purkrabí, na Moravě hejtman). Navíc zemské úřady byly uděleny doživotně, díky čemuž byli jejich držitelé nezávislí na králi a jeho vůli. Moc soudní byla taktéž omezena, jelikož komorní i dvorský soud se dostaly pod kontrolu stavů a králi náleželo jen právo udělit milost. Došlo také k úpravě majetkových pravomocí, kdy bylo od sebe odděleno korunní zboží, které nepatřilo králi, nýbrž fakticky státu a král s ním směl disponovat jenom omezeně a se souhlasem stavů; a komorní zboží, což byl majetek, který byl fakticky osobním jměním panovníka, který tak s ním mohl volně nakládat bez vazby na souhlas stavů.[2]

Habsburkové po svém nástupu na český trůn v roce 1526 postavení panovníka posílili, a to hlavně díky nejednotnosti a vzájemné svárlivosti českých a moravských stavů. Poražením stavovského povstání v roce 1620 byly Ferdinandem II. provedeny kroky k omezení moci stavů a zavedení absolutismu. To bylo v roce 1627 v Čechách zakotveno zákonem (Obnovené zřízení zemské) a o rok později i na Moravě.

Plán stavovského státu v období Druhé Československé republiky

Podrobnější informace naleznete v článcích Korporativní etatismus, Rakouský stát, Benito Mussolini a Italská sociální republika.

Návrh programu, který byl schválen 16. února 1939 programovou komisí Strany národní jednoty nebyl přijat.[3] Ustavující sjezd nově vzniklého uskupení plánovaný na květen 1939 se už vzhledem ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava nestihl konat, ale jeho návrh programu označoval hned ve svém úvodu tuto stranu jako „výhradní nositelku mocenské vůle národa“. Návrh programu k uskutečnění stavovského státu měl velmi blízko k modelu italského fašismu nebo modelu autoritativního Rakouského státu. Hned v úvodu uváděl, že „Stav je veřejnoprávní sdružení všech osob, jež plní v národní pospolitosti společný hospodářský a sociální úkol. Sdružuje tedy zaměstnavatele i zaměstnance u jednoho společného stolu.“, dále počítal se státním zřízením tvořeným šesti stavy: zemědělstvím, průmyslem, živnostmi, peněžnictvím, obchodem a dopravou, svobodnými povoláními a veřejnými zaměstnanci. Každý stav měl pak zřídit vlastní komoru a z ní zvolení delegáti vytvářet „Nejvyšší hospodářskou radu republiky”. Stávky měly být zakázány a nad jmenováním představitelů stavů měla mít hlavní slovo vláda.[4] Na konci února přistoupila Národní jednota ke zřizování jednotných odborných a odborových organizací.[5]

Odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ KELLER, Jan. Sociologická encyklopedie - stát stavovský [online]. Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2017-12-11 [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Období stavovské monarchie [online]. Opava: Fakulta veřejných politik v Opavě Slezské univerzity v Opavě [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ Nový program Strany národní jednoty 16. 2. 1939 | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ Luboš Palata: Autoritativní režim druhé republiky a české katolické elity, Katolická teologická fakulta UK, dipl. práce, Praha 2018.
  5. ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 14.03.1939, s. 4: Karel Štěpánek, Myslivecká Národní jednota.

Zdroj