Geoffrey Chaucer

Geoffrey Chaucer
Narození 1343
Londýn
Úmrtí 25. října 1400 (ve věku 56–57 let)
Londýn
Místo pohřbení Westminsterské opatství
Povolání jazykovědec, básník, textař, filozof, politik, překladatel, astrolog a spisovatel
Žánr poezie
Témata byrokracie
Významná díla Canterburské povídky
The Book of the Duchess
The House of Fame
Troilus and Criseyde
The Legend of Good Women
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Philippa (de) Roet
Děti Thomas Chaucer[1]
Elizabeth Chaucer
Lewis Chaucer[2]
Rodiče John Chaucer[2][1] a Agnes Copton[1]
Příbuzní Alice de la Pole[1] (vnučka)
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Geoffrey Chaucer (1340?[3] nebo 1342/1343 – 25. října 1400 Londýn) byl největší básník anglického středověku.[4] Jeho nejznámějším dílem jsou Canterburské povídky. Významně se podílel na správě věcí veřejných Anglického království jako dvořan, diplomat a státní úředník.

Život ve stínu královského dvora

Geoffrey Chaucer byl synem zámožného ipswichského obchodníka s vínem Johna a Agnes de Copton,[5] ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. V letech 1354–1357 byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru. Už v té době se pokoušel o první lyrické skladby a popěvky. Roku 1359 se účastnil v oddíle hraběnčina manžela tažení do Francie v rámci stoleté války. Začátkem roku 1360 byl zajat a vykoupen králem.[6] Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Z nepřímých svědectví je pravděpodobné, že se věnoval studiu. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná diplomatická jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Na cestách se pravděpodobně seznámil i se svou ženou Filipinou, dcerou heroldského krále v Guyenne sira Gilese Roelta. Jejich manželství trvalo dvacet let, narodily se jim nejméně dvě děti. Filipina zemřela na podzim roku 1387.[6]

V roce 1374 byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. To mu umožnilo pořídit si vlastní statek v hrabství Kent, kam se přestěhoval v září 1386 poté, co nakrátko upadl v nemilost.[6] Byl zvolen smírčím soudcem, poslancem do parlamentu a věnoval se literární tvorbě. Na svém největším díle, Canterburských povídkách, začal pracovat v roce 1385.[6]

V roce 1389 se stal úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. Během výkonu funkce byl na cestách několikrát přepaden a oloupen.[6] O dva roky později Chaucer na toto místo rezignoval a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Pobíral pravidelnou roční rentu, psal dvorské básně a pracoval na Canterburských povídkách. V prosinci 1399 opustil Kent a pronajal si domek ve westminsterské klášterní zahradě.[6] Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterské katedrále.

Geoffrey Chaucer

Urození potomci

Společenský vzestup rodiny Geoffreye Chaucera pokračoval i po jeho smrti. Starší syn Thomas sloužil u královského dvora a stal se nejvyšším číšníkem.[6] Chaucerova vnučka Alice (1404–1475) se velmi výhodně provdala za šlechtice Viléma de la Pole. S manželem měla syna Jana de la Pole (1442–1491 nebo 1492), který uzavřel sňatek s Alžbětou z Yorku, sestrou anglického krále Eduarda IV. Pravnuk básníka Geoffreye Chaucera se tak přiženil do královské rodiny a jeho potomci si jako zástupci Yorků ve válce růží opakovaně činili nároky na anglický trůn.

Dílo

Portrét Chaucera od Thomase Hoccleva v knize Regiment of Princes (1412)

Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Sen o rytíři, Dům slávy, Ptačí sněm[7] nebo Troilus a Kriseida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu. V druhé etapě své tvorby, asi do roku 1385 se přiklonil k realistickému ztvárňování životních a společenských námětů. Příkladem je veršovaný román Troilus a Criselda.

Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem, ve kterém se inspiroval Boccacciovým Dekameronem: skupina poutníků cestujících z Londýna do Canterbury na hrob sv. Thomase Becketa a zpět se dohodne, že si budou postupně vyprávět příběhy, aby jim čas lépe ubíhal. Tento rámec umožnil Chaucerovi popsat jednotlivé charaktery všech možných typů a tříd a vyprávět příběhy všeho druhu - hrdinství opěvující i zesměšňující, hodně neslušné i mravoučně svaté, přičemž pro každou povídku použil styl hodící se k vypravěči. Chaucerův humor je rozverně veselý a s chutí používaný. Bohužel však toto dílo zůstalo nedokončené, původně mělo obsahovat 120 příběhů.[6] Je napsáno 23 povídek prokládaných prology k jednotlivým povídkám a jeden prolog na začátku o schůzce společníků a jejich stručném představení. Scházejí se v hospodě U Kabátce v Southwarku, kde se 29 poutníků (+ Chaucer) dohodlo, že každý bude vyprávět 4 příběhy (2 na cestě tam, 2 na cestě zpět). Dílo obsahuje 18 000 veršů psaných pětistopým jambem.[8]

Ztvárnil podněty francouzské rytířské epiky i italské renesanční literatury, do své poezie uvedl sedmiveršovou strofu s rýmem ababbcc, která se jmenuje královská nebo Chaucerova[9][10], a hrdinské dvojverší, veršované povídky a novely rámcově propojil postavou vypravěče. Ovlivnil mimo jiné Johna Lydgata, Roberta Henrysona a Williama Dunbara.

Za zvláštní rys jeho díla je označováno zobrazení žen, které je někdy považováno za sporné.[ujasnit][11][12]

Bibliografie

  • Mlynářova povídka
  • Dům slávy
  • Ptačí sněm
  • Sen o rytíři (The Book of the Duchess, též překládáno jako Kniha o vévodkyni) – (1370)
  • Troilus a Kriseida (Troilus and Criseyde) – (asi 1386)
  • Canterburské povídky – (1387–1400)
  • Legenda o dobrých ženách – (asi 1390)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d Kindred Britain.
  2. ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Geoffrey Chaucer, Poet, Author (c. 1343–1400).
  4. ↑ R.M. Lumiansky, Geoffrey Chaucer, English writer – Encyclopaedia Britannica.
  5. ↑ Geoffrey Chaucer, 1340–1400.
  6. ↑ a b c d e f g h CODR, Milan; MARTEN, Jindřich. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Geoffrey Chaucer, s. 26–30. 
  7. ↑ PONCAROVÁ, Petra Johana. Chaucer, Geoffrey: Ptačí sněm. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ Geoffrey Chaucer. www.crg.cz [online]. [cit. 2020-10-26]. Dostupné online. 
  9. ↑ Rhyme royal, poetic form – Encyclopaedia Britannica.
  10. ↑ Rhyme royal (rime royale).
  11. ↑ WOLLOCK, Jennifer. Calls to cancel Chaucer ignore his defense of women and the innocent – and assume all his characters’ opinions are his. The Conversation [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ WYNNE-DAVIES, MARION. 'He conquered al the regne of Femenye': feminist criticism of Chaucer. Critical Survey. 1992, roč. 4, čís. 2, s. 107–113. Dostupné online [cit. 2021-09-05]. ISSN 0011-1570. 

Literatura

  • CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422. 

Externí odkazy

Zdroj