Vlasta Dvořáčková

Vlasta Dvořáčková
Rodné jméno Vlasta Hospesová
Narození 27. února 1924
Žďár nad Sázavou
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 14. března 2018 (ve věku 94 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Pseudonym František Dušek
Povolání redaktorka, básnířka, dramatička, překladatelka
Národnost česká
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vlasta Dvořáčková (27. února 1924 Žďár nad Sázavou – 14. března 2018 Praha) byla česká redaktorka, básnířka, dramatička a překladatelka z polštiny, němčiny a angličtiny a za jazykové spolupráce i z bulharštiny.[1][2]

Život

Narodila se v rodině krejčího. V letech 1937–1943 navštěvovala reálné gymnázium v tehdejším Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Po maturitě pracovala do roku 1945 jako písařka Okresního spolku zemědělství a lesnictví v Novém Městě na Moravě a pak v letech 1945–1949 vystudovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium zakončila roku 1952 získáním titulu PhDr. na základě disertace František Kvapil, básník a překladatel.[2]

Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce. V roce 1952 se stala redaktorkou polské literatury v nově ustaveném Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (od 1965 s názvem Odeon) a od roku 1954 byla ve svobodném povolání. Roku 1965 se vrátila do Odeonu, kde se zabývala německou a anglickou literaturou a později se stala odpovědnou redaktorkou polské literatury. Roku 1969 odešla do důchodu.[2]

Dílo

Jako básnířka debutovala roku 1948 v časopise pro dětské čtenáře Mateřídouška, v druhé polovině padesátých let patřila k literární skupině Květen soustředěné podle stejnojmenného časopisu. Dále přispívala do literárních a kulturních periodik, například do Literárních novin, Kultury, Hosta do domu, Nového života, Plamene, Divadla, Orientace, Slovanského přehledu a do dalších. Do roku 1969 spolupracovala s časopisem Světová literatura. Spolupracovala také s Československým rozhlasem, pro který napsala řadu rozhlasových her, a jako scenáristka s Československou televizí.[2]

Její básnická tvorba vychází z programu „poezie všedního dne“, se kterým vystoupila skupina básníků kolem časopisu Květen. Vyznačuje se minimem poetizace, její volný verš je nemelodický a šetří metaforami. Její básně se vyznačují mravním akcentem, který místy nabývá až podoby satiry. Teprve v pozdějších sbírkách se objevují intimní city autorky, která vedle krásy vyjadřuje také zklamání, bolest a samotu.[2]

Bohatá je také její činnost překladatelská. Nejvýznamnější jsou její překlady předních soudobých polských básníků, prózu překládala z němčiny a angličtiny (hlavně detektivky v 90. Letech) a za spolupráce jazykových odborníků také bulharskou poezii.[1]

Ocenění

Roku 2009 se stala nositelkou Ceny Josefa Jungmanna od Obce překladatelů za překlad básní laureátky Nobelovy ceny za literaturu Wisławy Szymborské Okamžik. Dvojtečka. Tady[3] a roku 2011 obdržela cenu polského Knižního institutu Książki Transatlantyk jako významný popularizátor polské poezie v České republice.[4]

Výběrová bibliografie

Básnické sbírky

  • Větrný den (1957), lyrické básně (dojmy z přírody, osobní smutky i radosti, láska, rodinný život).
  • Jen galerie (1959), básně inspirované malířskými portréty.
  • Mezi chodci 1962), básně zachycující dojmy ze skutečných i pomyslných setkání s lidmi-chodci v nejrozmanitějších životních a dobových prostředích
  • Čistá řeka (1962), tři rozsáhlejší básně s náměty z naší současnosti.
  • Hvízdání na prsty (1964), sbírka obrazově složitých a myšlenkově náročných veršů.
  • Nechat odjet prám (1968), sbírka veršů, v nichž autorka na pozadí přírodních obrazů a zejména obrazů vytěžených z vody vyslovuje životní zkušenosti.
  • Uletělo čapí pero (1969), zpěvné verše pro děti.
  • Chyťte si skřítka (1974), básně pro děti.
  • Na pasece v modrém kvítku (1994), básně pro děti.
  • Deset trpaslíků (2004), básně pro děti.
  • Vždycky přece někde (2011), básnická sbírka inspirovaná přírodou a lidskými pocity.
  • Kdo v slunci chodí (2015), výbor z veršů.[2]

Rozhlasové hry

  • Špička jehly (1975).
  • Zelený svět (1978).
  • Ctnost české šlechtičny (1980).
  • Kyselé jablko (1982).
  • Zvláštní nota (1984).[2]

Dramatizace pro rozhlas

Televizní scénáře

Překlady

Překlady z polštiny

  • 1950 = Józef Bok: Na Uralu.
  • 1951 – Marian Brandys: Italská setkání.
  • 1952 - Józef Ignacy Kraszewski: Stará báje.
  • 1953 – Marian Brandys: Příběh začíná.
  • 1955 - Kazimierz Koźniewski: Pětka z Barské ulice.
  • 1957 - Helena Bobińská: Pomsta rodu Kabunauri.
  • 1958 - Maria Konopnicka: Na fujarce.
  • 1958 - Tadeusz Różewicz: Uprostřed života.
  • 1959 - Stefan Żeromski: Rozklovou nás krkavci a vrány, společně Helenou Teigovou.
  • 1961 - Eliza Orzeszkowa: Vědma.
  • 1962 - Tadeusz Różewicz: Rozhovor.
  • 1964 - Tadeusz Różewicz: V nejkrásnějším městě světa.
  • 1964 - Jan Brzechwa: Kašpařice, společně s Janem Pilařem.
  • 1965 - Jan Brzechwa: Kašpárkovy proměny in Polské hrátky se zvířátky.
  • 1965 - Tadeusz Różewicz: Směšný stařeček.
  • 1965 - Wisława Szymborská: Sůl.
  • 1965 - Zbigniew Herbert: Studium předmětu, společně s Miroslavem Holubem.
  • 1965 – Henryk Sienkiewicz: Pan Wołodyjowski.
  • 1967 - Kazimierz Brandys: Dopisy paní Z.
  • 1967 - Bruno Schulz: Jaro in Deset polských novel.
  • 1967 - Jarosław Iwaszkiewicz: Čest a sláva.
  • 1972 - Tadeusz Różewicz: Smrt v starých kulisách.
  • 1972 - Polský kreslený humor, kresby vybrala Grażyna Hartwigová.
  • 1974 - Stefan Żeromski: Vítr od moře.
  • 1977 - Edward Redliński: Konopička; Vzestup.
  • 1979 - Jadwiga Dackiewiczová: Napoleonovi synové.
  • 1981 - Maria Pawlikowska-Jasnorzewska: Profil bílé dámy.
  • 1981 - Władysław Terlecki: Černý román.
  • 1982 – Wanda Chotomská: Leonek a lev.
  • 1983 - Tadeusz Różewicz: Hry.
  • 1983 - Jan Andrzej Morsztyn: Divy lásky.
  • 1983 - Sławomir Łubiński: Balada o Januškovi]].
  • 1985 - Wisława Szymborská: V Hérakleitově řece.
  • 1986 - Paní pána zabila, výbor z polských balad.
  • 1986 - Krystyna Boglarová: Nehlaď kočku proti srsti'.
  • 1989 - Józef Czechowicz: Zaklínání kamene.
  • 1990 – Czesław Miłosz: Mapa času, společně s Ivetou Mikešovou a Václavem Burianem.
  • 1991 - Zbigniew Herbert: Poslání pana Cogito, společně Miroslavem Červenkou.
  • 1992 - Tadeusz Różewicz: Bílé manželství.
  • 1994 - Zbigniew Herbert: Jeskyně filozofů, společně s Irenou Lexovou.
  • 1994 - Janusz Głowacki: Antigona v New Yorku.
  • 1995 - Tadeusz Różewicz: Jak světlo pavučinou.
  • 1996 - Renata Putzlacher: Markéta hledá Mistram společně s Erichem Sojkou.
  • 1997 - Wisława Szymborská: Konec a počátek.
  • 1998 – Adam Mickiewicz: Balady a romance.
  • 1998 - Adam Michnik: Sokratův stín, spolupřekladatelka.
  • 2000 - Zbigniew Herbert: Epilog bouře, společně s Miroslavem Červenkou a Miroslavem Holubem.
  • 2003 - Renata Putzlacher: Mezi řádky, společně s Jaroslavem Boučkem, Liborem Martínkem, Erichem Sojkou a Jindřichem Zogatou.
  • 2004 - Tadeusz Różewicz: Mezi apokalypsou a-.
  • 2005 - Bolesław Leśmian: Rostla višeň na královském sadě.
  • 2009 - Wisława Szymborská: Okamžik; Dvojtečka; Tady.
  • 2010 – Adam Mickiewicz: Sonety milostné.
  • 2012 - Anna Świrszczyńska: Jsem ženská.
  • 2013 – Zahrada, ale nevypletá, verše básníků polského baroka.

Překlady z němčiny

Překlady z angličtiny

Překlady z bulharštiny

  • 1983 - Bulharská poezie 20. století, spolupřekladatelka.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Dvořáčková Vlasta, Obec překladatelů. Dostupné online
  2. ↑ a b c d e f g h i Slovník české literatury po roce 1945. Dostupné online
  3. ↑ Cena Josefa Jungmanna, Obec překladatelů. Dostupné online
  4. ↑ Nagroda Instytutu Książki Transatlantyk. Instytut Książki. Dostupné online
  5. ↑ Vlasta Dvořáčková. Česko-Slovenská filmová databáze. Dostupné online

Externí odkazy

Zdroj