František Xaver Šalda

František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
Narození 22. prosince 1867
Liberec, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. dubna 1937 (ve věku 69 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Hostivařský hřbitov
Povolání překladatel, literární kritik, novinář, spisovatel, estetik, historik, kritik umění, básník, dramatik a redaktor
Alma mater Právnická fakulta Německé univerzity v Praze
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
František Xaver Šalda na kresbě od Huga Boettingra
Liberec – Sokolská 354/33 (rodný dům F. X. Šaldy)

František Xaver Šalda (známý také jako F. X. Šalda; 22. prosince 1867 Liberec[1]4. dubna 1937, Praha) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

Životopis

Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda[1] se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnázium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil.[2] V roce 1910 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky).[3][2]

Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.[4]

Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval. Přátelským kontaktům v kulturním světě se ale nevyhýbal.[5] Zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.[6]

Tvorba

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 1894–1908 psal pro redakci Ottova slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen[7], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.

Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F. X. Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.
— Frank Tetauer[8]

Dílo

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky[9]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

Hrob rodiny Šaldovy a také F. X. Šaldy v Praze-Hostivaři

Beletrie

  • Analysa (1891) povídka
  • Život ironický a jiné povídky (1912) – soubor povídek
  • Loutky i dělníci boží (1918) – román milostný o dvou dílech.[10]
  • Zástupové (1921) – drama
  • Strom bolesti (1921) – básnická sbírka
  • Dítě (1923) – drama (roku 1973 zfilmováno, režie: Anna Procházková)
  • Tažení proti smrti (1926) – komedie o třech aktech.[11]
  • Dřevoryty staré a nové (1935) – soubor povídek

Literární věda (eseje, úvahy)

  • Boje o zítřek (1905) – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
    1. Žádal novou tvarovou řeč.
    2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
    3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
    4. Kritiku považoval za druh umění.
    5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
    6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.[12]
  • Moderní literatura česká (1909) [13]
  • Vědecká kritika (1896) – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista)
  • Duše a dílo (1913) – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.
  • Antonín Sova (1924)
  • Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 (1925) [14]
  • O nejmladší poezii české (1928)
  • Básnická osobnost Dantova (1921)
  • Mácha snivec a buřič (1936)
  • Básnický typ Jiřího Wolkra
  • O poetismu (1927)
  • Dva představitelé poetismu
  • Nová proletářská poezie
  • O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928)
  • O nejmladší poezii české (1928)
  • Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky (1930)
  • Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie (1930)
  • O naší moderní kultuře divadelně dramatické (1937) [15]
  • Kritické glosy k nové poezii české (1939) – posmrtně
  • Výbor z kritické prózy (1939) [16]
  • Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou (1939) [17]
  • Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu
  • Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby (1945)

Citáty

„Miluji, můj ubohý příteli –
a svět má náhle smysl,
život má náhle smysl,
i smrt bude míti smysl…“

„Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou, a záští rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli a zatemní jinak případ jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři? Co mne děsí je právě ta skrytost…“

Odkazy

Reference

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b Studenti pražských univerzit 1882-1945
  3. TULACHOVÁ, Marie, ed. Disertace pražské university 1882-1953. I. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, s. 61.
  4. František Xaver Šalda v datech na fxsalda.ff.cuni.cz
  5. Osobní korespondence např. dokládá přátelství s Miloslavem Fassatim.
  6. LAICHTER, František. František Xaver Šalda. Křesťanská revue. Roč. XXV (1958), čís. 3, s. 76. Dostupné online [cit. 2019-09-05]. 
  7. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  529
  8. Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907 – 1937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47
  9. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
  10. ŠALDA, František Xaver. Loutky i dělníci boží [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  11. ŠALDA, František Xaver. Tažení proti smrti [online]. Praha: O. Štorch-Marien, 1926 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  12. ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  13. ŠALDA, František Xaver. Moderní literatura česká: podmínky historické a národní [online]. Praha: Grosman a Svoboda, 1909 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  14. ŠALDA, František Xaver. Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 [online]. Praha: Ot. Štorch-Marien, 1925 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  15. ŠALDA, František Xaver. O naší moderní kultuře divadelně dramatické [online]. Praha: O. Girgal, 1937 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  16. ŠALDA, František Xaver. Výbor z kritické prózy [online]. Praha: Státní nakladatelství, 1939 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  17. ŠALDA, František Xaver. Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou [online]. Praha: Společnost F.X. Šaldy, 1939 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj