Anglická literatura

Anglická literatura byla dlouho synonymem pro literaturu Britských ostrovů vůbec. Byla do ní zahrnována jednak tvorba autorů, působících na území Anglie a píšících i v jiných jazycích než je angličtina (především v latině), jednak tvorba anglicky píšících autorů z Walesu, Skotska, Irska a z území britských kolonií. Díky postupnému národnímu sebeuvědomění v těchto zemích je v současnosti za anglickou literaturu považována jen ta, která nyní vzniká na území Anglie.

Periodizace anglické literatury

Časově lze anglickou literaturu rozdělit do čtyř hlavních období podle jazyka, ve kterém byla vytvářena:

• Staroanglická literatura neboli literatura anglosaská – zhruba od poloviny 5. století (obsazení Anglie anglosaskými kmeny) do roku 1066 (bitva u Hastingsu a ovládnutí Anglie Normany).
• Středoanglická literatura – od roku 1066 do konce 15. století, tj. do nástupu renesance.
• Raná novoanglická literatura – od nástupu renesance koncem 15. století zhruba do poloviny 18. století.
  • Renesance, manýrismus a baroko
  • Klasicismus a osvícenství
• Moderní anglická literatura – od poloviny 18. století do dneška
  • Preromantismus (sentimentalismus)
  • Romantismus
  • Viktoriánská próza, poezie a drama
  • Literatura mezi dvěma světovými válkami
  • Od konce druhé světové války po současnost

Staroanglická (anglosaská) literatura

V době po odchodu Římanů okolo roku 410 začala být Anglie osidlovaná germánskými kmeny, označovanými společným názvem Anglosasové, přičemž původní keltské obyvatelstvo bylo vytlačováno do Walesu a Skotska. Z kontinentu do Anglie přenesené runové písmo s příchodem křesťanství (zhruba od počátku 7. století) postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky. Jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do společného jazyka dnes nazývaného staroangličtina, resp. anglosaština.

Památky anglosaské literatury, často založené na mytologii germánských kmenů, známe jen díky pozdějším rukopisům, ve kterých se dochovaly. Šlo jednak o rituální poezii a o další žánry lidové slovesnosti (například hádanky), jednak o poezii duchovní a také epickou.

Nejvýznamnější anglosaskou literární památkou je aliterační hrdinský epos Beowulf, jehož vznik je datován do období kolem roku 675 až 750. Epos se jmenuje podle jeho hlavního hrdiny, knížete a válečníka Beowulfa, odehrává se ve Skandinávii v 5. až 6. století a mísí se v něm pohanské a křesťanské motivy.

Kromě Beowulfa se z anglosaské hrdinské poezie dochovaly jen zlomky jako Waldere nebo Bitva u Maldonu (The Battle of Maldon). Ve dvorské poezii však zaujímaly významné místo elegie, variace na téma pomíjivosti světa a člověka.

Přibližně v té samé době vznikala i náboženská lyrika a epika z Cædmonovy a Cynewulfovy školy. Samotný Cædmon (zemřel kolem roku 680) je považován za autora Hymnu o Stvoření, prosté náboženské básně o pouhých devíti verších, která velebí Boha Stvořitele a ve které je tradiční aliterující formou vyjádřena vroucí síla křesťanské myšlenky. Druhým známým anglosaským básníkem je Cynewulf (druhá polovina 8. století) z jehož školy pochází epické skladby s náměty z Nového Zákona a ze života svatých a také báseň Sen o kříži považována za nejkrásnější staroanglickou báseň vůbec.

Současně se rozvíjela také latinsky psaná duchovní literatura, mezi jejímiž autory vynikl zejména benediktinský mnich svatý Beda Ctihodný nebo též Beda Venerabilis (kolem 672–735), z jehož prací je nejvýznamnější Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů) obsahující církevní a politickou historii Anglie od dob Julia Caesara až do roku 731.

Staroanglická próza se rozvinula až v 9. století především díky wessexskému králi Alfrédovi Velikému (kolem 848–899). Poté, co zastavil nájezdy Vikingů, vytvořil stát, který se stal centrem vzdělání a kultury. Sám překládal z latiny teologická a filosofická díla a další významné překlady zprostředkoval (mimo jiné například překlad Bedových Církevních dějin národa Anglů). Na jeho popud také vznikla Anglosaská kronika, soubor letopisů popisujících historii Anglosasů. Kronika byla průběžně aktualizována a její tvorba pokračovala až do roku 1154.

Nástupci Alfréda Velikého přestali díky neustálým vyčerpávajícím válkám s Vikingy jeho osvětový odkaz rozvíjet. Duchovní oživení v zemi tak nastalo až ve 2. polovině 10. století díky tzv. benediktinské klášterní reformě, tj. vlivu benediktinských klášterů na rozvoj vzdělanosti v zemi. Vrcholem tohoto procesu jsou homilie a hagiografické spisy mnicha Aelfrica (asi 950 – asi 1010), který se svými žáky rovněž přeložil prvních sedm knih Starého zákona. Posledním významným staroanglickým prozaikem byl yorský arcibiskup Wulfstan (zemřel 1023), autor vášnivých kázání, z nichž nejpůsobivější je Sermo Lupi ad Anglos (asi 1013, Kázání Vlka k Angličanům).

Středoanglická literatura

Po bitvě u Hastingsu roku 1066 došlo k ovládnutí Anglie Normany. Vývoj anglosaské literatury byl násilně zastaven a vládnoucím jazykem se stala tzv. anglonormanština (francouzský dialekt severofrancouzských Normanů), která sebou přinesla i změny v oblasti tematické (rytířské eposy a romány, dvorské kurtoazní náměty, trubadúrská poezie). Původní anglosaská kultura nadále přežívala převážně jen v ústně tradované náboženské lidové tvorbě. Vývoj domácího jazyka pak pod normanským vlivem vyústil do střední angličtiny, která jako literární jazyk postupně získávala ztracené pozice, až se ve 2. polovině 14. století prosadila i mezi šlechtou.

Velký vliv na další vývoj anglické kultury měl ale především latinský spis Historia Regum Britanniae (Dějiny britských králů), který roku 1136 napsal kněz Geoffrey z Monmouthu (asi 1090–1155). V této knize je britská historie odvozována od uprchlíků z Tróje, je spojována se starověkou řeckou a římskou kulturou a končí vládou krále Artuše. Dílo mělo zásadní vliv na středověkou rytířskou epiku a je na něm založen rytířský román Brut (asi 1155, Lé Roman dé Brut) anglonormanského básníka Roberta Waceho (kolem 1100 – po 1174).

Podle Waceho románu vznikla kolem roku 1200 první významná skladba v anglickém jazyce, veršovaná kronika Dějiny Britů (Historia Brutonum), kterou vytvořil vesnický kněz Layamon působící ve středozápadní Anglii. Třetina kroniky, spojující anglosaské literární tradice s novými normanskými vlivy, je věnována králi Artušovi.

Z anglických veršovaných rytířských románů jsou nejpozoruhodnější Král Horn (King Horn) z 1. poloviny 13. století, Havelok Dán (The Lay of Havelok the Dane) z 2. poloviny 13. století a Richard Lví srdce (kolem 1300, Richard Coer de Lyon). Svého vrcholu pak tento žánr dosáhl koncem 14. století v anonymním díle Sir Gawain a Zelený rytíř (kolem 1370, Sir Gawain and the Green Knight), napsaný aliteračním veršem, založený na pověstech o králi Artušovi, a spojující v sobě staré keltské mýty s novým rytířským duchem a křesťanskou etikou.

Druhým vrcholem středoanglické aliterační poezie je alegorické snové Vidění o Petru Oráčovi (kolem 1370 až 1390, The Vision Concerning Piers Plowman), které složil chudý klerik William Langland (asi 1330–asi 1390), Jde o satirické zpodobení pozdně středověké společnosti a zároveň vize prostého křesťanského života.

Středoanglická próza dosáhla ve 14. století svého vrcholu jednak ve fantaskním Cestopise pana Johna Mandevilla, který vyšel nejprve francouzsky roku 1356 a pak anglicky roku 1375 a jehož autor byl snad Angličan ze St Albans, jednak v díle mistra Oxfordské univerzity Johna Wyclifa (asi 1320–1384), který byl propagátorem reforem římskokatolické církve a z jehož popudu vznikl první anglický překlad Bible.

Vyvrcholením celé středoanglické literatury je dílo Geoffreyho Chaucera (asi 1343–1400), který zejména svým rámcovým veršovaným dílem Canterburské povídky (1387–1400, The Canterbury Tales) přinesl do Anglie nové myšlenky evropského humanismu a renesance. Chaucer navazoval na Danta a Boccaccia, kodifikoval středoanglický jazyk jako jazyk literární a vytvořil nový veršový systém, založený na pravidelném rytmu a důvtipném rýmu, který se v anglické poezii natrvalo prosadil.

V 15. století byla anglická literatura poznamenána jistou ztrátou dynamiky ve svém vývoji především díky neustálým válečným aktivitám vně i uvnitř země (stoletá válka s Francií a občanská válka dvou růží mezi Lancastery a Yorky). Chaucerovi následovníci, jako John Lydgate (kolem 1370 – kolem 1450), Thomas Hoccleve (asi 1368–1426) nebo John Skelton (asi 1460–1529), se omezovali na nová, nikoliv však dokonalejší zpracovávání některých aspektů Chaucerova díla. Určitého rozmachu však dosáhla anglická náboženská poezie a nábožensky inspirované morality, alegorické středověké duchovní hry zobrazující boj dobra se zlem, z nichž nejznámější jsou anonymní Hrad vytrvalosti (asi 1425, The Castle of Perseverance) a Kdokoli (asi 1485, Everyman), zachycující poslední den Člověka, pro kterého přichází Smrt.

Rytířský román již zažíval úpadek s výjimkou vysoce originálního prozaického zpracování artušovských pověstí sira Thomase Maloryho (asi 1405–1471) Artušova smrt (1485, Le Morte d'Arthur), které vyznívá jako symbolický obraz zániku rytířské epochy. Děj knihy se odehrává především v Británii a Francii v druhé polovině 5. století a vypráví se v něm převážně o jednotlivých rytířských výpravách rytířů Kruhového stolu, na kterých hrdinové prožívají nejrůznější fantastická dobrodružství, bojují s jinými rytíři a příšerami. Jde o jakési shrnutí středověké artušovské literatury a jako takové má dodnes velký ohlas. Jednotlivé příběhy jsou sice spojeny postavami a prostředím, dějově jsou ale na sobě v podstatě nezávislé.

V té době také došlo k velkému rozkvětu anglofonní literatury ve Skotsku. Ta má své počátky ve 14. století v rytířském eposu Bruce (1375, The Bruce) Johna Barboura (kolem 1320–1395) o osudech skotského krále Roberta I. V 15. století se pak rozvíjela v básnické tvorbě Chaucerových napodobitelů Roberta Henrysona (kolem 1430–kolem 1506) a Williama Dunbara (kolem 1460 – kolem 1520).

Naprosto zásadní bylo pro další rozvoj anglické literatury zavedení knihtisku Williamem Caxtonem (asi 1422–1491), který roku 1473 vytiskl v Bruggách ve vlastním překladu z francouzštiny první anglickou knihu Sbírka pověsti trojských (The Recuyell of the Histories of Troy) a rok později opět ve vlastním překladu (tentokrát z latiny) nejslavnější alegorickou satiru na středověkou společnost od italského dominikána Jakoba de Cessolise pod názvem Hra v šachy (Game and Playe of the Chesse). Roku 1476 Caxton založil ve Westminsteru tiskárnu, kde vytiskl asi sto anglických knih (mezi nimi i Canterburské povídky a Artušovu smrt).

Raná novoanglická literatura

Renesance, manýrismus a baroko

16. století bylo v Anglii dobou velkého literárního rozkvětu. Nástup renesance s sebou přinesl novou, světu otevřenou duchovní orientaci, danou jednak náboženskou reformací, jednak filosofií humanismu. Důležité bylo také to, že dvůr Jindřicha VIII. a později Alžběty I. se stal nejen politickým, ale i kulturním centrem, což vyvrcholilo v druhé polovině 16. století slavnou alžbětinskou dobou, označovanou za zlatý věk Anglie.

Humanismus v Anglii dosáhl svého prvního vrcholu v díle právníka, politika a filosofa sira Thomase Mora (1478–1535), který ve svém latinském spise Utopie (1516, Utopia) vylíčil ideální ostrovní stát se spravedlivými společenskými vztahy. Kniha měla obrovský ohlas a slovo utopie se stalo pojmenováním literárního žánru.

Zvláštní průběh měla anglická reformace, protože se do jejího čela postavil sám král Jindřich VIII., který se po svých neshodách s papežem prohlásil roku 1534 jedinou a svrchovanou hlavou anglikánské církve. Zdůraznění autority Písma svatého oproti autoritě papeže mělo za následek další anglické překlady Bible, které byly v letech 1604–1611 shrnuty do tzv. autorizovaného znění (Authorized Version Bible) nazývaného také Bible krále Jakuba (King James Bible).

Renesanční literaturou začíná období novoanglické literatury, ve kterém byly přivedeny k dokonalosti téměř všechny v té době existující literární formy a žánry. Na dvoře krále Jindřicha VIII. působili zejména sir Thomas Wyatt (1503–1542), považovaný za „otce anglického sonetu“, a Henry Howard, hrabě ze Surrey (1517–1547), který se kromě dalšího zdokonalení sonetu zasloužil o zdomácnění blankversu. Tento nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách se pak stal hlavním výrazovým prostředkem alžbětinských dramatiků.

Vyvrcholením poezie té doby je alegorický epos Královna víl (1590–1596, The Faerie Queene) Edmunda Spensera (asi 1552–1596) s prvky vycházejícími z artušovských pověstí, ve kterém se spojují antické a křesťanské motivy s keltskými mýty a středověká literární tradice s humanistickou. V eposu použil Spenser majestátní devítiveršovou strofu, která nese jeho jméno (spenserovskou strofu hojně využívali pozdější básníci například v období romantismu).

Nejvýznamnějším žánrem anglické renesanční literatury se však stalo drama známé jako alžbětinské divadlo. Tento pojem zahrnuje tvorbu anglických pozdně renesančních dramatiků časově spadajících do období vlády Alžběty I. a Stuartovců Jakuba I. a Karla I. (tj. zhruba od poslední třetiny 16. století do občanské války v roce 1642), kdy byly fanatickými puritány zakázány veškeré divadelní činnosti (všechny londýnské scény byly nejprve uzavřeny a o dva roky později zbořeny).

Alžbětinské divadlo vzniklo na základě velké tradice a obliby středověkého divadla (interludia, mirákly, morality atp.) a vyznačovalo se vznikem profesionálních divadelních společností, pro které byly v ekonomicky dobře se rozvíjející zemi vhodné podmínky. Tyto společnosti budovaly pro své potřeby divadelní budovy (například Globe), což vedlo k tomu, že divadlo se stalo součástí společenského života. Náměty k divadelním hrám hledali jejich autoři zejména v antické, italské a anglické mytologii a historii a mnozí z nich čerpali ze sbírky povídek Williama Paintera (asi 1540–1594) Palác potěšení (1566–1567, The Palace of Pleasure). Velmi často také na tvorbě jedné hry spolupracovalo více autorů. Byly pěstovány prakticky všechny žánry: komedie, tragédie, tragikomedie, historické i pohádkové hry. Scénografie uváděných divadelních představení vycházela z tradic středověké symboliky, kterou překonalo až shakespearovské divadlo.

K Shakespearovým předchůdcům patří zejména autoři komedií John Lyly (asi 1554–1606) a Robert Greene (1558–1592). Z Lylyho prací je nejznámější komedie Alexandr a Campaspé (1584, Alexander and Campaspé) s námětem ze života Alexandra Velikého. Greene je zase autorem jedné z prvních anglických komedií se dvěma zápletkami Pamětihodná historie o otci Baconovi a otci Bungayovi (1589, The Honourable History of Friar Bacon and Friar Bungay) založené na životě skutečného filosofa Rogera Bacona ze 13. století, který měl být dle pověstí kouzelníkem. Thomas Kyd (1558–1594) svou tragédií Španělská tragédie (asi 1590, The Spanish Tragedy), považovanou za jakýsi předobraz Shakespearova Hamleta, založil tradici tzv. tragédie pomsty a obohatil tento žánr o psychologickou motivací jednání postav.

Nejvýznamnějším dramatikem před Shakespearem byl Christopher Marlowe (1564–1593), jehož tragédie, například Maltský žíd (asi 1590, The Famous Tragedy of the Rich Jew of Malta) nebo Tragická historie o doktoru Faustovi (1592, The Tragical History of the Life and Death of Doctor Faustus), zobrazují výjimečné až titánské hrdiny, které hubí jejich vlastní ctižádost a vášnivost. Hra o Faustovi je navíc vůbec první dramatické zpracování německé knížky lidového čtení z roku 1587.

Vyvrcholením nejen alžbětinského, ale renesančního divadla vůbec je dílo Williama Shakespeara (1564–1616), kterému se podařilo dosáhnout syntézy všech dostupných konvencí, dramatických žánrových prvků, motivů, typů a témat. Z jeho historických her je nejznámější třídílný Jindřich VI. (1591, Henry VI.), Richard III. (1592) a dvoudílný Jindřich IV. (1597, Henry IV.). Z komedií vyniká zejména Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Marná lásky snaha (1595, Love's Labor's Lost), Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Kupec benátský (1597, The Merchant of Venice), Mnoho povyku pro nic (1599, Much Ado About Nothing), Jak se vám líbí (1601, As You Like It), Veselé paničky windsorské (1601, The Merry Wives of Windsor) a Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night). Neobyčejnou hloubkou se pak vyznačují jeho tragédie, například Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet), Julius Caesar (1599), Hamlet (1604), Othello (1605), Král Lear (1606, King Lear), Macbeth (1606), Antonius a Kleopatra (1607, Antonius and Cleopatra) a další. Kromě toho psal také tzv. romance neboli tragikomické pohádkové hry, jako je Cymbelín (1609, Cymbeline), Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale) nebo Bouře (1612, The Tempest). Shakespeare je však také autorem slavné sbírky Sonetů (1609, Sonnets), jejichž tématem je láska, krása, politika a pomíjivost života a citů, a také několika básní, z nichž nejznámější je Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis) a Znásilnění Lukrecie (1594, The Rape of Lucrece).

Anglické drama po Shakespearovi již nikdy nedosáhlo předcházejícího vrcholu. Ben Jonson (1572–1637) předjímal ve svých satirických komediích, například Volpone aneb Lišák (1605, Volpone, or the Fox), Epicoena aneb Mlčenlivá žena (1609, Epicoene, or the Silent Woman) nebo Alchymista (1610, The Alchemist), poetiku klasicistního dramatu. John Webster (asi 1580–po 1625) psal chmurné kruté tragédie plné vášně, z nichž nejznámější jsou Bílá ďáblice (1612, The White Devil) a Vévodkyně z Amalfi (1613, Duchess of Malfi). Thomas Dekker (asi 1572–1632) a Philip Massinger (1583–1540) jsou autoři lidově laděných komedií mravů a tragikomedií. Francis Beaumont (1584–1616) a John Fletcher (1579–1625) psali kromě komedií i melodramatické tragédie.

Někteří dramatici a básníci psali také prózu, která se rovněž povznesla k velké stylistické dokonalosti, zejména ve dvoudílném didaktickém dvorském románu Eufues (1578–1580, Euphues) již zmíněného dramatika Johna Lylyho), v pastorálním rytířském románu Arkádie (1590, Arcadia) sira Philipa Sydneyho (1554–1586) nebo v Historii světa (1614, The History of the World) sira Waltera Raleigha (asi 1552–1618)

Nejvýznamnějším představitelem prózy po Raleighovi byl filosof sir Francis Bacon (1561–1626), autor slavných Esejí (1597–1625, The Essays), přinášejících filosofické zobecnění lidského pohledu na svět, a utopického spisu Nová Atlantis (1626, New Atlantis), rozvíjejí jeho myšlenku na spojení vědy a státní moci. Nejvýznamnějším Baconovým dílem je ale latinský filosofický spis Nové organon (1620, Novum Organum), jehož obsahem je kritika dosavadního přístupu k vědám a propagace nové induktivní metody bádání. V tradicích utopických spisů pak pokračoval další filosof James Harrington (1611–1677) svým dílem Republika Oceana (1656, The Commonwealth of Oceana).

V 1. polovině 17. století se v anglické literatuře začal jako výraz krize renesančního myšlení prosazovat manýrismus, přechodová fáze mezi vrcholnou renesancí a barokem. Kromě sklonu k vyumělkovanosti a strojenosti (euphuismus podle Lylyho románu Euphues) a důrazu na tajemnost a rafinovanost se umělci také soustřeďovali na své vnitřní zážitky a prožitky a hledali spojitostí mezi vzájemně zdánlivě nesouvisejícími jevy. Představitelem této tzv. metafyzické poezie, plné emocí, smyslu pro paradox, originálního spojení básnických obrazů a intelektuálního důvtipu, byl především anglikánský kněz John Donne (1571–1631) a po něm Richard Crashaw (1613–1649) nebo Abraham Cowley (1618–1667)

K dalším předním básníkům tohoto období patřili tzv. „básníci kavalíři“ podporující krále Karla I. v jeho boji s anglickým parlamentem – Thomas Carew (1595–1640), sir John Suckling (1609–1642) a Robert Herrick (1591–1674).

Dvorská okázalost se začala projevovat i na divadle, především v tzv. maskách, což byly krátké, zpravidla veršované, divadelní hry zahrnující hudbu, zpěv, tanec a bohatou výpravu s kostýmy.

Z pocitu nenaplnění optimistických představ renesance vzniklo baroko silně ovlivněné náboženským mysticismem. V Anglii dosáhlo svého vrcholu až po restauraci Stuartovců (1660) v duchovním eposu Johna Miltona (1608–1674) Ztracený ráj (1667–1674, Paradise Lost), jehož děj je převzat ze začátku první biblické knihy Genesis (vypráví o svržení padlých andělů a jejich vzpouře, o stvoření světa a Satanově pouti po ráji, kde v převtělení za hada svede Evu k prvotnímu hříchu, který vede k vyhnání Adama a Evy z ráje). Roku 1671 Milton doplnil epos kratší epickou skladbou Ráj znovu nabytý (Paradise Regained), pojednávající o pokušení Krista Satanem.

Principy renesanční, manýristické (metafyzické) i barokní poezie a prvky nastupujícího klasicismu se pak spojily v díle Miltonova přítele Andrewa Marvella (1621–1678).

Klasicismus a osvícenství

Když Karel II. nastoupil roku 1660 na anglický trůn, přivezl se svým dvorem z francouzského exilu do Anglie zálibu v literárním klasicismu, který se jako reakce na citové, vášnivé a nábožensky orientované baroko inspiroval hlavně starověkými vzory a zdůrazňoval střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. S klasicismem se překrývá myšlenkové hnutí nazývané osvícenství, které proti barokní religiozitě staví racionalismus, logiku a humanismus.

Mezi raně klasicistické básníky tohoto období patří lyrik Edmund Waller (1606–1687), převážně epický sir John Denham (1615–1669) a satirik Samuel Butler (1613–1680), autor směšnohrdinského eposu Hudibras (tři části: 1663, 1664 a 1678), ve kterém se posmíval puritánům.

Vůdčím představitelem raného klasicismu byl však básník, dramatik, překladatel a literární kritik John Dryden (1631–1700), který psal úspěšné satiry, náboženské básně, epigramy, bajky, divadelní hry, uvedl do anglické literatury alexandrín a trojverší, ustanovil hrdinské dvojverší jako standardní literární formu a zasloužil se o vznik tzv. hrdinského dramatu. Psal také komedie, například Svatba podle módy (1673, Marriage à la mode), ale v těch vynikli zejména sir William Wycherley (1640–1715) a William Congreve (1670–1729).

Pokračováním barokní religiozity jsou do určité míry práce baptistického kazatele Johna Bunyana (1628–1688), který je autorem jednoho z nejslavnějších křesťanských literárních děl vůbec, alegorického románu Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího (dvě části: 1678 a 1684, The Pilgrim's Progress from This World to That Which Is to Come). Dílo je určeno především pro lidové vrstvy a vypráví se v něm o cestě ctnostného člověka jménem Christian z Města zkázy do Nebeského města.

Klasicistická poezie vyvrcholila v díle Alexandra Popea (1688–1744), mistra hrdinského dvojverší, který získal slávu svým směšnohrdinským eposem Uloupená kadeř (1712–1715, The Rape of the Lock).

V 18. století se anglická literatura stala proslulou po celém světě především díky svým prozaickým dílům. Nebývalý ohlas měl především román Daniela Defoa (1660–1731) Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku, zkráceně Robinson Crusoe (1719, The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe, of York), o námořníkovi, který přežil ztroskotání lodě, a následně musel zápasit o holý život na neobydleném ostrově. Další jeho román Dobrodružný život kapitána Singletona (1720, The Life, Adventures and Piracies of the Famous Captain Singleton) vypráví o životě anglického dobrodruha, který byl v mládí prodán do otroctví, uprchl, stal se pirátem a nakonec se vrátil domů jako bohatý muž. Román Moll Flandersová (1722, The Fortunes and Misfortunes of the Famous Moll Flanders), líčí dobrodružný životní příběh mravně narušené ženy, kterou drtivý osud žene z náruče jednoho muže do druhé a která se ve stáří stává úspěšnou zlodějkou a podvodnicí. Defoe byl i úspěšným novinářem, o čemž svědčí i jeho Deník morového roku (1722, A Journal of the Plague Year), fiktivní románová kronika moru v Londýně v letech 1665–1666, ve které autor formou autentické reportáže přibližuje neštěstí i hrdinství londýnského lidu, za zakladatele moderní žurnalistiky jsou však všeobecně považováni sir Richard Steele (1672–1729) a jeho přítel Joseph Addison (1672–1719).

Defoeovu optimistickou víru v sílu člověka a pokrok společnosti nesdílel jeden z nejvýznamnějších evropských osvícenců anglikánský kněz, satirik, pamfletista a básník Jonathan Swift (1667–1745). Ve svém fantastickém cestopise Gulliverovy cesty (1726, rozšířeno 1735, Gulliver's Travels) napsaném jako syntéza parodie na dobrodružné příběhy z cest a satiry na lidskou společnost, která přerůstá v antiutopii, zpochybnil moderní racionalitu, civilizaci i představy o nutném pokroku a nadřazeném postavení lidstva v přírodě. Swift vynikal též jako pamfletista. Za jeho vrcholné dílo v tomto oboru je považován Skromný návrh, jak předejíti, aby děti irských chuďasů nebyly břemenem svým rodičům i zemi, a jak je udělat prospěšnými pro veřejnost (1729, A Modest Proposal: For Preventing the Children of Poor People in Ireland from Being a Burden to Their Parents or Country, and for Making Them Beneficial to the Public), ve kterém navrhuje, aby děti chudých sloužily jako lahodná potrava pro bohaté. Metafora kanibalismu je zde sarkasmem pranýřujícím bezmezné vykořisťování Irska Angličany.

Silnými realistickými prvky se vyznačuje dílo Tobiase Smolletta (1721–1771) a Henryho Fieldinga (1707–1754). Smollett je autorem pikareskního románu Dobrodružství Rodericka Randoma (1748, The Adventures of Roderick Random), v němž využil svých zkušeností ze služby u námořnictva (dílo je považováno za nejlepší ve svém žánru v anglické literatuře). Fielding pak ve svém pikareskním humoristickém románu Tom Jones (1749) vytvořil široké panoráma anglického života v první polovině 18. století. K dalším významným Fieldingovým dílům patří romány Joseph Andrews (1742, The History of the Adventures of Joseph Andrews and of his Friend Mr. Abraham Adams), Jonathan Wild (1743, The Life and Death of Jonathan Wild, the Great) a Amelie (1751, Amelia), všechny opět se satirickým pohledem na současnou společnost.

U zrodu anglické dětské literatury stál tiskař a knihkupec John Newbery (1713–1767), který se jako první specializoval na vydávání knih pro děti s pěknými ilustracemi a kvalitní grafickou úrovní.

Vývoj anglického divadla v období klasicismu zmrazil cenzurní zákon z roku 1737, podle kterého mohla být každá nová hra uvedena až po souhlasu cenzora (nejvíce to postihlo výše zmíněného Henryho Fieldinga, který přerušil svou dramatickou činnost). Ještě před tím však sklidil po celé Británii obrovské úspěchy John Gay (1685–1732) se svou parodií na italskou hrdinskou operu. V díle nazvaném Žebrácká opera (1728, The Beggar’s Opera) přivedl na scénu žebráky, lupiče a lehké ženy, přičemž děj proložil rýmovanými popěvky.

Vůdčím duchem pozdního anglického klasicismu a osvícenství byl literární kritik, básník, dramatik, esejista a lexikograf Samuel Johnson (1709–1784), který svým výkladovým Slovníkem anglického jazyka (1755, A Dictionary of the English Language) položil základy moderní spisovné angličtiny.

Moderní anglická literatura

Preromantismus (sentimentalismus)

Zhruba v polovině 18. století převládl v Anglii jako reakce na racionalismus a rozumovost klasicismu a osvícenství nový umělecký proud, který ohlašoval blížící se romantismus – odtud jeho název preromantismus. Protože se tento proud orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem. Počátky preromantismu je ovšem možno najít již na počátku 18. století za klasicismu, se kterým se tak částečně překrývá.

Zatímco v tvorbě Jamese Thomsona (1700–1748), mimo jiné autora ódy Vládni, Británie! (1740, Rule, Britannia!), která se stala britskou vlasteneckou písní, se ještě objevují idylická citově zabarvená líčení přírody, poezie dalších básníků, patřících především do tzv. hřbitovní školy (Graveyard Poets), se vyznačuje iracionální melancholickou i tajuplnou a pochmurnou náladou.

Hlavním tématem hřbitovní školy byly pochmurné meditace o smrtelnosti často v prostředí hřbitova. Za jejího zakladatel je považován Thomas Parnell (1679–1718) díky své básni Noční dílko o Smrti (A Night-Piece on Death), vydané po jeho smrti až roku 1721.

Základním dílem hřbitovní školy se stala báseň Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality) Edwarda Younga (1681–1765). Za preromantický manifest je pak označována Youngova prozaická práce Úvahy o původní tvorbě (1759, Conjectures On Original Composition) zdůrazňující potřebu intuitivní tvůrčí síly, jež by nahradila přílišnou rozumovost osvícenství

K dalším básníkům hřbitovní školy patřil Robert Blair (1699–1746) se svou básní Hrob (1743, The Grave), Thomas Gray (1716–1771), autor slavné Elegie psané na hřbitově vesnickém (1751, Elegy Written in a Country Churchyard) nebo Thomas Percy (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických balad Památky staré anglické poezie (Reliques of Ancient English Poetry).

Vznikaly rovněž literárním podvrhy, které měly nahradit neexistující starobylé rukopisy. Tak byly „nalezeny“ Ossianovy zpěvy (1761–1765, The Works of Ossian), které mladý skotský učitel James Macpherson (1736–1796) vydával za překlady básní gaelského barda ze 3. století. Další falza středověké literatury zveřejňoval Thomas Chatterton (1752–1770 pod jménem Thomase Rowleyho, fiktivního mnicha z 15. století.

Vrcholem preromantické poezie je dílo Williama Blakea (1757–1827), ve své době nedoceněného básníka, malíře, mystika a symbolického vizionáře, a skotského národního básníka Roberta Burnse (1759–1796), který psal také ve skotštině.

Anglické divadlo po vydání cenzurního zákona čekalo celých čtyřicet let na důstojné dílo. Roku 1777 se však z pera Richarda Sheridana (1751–1816) zrodila nejlepší anglická hra celého 18. století, Škola pomluv (The School for Scandal). Sheridan pokračoval v tradici tzv. komedie mravů, kterou rozšířil o sentimentální senzibilitu. Hlavním cílem jeho satirického výsměchu byla tehdejší vyšší společnost a její přízemní zájmy, pomluvy a pokrytecká morálka.

Mezi hlavní představitele preromantické prózy patří Samuel Richardson (1689–1761), který se svými romány Pamela aneb Odměněná ctnost (1740. Pamela, or Virtue Rewarded) nebo Clarissa aneb Příběh mladé dámy (1748, Clarissa: Or the History of a Young Lady), stal zakladatelem románu v dopisech, a Oliver Goldsmith (1730–1774), autor románu Farář wakefieldský (1766, The Vicar of Wakefield), příběhu chudého anglikánského duchovního, prostého poctivce z nižších vrstev.

Autorem prvního anglického „antirománu“ je Laurence Sterne (1713–1768). Svým humoristickým dílem Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1759–1767, The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman) vytvořil krajně subjektivní a formálně experimentální prózu. Svou snahou zachytit volnou asociaci myšlenek a subjektivní vnímání času v mysli svých hrdinů se stal průkopníkem tzv. proudu vědomí, předchůdcem modernistů a absurdního dramatu. Jeho nekonvenční cestopis Sentimentální cesta po Francii a Itálii (1768, A Sentimental Journey Through France and Italy) významně přispěl k rozšíření pojmu sentimentalismus, který kromě přecitlivělosti začal mít také filosofický nádech.

Záliba v pochmurných motivech se projevila v tzv. gotickém románu, jehož autoři se inspirovali ve středověkých legendách a pověstech se snahou vyvolat ve čtenáři líčením strašidelného příběhu strach. V gotických románech se objevují tajuplné středověké hrady a zříceniny, podzemní labyrinty, opuštěná jezera, zlosynové, nevinné dívky, mniši posedlí ďáblem i příšery a duchové. K jeho představitelům patřili Horace Walpole (1717–1797), který napsal první gotický román Otrantský zámek (1764, The Castle of Otranto), Clara Reevová (1729–1807) se svým Starým anglickým baronem (1777, The Old English Baron), William Godwin (1756–1836), autor románu Caleb Williams (1794), William Thomas Beckford (1760–1844), v jehož díle Vathek (1786) ožívá exotický Orient, Ann Radcliffová (1764–1823) s již spíše romantickými prózami Sicilský román (1790, A Sicilian Romance) a Záhady Udolfa (1794, The Mysteries of Udolpho) a konečně Matthew Gregory Lewis (1775–1818) přinášející svým Mnichem (1796, The Monk) do gotického románu novou problematiku tragédie duše.

V období preromantismu se také zrodil první manifest ženské emancipace, který roku 1792 pod názvem Obrana práv žen (A Vindication of the Rights of Woman) sepsala pozdější manželka Williama Godwina Mary Wollstonecraftová (1759–1797).

Romantismus

Počátek 19. století je v anglické literatuře zcela ve znamení romantismu, ve kterém obraznost a citovost převládala nad rozumovostí a který vznikl jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce.

Za kolébku literárního romantismu je považována právě Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadu Anglie. K nejvýznamnějším z nich patřili William Wordsworth (1770–1850), Samuel Taylor Coleridge a Robert Southey (1774–1843). Wordsworth a Coleridge vydali roku 1798 společně básnickou sbírku Lyrické balady (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova balada Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa a je za to potrestán tajemnými přírodními silami.

Ještě významnější je druhá generace anglických romantiků, kterou reprezentují básníci lord George Gordon Byron (1788–1824), Percy Bysshe Shelley (1792–1822) a John Keats (1795–1821.

Pro dílo lorda Byrona, jednoho z největších evropských básníků vůbec, je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv. byronismus) a revolta proti řádu, bohům a osudu (tzv. titanismus). Byron je také považován za tvůrce dramatické básně a dvou nových lyricko-epických žánrů: moderního eposu (spojení epického vyprávění s proudem lyriky) a poemy, tj. básnické nebo také byronské povídky. Z jeho poem vyniká zejména Džaur (1813, Giaour), Korzár (1814, The Corsair), Lara (1814) a Vězeň chillonský (1816, The Prisoner Of Chillon). Za moderní epos lze označit Childe Haroldovu pouť (1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo Dona Juana (1819–1824). Ve svých dramatických básních, jako je například Manfréd (1817) nebo Kain (1821, Cain). namířil romantickou vzpouru proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu.

Percy Bysshe Shelley je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Známá je také jeho protidespotická tragédie z italské historie Cenci (1819), která byla v Anglii dlouho zakázána. Nejvíce se však proslavil titánským filozofickým dramatem Odpoutaný Prométheus (1820, Prometheus Unbound), ve kterém jeho hrdina vítězně vzdoruje Jovovi ztělesňujícím symbol tyranie a nesvobody.

John Keats (1795–1821) se proslavil zejména lyrickými ódami Óda na slavíka (1819, Ode to a Nightingale), Óda na řeckou vázu (1819 nebo Óda na melancholii (1819, Ode on Melancholy), ve kterých usiloval o sloučení antické mytologie s anglickou přírodou. Dále je autorem poemy Endymion (1818), nedokončeného eposu Hyperion (1820), balady La Belle Dame sans Merci (1819) a básně Podzimu (1819, To Autumn).

Generačním druhem první generace anglických romantiků byl skotský básník a prozaik sir Walter Scott (1771–1832), zakladatel historického románu. Z jeho básnického díla je nejvýznamnější sbírka skotských lidových balad Lidové zpěvy skotského pohraničí (1802–1803, Minstrelsy of the Scottish Border) a báseň Jezerní panna (1810, The Lady of the Lake), z románů Waverley (1814), Rob Roy (1817), Srdce Edinburghu (1818, The Heart of Midlothian), Ivanhoe (1819), Nevěsta z Lammermooru (1819, The Bride of Lammermoor), Pověst o Montrosovi (1819, A legend of Montrose), Kenilworth (1821), Quentin Durward (1823), Talisman (1825, The Talisman), Krasavice z Perthu (1828, The Fair Maid of Perth) a další.

Dalším vývojem prošel gotický román. Dílo Frankenstein aneb Moderní Prométheus (1818, Frankenstein or, The Modern Prometheus) manželky básníka Shelleyho, Mary Shelleyové (1797–1851) je do jisté míry varováním před důsledky vědeckých experimentů a je v něm nastolena otázka odpovědnosti tvůrce za to, co vytvořil. John Polidori (1795–1821), autor dalšího gotického románu Upír (1819, The Vampyre: A Tale) jako první vytvořil prototyp klasického upíra. V románu Poutník Melmoth (1820, Melmoth the Wanderer) Charlese Roberta Maturina (1782–1824) je hlavním hrdinou muž, který za prodloužený život upsal svou duši ďáblu a postupně se stává svědkem hrůz, ve kterých se odráží negativní jevy tehdejší společnosti.

K dalším anglickým romantickým prozaikům patří Jane Austenová (1775–1817), představitelka tzv. rodinného románu (Domestic Novel), například Pýcha a předsudek (1813, Pride and Prejudice), Thomas de Quincey (1785–1859), filozof, esejista, básník a literární kritik, který ve svém autobiografickém díle Zpověď anglického poživače opia (1822, Confessions of an English Opium Eater) popisuje, jak mu opium, na nějž si navykl již v mládí, otevřelo "bránu rajských rozkoší", svět úchvatných vizí, snů a fantastických smyslových vjemů, jen aby ho vzápětí uvrhlo do propastného utrpení fyzického i duševního, a konečně Frederick Marryat (1792–1847), autor dobrodružných příběhů s námořní a pirátskou tematikou, například Kormidelník Vlnovský (1841, Masterman Ready, or the Wreck in the Pacific).

Spojnicí mezi druhou generací anglických romantiků a představiteli pozdního anglického romantismu tvoří dílo sester Brontëových. Nejstarší z nich Charlotte Brontëová (1816–1855) se celosvětově proslavila románem Jana Eyrová (1847, Jane Eyre) líčícím dramatické vztahy neurozené hrdinky k byronovsky hrdému a tajemnému šlechtici. Prostřední Emily Brontëová (1818–1848) je autorkou originálního románu Vichrné návrší (1847, Wuthering Heights), ve kterém se symbolické pojetí severoanglické přírody slučuje s baladickým, „goticky“ tajuplným a mnohdy až surrealisticky snovým příběhem. Nejmladší z nich, Anne Brontëová (1820–1849), se zaměřila na zobrazování strastiplných osudů žen, ale uměleckých kvalit svých sester nedosáhla.

Viktoriánská próza, poezie a drama

Protože se vývoj anglické literatury od 30. let 19. století do začátku první světové války zhruba překrývá s obdobím vlády královny Viktorie (1837–1901), bývá zvykem označovat tuto dobu jako viktoriánskou. Na počátku této doby se v anglické literatuře začal prosazovat směr, který na rozdíl od romantických hrdinů, kteří jsou se svým okolím v rozporu, zobrazoval život člověka ve společenských souvislostech. Protože jsou názory většiny autorů na tehdejší společnost kritické, hovoří se o tzv. kritickém realismu.

Kritický realismus je spjat především s románem. Sugestivní popis prostředí, přerůstající v symboliku negativních společenských jevů, zobrazovaných s hřejivým či satirickým humorem, je charakteristický pro dílo Charlese Dickense (1812–1870). Od humoristického románu Kronika Pickwickova klubu (1836–1837, The Posthumous Papers of the Pickwick Club) přešel Dickens v dílech Oliver Twist (1837–1839, The Adventures of Oliver Twist), Mikuláš Nickleby (1838–1839, The Life and Adventures of Nicholas Nickleby), Starožitníkův krám (1841, The Old Curiosity Shop), Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita (1843–1844, Life And Adventures Of Martin Chuzzlewit), Dombey a syn (1848, Dombey and Son), David Copperfield (1849) nebo Zlé časy (1854, Hard Times) k silné sociální kritice, kterou stále silněji spojoval s psychologickým ponorem do podvědomých poloh svých hrdinů připomínající Franze Kafku. K těmto románům patří Ponurý dům (1853, Bleak House), Malá Dorritka (1855–1857, Little Dorrit) nebo Nadějné vyhlídky (1861, Great Expectations). Dickens je rovněž autorem historických románů Barnabáš Rudge (1841, Barnaby Rudge) a Příběh dvou měst (1859, The Tale of Two Cities), tzv. vánočních povídek Vánoční koleda (1843, A Christmas Carol) nebo Zvony novoroční (1845, The Chimes), dále románu plného spletitých tajemství, úkladů, pletich, zrady, lásky, hamižnosti a nečekaných rozuzlení Náš společný přítel (1865, Our Mutual Friend) a nedokončeného detektivního románu Záhada Edwina Drooda (1870, The Mystery of Edwin Drood).

Dickensův současník William Makepeace Thackeray (1811–1863) se zaměřoval především na život vyšších společenských vrstev plný snobismu, kariérismu, chamtivosti a požitkářství. Jeho pikareskní román Paměti urozeného pana Barry Lyndona (1844, The Memoirs Of Barry Lyndon, Esquire) vypráví příběh bezvýznamného irského hochštaplera, kterému se podaří vyšplhat vysoko ve společenském žebříčku, aby poté zažil tvrdý pád dolů. Ve svém vrcholném díle Jarmark marnosti (1847–1848, Vanity Fair) vytvořil široký satirický pohled na anglickou společnost na sklonku napoleonských válek, kterou zobrazoval s propracovanou ironií a sarkasmem. Kniha o snobech (1847, The Book of Snobs) obsahuje řadu satirických črt zesměšňujících pocit společenské nadřazenosti. V románu Henry Esmond (1852, The History Of Henry Esmond, Esquire) popisuje ve své době velmi smělou zápletkou lásky starší ženy k mladšímu muži. Kastovnicky uzavřený život nejvyšších vrstev anglické aristokracie a zámožného měšťáctva s jeho nelítostnými zákony zobrazil v románu Newcomové (1853–1855, The Newcomes). Známá je i jeho pohádka Růže a prsten (1855, The Rose And The Ring).

Uznávaným klasikem literatury pro děti a mládež je Charles Kingsley (1819–1875). Známý je jeho historický román Vzhůru přes oceán (1855, Westward Ho!) odehrávající se za vlády královny Alžběty a pohádkový příběh Vodňátka (1863, The Water Babies), který je současně satirou na viktoriánskou společnost. V psaní dobrodružných příběhů po vzoru Fredricka Marryata pokračoval Robert Michael Ballantyne (1825–1894), z jehož rozsáhlého díla je nejznámější román Korálový ostrov (1858, The Coral Island) líčící osudy tří chlapců, kteří ztroskotali na opuštěném ostrově.

Autorkou sentimentálních a naivně moralistních příběhů je anglo-americká spisovatelka Frances Hodgson Burnettová (1849–1924). Z jejího rozsáhlého díla je dones živý román Malý lord Fauntleroy (1896, Little Lord Fauntleroy), příběh malého chlapce, jehož otec je příslušník anglického šlechtického rodu a matka chudá Američanka. Po smrti svého otce žije chlapec jako dědic šlechtického titulu se svou matkou u despotického konzervativního dědečka v Anglii, který se pod jeho vlivem změní v laskavého muže a usmíří se i se svou snachou.

Jedním z prvních děl, které se zabývaly otázkami postavení dělníků v Anglii, je román Mary Bartonová (1848, Mary Barton) Elizabeth Gaskellové (1810–1865), který šokoval zejména nic nezakrývající otevřeností o krutých životních podmínkách dělníků v Manchesteru. Sociální problematice se věnovala i v románech Ruth (1853) a Sever a Jih (1855, North and South). Ostré sociální střety v románech zobrazené ovšem řeší v duchu své výchovy křesťanským smírem. Nejznámějším jejím dílem je však Cranford (1853), soubor obrázků z maloměstského života líčící s jemnou ironií každodenní běžné radosti a starosti obyvatel fiktivního městečka.

Další představitelkou viktoriánské prózy je Mary Ann Evansová (1819–1880) známá pod mužským pseudonymem George Eliot, která ve svých dílech často spojovala realistické vypravování s mytologickými a folklórními motivy – například v románu Silas Marner: Tkadlec z Raveloe (1861, Silas Marner: The Weaver of Raveloe (1861), ve kterém působivě vylíčila morální konflikt světa chudého venkovského tkalce a světa vesnické šlechty. Její vrcholné dílo, Middlemarch (1871–1872), je zařazováno mezi první moderní romány anglické literatury. Autorka v něm vypráví příběhy několika starousedlíků v jednom anglickém městečku jehož tradiční život začínají ovlivňovat důsledky industrializace i politické změny.

K viktoriánským prozaikům dále patří Anthony Trollope (1815–1882), autor šestidílného cyklu Barsetské kroniky (1855–1867, The Chronicles of Barsetshire), ve kterém zachytil život nejrůznějších vrstev a profesních skupin tehdejší společnosti, dále George Meredith (1828–1909), který ve svých vrcholných románech Sobec (1879, The Egoist) a Diana z Rozcestí (1885, Diana of the Crossways) vystupuje jako ostrý kritik pokrytecké morálky své doby a zastánce rovnoprávného postavení žen, Samuel Butler (1835–1902), autor antiutopického (dystopického) románu Edkin (1872, Erehwon), jehož název je anagramem slova nowhere (nikde), a konečně Thomas Hardy (1840–1928), jenž v románech Daleko od hlučícího davu (1874, Far From the Madding Crowd), Starosta casterbridgeský (1886, The Mayor of Casterbridge), Tess z d’Urbervillů (1891, Tess of the d'Urbervilles) nebo Neblahý Juda (1895, Jude the Obscure) došel na základě myšlenek sociálního darwinismu k naturalistickému zobrazení člověka, jehož osud je předurčen vlivem dědičnosti a prostředí.

Oproti próze zůstávala anglická poezie téměř po celé 19. století vůči realismu v podstatě odolná. Z toho důvodu lze tvorbu viktoriánských básníků označit jako pozdně romantickou čili novoromantickou.

Tak například lord Alfred Tennyson (1809–1892) okouzloval melodičností svých vznešených veršů přecházející až do magie slov a ve své baladě Paní ze Shalott (1842, The Lady of Shalott) a v postupně vydávaném epickém cyklu Idyly královské (1859–1885, Idylls of the King) oživil postavy ze starých artušovských pověstí. Robert Browning (1812–1889) razil svými dramatickými monology cestu vnitřnímu monologu moderní poezie a prózy. Jeho manželka Elizabeth Barrettová-Browningová (1806–1861) je autorkou sbírek intenzivní osobní lyriky, z nichž nejznámější jsou Portugalské sonety (1850, Sonnets from the Portuguese).

Především ranou renesancí 15. století a uměním středověku se inspirovala skupina malířů a básníků označujících se za prerafaelity podle toho, že jejich vzorem bylo umění z doby před tvorbou italského malíře Raffaela, jehož styl a myšlenky ovlivňovaly malířství již po několik století. V literatuře se toto hnutí projevilo zejména v tvorbě malíře a básníka Danteho Gabriela Rosettiho (1828–1882), který ve svých básních romantizoval středověk, a textilního výtvarníka, architekta, malíře, básníka a Marxovým myšlenkám blízkého socialisty Williama Morrise (1834–1896), považovaného za zakladatele hrdinské fantasy.

Obdivovatelem prerafaelitů byl také umělecký kritik, historik umění a velký příznivec socialismu John Ruskin (1819–1900), který se zasloužil o to, že byli otevřeně přijímáni veřejností. On sám povýšil imaginaci na základní tvůrčí metodu, jak ukázal ve svém pohádkovém příběhu Král zlaté řeky (1841, King of the Golden River).

Prerafaelity byl rovněž v mládí ovlivněn Algernon Charles Swinburne (1837–1909), který šokoval soudobou konvencemi svázanou společnost svou sbírkou Básně a balady (1866, Poems and Ballads), ve které útočí především vášnivou milostnou lyrikou a otevřenou erotičností na základy viktoriánských předsudků. V další své sbírce Písně před rozbřeskem (1871, Songs before Sunrise) prodchnuté Shelleovým romantismem a myšlenkami z eseje O svobodě (1859, On Liberty) filosofa Johna Stuarta Milla (1806–1873) podpořil boj Italů za nezávislost a sjednocení země.

Teprve ve 20. století došlo k ocenění básnické tvorby katolického konvertity a jezuitského kněze Gerarda Manleyho Hopkinse (1844–1889). Významným básníkem byl také již zmíněný Thomas Hardy, autor intimní lyriky a děl zobrazujících pochmurný lidský úděl, například třídílného veršovaného dramatu Vladaři (1904, 1906, 1908, The Dynasts), ve kterém zobrazil posledních deset let napoleonských válek.

K novoromantikům je nutno dále přiřadit skotského prozaika a básníka Roberta Louise Stevensona (1850–1894), který dosáhl světového ohlasu dobrodružným románem s pirátskou tematikou Ostrov pokladů (1883, Treasure Island) a psychologickým zobrazením konfliktu mezi dobrem a zlem v lidském nitru v hororové novele Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (1886, Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde), a také dalšího Skota sira Jamese Matthewa Barrieho (1860–1937), literárního otce postavy nestárnoucího chlapce Petra Pana (1904, Peter Pan), který zažívá různá fantastická dobrodružství v magické fiktivní Zemi Nezemi.

K dalším zakladatelům hororu a také detektivního žánru patří Joseph Sheridan Le Fanu (1814–1873), autor povídek a románů se záhadnými a hrůzostrašnými motivy, z nichž nejznámější je sbírka povídek V temném zrcadle (1872, In a Glass Darkly), dále Bram Stoker (1847–1912), jehož román Drákula (1897, Dracula) je vyvrcholením klasického gotického románu a základním dílem knih s tematikou vampyrismu, a také Montague Rhodes James (1862–1936), který svou povídkovou sbírkou Strašidelné příběhy sběratele starožitností (1904, Ghost Stories of an Antiquary) založil tradici anglických duchařských příběhů.

Podobu detektivní literatury pak zásadně ovlivnil sir Arthur Conan Doyle 1859–1930) se svou sérií detektivních povídek a románů, jejichž hrdinou je soukromý detektiv Sherlock Holmes z nichž nejznámější jsou romány Studie v šarlatové (1887, A Study in Scarlet), Podpis čtyř (1890, The Sign of Four), Pes baskervillský (1902, The Hound of the Baskervilles) a Údolí strachu (1915, The Valley of Fear) a sbírky povídek Dobrodružství Sherlocka Holmese (1892, The Adventures of Sherlock Holmes), Vzpomínky na Sherlocka Holmese (1894, The Memoirs of Sherlock Holmes), Návrat Sherlocka Holmese (1905, The Return of Sherlock Holmes) a Poslední poklona Sherlocka Holmese (1917, His Last Bow). Doyle je také autorem dobrodružných historických příběhů o francouzském husarovi brigadýrovi Gerardovi z období napoleonských válek Hrdinské činy brigadýra Gerarda (1896, The Exploits of Brigadier Gerard) nebo Gerardova dobrodružství (1903, Adventures of Gerard) a také série fantastických příběhů o profesorovi Challengerovi obsahující romány Ztracený svět (1912, The Lost World), Jedovatý pás (1913, The Poison Belt) nebo Země mlhy (1926, The Land of Mist).

Návrat fantazie do dětské literatury poznamenané viktoriánským moralizováním znamenaly knihy matematika a logika Lewise Carrolla, především Alenka v říši divů (1865, Alice's Adventures in Wonderland) s pokračováním Za zrcadlem a co tam Alenka našla (1871, Through the Looking Glass and What Alice Found There). Obě pohádkové knihy se díky prolínání snové představivosti s vypravěčskou a jazykovou invencí staly rovněž klasikou v anglické básnické nonsensové tradici. V té pokračoval básník Edward Lear (1812–1888), který proslul svou sbírkou nonsensových básní, tzv. limeriků, Velká kniha nesmyslů (1846, A Book of Nonsense).

Jako autorka dětských knih se proslavila spisovatelka, ilustrátorka, přírodovědkyně a ochránkyně anglického venkova. Beatrix Potterová (1866–1943), známá svou pohádkovou knihou Dobrodružství králíčka Petra (1902, The Tale of Peter Rabbit) a vánočním příběhem Krejčík z Gloucesteru (1902, The Tailor of Gloucester).

Kenneth Grahame (1859–1932) je dodnes známý díky svému slavnému dětskému románu Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství (1908, The Wind in the Willows), ve kterém spojil bajku s prvky dobrodružného románu a s moudrostí a jemným humorem vylíčil řadu příběhů zvířecích hrdinů žijících na břehu řeky.

U zrodu žánru vědeckofantastické literatury stál Herbert George Wells (1866–1946), který je společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však také výrazně promítly jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. K nejznámějším jeho dílům patří romány Stroj času (1895, The Time Machine), Ostrov doktora Moreaua (1896, The Island of Dr. Moreau), Neviditelný (1897, The Invisible Man]), Válka světů (1898, The War of the Worlds), První lidé na Měsíci (1901, The First Men on the Moon) a Lidé jako bozi (1923, Men Like Gods). Kromě vědeckofantastických děl psal Wells také společensko-kritické romány, jako je například Tono-Bungay (1909), nebo filosofická pojednání, z nichž je nejznámější Moderní utopie (1905, A Modern Utopia), Rusko v mlze (1920, Russia in Shadow) a Rozum v koncích (1945, Mind at the End of its Tether).

Dalším představitelem fantastické literatury byl sir Henry Rider Haggard (1856–1925), který je považován za spoluzakladatele žánru fantasy, zejména subžánru „ztracené říše“, protože se jeho romány, z nichž nejznámější jsou Doly krále Šalamouna (1885, King Solomon's Mines) a Ona (1887, She), často odehrávají v územích úplně oddělených od civilizace, kde žijí tajemné, dávno zapomenuté národy.

Nadpřirozené jevy, okultismus, mystika a ohlasy různých mytologických příběhů jsou obsaženy v mistrných povídkách Arthura Machena (1863–1947), například Velký Bůh Pan (1894, The Great God Pan), Vnitřní světlo (1894, The Inmost Light) nebo Zářící pyramida (1895, The Shining Pyramid).

Proslulým humoristou se stal Jerome Klapka Jerome (1859–1927) díky své knize Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) (1889, Three Men in a Boat to Say Nothing of the Dog), která parodicky líčí výlet tří přátel po Temži. Po deseti letech vydal pokračování Tři muži na toulkách (1900, Three Men on the Bummel) o cyklistickém výletu do Schwarzwaldu. Obě knihy obsahují brilantní situační a jazykovou komiku a vyznačují se sebeironickým stylem.

Nevšední důvtip a groteskní až fantastické motivy jsou charakteristické pro humoristické povídky Hectora Hugha Munra (1870–1916) píšícího pod pseudonymem Saki – například Reginald (1904) nebo Bestie a nadbestie (1914, Beast and Superbeasts)

Z novoromantismu vyšel i zakladatel modernismu Joseph Conrad (1857–1924). Byl polského původu a povoláním námořní kapitán. Ve svých knihách, které mají většinou charakter exotických dobrodružství, se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě. Pro pochopení i těch nejmenších detailů v motivaci svých hrdinů a pro nastínění nových ještě hlubších souvislostí a významů, podává své příběhy z několika úhlů pohledu, objektivní zobrazení doplňuje subjektivními hodnoceními různých vypravěčů téhož děje a narušuje jeho chronologickou linii častými návraty k různým detailům vyprávění. Nejznámější je jeho novela Srdce temnoty (1899, The Heart of Darkness), která je symbolicky pojatou cestou do nitra temných zlých sil, které se zmocňují člověka, pokud jim dá volnost, dále román Lord Jim (1900), tragický příběh mladého námořního důstojníka, který je štván pocitem, že ztratil svou čest, když ve zdánlivě beznadějné situaci opustil potápějící se loď bez ohledu na ohrožené cestující, román Tajný agent (1907, The Secret Agent) zabývající se politickými otázkami současného světa, román Náhoda (1913, Chance), příběh zrady, zbabělosti a osudové životní samoty, a konečně novela Hranice stínu (1917, The Shadow-Line) líčící zrání mladého kapitána v muže během nebezpečné námořní plavby..

Konec 19. století pak sebou přinesl dva zcela protichůdné literární směry. Šlo jednak o tzv. literaturu činu, reprezentovanou Ruydardem Kiplngem, jednak dekadentní „umění pro umění“, čerpající podněty z francouzského l'art pour l'artismu, z jehož stoupenců vynikl zejména Oscar Wilde.

Rudyard Kipling (1865–1936), první britský nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1907, psal verše i prózy plné činorodé aktivity. Proslavil se mistrnými povídkami z indického prostředí, jakými jsou například sbírky Prosté povídky z hor (1888, Plain Tales From the Hills), Fantom nosítek (1888, The Phantom Rickshaw) nebo Obrázky z Indie 1890, Indian Tales). Román Světlo, které zhaslo (1890, The Light That Failed) obsahuje autobiografické prvky. Nejznámějším jeho dílem dodnes zůstávají dvě Knihy džunglí (1894–1895), sbírka dobrodružných povídek, z nichž více než polovina se týká malého indického chlapce Mauglího (anglicky Mowgli), kterého unesl z vesnice lidožravý tygr a zachránila jej vlčí smečka. Kipling je také autorem dobrodružných románů Stateční kapitáni (1896, Captains Courageous) a Kim (1901), což je jeden z prvních románů britské špionážní literatury. Pro děti napsal Kipling Bajky i nebajky, česky též jako Příběhy jen tak (1902, Just So Stories for Little Children), knížku veselých, hravých a vynalézavých krátkých exotických příběhů plných slovních hříček, které doprovodil vlastními ilustracemi, svědčícími o jeho pozoruhodném výtvarném talentu.

Oscar Wilde (1854–1900), představitel „umění pro umění“, napsal humornou povídku Strašidlo cantervillské (1887, The Canterville Ghost), vytvořil dvě knihy rafinovaně prostých pohádek Šťastný princ a jiné pohádky (1888, The Happy Prince and Other Stories) a Dům granátových jablek (1891) House of Pomegranates), dále sugestivní symbolický román Obraz Doriana Graye (1891, The Picture of Dorian Gray) a také otřesnou Baladu o žaláři v Readingu (1898, The Ballad of Reading Gaol), inspirovanou vlastním uvězněním. Největšího úspěchu však dosáhl svými konverzačními komediemi z vyšší společnosti plnými vypointovaných slovních hříček a jiskřivých aforismů a paradoxů – například Vějíř lady Windermerové (1892, Lady Windermere's Fan), Ideální manžel (1895, An Ideal Husband) nebo Jak je důležité míti Filipa (1895, The Importance of Being Earnest).

K oživení anglického divadla pak přispěl především nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925 George Bernard Shaw (1856–1950), považovaný za druhého nejvýznamnějšího anglického dramatika po Williamu Shakespearovi. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria (Widower's House), po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s různými náměty. Šlo jednak o hry čerpající z autorovy současnosti, jako je Živnost paní Warrenové (1893, Mrs. Warren's Profession) pojednávající dosti otevřeně o kuplířství, Candida (1895), která je karikaturu na romantické pojetí lásky, a Dům zlomených srdcí (1917 Heartbreak House), odrážející Shawovy skeptické názory na historii a celé lidstvo vzniklé pod dojmem první světové války, jednak o historické komedie, například Pekelník (1897, Devil's Disciple) z americké války za nezávislost či Caesar a Kleopatra (1898, Caesar and Cleopatra), parodie Shakespearovy tragédie Antonius a Kleopatra. Za vrchol autorovy divadelní tvorby je považována historická hra Svatá Jana (1923, Saint Joan), ve které je francouzská národní hrdinka Johanka z Arku představitelkou zdravého rozumu rebelujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství. Nejznámější Shawovou hrou je však jeho komedie Pygmalion (1912), která s úsměvným až sardonickým pohledem reaguje na aktuální otázky ženské emancipace a na viktoriánské představy společenských tříd.

Posledním významným dramatikem přelomu 19. a 20. století byl Ir John Millington Synge (1871–1909), z jehož díla je nejvýznamnější drama Hrdina západu (1909, The Playboy of the Western World), příběh mladíka, který se stane hrdinou západu, tedy irské vesnice na západním pobřeží, protože se vychloubá, že zabil svého otce.

Literatura mezi dvěma světovými válkami

Neklid vyvolaný první světovou válkou se v anglické literatuře projevil jednak v dílech líčících otřesné zážitky zákopové války, jednak v nástupu modernistických tendencí, projevujících se zejména v technice proudu vědomí, která nahrazuje tradiční vyprávění proudem subjektivních představ a emocí.

Dva z nejvýraznějších tzv. válečných básníků líčících hrůzy první světové války, Issac Rosenberg (1890–1918) a Wilfred Owen (1893–1918), v této válce padli. Jako pacifista a sžíravý satirik se pak projevil Owenův přítel Siegfried Sassoon (1886–1967).

Modernistické tendence byly zpočátku nejsilnější rovněž v poezii reprezentované anglicky píšícím irským básníkem, dramatikem a esejistou Williamem Butlerem Yeatsem (1865–1939, nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1923, který společně s Thomasem Stearnsem Eliotem (1888–1965) nejvíce zapůsobil na následující básnickou generaci.

Z Yeatsova díla je nejznámější veršované drama Hraběnka Kathleen (1892, The Countess Kathleen) založené na staré keltské pověsti o vládkyni, která zachránila svůj lid před hladomorem tím, že upsala svou duši ďáblu, a vrcholné básnické sbírky Věž (1928, The Tower) a Točité schodiště a jiné básně (1933, The Winding Stair and Other Poems) postavené na mystické symbolice.

T. S. Eliot se proslavil především básnickou skladbou Pustá země (1922, The Waste Land), složitou výpovědí o době po první světové válce, ve které uvedl proud vědomí do poezie, a básnickým dramatem Vražda v katedrále (1935, Murder in the Catedral), zachycující tragické dovršení rozporu canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa hájícího zásady církve proti moci královské. Také Eliotovi byla roku 1948 udělena Nobelova cena za literaturu.

V próze zpočátku ještě doznívaly tendence posledních desítiletí viktoriánské doby. Tak nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932 John Galsworthy (1867–1933) ve svých realistických románových trilogiích Sága rodu Forsytů (1906–1921, The Forsyte Saga), Moderní komedie (1924–1928, A Modern Comedy) a Konec kapitoly (1931–1933, End of the Chapter) vylíčil osudy několika generací anglického patricijského rodu od roku 1886 do konce dvacátých let 20. století se záměrem ukázat jak éra staré imperiální Anglie neodvratně končí, jak starý svět pevných hodnot odumírá a nový svět je teprve hledá.

Dalším představitele moderního anglického realistického románu je Arnold Bennett (1867–1931), jehož díla čerpají především z prostředí pěti průmyslových měst, která se začátkem 20. století spojila v obrovský Stoke-on-Trent. Jde zejména o tragický příběh lakomcovy dcery Anna z Pětiměstí (1902, Anna of the Five Towns), o zobrazení kontrastních životních osudů dvou sester Povídačka (1908, The Old Wives' Tale) nebo o rodinnou trilogii Rodina Clayhangerů (1925, The Clayhanger Family) skládající se z částí Clayhanger (1910), Hilda Lesswaysová (1911, Hilda Lessways) a Oba dva (1916, These Twain).

Realistické tradice anglické prózy obohacené o určité impresionistické postupy se přidržoval také Edward Morgan Forster (1879–1970). Jeho prvotina Kam se bojí vkročit andělé (1905, Where Angels Fear to Tread) je studií konfliktu mezi puritánskou Anglií a živočišnou Itálií. Román Pokoj s vyhlídkou (1908, A Room With a View) řeší problémy svazující společenské konvence a práva na osobní nezávislost. Tématem románu Rodinné sídlo (1910, Howards End) je rozpor mezi intelektuální svobodou a podnikáním. Forsterovým mistrovským dílem je však román Cesta do Indie (1924, A Passage to India) zkoumající střet východní a západní kultury v nerovných podmínkách kolonialismu.

V tradicích prózy viktoriánské doby pokračoval křesťanský myslitel a zastánce katolicismu Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), autor esejů, polemik, literárních kritik, životopisů světců a také fantastických a detektivních příběhů, z nichž nejznámější jsou povídky, v nichž hraje hlavní roli katolický kněz otec Brown, dále prozaik dickensovského ražení John Boynton Priestley (1894–1984), autor řady bestselerů, například humoristického románu Dobří kamarádi (1929, The God Comopanions) o kočovné herecké společnosti, nebo skotský spisovatel Eric Linklater (1899–1974), který se proslavil pitoreskním satirickým románem Juan v Americe (1931, Juan in America) o přímém potomku Dona Juana, který prožívá v Americe třicátých let v době prohibice řadu neuvěřitelných dobrodružství.

Teprve koncem první světové války se v anglické próze objevují důsledné snahy opustit tradiční vypravěčské techniky. Nejkrajnějšími experimenty se vyznačuje především dílo irského spisovatele Jamese Joyceho (1882–1941). Proud vědomí se vyskytuje již v jeho románu Portrét umělce v jinošských letech (1916, A Portrait of the Artist as a Young Man). Jeho vrcholné dílo Odysseus (1922, Ulysses), které se odehrává během jednoho dne v Dublinu v roce 1904, zahrnuje vedle tradičního vyprávění hlavně vnitřní monology, stavy snění, erotického vzrušení, opilosti i halucinací. Vystupňováním této techniky je pak román Plačky nad Finneganem (1939, Finnegans Wake), v němž jsou slova záměrně komolena a následují po sobě často na základě souzvuku a nikoli na základě významu a jehož děj (záznam snu pana Portera), zbavený jakékoliv logiky, je ve sledu zdánlivě na sebe nenavazujících slovních hříček a asociací téměř nemožné pochopit.

Podobné experimenty je možno nalézt také v díle Virginie Wolfové (1882–1941), především v jejích románech Jákobův pokoj (1922, Jacob's Room), Paní Dallowayová (1925, Mrs. Dalloway), K majáku (1927, To The Lighthouse), Orlando (1928) a Vlny (1931, The Wawes) nebo v novele Mezi akty (1941, Between the Acts). Cílem těchto prací plných impresionistických vjemů bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět. Na význam nezávislé ženské literární tradice se zaměřila ve svých esejích Vlastní pokoj (1929, A Room of One's Own) a Tři guineje (1938), Three Guineas)

Na síly podvědomí a na erotické vztahy mezi mužem a ženou je zaměřená tvorba Davida Herberta Lawrenceho (1885–1930) překypující silně symbolickými až mystickými významy. Jeho vrcholné dílo, román Milenec lady Chatterleyové (1928, Lady Chatterley’s Lover), byl v době svého vzniku v Anglii zakázán a až do 60. let 20. století cenzurován jako pornografický. Z dalších jeho děl jsou nejznámější romány Synové a milenci (1913, Sons And Lovers), Duha (1915, Tle Rainbow) a Ženy milující (1920, Women in Love) nebo novela Panna a cikán (1930, The Virgin and the Gypsy).

Zásadní výpovědí o první světové válce a anglické společnosti v poválečném období je autobiografická kniha Ztracená léta (1929, Goodbye to All That) básníka a prozaika Roberta Gravese (1895–1985). Těžiště jeho tvorby je však v historických románech, z nichž nejproslulejší je Já, Claudius (1934, I, Claudius) s pokračováním Claudius bůh a jeho žena Messalina (1934, Claudius the God and his Wife Messalina) o osudech římského císaře Claudia, Hrabě Belisarius (1938, Count Belisarius) o životě byzantského generála ze 6. století, Zlaté rouno (1944, The Golden Fleece) s námětem z antické řecké báje nebo Ostrov nerozumu (1949, The Isles of Unwisdom) o španělské námořní výpravě plné intrik za kolonizací Šalomounových ostrovů. Známá je také jeho kniha Lawrence z Arábie (1927, Lawrence and The Arabs), životopis britského vojáka, cestovatele a arabisty Thomase Edwarda Lawrenceho, který se proslavil jako organizátor arabského povstání proti Turecku v roce 1916. Uznávaná je také Gravesova básnická tvorba a rovněž rozsáhlý přehled a výklad řecké mytologie Řecké mýty (1955, The Greek Myths).

Otřesné zážitky z první světové války a téma střetu jednotlivce s pokryteckou anglickou společností zpracoval ve svých románech Zemřel hrdina (1929, Death of a Hero) a Všichni lidé jsou nepřátelé (1933, All Men are Enemies) básník a prozaik Richard Aldington, počátky jehož tvorby jsou spojené s imagismem, básnickým směrem v Anglii a USA v prvních desetiletích 20. století, za jehož zakladatele je považován Ezra Pound. Z Aldingtonovi básnické tvorby je nejznámější Sen v Lucemburské zahradě (1930, A Dream in the Luxembourg), milostná báseň odrážející rovněž autorovy trpké zkušenosti z první světové války. Na sci-fi knihy H. G. Wellse svým způsobem navázal ve svém nejznámějším románu Krásný nový svět (1932, Brawe New World) prozaik Aldous Huxley (1894–1963). V knize, česky vydané též pod názvem Konec civilizace, však Huxley Wellsovu víru ve vědecký a sociální pokrok lidstva odmítl. Jeho antiutopie je vizí naprosto dehumanizované a zmechanizované totality, v níž mizí všechny lidské emocionální vazby a vládne naprostá promiskuita. Státní inkubátory produkují jen tolik obyvatel, kolik jich je potřeba v jednotlivých kastách, do kterých je lidstvo rozděleno, přičemž jakékoliv psychické problémy jsou řešeny antidepresivy a halucinogeny. V padesátých letech se Huxley stal známým pro svůj zájem o psychedelické a halucinogenní drogy jako je LSD nebo meskalin, které zjevně mnohokrát během deseti let užíval (i pod lékařským dohledem). Tyto experimenty vyústily v napsání několika nebeletristických knih o této problematice jako Brány vnímání (1954, Doors of Perception) a Nebe a Peklo (1956, Heaven and Hell).

Rozvíjely se i další žánry dobrodružné literatury, jako například dobrodružný historický román z jehož autorů je možno jmenovat Rafaela Sabatiniho (1875–1950) a z jeho díla především romány Scaramouche (1921) z období Velké francouzské revoluce nebo Odysea kapitána Blooda (1922, Captain Blood: His Odyssey) s pirátskou tematikou. Za krále anglické detektivky a tvůrce kriminálního thrilleru bývá označován Edgar Wallace (1875–1932, který své nejslavnější romány Zelený lučištník (1923, The Green Archer) a Černý opat (1926, The Black Abbot) napsal v duchu gotického románu. Amatérský soukromý detektiv lord Petr Wimsey, mající klasické vzdělání a zálibu ve sbíraní starých tisků a jemuž aristokratický původ poskytuje dost času i prostředků na řešení detektivních záhad vystupuje v detektivních románech Dorothy Leigh Sayersové (1893–1957).

Klasickým spisovatelem dětské dobrodružné literatury se stal Arthur Ransome (1884–1967) svou sérií o dvou dětských partách nazývajících se Vlaštovky a Amazonky, například Boj o ostrov (1930, Swallows and Amazons), Trosečníci z Vlaštovky (1931, Swallowdale), Petr Kachna (1932, Peter Duck), Zamrzlá loď kapitána Flinta (1933, Winter Holiday), Klub Lysek (1934, Coot Club), Holubí pošta (1936, Pigeon Post) a další.

Za klasická díla dětské literatury jsou považovány knihy Příběhy doktora Dollitla (1920, The Story of Doctor Dolittle) od Hugha Loftinga (1886–1947) o venkovském lékaři, který miluje zvířata a učí se jejich řeči, a Mary Poppinsová (1934, Mary Poppins) od Pamely Lyndon Traversové (1899–1996) o podivuhodné a kouzla ovládající guvernantce.

Děti po celém světě milují medvídka z pohádkových knih Alana Alexandra Milneho (1882–1956) Medvídek Pú (1926, Winnie-the-Pooh) a Púovo zátiší (1926, The House At Pooh Corner), vydávaných dnes společně. Stejně tak celý svět uchvátil angloamerický spisovatel Eric Knight (1897–1943) svým dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie se vrací (1940, Lassie Come-Home), který se stal bestsellerem dětské literatury.

Autorkou romantických napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky gotického románu, hororu i fantastiky byla Daphne du Maurier (1907–1989), z jejíhož díla je možno jmenovat zejména román Hospoda Jamajka (1936, Jamaica Inn), příběh dívky žijící u strýce, který je vůdce bandy pobřežních lupičů, psychologický román s detektivními prvky Mrtvá a živá (1938, Rebecca) a slavný horor Ptáci (1952, The Birds) o vzpouře ptáků proti lidem.

Cecil Scott Forester (1899–1966) se proslavil svou sérií historických dobrodružných románů a povídek o Horatio Hornblowerovi, odvážném britském námořníkovi z období napoleonských válek, která vyšla v letech 1937 až 1967. Známý je také jeho román Africká královna (1935, The African Queen), příběh o puritánské misionářce a britském strojníkovi, které zastihla válka ve střední Africe v nepřátelském obklíčení německé koloniální armády.

Hlavními představitelem anglického dramatu první poloviny 20. století byl kromě již zmíněného G. B Shawa další irský dramatik Sean O´Casey (1880–1964). Ve svých prvních dílech souhrnně nazývaných Dublinská trilogie (Dublin Trilogy), dramatech Stín střelce (1923, The Shadow of a Gunman), Juno a páv (1924, Juno and the Paycock) a Pluh a hvězdy (1926, The Plough and the Stars) námětově čerpal z proletářského prostředí během irské války za nezávislost. Později pak psal experimentální hry slučující realismus se symbolismem, surrealismem a expresionismem, tragiku s komikou a groteskou, například v protiválečném dramatu Stříbrný pohár (1929, Tle Silver Tassie) nebo v ostře protiklerikální hře Za branou (1933, Within the Gates). U nás je však znám především svými fraškami Začátek konce (1937, Tle End of the Beginning), Uspořená libra (1939, A Pound on Demand) nebo Penzion pro svobodné pány (1951, Bedtime Story).

V tradici vtipných společenských konverzačních veseloher Oscara Wildeho pokračoval William Somerset Maugham (1874–1965), z nichž nejznámější jsou Královská výsost (1908, Jack Straw) nebo Živitel (1930, The Bread-Winner). Těžiště jeho tvorby je však v próze. Z jeho rozsáhlého románové díla je možno jmenovat silně autobiografický román O údělu člověka (1915, Of Human Bondage), dále Veselice aneb kostlivec ve skříni (1930, Cakes and Ale: or, the Skeleton in the Cupboard) odehrávající se v prostředí literátů a umělců, nebo Julie, ty jsi kouzelná (1937, Theatre), drama lásky stárnoucí herečky k mladému muži, který touží prodrat se na výsluní společenského úspěchu.

Ve 30. letech je pro anglickou poezii charakteristická radikální levicová orientace, vyvolaná velkou hospodářskou krizí a nastupujícím evropským fašismem. Tyto tendence se projevily zejména v tvorbě básníků tzv. Audenovy skupiny, kam patřil Wystan Hugh Auden (1907–1973), Louis MacNeice (1907–1963), sir Stephen Spender (1909–1995) a Cecil Day-Lewis (1904–1972). Je pro ně charakteristické používání hovorové až slangové řeči a rytmické experimenty inspirované jednak jejich předchůdci, jednak jazzovou hudbou.

Od konce druhé světové války po současnost

Próza, poezie a drama po roce 1945

Doba po druhé světové válce vnesla do anglické literatury určitou depresi vyplývající jednak z rozčarování nad nejnovějším vývojem evropské civilizace, jednak z rychlého rozpadu obrovského britského impéria.

Hrůza ze zvráceností moderního totalitarismu zaznívá z antiutopických románů George Orwella (1903–1950) Farma zvířat (1945, Animal Farm) a 1984 (1949, Nineteen Eighty-Four). Farma zvířat ukazuje formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi a je podobenstvím stalinistické degenerace Sovětského svazu. Román 1984 je pak považován za jedno z nejzásadnějších literárních děl 20. století. Popisuje se v něm svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana a cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem.

V tísnivé atmosféře nastupujícího fašismu se odehrává román Pod sopkou (1947, Under the Volcano) Malcoma Lowryho (1909–1957) odehrávající se roku 1938 v malém mexickém městečku a líčící poslední den bývalého britského konzula, alkoholika a narkomana s naprosto dezintegrovanou osobností v jehož proudu vědomí zaznívá zoufalé volání po lidskosti a důstojnosti.

Vlastní vysoce poetický básnický styl, založený na bohaté obrazivosti a využití tradic velšských národních bardů, si vytvořil Dylan Thomas (1914–1953), svou poetikou blízký surrealismu. Světoznámý se stal především díky své básnické sbírce Smrti a vstupy (1946, Deaths and Entrances), ve které se zabýval obecnými tématy lidského a přírodního bytí a sváru sil života a smrti. Známá je také jeho povídková kniha Portrét umělce jako štěněte (1940, Portrait of an Artist as Young Dog), jejíž název je parafrází názvu románu Jamese Joyceho a jejímž námětem je autorova nostalgická touha po ztraceném dětství, po uplynulé době šťastného a bezstarostného mládí, ale i bolestného dospívání.

Proti chaosu nové doby postavili staré jistoty křesťanství katoličtí konvertité, neoblomně konzervativní Evelyn Waugh (1903–1966) a levicověji orientovaný Graham Greene (1904–1991).

Evelyn Waugh vystupoval již před válkou ve svých románech Sestup a pád (1928, Decline and Fall), Křehké nádoby (1930, Vile Bodies) a Hrst prachu (1934, A Handful of Dust) proti amorálnosti a pokrytectví všeho druhu. Námětem románu Návrat na Brideshead (1945, Brideshead Revisited) je střetávání různých společenských vrstev a katolické víry s ateismem. Satirou na zneužívání duchovních hodnot je román Drazí zesnulí (1948, The Loved One). Historická novela Helena (1950) vypravuje o životě svaté Heleny matky římského císaře Konstantina. Velkého ohlasu se také dočkala válečná trilogie Meč cti (1952–1961, Word of Honour).

Graham Greene je pravděpodobně nejvýznamnějším anglickým prozaikem druhé poloviny 20. století. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Svou tvorbu autor rozdělil do dvou kategorií, na „zábavnou četbu“ („entertainments“) a na „vážnou“ linii. K „zábavnému čtivu“, které však obsahuje rovněž silné sociální a politické motivy, se řadí zejména Vlak do Istanbulu (1932, Stamboul Train), Revolver na prodej (1936, A Gun For Sale), Tajný kurýr (1939, The Confidential Agent), Ministerstvo strachu (1943, The Ministry of Fear), Náš člověk v Havaně (1958, Our Man in Havana) a Lidský faktor (1978, The Human Factor). Vážnou linii reprezentují především romány Brightonský špalek (1938, Brighton Rock), Moc a sláva (1940, The Power and the Glory), Jádro věci (1948, Heart of the Matter), Konec dobrodružství (1951, The End of the Affair) a Vyhaslý případ (1961, A Burnt Out-Case), řešící problémy víry a pochybování v souvislostech lidské odpovědnosti a angažovanosti. K románům s vyhraněně politickou tematikou patří Tichý Američan (1955, The Quiet Američan), odehrávající se za války ve Vietnamu, Komedianti (1966, The Comedians), příběh z Haiti v době diktatury a policejního teroru prezidenta Duvaliera, a Honorární konzul (1973, The Honorary Consul) z Paraguay za diktátora Stroessnera. Román Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou (1980, Dr. Fisher of Geneva or The Bomb Party) je moralitou o lidské hrabivosti. Převážně humoristické jsou romány Cesty s tetičkou (1969, Travels With My Aunt) a Monsignor Quijote (1982, Monsignor Quixote). Posmrtně vyšla kniha autorových snových próz Můj svět (1992, A World of My Own).

V 50. letech 20. století spojil odpor vůči kastovnictví, konvencím, předsudkům, falešné morálce a pokrytectví tehdejší společnosti skupinu mladých nastupujících spisovatelů, pro které se ujalo označení rozhněvaní mladí muži (Angry Young Men). Jedná se o nezávislé autory, kteří jsou spřízněni jednak generačně a jednak levicovým stylem psaní. Častým motivem je zobrazení mladého hrdiny, který má nastoupit do prvního zaměstnání a zahájit kariéru. On to však odmítá, protože má odpor ke komerční společnosti. S tou však nakonec často splyne a stane se tak součástí systému, který kritizoval.

Své jméno dostala skupina na základě divadelní hry Johna Osborneho (1929–1994),Ohlédni se v hněvu (1956, Look Back in Anger), ve které vytvořil prototyp „rozhněvaného mladého muže“, který revoltuje proti tradičním hodnotám anglické společnosti. Známá je rovněž jeho hra Komik (1957, The Entertainer), pojednávající o rozpadu rodinných vztahů, jejímž hrdinou je šmírácký komik působící na scéně upadajícího londýnského music-hallu. Další jeho hra Důkazy se zamítají (1964, Inadmissible Evidence) líčí vnitřní rozklad úspěšného právníka.

Z prozaiků jsou k rozhněvaným mladým mužům řazeni John Wain (1925–1994) se svým románem Pospíchej dolů (1953, Hurry on Down) zesměšňujícím britské třídní povědomí, dále John Braine (1922–1986) díky románu Místo nahoře (1957, Room at the Top) o mladíkovi, který při cestě nahoru ve společenském žebříčku odhodí veškeré morální zábrany, Stan Barstow (1928–2011) známý svým románem Způsob lásky (1960, A Kind of Loving) o nezralém milostném vztahu, který se díky tvrdé životní realitě, existenčnímu boji a nejisté budoucnosti mění v trpké rozčarování, David Storey (1933), který ve své knize Ten sportovní život (1960, This Sporting Life) věrně vylíčil zákulisí ragby se zamyšlením nad problémem stárnutí profesionálního sportovce, a konečně i Alan Sillitoe (1928–2010), představitel dělnického románu a autor knih V sobotu večer, v neděli ráno (1958, Saturday Night and Sunday Morning) a Osamělost přespolního běžce (1959, The Loneliness of the Long Distance Runner). První z nich realisticky líčí život většiny mladých dělníků v tehdejší Anglii, kteří o nic neusilují a vyžívají se jen v sobotu večer a v neděli ráno na pitkách a tancovačkách. Druhá vypráví o mladém antihrdinovi, který se konfrontuje s autoritami společnosti.

Sir Kingsley Amis se mezi rozhněvané mladé muže zařadil především svou prvotinou, románem z univerzitního prostředí Šťastný Jim (1954, Lucky Jim), jehož hrdina revoltuje proti zkostnatělému akademickému prostředí. Díky tomuto románu je Amis považován za zakladatele tzv. univerzitního románu. Další Amisova díla jsou spíše satirická, jako např. Tlustý Angličan (1963, One Fat Englishman), Egyptologové (1965, The Egyptologist), Chci to hned (1968, I Want It Now), Jakeův problém (1978, Jake's Thing) nebo Obojí dělat nemůžeš (1994, You Can't Do Both).

Mezi rozhněvané mladé muže je řazen i dramatik Arnold Wesker (1932), z jehož díla jsou nejúspěšnější jeho raná dramata z dělnického prostředí Kořeny (1959, Roots) a Kuchyně (1959, The Kitchen).

Nobelovu cenu za literaturu však v padesátých letech získali dva autoři, kteří nepsali krásnou literaturu. Prvním z nich byl významný britský matematik, logik a filosof Bertrand Russell (1872–1970), který se kromě exaktních věd se věnoval také sociálním a etickým otázkám, dějinám filosofie a mravním aspektům politiky. Nobelovu cenu získal roku 1950 jako uznání za mnohostranné a významné dílo, v němž vystupuje jako zastánce humanity a svobody myšlení. Roku 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu sir Winston Churchill (1874–1965) za své šestisvazkové dílo Druhá světová válka (1948–1953, The Second World War), ve kterém popsal příčiny a průběh druhé světové války v období od roku 1919 do konce července roku 1945.

Zakladatelem absurdního divadla se stal nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1969 irský dramatik a prozaik Samuel Beckett (1906–1989). Svou literární tvorbu začal jako romanopisec zamýšlející se nad lidskými možnostmi v moderní době. Roku 1938 vydal experimentální román Murphy (1938) a roku 1945 napsal román Tso (vydáno 1953, Watt). Další svá díla psal Beckett již francouzsky a sám je překládal do angličtiny. Koncem 40. let vznikla jeho trilogie tzv. antirománů Molloy (1948), Malone umírá (1948, Malone meurt/Malone Dies) a Nepojmenovatelný (1950, L'Innommable/The Unnamable), která připravila půdu pro jeho absurdní dramata. Roku 1953 měla premiéru jeho hra Čekání na Godota (psáno 1949, En Attendant Godot/Waiting for Godot), která se stala mezníkem ve vývoji moderního dramatu. Stejně jako toto drama se i ostatní Beckettovy hry vyznačují chmurnou atmosférou vize konce civilizace i lidstva, například Konec hry (1957, Fin de partie/Endgame), Poslední páska (1960, La Dernière Bande/Krapp's Last Tape), Šťastné dny (1961, Oh les beaux moura/Happy Days) nebo Hra (1963, Comédie/Play)

Až do začátku 60. let však převažoval v anglické literatuře realistický tón, projevující se ale v dílech autorů námětově i literárně velmi rozdílných, kteří v této tvorbě pokračovali i v dalších desetiletích. Tak například Lawrence Durrell (1912–1990) mísí ve své tvorbě mytologii se symbolismem a mysticismem vyrůstajícím z hermetismu a gnosticismu, ať je to již v románu Temný labyrint (1958, The Dark Labyrinth) odehrávajícím se na Krétě, v tetralogii Alexandrijský kvartet (1957–1960, The Alexandria Quartet), ve které se autor zaměřil na život v předválečné Alexandrii, nebo v pentalogii Avignonský kvintet (1974–1985, The Avignon Quintet) z Provence.

Na tradici realistického románu navázal Charles Percy Snow (1905–1980).který ve svém jedenáctidílném cyklu Cizinci a bratři (1940–1970, Strangers and Brothers) řeší otázky politické a osobní integrity a problémy výkonu moci na pozadí detailního a velmi přesvědčivého popisu sociálního prostředí, v němž se příběh odehrává.

Představiteli tzv. univerzitního románu, navazujícího na dílo Kingsleyho Amise jsou sir Malcolm Bradbury (1932–2000), autor knihy Jíst lidi je neslušné (1959, Eating People Is Wrong) z prostředí provinciální anglické univerzity, a David Lodge (1935), píšící především humoristická díla, jako je například Den zkázy v Britském muzeu (1964, The British Museum Is Falling Down) nebo Hostující profesoři (1975, Changing Places).

Mezi další oblíbené anglické humoristy patří sir Pelham Grenville Wodehouse (1881–1975), látkou jehož románů jsou především historky ze života anglické aristokracie, a zoolog Gerald Durrell (1925–1995), který ve své nejznámější knize Růženka je z příbuzenstva (1968, Rosie Is My Relative) líčí trampoty mladého úředníka, kterému jeho podivínský strýc odkázal slonici.

Mistrem černého humoru a groteskních povídek s šokující pointou je Roald Dahl (1916–1990). K jeho nejznámějším povídkovým knihám patří Líbej mě, líbej (1960, Kiss, Kiss) a Milostné rošády (1974, Switch Bitch). Dahl je rovněž autorem knih pro mládež, z nich nejznámější je Jakub a obří broskev (1961, James and the Giant Peach), Karlík a továrna na čokoládu (1964, Charlie and the Chocolate Factory), Obr Dobr (1982, The BFG), Čarodějnice (1983, The Witches) a Matylda (1988, Matilda).

Autorkou fantaskních románů s filosofickým podtextem je Iris Murdochová (1919–1999). Ve svém jinak realistickém románu Hrad z písku (1957, The Sandcastle) ovlivňují život jeho hrdinů nepředvídatelné síly. Sexualita a religiozita jsou tématem románu Zvon (1958, The Bell). Horroru je podobný román Useknutá hlava (1961, A Severed Head). Vrcholem spisovatelčiny tvorby jsou zejména romány Černý princ (1973, Tle Black Prince) a Moře, moře (1978, The Sea, the Sea) snažící se postihnout podstatu umělecké tvorby nebo Zelený rytíř (1993, The Green Knight), volně parodující středověký rytířský román Sir Gawain a Zelený rytíř.

Morální problémy současného světa ve svém díle řeší zcela originálním způsobem ale bez formálních experimentů sir William Golding (1911–1993), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1983. Jeho nejznámějším románem je alegorický příběh o sklonu lidské povahy ke zlu Pán much (1954, Lord of the Flies) odehrávající se v apokalyptické budoucnosti během světové války, kdy se skupina chlapců z britské internátní školy snaží na pustém ostrově, kde během evakuace uvíznou, vybudovat demokratickou společnost, ale katastrofálně selžou. Román Dědicové (1955, The Inheritors) vypráví o setkání dvou tlup odlišných druhů člověka (Homo sapiens a Homo neanderthalensis) v době zhruba před 50 000 lety, které skončí pro méně vyvinuté neandrtálce jejich vyvražděním. Téma smrti, hříchu a konečného soudu zpracovává Golding v románu Ztroskotání Christophera Martina (1956, Pincher Martin), který je příběhem dvojí smrti (duchovní a fyzické) námořníka přeživšího na nehostinném skalnatém útesu torpédování své lodi německou ponorkou. V románu Věž (1964, The Spire), odehrávajícím se ve 14. století, se snaží Golding postihnout přízrak lidské smrtelnosti, kterému nelze uniknout. Přízračnou vizi moderního světa, v němž je téměř nemožné najít vlastní identitu, přináší román Viditelná temnota (1979, Darkness Visible) ovlivněný popisem pekla ve Ztraceném ráji Johna Miltona. Ocenění získala rovněž historická námořní trilogie Rituál plavby (1981, Rites of Passage), Stísněný prostor (1987, Close Quarters) a Požár v podpalubí (1989, Fire Down Below). V nedokončeném románu Dvojí jazyk (posmrtně 1995, The Double Tongue) se autor zamýšlí nad pokryteckou věšteckou rutinou, kterou pro něj představují Delfy v 1. století př. n. l.

Sir Angus Wilson (1913–1991) se stal známým zejména romány Anglosaský postoj (1956, Anglo-Saxon Attitudes) a Střední věk paní Eliotové (1958, The Middle Age of Mrs. Eliot) zachycující člověka v období životní krize a osamění. Děsivé noční můře se podobá autorova vize budoucnosti Anglie v románu Starci v zoo (1961, The Old Men at the Zoo). Román Kdo by se taky smál (1967, No Laughing Matter), parodická přehlídka Anglie 20. století, je inspirován Virgínií Woolfovou a román Čím hoří svět (1980, Setting the World on Fire) zobrazuje současný Londýn s použitím faethónovského mýtu.

Prózy Doris Lessingové (1919–2013), nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2007 zkoumají s ženskou zkušeností, skepticismem a vizionářskou silou současný rozdělený svět. Její románová prvotina Tráva zpívá (1950, The Grass Is Singing) vypráví tragický příběh lásky, vraždy a rasových předsudků odehrávající se v Jižní Rhodesii, kde Lessingová prožila své dětství. Pentalogie Děti násilí (1952–1969, Children of Violence) přináší částečně autobiografické líčení autorčina příklonu k levicovým ideologiím i jejího zklamání z komunismu. Velmi ceněný román Zlatý zápisník (1962, Golden Notebook) o vztazích mezi muži a ženami se stal významnou knihou pro feministické hnutí, což však autorka sama odmítla. Mezi další důležitá díla Lessingové patří Paměti té, co přežila (1981, Memoirs of a Survivor), sci-fi o kronikářce budoucnosti, kde vládnou dětské gangy, sci-fi pentalogie Archivy hvězdy Canopus v souhvězdí Argos (1979–1983, Canopus in Argos: Archives) inspirovaná perským súfismem a líčící pokusy vyspělé mimozemské společnosti o násilnou evoluci.na Zemi., Hodná teroristka (1985, The Good Terrorist) z prostředí levicově radikální mládeže za éry thatchherismu, Páté dítě (1988, The Fifth Child), dílo s hororovými prvky a tématem neschopnosti společnosti snášet odlišné jedince, a Puklina (2007, The Cleft) o prapůvodním mytickém světě žen žijících v rajské divočině a rozmnožujících se asexuálně, který je ohrožen nečekaným narozením chlapce.

Za jednoho z nejvýznamnějších anglických básníků druhé poloviny 20. století je považován Philip Larkin (1922–1985), jehož poezie se vyznačuje přesným psychologickým postřehem a velkou emocionální silou. Z dalších básníků je možno jmenovat sira Johna Betjemana (1906–1984) pro jeho všeobecně přístupné ironické a komické verše nebo Teda Hughese (1930–1998), jehož tvorba má kořeny v přírodě a v britské tradici středověkých bardů.

Tradiční drama rozvíjeli především sir Terence Rattigan (1911–1977), jehož hry, například Utajený případ (1946, Winslow Boy) nebo Profesor Odchází (1948, The Browning Version) útočí na hodnoty střední třídy britské společnosti, nebo Robert Bolt (1924–1995), autor historických her Člověk pro každé počasí (1960, A Man for All Seasons) o Thomasovi Morovi nebo Ať žije královna! (1970, Vivat! Vivat Regina!), z doby vlády Alžběty I., jejichž obsahem je tragikomické a nadčasové podobenství o vzestupu a pádu i pomíjivosti pozemských věcí.

Teprve 60. léta vnášejí do anglické literatury nové, programově antirealistické prvky. Na Beckettovu tvorbu navázal především Harold Pinter (1930–2008), jehož hry patří k vrcholům moderního (a nejen absurdního) divadla. Jeho tzv. komedie hrozby (comedies of menace) jsou vystavěny na modelových situacích, v nichž dominuje uzavřený prostor a vetřelec, přinášející násilí a zkázu ze světa venku, jemuž není možno uniknout. Mezi nejznámější patří Narozeniny (1957, The Birthday Party), Mechanický číšník (1959, Tle Dumb Walter), Správce (1960, The Caretaker), Návrat domů (1964, The Homecoming), Ticho (1969, Silence), Země nikoho (1975, No Man's Land), Prach prachu (1997, Ashes to Ashes) nebo Oslava (2000, Celebration). Roku 2005 obdržel Pinter Nobelovu cenu za literaturu.

Vlastní styl založený na používání básnického jazyka i dialektů si vytvořil Edward Bond (1934). Ve svých dílech zobrazuje současnou sociální nespravedlnost a korupci, tón jeho her je střídavě komický a tragický a svět, kde se odehrávají, je plný násilí a utrpení. K nejznámějším hrám patří Spasení (1965, Saved), Úzká cesta na daleký sever (1968, Narrow Road to the Deep North), Bingo: Scény o penězích a smrti (1973, Bingo: Scenes of Money and Death), Blázen: Scény o chlebu a lásce (1975, The Fool: Scenes of Bread and Love), Žena: Scény o válce a svobodě (1978, The Woman: Scenes of War and Freedom), Válečné hry: trilogie (1985, The War Plays: A Trilogy) a další.

Intelektuálně vytříbená je tvorba Toma Stopparda (1937), který se proslavil především svou shakespearovskou parafrází Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1966, Rosencrantz & Guildenstern Are Dead). Odpovědnost umělce řeší hra Travestie (1974, Travesties). Hra Rock’n’Roll (2006) se odehrává v totalitním Československu. Stoppard je rovněž autorem fantaskního románu Lord Malquist a pan Moon (1966, Lord Malquist and Mr. Moon).

Žánr komedie i dramat s větší významovou dimenzí je charakteristický pro tvorbu Petera Shaffera (1926), z jehož díla je nejznámější Amadeus (1981), drama o vztahu geniálního Mozarta a průměrného, ale ctižádostivého dvorního kapelníka Salieriho.

Cynickými černými fraškami s motivy vražd, nymfomanie, sexuálního vydírání i incestu šokoval Joe Orton, vlastním jménem John Kingsley Orton (1933–1963). Drsnou groteskou o bezohlednosti, sobectví a homosexualitě je psychologická komedie Jak se bavil pan Sloane (1964, Entertaining Mr. Sloane), černou detektivní komedií je hra Kořist (1964, Loot). Hra Klíčovou dírkou (1967, What the Butler Saw) je virtuózně vystavěná situační bláznivá komedie zasazená do prostředí soukromé psychiatrické kliniky.

Sílící prvky modernismu a postupně se formující postmodernismus se projevily i v próze a v poezii. Na joyceovskou linii jazykového experimentování navázal Anthony Burgess (1917–1993). Ve své děsivé románové antiutopii Mechanický pomeranč (1962, A Clockwork Orange) zobrazil svět v nespecifikované budoucnosti, ve kterém gang mladistvých páchá jen tak pro zábavu násilnosti a ve kterém státní instituce vystavují násilí jednoho z nich ve jménu dobra jeho samého i společnosti. Měnící se svět 20. století zachytil Burgess v románu Pozemské mocnosti (1980, Earthly Powers).

Spojení modernistické tradice s postmodernistickým experimentem je charakteristické pro dílo Johna Fowlese (1926–2005), V románu Sběratel (1963, The Collector) vybudovaném na půdorysu psychologického thrilleru se dvěma střídajícími se vypravěči, vypráví příběh psychopatického sběratele motýlů, který unese studentku umění a chová se k ní jako ke svým exponátům. Román Mág (1965, definitivně 1976, The Magus) se odehrává na řeckém ostrově Fraxos, kde si milionář („mág“) Maurice Conchis hraje s osobami ve svém okolí, manipuluje jimi a ovládá je a kde není jasné, co je pravda a co výmysl, co je skutečnost a co fikce nebo sen či kde leží hranice mezi závislostí na druhém a mocí jednoho nad druhým. V románu Francouzova milenka (1969, The French Lieutenant's Woman) Fowles kombinuje milostný román napsaný v duchu 19. století s prvky dokumentárního stylu a čtenáři nabízí dva různé konce. Postmodernistickým metarománem parodujícím všechno možné včetně sebe sama je Mantisa (1982, Mantissa). Náročný, mnohovrstevnatý sci-fi román Larva (1985, A Maggot) popisuje epizodu z dějin protestantského sektářství s propracovanou symbolikou a narážkami na různé mýty a archetypy.

Experimentálním prozaikem je také Julian Barnes (1946), vrcholem jehož tvorby je román Flaubertův papoušek (1984, Flaubert's Parrot), dále Bruce Chatwin (1940–1989) autor novely Utz (1988), líčící osudy vášnivého sběratele porcelánu a operních div žijícího v Čechách v době normalizace s exkurzy do rudolfínské Prahy, nebo Bryan Stanley Johnson (1933–1973), který ve svém románu Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho (1973, Christie Malry's Own Double-Entry) zobrazil psychopata, který si hodlá vyrovnat účty se společností za utrpěná příkoří.

Nad hlubšími motivacemi zla ve společnosti se zamýšlí Ian McEwan (1948). Za zdánlivě nadsazenou perverzitu, sexuální deviace, incest, krutost a bezohlednost, kterou se vyznačují mnohé jeho prózy, dostal dokonce přezdívku „básník perverze“. Zvláštním morbidním příběhem o čtyřech sourozencích, kteří zatajují před světem, že přišli o oba rodiče, je novela Betonová zahrada (1978, The Cement Garden). Další novela Cizinci ve městě (1981, The Comfort of Strangers) je děsivým příběhem o rituální vraždě, jejíž obětí se stává mladá milenecká dvojice. Román Dítě v pravý čas (1987, The Child in Time) líčí ve dvou dějových liniích jednak hledání uneseného dítěte jednak dětství v rozvráceném světě. Další román Nevinný (1990, The Innocent) s detektivní zápletkou a prvky hororu se odehrává v rozděleném Berlíně, román Černí psi (1992, Black Dogs) popisuje rozpad vztahu mladých manželů, kteří v mládí krátce zahořeli pro komunistickou myšlenku, která je nakonec rozdělila, román Nezničitelná láska (1997, Enduring Love) vypráví příběh obyčejného člověka lapeného do sítě bludů jiného člověka, což jej přivede až na okraj šílenství a vraždy. Moralizující burleskou je román Amsterodam (1998, Amsterdam), jehož hlavní postavy jsou sebestřední egoisté, jejichž činnost je od počátku do konce motivovaná pouze ziskem nebo ješitností. Román Pokání (2001, Atonement) popisuje tragédii, která je důsledkem banálního omylu třináctileté dívky dovedeného do katastrofických rozměrů. Autorův protiválečný postoj vyjadřuje román Sobota (2005, Saturday) zabývající se ale především současným světem, který je sítí příčin a následků, kde může i malá chyba způsobit velký problém. Zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů obsahuje novela Na Chesilské pláži (2007, On Chesil Beach), která je příběhem svatební noci z počátku 60. let. Podobenstvím o neukojitelné touze, chtivé nenasytnosti i podvádění sebe sama je román Solar (2011). Špionážním thrillerem je román Mlsoun (2012, Sweet Tooth) o snaze zpravodajské služby zkorumpovat mladé začínající umělce, aby propagovali ty správné názory.

Martin Amis (1949), syn Kingsleyho Amise, ve svých románech, například Úspěch (1978, Success), Jiní lidé (1981, Other People), Peníze (1984, Money), Londýnská pole (1989, London Fields), Šíp času (1991, Time's Arrow), Návštěvní barák (2006, House of Meetings) nebo Těhotná vdova (2010, The Pregnant Widow), zobrazuje hrdiny, kteří se pokoušejí přežít ve světě plném sexu, drog a násilí.

Rozpadem Britského impéria se ve své volné Trilogii impéria (Empire Trilogy) zabývá James Gordon Farrell (1935–1979). Autor si vždy vybral jeden z kritických bodů vývoje impéria, aby se jeho prostřednictví vyjádřil k dnešku. Trilogie se skládá z románů Nepokoje (1970, Troubles), Obléhání Krišnapuru (1973, The Siege of Krishnapur) a Sevření Singapuru (1978, The Singapure Grip). První vypráví o irských nepokojích z let 1919–1921, druhý se odehrává během indického protibritského povstání roku 1857 a třetí v letech 1941–1942 během japonského útoku na Singapur.

Směsí fantasy a historického románu se vyznačují romány Lawrence Norfolka (1963). Lemprièrův slovník (1991, Lemprière's Dictionary) se zabývá rozkrytím fiktivního komplotu při založení Východoindické společnosti a vyvražděním města La Rochelle po jeho obléhání v 17. století, Papežův nosorožec (1996, The Pope's Rhinoceros) zachycuje krutou realitu renesanční Evropy a výpravu za bájným zvířetem do nitra Afriky a Slavnost Johna Saturnalla (2012, John Saturnall's Feast) vypráví životní příběh nejlepšího kuchaře 17. století.

Modernismus a postmodernismus se v poezii projevil zejména v básních Tonyho Harrisona (1937), které jsou společensko-kritické, často je v nich používán yorkshirský dialekt i americká angličtina a autor se v nich nevyhýbá ani otevřeným erotickým pasážím. Severoirský básník Seamus Heaney (1939–2013), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1995 spojuje ve svém díle literární jazyk s irskou angličtinou, venkovským dialektem a archaismy a zabývá se otázkami vztahu historie, staré irské kultury a keltské mytologie k současnosti i politickými problémy Severního Irska.

Jedním ze specifických rysů 60. a dalších let bylo také zesílení projevů feminismu, mezi jehož nejvýraznější představitelky patří dramatička Caryl Churchillová (1938), jejíž nejlepší hra Prvotřídní ženy (1982, Top Girls) zobrazuje ženský úděl v různých dobách a místech a řeší ženský problém současnosti – kariéra nebo rodina?, a prozaička tvořící v duchu magického realismu Angela Carterová (1940), autorka sbírky povídek Krvavá komata (1979, The Bloody Chamber), originálních parafrází klasických světových pohádek) a románů Magické hračkářství (1967, The Magic Toyshop), Pekelné stroje touhy dr. Hoffmana (1972, The Infernal Desire Machines of Doctor Hoffman) nebo Vášeň nové Evy (1977, Passion of New Eve) jejichž námětem je erotické dospívání dívky v ženu na pozadí nepřátelského světa.

V poslední době se mezi špičkové současné anglické spisovatele dostává celá řada autorů pocházejících ze zcela odlišných etnických a kulturních kontextů. Básník Derek Walcott (1930), nositel Nobelovu cenu za literaturu za rok 1992, pochází například z ostrova Svatá Lucie v Karibiku. V jeho dílech, ovlivněných historií evropské kolonizace západoindické kultury i rodinnou minulostí potomka někdejších otroků, se prolínají odkazy k anglické básnické tradici se symbolikou a imaginací, jež čerpají z vnitřního umělcova světa i jeho karibských kořenů.

Z jiného karibského ostrova Trinidad pochází prozaik hindského původu sir Vidiadhar Surajprasad Naipaul (1932), nositel Nobelovu cenu za literaturu za rok 2001, z jehož díla jsou známé romány Dům pro pana Biswase (1961, A House for Mr Biswas), V ohybu řeky (1979, A Bend in the River) nebo Pouť (1994, A Way in the World). Zabývá se v nich vztahem jedince a společnosti, působením nevlídných sociálních a politických poměrů na vnitřní svět člověka a postkoloniální situací třetího světa.

Z Indie pochází prozaik Salman Rushdie (1947), jehož dílo bývá řazeno k magickému realismu. Přechodem Indie od britského kolonializmu k nezávislosti až po rozdělení indického státu se zabývá jeho román Děti půlnoci (1981, Midnight’s Children). V románu Hanba (1983, Shame) Rushdie na pozadí ústředního tématu společenské hanby paroduje pákistánský politický boj o moc. Za svůj román Satanské verše (1988, The Satanic Verses), vykreslující rozpory mezi způsobem vnímání rozdílných kultur, především muslimské mystiky a západního racionalismu, byl autor odsouzen ájatolláhem Chomejním k trestu smrti za „plánovité znesvěcení islámu“. Pokračováním Dětí půlnoci je román Maurův poslední vzdech (1995, The Moor’s Last Sigh) obsahující kritiku hinduistického fundamentalismu. Z dalších jeho knih je možno jmenovat romány Hárún a moře příběhů (1990, Haroun and the Sea of Stories), Zem pod jejíma nohama (1999, The Ground Beneath Her Feet), Zběsilost (2001, Fury), Klaun Šalimar (2005, Shalimar the Clown), Čarodějka z Florencie (2008, The Enchantress of Florence), Dva roky, osm měsíců a jednadvacet nocí (2015, Two Years Eight Months and Twenty-Eight Nights) nebo Zlatý dům (2017, The Golden House).

Japonského původu je Kazuo Ishiguro (1954), který ve svých dílech využívá zážitky z Japonska a také exotické a snové motivy. Román Malíř pomíjivého světa (1986, An Artist of the Floating World) je sondou do nitra člověka, jenž se lidsky i umělecky propůjčil totalitnímu režimu a přežil jeho pád. Román Soumrak dne (1989, The Remains of the Day) vypráví o majordomovi, který se celý život opájí iluzí o důstojnosti svého zaměstnání a kterému chybí špetka hrdosti i schopnost projevit plnohodnotný cit. Prvky sci-fi obsahuje román Neopouštěj mě (2001, Never Let Me Go) o klonech skutečných osob, které jsou vychováváni jako dárci orgánů. Sbírka povídek Nokturna: Pět příběhů o hudbě a soumraku (2009, Nocturnes: Five Stories of Music and Nightfall) nabízí pět volně spojených příběhů zamýšlejících se nad křehkosti okamžiku a pomíjivosti i stálosti lidských vztahů. Děj románu Pohřbený obr (2015, The Buried Giant) je situován do anglického raného středověku a přináší hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce a síle zapomnění. Roku 2017 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Ze Zanzibaru pochází Abdulrazak Gurnah, který je arabského původu. Jeho mateřštinou je svahilština, ale svá díla píše anglicky. Ve svých knihách se věnuje především postkoloniálnímu období Afriky, Karibiku a Indie a popisuje v nich pocity vykořeněnosti, střetu kultur a koloniální minulosti. K jeho nejoceňovanějším dílům patří historický román Ráj (1994, Paradise), příběh chlapce Jusufa, který se narodil ve fiktivním tanzanském městě na přelomu 19. a 20. století. Roku 2021 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Dobrodružná a detektivní literatura po roce 1945

Žánry zábavné dobrodružné literatury se po roce 1945 začaly díky postupné komercializaci kultury prudce rozvíjet, což je možno pozorovat obzvláště v současné době. To však neznamená, že i v této oblasti nevznikla díla, jejichž literární kvalita je nesporná.

V tradici anglické detektivky pokračoval především Agatha Christie (1890–1976), tvůrkyně slavného soukromého detektiva Hercula Poirota a amatérské vyšetřovatelky, postarší neprovdané venkovské dámy slečny Marplové. Je nejúspěšnějším autorem ve svém žánru a její divadelní hra Past na myši (1952, The Mousetrap) je vůbec nejdéle nepřetržitě hranou divadelní hrou vůbec.

Phylis Dorothy Jamesová zase vytvořila postavu inspektora Scotland Yardu Adama Dalgiesha, který je hrdinou čtrnácti jejích detektivních románu. Kromě toho je autorkou sci-fi románu Potomci lidí (1992, The Children of Men) líčící katastrofu, kdy z neznámého důvodu je lidská populace sterilní a již dlouho se nenarodilo jediné dítě.

Detektivní romány odehrávajících se v dostihovém prostředí psal bývalý profesionální žokej Dick Francis (1920–2010), extrémně plodným spisovatelem detektivních příběhů byl John Creasey (1908–1973), který napsal také několik katastrofických sci-fi románů.

V době studené války vycházely v obrovských nákladech knihy Iana Fleminga (1908–1964), autora cyklu o agentovi 007 Jamesovi Bondovi. Dalším úspěšným autorem špionážních románů je John le Carré (1931).

Jako autor světově proslulých kriminálních politických thrillerů je ale znám především Frederick Forsyth (1938). Slávu si získal zejména románem Den pro Šakala (1971, The Day of the Jackal), ve kterém popsal snahu o dopadení profesionálního nájemného vraha s krycím jménem "Šakal", kterého si najme teroristická Organizace tajné armády (OAS), aby zavraždil francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, Z dalších románů je známý zejména Spis Odessa (1972, The Odessa File) popisující hledání členů organizace bývalých nacistických příslušníků SS ODESSA, z poslední doby pak Afghánec (2006, The Afghan), jehož námětem je boj s teroristy z al-Káidy.

V nově se formujícím žánru historické detektivky se proslavila zejména Edith Mary Pargeterová (1913–1995) svou sérií o dominikánském mnichovi bratru Cadfaelovi z první poloviny 12. století Případy bratra Cadfaela (1977–1994, The Cadfael Chronicles), které vydala pod pseudonymem Ellis Petersová. Dalšími autory historických detektivek je Paul Doherty (1946), jehož kriminální série se odehrávají v různých zemích a v různých dobách, od antiky až po středověk, a Lindsey Davisová (1949) autorka série odehrávají se ve Starověkém Římě za vlády Flaviovců.

Představitelkou mysteriózního historicko-dobrodružného románu je Kate Mosse (1961), jejíž kniha Labyrint (2005, Labyrinth) se stala světovým bestsellerem. Jde o první díl volné trilogie týkající se jihofrancouzského Languedoku skládající se ještě z románů Hrobka (2007, Sepulchre) a Citadela (2012, Citadel).

Simon Scarrow (1962) je proslulý zejména svou zatím jedenáctidílnou sérií napínavých historických románů z období římské invaze do Británie Pod znakem orla (2000–2011, The Eagle Series), jejichž hlavními hrdiny jsou dva římští legionáři.

Uznávaným autorem historických románů je také Bernard Cornwell (1944) především díky zdařilému zpracování artušovských pověstí ve třídílném románu Kronika válečníkova (1995–1997, The Warlord Chronicles) a díky rozsáhlé řadě románů z období napoleonských válek Richard Sharpe (1981–2006, The Sharpe Series) pojmenované podle jejího hlavního hrdiny.

Svými historickými dobrodružnými romány pro děti a mládež je známý Leon Garfield (1921–1996) – například Jack Holborn s pirátskou tematikou ve stylu Roberta Louise Stevensona, Ďábel se skrývá v mlze (1966, Devil-in-the-Fog) odehrávající se v 18. století nebo John Diamond (1980), romantický příběh s detektivní zápletkou z Londýna na přelomu 18. a 19. století.

Peter Ackroyd (1949 v návaznosti na tajemné příběhy Arthura Machena ukazuje ve svých knihách, jak temná, zasutá minulost děsivě ovlivňuje přítomnost. Jde například o romány Hawksmoor (1985) o sériích vražd v současném Londýně nebo gotickým románem inspirovaný Golem z londýnských doků (1994, Dan Leno and the Limehouse Golem) vyprávějící rovněž o sériích vražd, tentokrát na konci 19. století v židovské čtvrti.

Sci-fi a fantasy literatura po roce 1945

Oblast fantastické literatury se rozdělila na dva hlavní subžánry, na science fiction a fantasy, mezi kterými je ovšem někdy hranice velmi nezřetelná. Vrcholným představitelem anglické sci-fi je sir Arthur Charles Clarke (1917–2008), z jehož díla je nejslavnější tetralogie Vesmírná odysea (1968–1997, Space Odyssey), příběhem o přetrvávající otázce místa člověka ve vesmíru, a romány Město a hvězdy (1956, The City and the Stars), Měsíční prach (1961, A Fall of Moondust), Rajské fontány (1979, The Fountains of Paradise) nebo Zpěv vzdálené Země (1986, The Songs of Distant Earth). Kultovním se stal román Setkání s Rámou (1973, Rendezvous with Rama) o setkání lidstva s vesmírnou lodí mimozemské civilizace, která prolétá Sluneční soustavou, aniž by se pokusila navázat s lidstvem kontakt. Ve spolupráci s americkým spisovatelem Gentry Leem vytvořil Clarke dalších pět pokračování.

John Wyndham (1903–1969) je známý především díky svému bestselleru Den trifidů (1951, The Day of the Triffids) z postapokalyptické budoucnosti lidstva smrtelně ohroženého nebezpečnými jedovatými rostlinami původně vyšlechtěnými pro olej. V románu Vetřelci z hlubin (1953, The Kraken Wakes) je lidstvo zase ohroženo vpádem cizí civilizace. Román Kukly (1955, The Chrysalids) se odehrává po nukleární válce. V románu Midwichské kukačky (1957, The Midwich Cuckoos) hrozí lidstvu hromadné narození dětí evidentně nelidského původu.

Z díla Briana Aldisse (1925) je nejvíce ceněn román Nonstop (1958, Non-Stop), originálně zpracovávající téma osudů lidí na velkém kosmickém korábu, jehož let trvá už několik generací, Skleník (1962, Hothouse) popisující svět v němž je člověk jedním z nejubožejších tvorů neustále bojujících o pouhé přežití, a trilogie Helikonie – Jaro (1982, Helliconia Spring), Helikonie – Léto (1983, Helliconia Summer) a Helikonie – Zima (1985, Helliconie Winter), která se odehrává na planetě, kde rok trvá 2500 pozemských let, takže zde žijí generace, které znají pouze jedno roční období.

Bravurní parodií na sci-fi je pětidílná „trilogie“ Stopařův průvodce po Galaxii (1979–1992, The Hitchhiker's Guide to the Galaxy) od Douglase Adamse (1952–2001), jejíž příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici.

Autorem četných sci-fi románů, ve kterých technický pokrok dospívá na hranice svých možností a civilizace je ničena ekologickými katastrofami je James Graham Ballard (1930–2009) – např. Křišťálový svět (1966, The Crystal Word), Hello, Ameriko! (1981, Hello America) nebo Království tvé (2006, Kingdom Come). V povídkové sbírce Mýty blízké budoucnosti (1982, Myths Of The Near Future) se zabývá duševním i fyzickým rozkladem člověka ve světě, kde technika ovládá jeho život. Zaujal však také svým částečně autobiografickým románem Říše slunce (1984, Empire of the Sun) líčící život v japonském internačním táboře za druhé světové války.

Původem skotský spisovatel Iain M. Banks (1954–2013) prorazil již svou prvotinou Vosí továrna (1984, The Wasp Faktory), která sice není sci-fi, ale fantaskním vylíčením pochmurného příběhu duševně vyšinutého chlapce, který si vytvoří vlastní magický svět plný násilí. V románu Most (1986, The Bridge) se hrdina po nehodě dostane do alternativního světa, kterým je ohromný, zdánlivě nekonečný most, kde vládnou absurdní pravidla a kde neplatí omezení časem ani prostorem. Román Píseň kamene (1997, A Song of Stone) je temným antiutopickým příběhem ze světa, kde zuří občanská vála a přestávají platit normální společenská pravidla. V devítidílném cyklu Kultura (1987–2012, The Culture), stylizovaném jako space opera, popisuje autor galaktickou civilizaci složenou z různých humanoidních ras a řízenou vyspělou umělou inteligencí, která se dostane do střetu s civilizací, která nesdílí její ideály.

Představitelem hard science fiction je Stephen Baxter (1957). V tetralogii Plátno tkané časem (2006–2008, Time's Tapestry) se zabývá alternativní historií. Společně s Arthurem C. Clarkem napsal trilogii Odysea času (2005–2008, A Time Odyssey), ve které se rozvíjí příběh Země, která je mimozemskou civilizací. Prvorozených poskládána do mozaiky prolínajících se časových období. Ve své sérii Xeelee (1991–2011) popisuje expanzi lidstva do vesmíru a jeho válku s mimozemskou rasou.

Za klasika hrdinské fantasy je považován John Ronald Reuel Tolkien (1892–1973) navazující svým způsobem na viktoriánského spisovatele Williama Morrise. Tolkien byl význačným jazykovědcem a profesorem na Univerzitě v Oxfordu. Proslulým se stal jako autor fantasy knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky (1937, The Hobbit, or There and Back Again) a trilogie Pán prstenů (The Lord of the Rings) skládající se z románů Společenstvo Prstenu (1954, The Fellowship of the Ring), Dvě věže (1954, The Two Towers) a Návrat krále (1955, The Return of the King). Tolkienovo dílo dále zahrnuje množství textů z pozůstalosti o historii fiktivního světa Středozemě, v níž se Hobit a Pán prstenů odehrávají. Velkou část z nich pod názvy Silmarillion (1979), Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě (1980, Unfinished Tales of Númenor and Middle-earth) a Dějiny Středozemě (dvanáct dílů, 1983–1996, The History of Middle-earth) uspořádal a vydal autorův syn Christopher.

Blízký Tolkienův přítel, křesťansky založený spisovatel a rovněž profesor na Oxfordské univerzitě Clive Staples Lewis (1898–1963) je známý díky svým knihám z oblastí středověké literatury, křesťanské apologetiky, literární kritiky a beletrie. V současnosti je jeho nejvíce ceněným dílem sedmidílná fantasy série Letopisy Narnie (1950–1956, The Chronicles of Narnia) primárně určené dětem. Cyklus pojednává o dobrodružství několika dětí, které se dostávají do fantastické země Narnie, kde žijí mluvící zvířata, kde existuje magie a dobro se musí postavit zlu, v čemž děti sehrají klíčovou úlohu. Známá je rovněž jeho sci-fi Kosmická trilogie (1938–1945, Space Trilogy), ve které je zdrojem zkázy moderní věda. Na pozadí tohoto fantastického příběhu rozvíjí autor své myšlenky o dobru a zlu.

Tolkienovým současníkem byl také Mervin Peake (1911–1968), jehož trilogie Gormenghast (1946–1959), odehrávající se ve stejnojmenném ponurém surreálném a groteskním hradu, v sobě mísí prvky gotického románu, fantasy i hororu.

Philip Pullman (1946) je autorem fantasy tetralogie Sally Lockhartová (1988–1992, Sally Lockhart), odehrávající se v temných uličkách a opiových doupatech starého Londýna, a fantasy trilogie Jeho temné esence (1995–2000, His Dark Materials) z paralelního magického světa.

Téma vykořeněnosti a proměny mýtů v realitu je námětem sedmidílného cyklu Les mytág (1984–2009, Ryhope Wood) Roberta Holdstocka (1948–2009) odehrávajícího se v tajemném lese, jež skrývá primitivní kultury a mytické archetypy. Ve svém dalším díle, trilogii Merlinův kodex (2001–2007, Merlin Codex), se nechal inspirovat artušovskými pověstmi a fascinujícím způsobem zkombinoval keltské a řecké mýty.

Autorem hrdinské fantasy je David Gemmell (1948–2006), z jehož rozsáhlého díla je známá například jedenáctidílná Drenajská sága (1984–2004, The Drenai Series) nebo trilogie Trója (2005–2007, Troy), kterou dokončila jeho manželka.

Světoznámá je rozsáhlá humoristická série knih Úžasná Zeměplocha (1983–2013, Discworld) Terryho Pratchetta (1948–2015) umístěná do fiktivního světa Zeměplocha ležícího na hřbetě želvy plující vesmírem a skládající se z již čtyřiceti dílů hlavního cyklu a z několika doprovodných knih. Obsahem trilogie Vyprávění o Nomech (1989–1990, The Nome Trilogy) je humorné líčení problémů vesmírných trosečníků velikých asi deset centimetrů, kteří dočasně žijí v našem obřím světě a hledají cestu domů.

Během Napoleonských válek alternativního 19. století se odehrává román Jonathan Strange & pan Norrell (2003, Jonathan Strange & Mr Norrell) spisovatelky Susanny Clarkové (1959). Ta je také autorkou povídkové knihy Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (2006, The Ladies of Grace Adieu and Other Stories) obsahující pohádkově laděné příběhy.

Za předního anglického spisovatele žánru hororu a dark fantasy je považován Clive Barker (1952), autor šesti povídkových Knih krve (1984–1985, Book of Blood) a více než deseti románů – například Hellraiser (1986, The Hellbound Heart) nebo Imagika (1991, Imajica).

Mezi mistry fantasy a strašidelných i pohádkových příběhů pro mládež i pro dospělé čtenáře je řazen irský spisovatel, odborník na mytologii a lidovou slovesnost Michael Scott (1959). Především mládeži je určen jeho šestidílný fantasy cyklus Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela (2007–2012, The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel) o alchymistovi, který před sedmi sty lety objevil kámen mudrců. Pro dospělé čtenáře napsal například eroticky laděný horor Zrůdné zrcadlo (1991, Image) a jeho pokračování Ďábelská vidina (1993, Reflection) vyprávějící o ďábelském zrcadle, které se mění ve vražedný nástroj. Ceněná je také jeho třídílná sbírka irských pohádek Green and Golden Tales (1988–1989) a sbírka irských mýtů, lidových pověstí a legend Irish Myths and Legends (1992).

Neil Gaiman (1960) se nejprve proslavil scénáři ke komiksům o Sandmanovi (1988–1996), které vyprávějí příběhy členů rodiny Věčných (Smrt, Osud, Sen, Touha atd.) a posléze městskou fantasy z prostředí londýnského podzemí Nikdykde (1998, Neverwhere) a románem Američtí bohové (2001, American Gods) s jeho pokračováním Anansiho chlapci (2005, Anansi Boys), založeném na myšlence, že bohové jsou hmatatelné bytosti, které existují díky víře lidí. Hororová Novela Koralina (2002, Coraline) je určena dětem.

Obrovského úspěchu dosáhla svým sedmidílným fantasy cyklem Harry Potter (1997–2007) spisovatelka Joanne Rowlingová (1965). Vypráví v něm o životě mladého čaroděje Harryho Pottera a jeho přátel, kteří všichni společně studují na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Hlavním tématem příběhu je Harryho souboj s černokněžníkem lordem Voldemortem, jehož cílem je dosažení vlastní nesmrtelnosti, dobytí čarodějnického světa, podmanění nekouzelníků a zničení všech, kdo mu stojí v cestě, zejména pak samotného Harryho Pottera. Roku 2012 vydala autorka svůj první román pro dospělé čtenáře Prázdné místo (The Casual Vacancy). Jde o klasický román odehrávající se ve fiktivní vesnici Pagford v jihozápadní Anglii a vypráví se v něm o sporech a sociálních rozdílech, které ovlivňují místní politiku.

Úspěšným autorem fantasy, sci-fi a hororu je také China Miéville (1972), představitel literárního hnutí New Weird, volné skupiny autorů, kteří se snaží o narušení hranic mezi žánry fantastické literatury, které pokládají za klišé a umělý výsledek komerčního škatulkování. Z Miévillových knih je nejpozoruhodnější trilogie Svět Bas-Lagu (2000–2004, Bas-Lag Series), odehrávající se zejména ve městě Nový Krobuzon, kde již více než tisíc let řídí vše parlament s pomocí brutální milice. K hnutí New Weird je řazen také Ian R. MacLeod (1956), z jehož díla jsou u nás známé fantasy romány Světlověk (2003, The Light Ages) a Dům bouří (2005, The House of Storms).

Literatura pro děti a mládež po roce 1945

Závěrem je nutno uvést ještě několik představitelů anglické literatury pro děti a mládež. Autorem série dobrodružných knih o anglickém letci Bigglesovi, jehož příběhy se odehrávají během první a druhé světové války, je William Earl Johns (1893–1968), historické romány pro mládež, například Orel deváté legie (1954, The Eagle of the Ninth), psala Rosemary Sutcliffová (1920–1992). Ann Philippa Pearceová (1920–2006) je známá svým detektivním příběhem Poklad v jediné růži (1955, Minnow on the Say) a mistrovským fantasy románem Tomova půlnoční zahrada (1958, Tom's Midnight Garden)). Autorkou dívčích románů je Jacqueline Wilsonová (1945). Susan Townsendová (1946–2014) se proslavila svou knihou Tajný deník Adriana Molea (1982, The Secret Diary of Adrian Mole), což jsou fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem a se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové.

Angličtí nositelé Nobelovy ceny za literaturu

Odkazy

Literatura

• TAYNE, Hippolyte Adolphe. Dějiny literatury anglické I. Praha: Josef Pelcl, 1902. S. 362. 
• TAYNE, Hippolyte Adolphe. Dějiny literatury anglické II. Praha: Josef Pelcl, 1903. S. 482. 
• MATHESIUS, Vilém. Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích I. Praha: Gustav Voleský, 1910. S. 171. 
• MATHESIUS, Vilém. Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích II. Praha: Gustav Voleský, 1915. S. 301. 
• TRNKA, Bohumil. Dějiny anglické literatury I - Doba anglosaská. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1953. S. 82. 
• TRNKA, Bohumil. Dějiny anglické literatury II - Od bitvy u Hastings do doby Caxtonovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1952. S. 162. 
• TRNKA, Bohumil. Dějiny anglické literatury III - Od vynálezu knihtisku k rozkvětu anglické renesance. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1954. S. 118. 
• TRNKA, Bohumil. Dějiny anglické literatury IV - Od rozkvětu anglické renesance ke klasicismu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. S. 238. 
• CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I-II. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422 + 476. 
• STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I-II. Praha: Academia, 1987. S. 414 + 424. 
• TICHÝ, Aleš. Dějiny anglické literatury od počátků do poloviny sedmnáctého století I - Středověk. Brno: Masarykova univerzita, 1991. ISBN 80-210-0256-5. S. 100. 
• TICHÝ, Aleš. Dějiny anglické literatury od počátků do poloviny sedmnáctého století II - Renesance. Brno: Masarykova univerzita, 1992. ISBN 80-210-0408-8. S. 140. 
• MENHARD, Zdeněk. Starší anglická literatura. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-000-9. S. 136. 
• BARNARD, Robert. Stručné dějiny anglické literatury. Praha: Brána : Knižní klub, 1997. ISBN 80-85946-83-1, ISBN 80-7176-705-0. S. 252. 
• PROCHÁZKA, Martin; STŘÍBRNÝ, Zdeněk a kolektiv. Slovník spisovatelů. Praha: Libri, 2003. ISBN 978-80-87256-11-4. S. 824. 
• ČERMÁK, Jan, a kol. Jako když dvoranou proletí pták. Praha: Triáda, 2009. ISBN 80-7277-131-0. S. 679. 

Související články

• Seznam anglických spisovatelů
• Gotický román
• Anglická renesanční literatura
• Alžbětinské divadlo
• Rozhněvaní mladí muži

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu anglická literatura na Wikimedia Commons

Zdroj