Tereza Dubrovská

Terezie Koseová-Mixová
Rodné jméno Theresia Mixová
Narození 13. únor a 1873
Slezská Ostrava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 8. listopadu 1951 (ve věku 78 let)
Nová Ves u Chotěboře
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Pseudonym Tereza Dubrovská
Povolání básnířka, klavíristka, mecenáška
Národnost slezská[zdroj?]
Vzdělání soukromé
Období 1899–1933
Žánr básně – sonety
Manžel(ka) MUDr. Otakar Kose
Rodiče Ing. Alois Mixa otec
Anna Mixová-Vondráčková matka
Příbuzní Jarmila Šťastná-Mixová sestra
Ing. Ignác Vondráček děd
Vlivy Jaroslav Vrchlický, Paul Verlaine, Karel Hlaváček, Elizabeth Barrettová-Browningová
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tereza Dubrovská, též Teréza, vlastním jménem Terezie Mixová, pokřtěná Terezie Josefina Johanna, provdaná Koseová (13. únor 1873[1], Slezská Ostrava – 8. listopad 1951, Nová Ves u Chotěboře) byla česká básnířka, překladatelka a klavíristka.[2]

Život

Narodila se v Ostravě v rodině důlního inženýra Aloise Mixy (1845–1914) a jeho ženy Anny, dcery ostravského uhelného magnáta Ignáce Vondráčka. Měla tři sestry: Annu (1874–1894), Jarmilu (1876–1960) – malířku, provdanou Šťastnou a Ludmilu (1879–po 1951), která se provdala za důstojníka francouzského námořnictva Eugena Hippeaua a žila v Toulonu.

Po smrti děda, Ignáce Vondráčka získaly jeho dcery podíl z jeho obrovského dědictví. Rodina Mixova se přestěhovala v roce 1889 do Prahy. Tereza měla soukromé vzdělání. Lexikon české literatury mylně uvádí, že absolvovala Vyšší dívčí školu a Pražskou konzervatoř. Tyto informace vyvrací Drahomír Šajtar [3]. Mezi její soukromé učitele patřili profesoři těchto ústavů, například František Táborský, Jindřich Kàan z Albestů, pozdější ředitel konzervatoře, Karel Hoffmeister nebo Vítězslav Novák. Dále získala vzdělání v dějinách, dějinách literatury a dějinách výtvarného umění. V roce 1894 koupili Tereziini rodiče zámek a velkostatek v Nové Vsi u Chotěboře. Zde se stýkali například i s Františkem Ladislavem Riegerem, který měl statek v nedaleké Malči.

Na jaře 1907 se Tereza Dubrovská seznámila s F. X. Šaldou. Jejich vztah a intenzivní korespondence však končí v prosinci 1907, patrně díky iniciativě Růženy Svobodové.

Manželství

Patrně na konci roku 1896 nebo na začátku roku 1897 se Tereza Mixová provdala za lékaře, pozdějšího univerzitního docenta MUDr. Otakara Kose (1868).[4] V roce 1903 podnikla s manželem několikaměsíční cestu do severní Afriky (Tunisko, Alžír a Maroko), odkud se vrátili přes Španělsko, Francii a Německo. Po návratu do Prahy se věnovala hudbě a výtvarnému umění. V březnu 1907 navštívili Mallorku a Korsiku.

V letech 1906–1911 byl MUDr. Kose primářem interního oddělení Zemské nemocnice v Olomouci. Tereza Dubrovská zorganizovala pro Českou besedu v Olomouci přednášku F. X. Šaldy v prosinci 1907 a byla hostitelkou Jaroslava Vrchlického během jeho přednášky tamtéž o několik dnů později.

Manželství se okolo roku 1908 rozpadlo.

Mecenáška

Pomník Hany Kvapilové od Jana Štursy.

Tereza Dubrovská využívala svého bohatství a svých kontaktů k podpoře umění v nejrůznějších podobách:

Byla inspirátorkou myšlenky na stavbu pomníku herečky Hany Kvapilové v Kinského sadech a zásadním způsobem rovněž přispěla finančně. Návrhy na pomník zpracovali sochaři: Josef Mařatka, Quido Kocian, Bohumil Kafka a Jan Štursa. Nejprve byl vybrán návrh Bohumila Kafky. Později se ale zadavatelé rozhodli pro návrh Jana Štursy[5]. Pomník byl odhalen v roce 1914.

Založila veřejnou knihovnu v Rychvaldu. Podporovala Spolek pro výchovu mrzáčků MUDr. Jedličky na Vyšehradě. Založila Pomocný výbor pro umělce výtvarné, literáty a žurnalisty, který v letech první světové války mimo jiné podporoval i Viktora Dyka, Karla Tomana nebo Boženu Benešovou.

Pro Galerii Jiřího Karáska ze Lvovic získávala během svých cest po Evropě obrazy a především grafiku.

Na tyto akce věnovala značné vlastní prostředky; dále organizovala různé sbírky, dobročinné akce a prodejní výstavy.

Překladatelka

V létě roku 1918 se v Chorvatsku seznámila s básníkem a pozdějším diplomatem Ante Tresić-Pavičićem. Překládala jeho verše do češtiny a několikrát jej navštívila (v roce 1921 v Portugalsku a ve Španělsku, v roce 1924 v USA).

Přeložila rovněž ze španělštiny několik básní Rubéna Daría.

Závěr života

Kolem roku 1932 přišla Tereza Dubrovská o většinu svého majetku. Okolnosti nejsou dnes již známy. Sestrám Tereze a Jarmile zůstal pouze velkostatek v Nové Vsi. Jelikož se však nevyznaly v hospodářství a statek pronajímaly za nevýhodných podmínek, byl jeho výnos malý a sestry se musely značně uskromnit. Z těchto omezených příjmů splácela Dubrovská ještě dluh tiskárně za tisk své poslední sbírky Večery v Bissone.[6]

V březnu 1948 byla na velkostatek uvalena národní správa. Stalo se tak na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Chotěboři ze dne 19. března 1948. Sestry byly vyhnány na ulici a dožily díky soucitu místních obyvatel. Tereza Dubrovská zemřela 8. listopadu 1951 a je pohřbena v rodinné hrobce v Nové Vsi.

Dílo

První práce zaslala pod pseudonymem František Zvěřina Jaroslavu Kvapilovi do časopisu Zlatá Praha. Ten rozpoznal její talent a přiměl ji ke změně pseudonymu na Tereza Dubrovská. V roce 1903 editoval její první sbírku básní Písně. Své práce otiskovala i v časopisech Máj, Zvon a Květy.

Všechny její knihy, ač vycházely pod hlavičkou různých vydavatelství, byly prakticky vždy vydány vlastním nákladem.

Básně

Překlady

Hudebniny [text]

  • Alejemi akátů: op. 28: [zpěv a klavír] – Josef Bohuslav Foerster. Praha: B. Kočí,
  • Můj nádherný sne jediný: [zpěv, klavír] – Jan Malát. Praha: J. Otto,
  • Dvě písně: pro mezzosoprán s průvodem piana – Alois Rublič; T. Dubrovská; Růžena Jesenská. Praha: Václav Kotrba,
  • Písně: pro střední hlas s průvodem piana – Emil Axman. Praha: V. Kotrba,
  • Je tolik něhy: zpěv a klavír – Jan Malát. Praha: J. Otto, 1906
  • Písně o marné lásce: pro sólový hlas s průvodem piana – Václav Juda Novotný. Praha: V. Kotrba
  • Dvé písní: pro 1 hlas s průvodem klavíru – Jan Malát. Kutná Hora: Česká Hudba,
  • Bílá, červená, modrá: tři ženské sbory: op. 115 – J. B. Foerster; J. Neruda, T. Dubrovská, E. Vrchlická. Praha: Hudební matice umělecké besedy, 1921
  • Ztichlý slavík: píseň s prův. klavíru – J. Malát. Praha: J. Otto,

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 72. 
  3. ↑ ŠAJTAR, Drahomír. Básnířka Tereza Dubrovská : letopis. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. ISBN 80-86101-35-5. Kapitola II., s. 22, 45. 
  4. ↑ Kose Otakar. is.cuni.cz [online]. [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. 
  5. ↑ Jana Cermanová: Mařatkova Hana Kvapilová. www.horice.org [online]. [cit. 2010-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-29. 
  6. ↑ viz dochované dopisy T. Dubrovské Antonínu Klášterskému z 29. 3. 1935 a z 9. 11. 1936

Literatura

  • ŠAJTAR, Drahomír. Básnířka Tereza Dubrovská: letopis. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. ISBN 80-86101-35-5. 
  • VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. heslo Tereza Dubrovská. In: Lexikon české literatury 1 (A–G). Praha: Academia, 1985. S. 610–611.
  • heslo Dubrovská Teréza. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930–1934. ISBN 80-7185-057-8. Svazek II/1. S. 269.
  • Teréza Koseová-Dubrovská (1878–1951) [rukopis]: kulturní portrét ženské básnířky, mecenášky a sběratelky – Markéta Pišková. 2004

Externí odkazy

Zdroj