Portál:Ptáci/Archiv/Vybraný druh

2009

Prosinec

Potápka roháč (Podiceps cristatus) je středně velký vodní pták z řádu potápek a největší zástupce tohoto řádu v Evropě. Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule a je tak jednou z nejrozšířenějších potápek světa. K životu přitom preferuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které ji slouží jako úkryt a místo pro hnízdění.

Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými tmavými límcovými pery, která jsou nejvýraznější při jejich zásnubních tancích, při kterých se obě pohlaví uklání a představují svému partnerovy kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod vodní hladinu a která později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Je monogamní (žije v párech) a živí se zejména menšími rybami, které loví pod vodou. >>více

2015

Září

Zobák ptáků (rostrum) je rohovitý epidermální útvar. Rozlišuje se horní a dolní zobák (rostrum maxillare a rostrum mandibulare). Skelet zobáku (horní a dolní čelist) kryje kůže se silně zrohovatělou epidermis, která tvoří rohové pouzdro zobáku (rhamphotheca). U papoušků je horní čelist připojena k lebce pružným kloubem. Dnešní ptáci nemají v zobáku zuby, ale někteří starší předci je ještě měli (Archeopteryx). Keratinové pouzdro horního zobáku se nazývá rhinotheca, dolního zobáku gnatotheca. Na horním zobáku jsou párové nozdry. Na vrcholu zobáku u líhnutých mláďat ptáků (neonátů) je tzv. diamant, který jim slouží k perforování skořápky při klubání z vejce. V místě přechodu kořene horního zobáku v kůži se nachází měkký kožní povlak, ozobí (cera). Více...

Vlaštovka obecná (Hirundo rustica; L., 1758) je známý tažný pták z čeledi vlaštovkovitých. Podobně vypadající ptáci, kteří jsou někdy za ni považováni, jsou příbuzní jiřička obecná a břehule říční a nepříbuzný, ale podobný rorýs obecný. Vlaštovka obecná má dlouhý vidlicovitý ocas a dlouhá špičatá křídla. Čelo, brada a hrdlo je rezavě hnědé, svrchní strana těla jednolitě modročerně lesklá, spodní bílá (hruď, břicho a spodní krovky ocasní). Ocasní pera mají zespodu řadu bílých skvrn před koncem ocasu. Samec se od samice liší delšími ocasními pery. Mláďata mají matově zbarvené hrdlo i svrchní stranu těla a méně vykrojený ocas. Více...

Říjen

Ptačí budka je uměle vybudovaná hnízdní dutina pro ptáky. Ptačí budky nahrazují přirozené dutiny, které díky lidskému hospodaření v kulturní krajině zanikají. Jsou to většinou mizející dutiny v odumírajících stromech, ale i zanikající podstřešní prostory v zateplovaných domech. Ptačí budky jsou vyráběny hlavně ze dřeva, případně kombinují dřevo s jinými materiály. Aby byla budka bezpečná, musí být dostatečně hluboká, bez bidýlka a správně pověšená. Měla by se čistit a opravovat každý podzim. Není také na škodu oplechovat vletový otvor, musí se ale dát pozor, aby si ptáci o plech neublížili. Více...

Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) je největším papouškem schopným letu. Je celý kobaltově modrý, pouze kolem očí a na bradě má žlutou barvu. Jeho silný zobák dokáže rozlousknout i kokosový ořech. Přezdívá se mu modrý král zelené Brazílie. Základní zbarvení je tmavě kobaltově modré, nahé oční okruží a holý pruh kůže u kořene zobáku jsou žluté, zobák šedočerný, nohy šedé. Dosahuje velikosti až 100 cm, je největším papoušek schopným letu. Dospělý jedinec v zajetí váží kolem 1250 gramů. Průměrná délka života se odhaduje na 60 let. Ara hyacintový je specializovaný na plody a ořechy různých palem (Syagrus comosa a Attalea funifera), dále pak jeho potravu tvoří zelenina a ovoce, kde žijí. Neobvyklý je jejich sběr potravy na zemi, jeden druh palmy, jejíž ořechy se živí, má totiž celý kmen pod zemí a z ní ční jen vějíř větví s plody. Jejich zobáky jsou uzpůsobené k otevírání tvrdých ořechů, ale přesto běžně vybírají tyto ořechy z trusu dobytka, který je částečně natráví. Běžné není ani hnízdění ve skalních dutinách. Více...

Listopad

Přepeřování je fyziologický, hormonálně řízený proces, při kterém ptákům vypadává staré peří (ecdysis) a na jeho místě vyrůstá peří nové (endysis). Přepeřování je proces pravidelný, odehrávající se minimálně jednou, dvakrát, u některých druhů i třikrát do roka. Probíhá poměrně pomalu a postupně, v zájmu udržení stálé tělesné teploty a ochrany před vlhkem totiž ptáci nemohou přijít o všechna pera najednou. Rozlišujeme přepeřování úplné, při kterém pták přichází o všechna obrysová pera a částečné, které se většinou odehrává před začátkem hnízdního období a jehož podstatou je výměna peří za pestřejší (opeření během tohoto období se nazývá svatební, či jarní šat) a zpět (do tzv. prostého či zimního šatu). Více...

Orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer) je velký druh orla. Samice orla jasnohlasého váží obvykle 3,2-3,6 kg, zatímco samci pouze 2-2,5 kg. Rozpětí křídel u samců se pak pohybuje kolem 2 m a u samic kolem 2,4 m. Délka u obou pohlaví činí 63–75 cm. Je velmi charakteristicky zbarven, převážně černě se světlým ocasem, hrudí, zátylkem a hlavou s výjimkou žlutého zobáku s tmavým koncem. Žlutého zbarvení jsou také končetiny. Je stále relativně běžným druhem v blízkosti sladkovodních jezer, nádrží a řek na téměř celém území subsaharské Afriky. Orel jasnohlasý se živí převážně rybami, které za letu z pozorovatelny chytá do svých silných pařátů a následně se s nimi vrací zpět na vyvýšené místo, kde ji postupně konzumuje. Občas loví i ryby těžší než 1,8 kg, v takovýchto případech je však pro orla příliš těžká, a tak ji pod vodní hladinou musí dotáhnout až ke břehu. Někdy se též stává, že je kořist natolik velká, že orla, který ji urputně drží, stáhne do vody a ten pak musí doplavat až ke břehu. Více...

Prosinec

Ozobí (Cera) je měkká, většinou neopeřená část ptačího těla, tvořená kůží, která se nachází nad zobákem. Obvykle jsou v něm umístěny nosní otvory, mimo sov, které je mají mimo ozobí. Ozobí bývá u samce a samice různobarevné, například známá je barevná různorodost ozobí u andulek, kde má samec ozobí modré a samice růžové až hnědé.

Ozobí je typické například u holubů, sov, papoušků a krocanů.

Kolpík růžový (Platalea ajaja, občas řazen do monotypického rodu Ajaia) je velký brodivý pták z čeledi ibisovitých. Hnízdí na rozsáhlém území Jižní Ameriky, většinou východně od And a v pobřežních regionech Karibiku, Střední Ameriky, Mexika a Gulf Coast (USA). Dorůstá 80 cm a v rozpětí křídel měří 120-130 cm. Má dlouhé končetiny, krk a dlouhý plochý zobák. Dospělí ptáci jsou celí převážně růžoví s neopeřeným nazelenalým temenem a světlým krkem a hrudí. Pohlaví jsou si přitom zbarvením velice podobná. Potravu vyhledává v mělkých nebo pobřežních vodách pro kolpíky charakteristickým způsobem: pomalu se brodí vodou a otevřeným zobákem přitom kývá ze strany na stranu až do doby, než narazí na kořist, kterou bývají obvykle korýši nebo jiní malí bezobratlí živočichové. Často se přitom zdržuje ve skupinách. Hnízdí v mangrových bažinách, hnízdo si buduje v keřích nebo na stromech. Snůška čítá 2-5 bílých vajec s hnědým skvrněním. Mladí ptáci jsou bílí s opeřeným temenem.

2016

Leden

Hnízdní parazitismus je termín popisující rozmnožovací strategii některých ptáků, ryb a hmyzu, která spočívá v kladení vajec do cizích hnízd a přenechání péče o mláďata jeho majitelům. Toto chování je v různé míře známo asi u 1 % ptačích druhů. Rozlišujeme příležitostný hnízdní parazitismus (který spočívá v příležitostném nakladení vajec do hnízda vlastního nebo příbuzného druhu a je pozorován u řady druhů, např. u špačka obecného, sýkořice vousaté, vlaštovky obecné, některých kachen etc.) a pravý hnízdní parazitismus, který spočívá v systematickém kladení vajec do hnízd jiného druhu nebo druhů (druh sám o vejce nikdy nepečuje). Více...

Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) je menší ohrožený druh tučňáka, který žije pouze na Galapážských ostrovech. Je jediným druhem tučňáků, který snáší vejce a vyvádí své potomstvo v okolí rovníku. Je endemickým druhem, žije jen na Galapážských ostrovech. Jeho největší hnízdící kolonie (95 %) jsou na ostrovech Isabela (angl. Albemarle) a Fernandina (Narborough), další drobné (5 %) na ostrovech Floreana (Charles), San Salvador (James), Santa Cruz (Indefatigable) a Bartolomé. Je nejmenším druhem z rodu Spheniscus, délka jeho těla je jen 48 až 53 cm a hmotnost 2,5 až 2,7 kg. Samice je o poznání menší. Na rozdíl od ostatních druhů má tváře tmavé a jen úzký bílý pásek směřuje od oka k hrdlu. Velikost odpovídá Bergmannovu pravidlu, že velikost zvířat téhož druhu nebo úzce příbuzné skupiny se zvětšuje se vzdálenosti od rovníků k oběma pólům. V místech která si vybrali za pravidelná hnízdiště se pohybuje teplota vzduchu od 25 do 40 °C a teplota vody od 15 do 28 °C. Vůbec přežit v těchto podmínkách tučňákům umožňují studené proudy Humboldtův z jihu a Cromwellův ze západu, které se u Galapág mísí s teplým proudem Panamským. Studené proudy ochlazují vodu a jsou bohaté na potravu pro tučňáky. Více...

Únor

Dýchací soustava ptáků je nejvýkonnější ze všech obratlovců. Celková aktivní plocha ptačích plic je až o 20 % větší než u savců; také intenzita dýchání u ptáků je vzhledem k morfologickým i funkčním odlišnostem plic mnohem vyšší. Plíce jsou poměrně malé, kompaktní a při dýchání se jejich objem nemění, což prakticky zhoršuje jejich vyšetření auskultací. Ventilace je umožněna systémem vzdušných vaků. Více...

Kachnička mandarínská (Aix galericulata) je malý vrubozobý pták z čeledi kachnovití. Pochází z Asie, kde v současné době obývá Amur, Sachalin, Japonsko, Mandžusko, Čínu a Severní a Jižní Koreu. Do Evropy byl dovezen během 18. století jako ozdobný pták, v současné době zde volně hnízdí mimo Britských ostrovů 850–3000 párů, dalších asi 7000 ptáků žije volně na území Velké Británie.V Česku začaly pravidelně hnízdit přibližně od roku 2011 v Brně na Svratce, kde nyní žije asi 20 jedinců. Samec kachničky mandarínské ve svatebním šatu patří mezi nejzdobnější a nejkrásnější ptáky světa. Má vysokou chocholku, péra zlaté barvy a pár jasně žlutých čepelí tvořených širokými vnitřními prapory křídelních krovek. Tyto čepele mají čistě ornamentální funkci a samec je může vztyčit nad boky. Samice a samci v prostém šatu jsou většinou olivově hnědí. Nenápadně zbarvenou samici ale snadno poznáme dle úzkého bílého proužku za okem. Jako ostatní kachny sedající na větvích má ostré drápy, které jí pomáhají při pevném uchopení větve, a dlouhý široký ocas, působící jako brzda ke zpomalení letu, když kachnička dosedá na větev. Vyskytuje se tradičně v lesnatých oblastech kolem řek a jezer, na konci léta i v zatopených rýžových polích a mokřinách. Často je lze najít i v parcích. Největší aktivitu projevují kachničky ráno a večer, kdy si začínají vyhledávat potravu. Během dne odpočívají na břehu nebo na stromech rostoucích podél břehů. Nevytvářejí trvalá manželství, ale každý rok si hledají nového partnera. Ačkoliv jsou kachničky mandarínské převážně vegetariáni, najdeme na jejich jídelníčku i drobné živočichy – např. měkkýše či malé rybky. V pozdním létě je také často najdeme na rýžových a obilných polích. Na podzim si zpestřují jídelníček také bukvicemi, žaludy a kaštany. Potravu sbírá na zemi, na stromech a ve vodě – čvachtáním, panáčkováním a jen vzácně se potápí. Více...

Březen

Evoluce a fylogeneze ptáků je do stále do značné míry nevyřešená, i když díky moderním postupům a řadě nových studií získáváme další a další kamínky do mozaiky. V tradiční taxonomii založené především na morfologii se objevila už v dřívější době řada trhlin. První revoluci přinesla pak Sibley-Ahlquistova systematika založená na DNA-DNA hybridizaci, která změnila pohled na řadu tradičně chápaných taxonů a vazeb. V dnešní době je i tento ucelený systém nedokonalý, s řadou chyb. Více...

Čáp černý (Ciconia nigra) je zástupcem čeledi čápovitých (Ciconiidae). Je to velký, převážně černý pták s bronzovým leskem, červeným dlouhým zobákem a bílým břichem. Mezi samcem a samicí téměř není rozdíl, mláďata jsou matně hnědá s šedozeleným zobákem. Dožívá se věku přes 15 let. Tento plachý, vzácnější obyvatel horských lesů, pahorkatin a lužních lesů žije jednotlivě a velmi skrytě. Hnízdo z klacků a větví bývá schováno v lesích v korunách starých stromů nebo na skalách. Je rozšířen ve většině střední a východní Evropy a v mírnějších oblastech Asie až po Dálný východ. Evropské a západoasijské populace táhnou na zimu do střední a západní Afriky, ostatní do Indie a Číny. Živí se převážně rybami a dalšími drobnými živočichy, které loví hlavně v menších vodních tocích. Snáší obvykle 3–5 vajec, ze kterých se po měsíci líhnou mláďata s bílým prachovým peřím. Více...

Duben

Vodní ptactvo je souhrnný termín pro ptáky, kteří žijí na nebo v blízkosti vody nebo mokřadu. Většinou jsou tímto názvem označováni ptáci žijící v blízkosti sladkých vod, ale někdy se uvádí do této skupiny i ptáci mořští. Tyto druhy bývají k životu u vody přizpůsobeni blanami mezi prsty u nohou, nepromokavým peřím, zobákem uzpůsobeným k lovení ryb a schopnost ponoru i do několikametrové hloubky. Některé druhy ptáků se sice u vody zdržují, např. kvůli koupeli, pití, nebo lovu ryb či jiných vodních živočichů, i když vodní prostředí není jejich domovským stanovištěm. Do této skupiny můžeme zařadit některé druhy dravců (např. orel mořský) nebo pěvců (např. skorec vodní) Více...

Harpyje pralesní (Harpia harpyja, Linné 1758) je největším a nejimpozantnějším dravcem Jižní Ameriky, může mít rozpětí křídel až dva metry a dosáhnout hmotnosti 9 kilogramů. Samec je výrazně menší než samice. Má masivní zobák a mohutné silné nohy opatřené až 13 cm dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně - hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy. Harpyje pralesní je aktivní lovec, způsobem lovu připomíná jestřába. Létá nízko nad lesem, na vyhlédnutou oběť se vrhá střemhlavým letem, obratně manévruje mezi stromy rychlostí až 80 km/h a strhává kořist z větví pomocí svých silných drápů. Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a ve vzduchu unese až 3/4 vlastní hmotnosti. Loví vřešťany, chvostany, malpy i jiné opice, hady, lenochody, aguti, mravenečníky, vačice, papoušky i jiné ptáky. Více...

Květen

Protozoózy ptáků jsou onemocnění vyvolávaná eukaryotními jednobuněčnými organismy velikosti 1-150 µm. Prvoky (Protozoa) parazitující u drůbeže a ostatních ptáků můžeme zatím rozdělit do dvou skupin. První skupina Sarcomastigophora zahrnuje bičíkovce a améby. Množí se převážně podélným dělením a pohybují se pomocí pseudopodií nebo bičíků, případně oběma způsoby. Pro ptáky jsou důležití zejména zástupci rodů Giardia, Histomonas a Trichomonas. Druhá skupina Apicomplexa zahrnuje intracelulárně parazitující prvoky s tzv. apikálním komplexem, což jsou morfologické struktury vyskytující se u některých jejich vývojových stadií, umožňujících průnik do hostitelské buňky nebo fixaci na jejím povrchu. Patří sem kokcidie a krevní paraziti. Více...

Špaček obecný (Sturnus vulgaris) je známý druh pěvce z čeledi špačkovitých (Sturnidae). O něco menší než kos. Dorůstá délky 19–22 cm, v rozpětí křídel měří 37–42 cm a váží 60–90 g. Ve svatebním šatě je černý s kovově zeleným a fialovým leskem, v prostém šatě má peří hustě bíle tečkované s bělavým zbarvením na bradě. Zobák je v létě žlutý a v zimě tmavý, nohy hnědorůžové. Létá přímo a rychle, v letu má typickou siluetu se špičatými křídly a krátkým ocasem. Obě pohlaví jsou podobná, samec se v létě liší neskvrnitou hrudí a modrošedým kořenem spodní čelisti zobáku (u samice žlutý). Mladý pták je celý šedohnědý se světlejším hrdlem. Opeření podobné dospělému získává koncem července až září, zůstává mu však hnědé peří na hlavě, takže se snadno pozná. Špaček obecný je hlučný pták vydávající širokou škálu zvuků. Při vábení se ozývá drsným „šéér“, při vyplašení na hnízdě táhlým „stýh“ a při spatření krahujce ostrým „kjett“. Zpěv je tvořen řadou mlaskavých, skřípavých a hvízdavých tónů a často obsahuje zdařilé imitace hlasů jiných druhů ptáků. Více...

Červen

Krmítko pro ptáky je jakékoliv zařízení vhodné pro předkládání potravy pro ptáky. Používá se pro přikrmování ptáků především v zimě za holomrazů nebo při sněhové pokrývce, kdy ptáci obtížně hledají potravu. Krmítka v oblasti České republiky navštěvují především sýkory (modřinka, koňadra, babka, uhelníček i parukářka), pěnkavovití čížek lesní, stehlík obecný, hýl obecný a samozřejmě pěnkava obecná, z dalších druhů potom zvonek zelený, brhlík lesní, dlask tlustozobý, mlynařík dlouhoocasý. Na jablka a hrušky je možné nalákat kosa černého nebo drozda kvíčalu. Sady a zahrady s nesklizeným ovocem často obsazují brkoslavové severní. Nežádoucí je přitomnost holubovitých ptáků: hrdličky zahradní, holuba hřivnáče a zdivočelého holuba domácího, kteří mohou šířit různá onemocnění včetně trichomonózy. Více...

Racek tmavý (Leucophaeus modestus) je středně velký jihoamerický druh racka z rodu Leucophaeus. Dospělí ptáci jsou celí tmavošedí, se světle šedou až bílou hlavou a bílým zadním okrajem křídla, ocas s černou páskou a bílým koncovým lemem. Nohy a zobák jsou černé. V prostém šatu mají i hlavu hnědou. Mladí ptáci se podobají dospělým ve svatebním šatu, jen jsou zbarvení více dohněda. Hnízdní biologie racka tmavého je zcela unikátní. Ptáci hnízdí 35-100 km od pobřeží ve vnitrozemí nejsušší pouště na světě (Atacama). Ve dne dospělí ptáci stojí nad vajíčky nebo mláďaty, aby je stínili před pronikavým sluncem. V noci pak létají lovit potravu na pobřeží Tichého oceánu. V této činnosti se obden střídají. Vajíčka jsou na drsné podmínky adaptovaná odlišnou strukturou skořápky, která o dvě třetiny redukuje vypařování vody z nich. Poprvé nechávají rodiče mláďata samotná ve věku šesti dnů, kdy už jsou schopná plné termoregulace. Ptáci loví dvojím způsobem: jednak sbírají z hladiny moře ryby a korýše, jednak loví na pobřeží poustevníčky rodu Eremita.

Červenec

Česká společnost ornitologická je spolkem sdružujícím profesionální pracovníky i amatéry zabývající se výzkumem a ochranou ptáků, zájemce o pozorování ptáků a milovníky přírody. Hlavním účelem, posláním a cílem ČSO je ochrana přírody a krajiny a životního prostředí, zejména výzkum a ochrana volně žijících ptáků a jejich prostředí, a dále ekologická výchova a vzdělávání dětí i dospělých, členů i nečlenů ČSO. ČSO byla založena v roce 1926 jako čistě vědecká společnost. Od 90. let 20. století prošla řadou organizačních změn, včetně vytvoření kanceláře s profesionálními zaměstnanci, a proměnila se v moderní nevládní ochranářskou organizaci. Aktuálně sdružuje 2500 členů (srpen 2015). ČSO je partnerem BirdLife International v Česku. Více...

Orel mořský (Haliaeetus albicilla) je velký druh dravce z čeledi jestřábovitých, patřící k největším žijícím orlům vůbec. Délka jeho těla dosahuje 76–92 cm a v rozpětí křídel měří 190-240 cm. Hmotnost u samce je cca 4 kg, u samice 7 kg. Zbarvení tmavohnědé, jen ocas bílý, případně i jiné světlejší oblasti na hlavě a krku. Za letu se snadno pozná podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel s dlouhými ručními letkami. Žije v blízkosti vod na rozsáhlém území Evropy a Asie a živí se převážně rybami a ptáky. V minulosti z mnoha oblastí Evropy zvláště v důsledku lidského pronásledování zcela vymizel, od 80. let 20. století však začala jeho početnost opět stoupat a postupně obsadil řadu původních hnízdišť. Druh je monotypický. Izolovaná populace orlů mořských v Grónsku, která dosahuje v rámci druhu i největších rozměrů, bývá některými autory označována za poddruh H. a. groencaldicus. Více...

Srpen

Jestřábovití (Accipitridae) je největší čeleď řádu dravci (Accipitriformes). Tato skupina zahrnuje mnoho známých ptáků jako jestřábi, orli, luňáci, káňata, motáci a supi. Pro tuto čeleď je typická normálně vyvinutá horní čelist (bez subterminálního zubu) a s málo opeřenou ocasní žlázou. Patří sem více než 200 dravců. Mají hákovitý zobák (supi v bazální části rovný) a ostré drápy. Jsou to výborní letci. Hnízda staví na stromech nebo skalách. Mnoho druhů je stěhovavých. Orlovec říční je nyní obvykle řazen do samostatné čeledi nebo řádu. Více...

Medosavka zlatokřídlá (Phylidonyris pyrrhopterus) je druh kystráčkovitého ptáka z rodu Phylidonyris, který obývá jihovýchodní Austrálii. Všechny druhy z rodu Phylidonyris jsou nejblíže příbuzné medosavce žlutokřídlé a medosavce bělolící. Druh medosavka zlatokřídlá má dva poddruhy, subspecie P. p. halmaturinus se ale vyskytuje pouze na Klokaním ostrově a Mount Lofty Ranges.

Tento pták je poměrně nevýrazný, zbarvený převážně šedě nebo černě. Výrazné jsou pouze kontrastní žluté skvrny s černým půlměsícem na hrudi, což je možné vidět u obou pohlaví. Rozdílnost pohlaví je jen málo výrazná: samice bývají zbarveny spíše do hněda nebo jsou jen světle šedé. Mladí ptáci jsou podobní samičkám.

Samečci zpívají po celý rok, ale pouze, pokud nejsou zrovna v pohybu. Jen v době hnízdění zpívají i za letu. Medosavky zlatokřídlé vyhledávají hustou vegetaci, včetně alpských typů vegetací. Živí se nektarem a bezobratlými živočichy. Co se hnízdění týče, pak bylo odhaleno, že ve většině případů hnízdí každý rok na stejném místě. Samičky staví hnízda samy a do něj následně snesou dvě až tři vejce. Mláďata se osamostatní do čtyřiceti dnů od snesení vajec.

Medosavky zlatokřídlé nemají příliš mnoho přirozených predátorů, avšak ptáčata jsou ohrožena kočkami, hady, ledňáky a flétňáky. Populace těchto ptáků jsou ale stálé a i proto přísluší tomuto druhu status málo dotčený (LC). Více...

Září-říjen

Pěvci (Passeriformes) jsou největší řád třídy ptáků. Tato skupina čítá 5200–5500 druhů, a tak více než polovina druhů ptáků jsou právě pěvci. Jsou považováni za stromové ptáky díky svým nohám uzpůsobeným k sezení i na velmi tenkých větvích. Pro pěvce nejcharakterističtější vlastností je přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité hlasové projevy jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. Pěvce můžeme potkat na celém světě, na pouštích i v tropických deštných lesích. Více...

Majna Rothschildova (Leucopsar rothschildi) je druh pěvce z čeledi špačkovití (Sturnidae) a rodu Leucopsar. Popsal jej Erwin Streseman v roce 1912. Vyskytuje se na Bali v Indonésii, vysazena byla na ostrově Nusa Penida. Obývá především tropické vlhké opadavé lesy s travnatým porostem, ale i savany porostlé stromy či akáciové lesy nebo mangrovníkové bažiny. Měří do 25 cm, ocas dosahuje délky 7,9−8,8 cm. Hmotnost se odhaduje na 70 až 115 g. Mimo černých konců křídel a ocasu a modrého okruží kolem očí má majna Rothschildova bílé zbarvení. Samci mají na hlavě chocholku z peří, kterou vztyčují v době rozmnožování. Jde o monogamní druh, který si staví hnízdo 4 až 10 m nad zemí. Snáší dvě až tři vejce. Potravu tvoří pestrá škála jídla, od bobulí po hmyz.

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je majna Rothschildova kriticky ohrožený druh a patří mezi nejohroženější ptačí druhy světa (co se výskytu v přírodě týče). V roce 2008 žilo na Bali kolem 50 jedinců. Nebezpečí pro ně představuje úbytek přirozeného prostředí a především lov. Přežití druhu jako takového je zajištěno díky velkému počtu jedinců, kteří se snadno rozmnožují v zajetí – dle Mezinárodního svazu ochrany přírody zde žije asi 1 000 jedinců. Všichni legálně chovaní jedinci jsou registrováni a část z nich je vypouštěna do volné přírody. Více...

Listopad

Bažanti (Phasianinae) je podčeleď středních ptáků z čeledě bažantovitých, řádu hrabavých, je tvořena 15 rody. Místa přirozeného výskytu ptáků podčeledě bažantů jsou v Asii, Evropě a Africe. Některé druhy byly introdukovány do Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland, kde se staly součásti místní fauny. Přirozené biotopy jednotlivých druhů zasahují od tropických konžských nebo malajsijských pralesů až po severoevropské smíšené lesy, někteří žijí i v nadmořských výškách nad 4000 m. Nejlépe jim vyhovují křovinami a nízkými stromy porostlé řídké lesy s travnatými okraji. Více...

Kalous ušatý (Asio otus) je středně velký druh sovy z čeledi puštíkovitých hnědého a černého zbarvení s charakteristickým prodlouženým opeřením kolem ušních otvorů, díky kterému získal svůj název v mnoha světových jazycích.

V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny, přes den se často zdržuje v lesích. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe, na svém areálu rozšíření přitom tvoří celkem 4 poddruhy.

Je aktivní za soumraku a v noci, v zimě přes den se přitom často zdržuje v menších skupinách. V jeho potravě se nejčastěji objevují hlodavci, díky čemuž je považován za užitečného, ale požírá také jiné savce, menší druhy ptáků a hmyz. K hnízdění nejčastěji využívá opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, kam klade 3–7 světlých vajec. Více...

Prosinec

Leskovci (někdy také leskovci a lenivky) je skupina malých až středně velkých ptáků označovaná jako samostatný řád Galbuliformes, někdy jako podřád Galbuli náležící ke šplhavcům (Piciformes). Lze je najít ve Střední a Jižní Americe. Žijí v lesích (s výjimkou leskovce neotropického). Loví hmyz, leskovci se specializují na motýly, lenivky na velké brouky. Většinou loví tak, že sedí na stromě na kraji lesa a číhají na kořist, když kolem nich prolétne, vzlétnou za ní, uloví ji a vrátí se na místo (obdobně loví i lejsci, tzv. „lejskování“). Podobně jako vlhovití kořist zabíjejí úderem o větev. Jsou teritoriální, je možné je potkat každý den číhat na potravu na těch stejných místech. Odlišná je v tomto lenivka vlaštovčí, která podobně jako vlaštovka vytrvale létá v korunách stromů a loví hmyz za letu. Leskovec velký loví také drobné plazy. Leskovci vyvrhují vývržky.

Kasuár přílbový či kasuár jižní (Casuarius casuarius) je velký pták a typický představitel rodu Casuarius, který obývá tropické deštné lesy v severovýchodní Austrálii, východní Indonésii na Nové Guineji a na ostrovech Aru a Seram. Patří také k mnoha ptákům, které popsal v 18. století zoolog Carl Linné ve své práci Systema Naturae.

Kasuár je svým vzhledem zřejmě nejpodobnější svým předkům z celého řádu běžců. Je to nelétavý pták s tvrdým a tuhým peřím, které ho chrání v hustém porostu v pralesech. Nejnápadnějším znakem je však jeho většinou hnědá „přilbice“, podle které získal i český název a kterou používá k rozrážení hustých porostů pralesů, ale také s její pomocí vydolávají potravu. Nápadná je i jeho modrá tvář a krk, červený zátylek a dlouhé kožovité přívěsky, které jsou zbarveny červeně. Křídla jsou redukovaná do podoby ostrých ostruh, zakrněla během vývoje. Zato má krátké a dost silné nohy s ostrými drápy, které fungují doslova jako dýky. Pokud je kasuár zahnán do úzkých či se cítí ohrožen, vyskočí a drápy může způsobit vážná zranění i lidem, smrtelná jsou však tato zranění jen ojediněle. Peří se u samic i samců liší, ale samice je mohutnější a má větší a delší helmici. Nedospělý pták má prosté hnědé peří.

Kasuár přilbový je největší zástupce čeledi kasuárovitých a druhý nejtěžší pták na světě, jehož hmotnost se nejčastěji pohybuje pro samice okolo 58 kg pro samce okolo 30kg. Délka těla může dosáhnout až 1,5 m. Více...

2017

Leden

Kukačky (Cuculiformes) jsou řád většinou stromových ptáků s dlouhými křídly i ocasem. Na nohou mají vratiprst (zygodaktylní noha). Obě pohlaví se od sebe neliší.

Kukačky jsou rozšířené na všech kontinentech kromě Antarktidy.

V minulosti byli do řádu kukačky zařazování i turakové, jako čeleď Musophagidae. Turakové jsou stromoví ptáci žijící ve střední Africe, jediná skupina ptáků, kteří mají skutečný zelený pigment. Dnes se ale turakové z řádu kukačky vyčlenili a tvoří svůj vlastní řád, Musophagiformes.

Zařazení hoacinů je dosud sporné, někdy se řadí mezi hrabavé, v některých systémech se vyděluje jako samostatný řád.

Někdy se čeleď kukačkovití považuje za druhou čeleď řádu kukaček, ostatní čeledě by pak byly podčeleděmi kukačkovitých. Podle nového systému jsou Cuculidae pouze kukačky starého světa.

U kukačkovitých (Cuculidae) je vyvinut hnízdní parazitismus. Protože se jedná o největší čeleď, znamená to asi polovinu ze všech druhů kukaček jako řádu. Více...

Kolibřík červenozobý (Trochilus polytmus) je pták z čeledi kolibříkovitých, vyskytující se endemicky na ostrově Jamajka.

Pták je dlouhý okolo 10 cm a váží asi 5 gramů. Samci mají vidlicovitě prodloužená ocasní pera, která jsou delší než tělo (asi 15 cm) a za letu vydávají drnčivý zvuk. Odtud pochází lidový název „doctor bird“, protože ocas připomíná plášť s dlouhými šosy, který dříve nosili lékaři (podle jiné teorie přezdívka pochází ze způsobu, jak kolibřík saje dlouhým zobákem nektar z květů, což připomíná doktora píchajícího injekce). Samci jsou zbarveni nápadně zeleně s kovovým leskem, který vzniká lomem světelných paprsků (proto pták za letu mění z hlediska pozorovatele neustále své zbarvení), hlava, svrchní strana křídel a ocas jsou černé. Zobák je jasně červený s černou špičkou a jako u všech kolibříků dlouhý a tenký, aby mohl proniknout hluboko do květních kalichů. Samička je šedozelená s bílým bříškem. Více...

Únor

Gargantuavis ("gargantuanský/obří pták") byl velký nelétavý pták, žijící v období svrchní křídy (asi před 70 miliony let) na území dnešní jižní Francie. Jeho objev byl překvapením, protože se dlouho nepředpokládalo, že by v době dinosaurů mohli žít velcí pozemní ptáci. Je možné, že Gargantuavis byl ekologickou obdobou dnešních nelétavých běžců (pštrosů, emu, kasuárů apod.).

Jediným známým druhem je G. philoinos, popsaný francouzskými paleontology v roce 1998. Byl popsán na základě pouhých čtyř kostí - synsakra (srostlé obratle nad kyčlemi), částí kyčelní kosti a části stehenní kosti. Další synsakrum, které snad mohlo také patřit tomuto druhu, bylo popsáno roku 1995. Více...

Ledňáček říční (Alcedo atthis) je průměrně 16,5 cm velký pták z čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae). Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván Létající drahokam.

Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území Evropy, Asie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi.

Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích vod, v jedné snůšce přitom bývá 5–7 světlých vajec. Více...

Březen

Gastornis, známý také jako Diatryma, Barornis či Zhongyuanus byl rod velkého, nelétavého ptáka, většího než dospělý člověk. Měřil na výšku přes 2 m a měla mohutnou, kolem 43 cm dlouhou lebku se silným zobákem. Diatryma byla považována za predátora, v roce 2012 se zjistilo, že byla býložravcem. Důvod byl ten, že Gastornis byla velmi pomalá, neměla na zobáku háky (jako ostatní draví ptáci) a na nohou neměla drápy. Silný zobák zřejmě sloužil k louskání ořechů. Dále se zjistilo, že patří zřejmě mezi vrubozobé a ti jsou také všichni býložraví.

Diatrymu pravděpodobně vyhubili draví hyenodontidi, kteří se vyvinuli v Asii a přešli do Evropy poté, kdy se asijská deska spojila se západní kontinentální deskou.

Gastornis je název, který vymyslel v roce 1855 Gaston Planté, jenž našel téhož roku první fosílie tohoto pravěkého ptáka. Název Diatryma byl vytvořen W. D. Matthewem a W. Grangerem. Více...

Drongo černý (Dicrurus macrocercus) je malý pěvec z čeledi drongovitých (Dicruridae). Celoročně obývá oblast od Indie a severní Srí Lanky až po Čínu. Během září a října migruje pouze severní populace a to převážně v nízkých nadmořských výškách jižnějších zeměpisných šířek. Při návratu se pak mohou zatoulat až k Rusku nebo do Japonska a Koreje. Drongo černý se navíc rozšířil i po některých tichomořských ostrovech, kde prospíval a množil se do té míry, že ohrožoval místní endemické druhy, například u kruhoočka sabenského (Zosterops rotensis) ale bylo prokázáno, že přičinění drongů černých na jejich vymizení je minimální.

Tělo dospělého jedince měří přibližně 28 cm na délku. Peří je leskle černé, zobák a nohy šedé. Pro dronga čenrého je typický i dlouhý vykrojený ocas. Živí se hmyzem a je běžně k vidění v zemědělských oblastech a řídkých lesích. Také sedá na drátech elektrického vedení, které pro něj představují výhodné stanoviště při hledání potravy.

Drongo černý je známý pro své agresivní chování vůči větším druhům ptáků, kteří by pro ně ve standardní situaci mohly představovat nebezpečí. K agresi se uchylují hlavně v době hnízdění, kdy chrání svá hnízda před predátory.

V minulosti byl tento druh klasifikován dohromady s drongem africkým (Dicrurus adsimilis), od roku 2007 se ale africká a asijská forma rozlišují jako dva různé druhy, tedy drongo černý a drongo africký. Více...

Duben

Kokcidiózu u sokolovitých dravců (Falconidae) způsobují kokcidie z rodu Caryospora, jejichž oocysty obsahují jednu sporocystu s 8 sporozoity a jejichž endogenní vývoj probíhá v enterocytech tenkého střeva. Nejčastěji se diagnostikují C. neofalconis (oocysty velikosti 40 x 35 µm) a C. kutzeri (25 x 30 µm). Infekce dravců mohou probíhat subklinicky nebo za příznaků hubnutí, anorexie a průjmů různé intenzity. Léčebně se používají sulfonamidy nebo toltrazuril. Více...

Kamiš růžkatý (Anhima cornuta) je pták přibližné velikosti krocana žijící v bažinatých tropických oblastech Jižní Ameriky, je jediným druhem monotypického rodu kamiš z čeledi kamišovitých. Jeho hnízdiště na západ od And se nacházejí v Kolumbii, Ekvádoru a Peru, na východ ve Venezuele, Brazílii, Bolívií a Paraguaji. Většinou žije do nadmořské výšky 300 m, nejčastěji okolo sladkovodních lagun nebo jezer na otevřených nebo zalesněných místech, na periodicky zaplavovaných územích v blízkosti tropických deštných pralesů a podél břehů velkých řek a jejích ústí. Více...

Květen−červen

Letci (Neognathae) jsou jedna ze dvou podtříd v systematickém členění třídy ptáků (Aves). První zástupci se objevili už ve spodní křídě, další řády se objevovaly od svrchní křídy do začátku třetihor. Hlavním znakem letců je hřeben hrudní kosti, na který se upínají svaly potřebné k letu. O mláďata se obvykle starají oba rodiče nebo spíše samice, mláďata bývají častěji nekrmivá. Více...

Orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) je velký dravý pták žijící v Severní Americe. Je to národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Vyskytuje se na většině území Kanady a Aljašky, v celých kontinentálních Spojených státech a na severu Mexika, většinou poblíž velkých otevřených vod s bohatými zásobami potravy a starými stromy na hnízdění. Má dva poddruhy, jižní H. l. leucocephalus a severní H. l. washingtoniensis, jejichž areály jsou vymezeny zhruba rovnoběžkou 38° severní šířky.

Na konci 20. století byl orel bělohlavý v kontinentálních Spojených státech na pokraji vyhynutí, zatímco na většině území Aljašky a Kanady byl hojný. Poté se však jeho populace v USA obnovila a ustálila, takže byl 12. července 1995 přesunut ze seznamu ohrožených druhů USA na seznam mírně ohrožených a 28. června 2007 byl odstraněn i z tohoto seznamu. Více...

Červenec

Pero je rohovitý derivát pokožky ptáků, ale také některých tzv. opeřených dinosaurů. Pokrývá ptačí tělo a pomáhá udržet teplotu. Peří chrání také před zraněním a u většiny druhů ptáků pomáhá peří k létání a dává tělu aerodynamický tvar.

Peří je obarvené pigmenty nebo se jeví jako barevné vlivem fyzikálně optických jevů. Na těle neroste rovnoměrně, ale v pruzích. Některá místa na těle ptáka jsou holá a jsou peřím pouze překrytá. Podrobnosti hledejte v samostatném článku peří. Více...

Strakapoud velký (Dendrocopos major) je široce rozšířený šplhavec z čeledi datlovitých (Picidae). Je průměrně 22,5 cm dlouhý, černobíle zbarvený s červenými spodními krovkami ocasními. U pohlaví je přitom vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus, samci mají na rozdíl od samic totiž i červený týl.

Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie, na svém rozsáhlém areálu rozšíření přitom tvoří 14 poddruhů. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, běžně se však vyskytuje i v parcích a zahradách. V České republice je pak zdaleka nejběžnějším zástupcem řádu šplhavců.

Z jara je nápadný svým charakteristickým „bubnováním“ do kůry stromů nebo na plechové části staveb. Přes léto v jeho potravě převažují malí bezobratlí živočichové, občas plení i hnízda jiných ptáků; přes zimu, kdy je živočišné stravy nedostatek, požírá zejména různé plody. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí většinou vysoko ve ztrouchnivělých stromech. V jedné snůšce pak bývá 4-7 smetanově bílých vajec. Více...

Srpen

Archaeopteryx („Staré křídlo“) je nejznámější fosilní prapták nebo spíše ptákům podobný neptačí dinosaurus, který žil na konci jurského období před asi 151-148 miliony let na území dnešního jihovýchodního Německa (v okolí bavorských měst Eichstätt a Solnhofen, jeho zkameněliny byly odkryty v dnes již slavných solnhofenských litografických vápencích. Živil se zřejmě rybami, kraby, bezobratlými a snad i drobnými savci. Dosahoval délky asi 40-50 cm a hmotnosti kolem 0,8-1 kilogramu.

Archaeopteryx lithographica měl shodně znaky ptáků i teropodních dinosaurů. Jeho peří bylo velmi podobné peří holubímu, což nás opravňuje předpokládat, že byl schopen klouzavého letu. Tento prapták byl popsán již roku 1861 a brzy se stal oporou Darwinova evolučního učení (jako chybějící článek mezi ptáky a plazy). Více...

Čáp černý (Ciconia nigra) je zástupcem čeledi čápovitých (Ciconiidae). Je to velký, převážně černý pták s bronzovým leskem, červeným dlouhým zobákem a bílým břichem. Mezi samcem a samicí téměř není rozdíl, mláďata jsou matně hnědá s šedozeleným zobákem. Dožívá se věku přes 15 let.

Tento plachý, vzácnější obyvatel horských lesů, pahorkatin a lužních lesů žije jednotlivě a velmi skrytě. Hnízdo z klacků a větví bývá schováno v lesích v korunách starých stromů nebo na skalách. Je rozšířen ve většině střední a východní Evropy a v mírnějších oblastech Asie až po Dálný východ. Evropské a západoasijské populace táhnou na zimu do střední a západní Afriky, ostatní do Indie a Číny.

Živí se převážně rybami a dalšími drobnými živočichy, které loví hlavně v menších vodních tocích. Snáší obvykle 3–5 vajec, ze kterých se po měsíci líhnou mláďata s bílým prachovým peřím. Více...

Září

Kelenken byl obří nelétavý pravěký pták z čeledi Phorusrhacidae. Žil v období středního miocénu (asi před 15 miliony let) na území dnešní Argentiny. Je největším dnes známým zástupcem své čeledi. Jen lebka měřila na délku 71 cm (z toho zobák 46 cm) a je tak největší známou ptačí lebkou vůbec. Kelenken byl vysoký asi 2,3 až 3,0 metru a vážil kolem 250 kg. Kost dolní končetiny – tarsometatarsus – měřila na délku 45 cm. Kelenken je zřejmě největším známým dravým ptákem historie. Svoji kořist (nejspíš středně velcí savci a plazi) zabíjel klovnutím silného zobáku nebo silným kopnutím svalnatých nohou. Ty mu zároveň sloužily i k rychlému běhu. Více...

Medosavka masková (Caligavis chrysops) je středně velký druh kystráčkovitého ptáka obývající východní a jihovýchodní Austrálii. Vyhledává především lesy v okolí vodních toků a podhorské oblasti. Druhové jméno odkazuje na žluto-černou masku na obličeji dospělých jedinců, zatímco rodové jméno odkazuje na stravu těchto ptáků, kteří se živí i květovým nektarem. Krom toho ale žerou také mouchy, pavouky a brouky. Při jejich lovu užívají i paběrkování, kdy pták stojí či skáče a při tom lapá nehybný hmyz usazený na větvích. Zpívat začínají krátce před východem slunce, asi dvacet až třicet minut, a to velmi hlasitě.

Skupiny mohou být jak stálé, tak migrující: ty během března až května migrují do jižního Queenslandu. Během července a srpna se pak přesouvají do Victorie nebo Nového Jižního Walesu. Žijí monogamně a samice do hnízd miskovitého tvaru snášejí dvě až tři vejce.

Medosavky maskové ohrožuje především ztráta přirozeného životního prostředí a nahrazení jejich potravních rostlin plevelem, přesto se stále dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jedná o málo dotčený druh. V některých oblastech, například sadech, jsou považovány za škůdce, protože se živí na ovoci. Více...

Říjen až listopad

Ramphastos je rod ptáků z čeledi tukanovitých (Rhamphastidae), přičemž typickými zástupci jsou tukani. Ze všech rodů spadající pod tukanovité má druhý nejvyšší počet zástupců, nejznámější je asi tukan obrovský. Vyskytují se v zalesněných oblastech Střední a Jižní Ameriky vysoko v korunách stromů. Zástupci mají délku v rozmezí od 42 do 61 cm. Všichni mají černá křídla, ocasy a stehna, ale barva zbývajícího peří se odvíjí od jednotlivých druhů. Živí se ovocem, bobulemi, ale také hmyzem nebo menšími obratlovci. Hnízdí v dutinách stromů ve velkých výškách, kde nakladou 2 - 4 čistě bílá vejce. Nejsou to samotářští ptáci; najdeme je v menších skupinách. Nemají přirozené predátory, ale je známo, že na všech druzích tohoto rodu (krom tukana vrubozobého) parazituje veš Austrophilopterus cancellosus. Více...

Čáp východní, také čáp bílý východoasijský (Ciconia boyciana), je druh ptáka z čeledi čápovití (Ciconiidae) a rodu Ciconia. Hnízdí na ruském Dálném východě a v severovýchodní Číně, na zimu pak odlétá na jihovýchod Číny. Vyhledává blízkost mokřadů. Čáp východní měří 1,10 až 1,15 m, hmotnost může dosáhnout až 5 kg. Mimo ručních a loketních letek je zbarven bíle s červenými končetinami a černým zobákem.

Druh loví nejčastěji ryby, konzumovat pak může i hady, žáby, bezobratlé nebo hlodavce. Hnízda si staví převážně na vysokých stromech a umělých konstrukcích. Rozmnožování probíhá od dubna do července, samice naklade 2 až 5 vajec, ze kterých se za 32 až 35 dní vylíhnou mláďata. Pohlavně dospívají mezi třetím a čtvrtým rokem života a dožívají se i 48 let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody čápa východního řadí mezi ohrožené druhy, nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, požáry, lov, nadměrný rybolov a další faktory. Více...

Prosinec až část ledna

Ptačí oblast Orlické Záhoří se nachází na východním okraji Královéhradeckého kraje při hranici s Polskem.

Území ptačí oblasti je tvořené enklávou lučních porostů ležících v rozmezí nadmořských výšek 660 až 770 m n. m. a je obklopeno rozsáhlými lesy Orlických a Bystřických hor.

Rozlohou 903,7 ha je šestou nejmenší oblastí v České republice. Probíhá po linii SZ – JV v délce necelých 8 km a jeho šíře kolísá mezi 1 a 1,5 km.

Celé území je ovlivněno dřívějším zemědělským hospodařením. V současnosti je valná část pozemků vypásána nebo kosena. Oblast je pravidelně ornitologicky sledována a monitorována. Podmáčené pozemky zůstávající ladem jsou velmi dobrým hnízdním biotopem pro silně ohroženého chřástala polního (Crex crex), jenž zde byl akusticky zjištěn nejméně na 30 místech. Z okolních lesů sem zaletuje za potravou několik jedinců čápa černého (Ciconia nigra) a včelojeda lesního (Pernis apivorus). Zvyšující se podíl keřů je stanovištěm ťuhýka obecného (Lanius collurio). Více...

Kalous pustovka (Asio flammeus) je „ušatá sova“ z čeledi puštíkovítých. Jde o jednu z nejrozšířenějších sov světa, vyskytuje se na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy. V České republice běžně protahuje a zimuje, hnízdí jen sporadicky. Kalous pustovka je středně velká sova jen nepatrně větší než kalous ušatý (tělo je dlouhé 34–43 cm; hmotnost 206-475 g). Na rozdíl od něj má „ušní“ pírka (2-4 kusy) krátká a obvykle sklopená, ouška jsou tedy nevýrazná, někdy až neviditelná (v angl. se kalous ušatý jmenuje Long-eared Owl - dlouhouchá sova a kalous pustovka Short-eared Owl - krátkouchá sova). Svrchu je barva peří rezavě žlutá až nahnědlá s černohnědými skvrnami podél peří, na břiše světlejší až bělavé. Ocas je rezavě žlutý, hnědě napříč pruhovaný. Rozpětí křídel činí 85–103 cm. Samice se od samců zbarvením neliší, jen jsou mírně větší. Více...

2018

Leden až únor

Vratiprst je zevní čtvrtý prst u sov, papoušků a krkavcovitých, který jako jediný lze otočit až o 180°. Prst tedy může být posazen dopředu, což je běžné postavení u většiny ptáků, nebo dozadu. Toto postavení umožňuje snazší úchop například kořisti a též snazší pohyb po větvích. Více...

Ťuhýk běločelý, též ťuhýk černohřbetý (Lanius nubicus) je pěvec z čeledi ťuhýkovití. Žijí v jihovýchodní Evropě a na východní části Středomoří. Samostatně se vyvíjející populace existují i ve východním Iráku a na západě Íránu. Tito ptáci jsou stěhovaví a zimují převážně v oblasti Sahelu a jihozápadního cípu Arabského poloostrova. Při návratu se ale někteří jedinci mohou zatoulat mnohem dále, až do západní nebo severní Evropy. Ťuhýci běločelí jsou nejmenšími zástupci rodu Lanius. Samečci mají převážně černé horní partie, bílé čelo a krémové nebo bílé peří na ramenou a křídlech. Hrdlo a dolní partie jsou bílé, boky a náprsenka oranžové. Samičky mají jednotvárnější zbarvení: hnědočerné horní partie, šedá ramena a křídla, a krémové dolní partie a hruď. Ťuhýci běločelí vydávají melodický a krátký zpěv.

Ťuhýci běločelí vyhledávají především řídké lesy a jejich okraje. Živí se hlavně velkým hmyzem a drobnými obratlovci. Hnízdo stavěné ťuhýky běločelými je pohárovitého tvaru, postavené vždy na stromě. Snůška obvykle čítá 4 až 6 vajec, na kterých samička sedí po dobu 14 až 16 dnů. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena střídavě oběma rodiči a do 20 dnů jsou již plně opeřená. Po další 3 až 4 týdny jsou stále závislá na rodičích, po této době ale již opouštějí hnízdo. Populace ťuhýků běločelých v současné době nejsou příliš stabilní a počty těchto ptáků se k roku 2016 v Evropě prokazatelně snižují. I přesto druhu dle IUCN přísluší status málo dotčený (LC). Více...

Březen

Dropovití (Otididae) jsou velcí ptáci z řádu krátkokřídlých někdy řazení do zvláštního řádu dropi (Otidiformes). Dropi patří k největším létajícím ptákům; jsou známí především svým unikátním chováním v průběhu toku. Mimo období toku žijí skrytě a jsou často přehlíženi vzhledem k dokonalému kryptickému zbarvení. Žijí v otevřených travnatých oblastech mírného a tropického pásu Starého světa; nejrozšířenější jsou v tropech Afriky, odkud zasahují do mírného pásu Eurasie (od Evropy po východní Sibiř), navíc žijí v Indii a Austrálii. V současné době je rozlišováno 26 druhů dropů, kteří kolonizovali veškeré vhodné biotopy v oblasti svého rozšíření. Na území ČR byly zjištěny tři druhy dropů. Více...

Potápka roháč (Podiceps cristatus) je středně velký vodní pták z řádu potápek a největší zástupce tohoto řádu v Evropě. Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule, a je tak jednou z nejrozšířenějších potápek světa. K životu přitom preferuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které ji slouží jako úkryt a místo pro hnízdění.

Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými tmavými límcovými pery, která jsou nejvýraznější při jejich zásnubních tancích, při kterých se obě pohlaví uklání a představují svému partnerovi kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod vodní hladinu a která později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Je monogamní (žije v párech) a živí se zejména menšími rybami, které loví pod vodou. Více...

Duben, květen, červen

Moa byli obří nelétaví ptáci, kteří žili na Novém Zélandu. Na rozdíl od ostatních běžců neměli křídla. Z patnácti druhů lišících se velikostí je nejznámější Dinornis robustus a Dinornis novaezelandiae, kteří dosahovali výšky asi 3,6 m a hmotnosti kolem 230 kg. V lesním ekosystému Nového Zélandu patřili k dominantním býložravcům. Hlavní součást jejich potravy tvořily listy, větvičky a ovoce a jejich ekologické interakce s prostředím jsou rekonstruovány teprve v poslední době. Více...

Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Délka jeho těla zpravidla nepřesahuje 70 cm. Hmotnost je závislá na ročním období – pokud nehladoví, dosahuje váhy až 6 kg. Samec má totožné zbarvení jako samice, ale bývá vyšší. Celkové zbarvení je jednoduché, uniformně černo-bílé, specifickým znakem je bílé lemování ve tvaru kroužku kolem obou očí.

Živí se více než z 90 % krilem, ale loví i ryby, vzácněji hlavonožce. Jeho tělo je uzpůsobeno k potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu – začíná užším zobákem a hlavou, pokračuje silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a úzkým jednoduše řešeným ocasem. Jeho kosti nejsou pneumatizované (duté) ale vyplněné dření, čímž je zvýšena potřebná hmotnost pro potápění a ani není postižen mechanickým barotraumatem. Nohy má posunuty dozadu a slouží mu ke kormidlování. Kvůli tomu nemá na souši takovou rovnováhu a při chůzi se jeví kolébavým pohybem. Jako u ostatních tučňáků jsou jeho křídla tuhá a zploštěná v ploutve. Jsou lehčeji opeřena pro minimalizaci odporu. Celé jeho peří má specifické uzpůsobení, které uvolňuje vzduch ve formě drobných bublinek. Ty snižují hustotu a viskozitu vody kolem jeho těla, zmenšují tření a umožňují mu dosahovat rychlostí až 20 km/h, a potápět se do více než 100 metrové hloubky.

Stejně jako tučňák císařský žijící na Antarktidě, i tučňák kroužkový je známý cestami, které podniká v období rozmnožování, aby nalezl stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztaje nebo jej nezničí bouře. Některé kolonie naopak hnízdí na pevnině a mají moře podstatně blíže. Hnízdí během antarktického léta (říjen až únor) v několikatisícových až statisícových koloniích. Staví jednoduchá hnízda z oblázků. Samice snese obvykle dvě vejce, při sezení se střídá se samcem. Mláďata vychovávají rovněž společně a pár si je věrný po několik sezón.

Tučňák kroužkový patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jeho populace není prozatím významně ohrožena. Mezinárodní svaz ochrany přírody klasifikuje tento druh jakožto málo dotčený. Více...

Červenec až prosinec

Mesitové (Mesitornithiformes) je skupina tří druhů madagaskarských ptáků někdy řazená jako zvláštní podřád Mesitornithes do krátkokřídlých (Gruiformes) nebo jako příbuzná měkkozobým (Columbiformes). Jsou velcí 30 – 32 cm. Mají malou hlavu, dlouhý široký ocas a zakulacená křídla. Mají silné nohy, pohybují se hlavně po zemi, létají snad jen při hřadování na stromech. Mladí ptáci mají stejné zbarvení jako dospělci, pohlavní rozdíly ve zbarvení pohlaví má pouze mesit Benschův. Rod Mesitornis obývá lesy, Monias polopouště. Více...

Papoušek žlutokřídlý (Psephotus dissimilis) je australský druh papouška obývající savany a otevřené lesy. Tito ptáci si vytváří hnízda v termitištích, podobně jako například již vyhynulý papoušek překrásný (Psephotus pulcherrimus) nebo ohrožený druh papoušek žlutoramenný (Psephotus chrysopterygius). Ačkoliv těmto papouškům dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) přísluší status málo dotčený (LC), populace klesá a odhady volně žijících jedinců jsou pouze neurčité. Populaci ohrožuje například vysoká úmrtnost mladých, které často ušlape v hnízdech dobytek. Též lidská činnost a různé chemické látky způsobují četná úmrtí. Navíc se jedná o druh populární i pro chov v zajetí, díky čemuž se nakonec vyvinuly i různé mutace. Více...

2019

Leden až srpen

Alky jsou ptáci z podčeledi alek (Alcinae), čeledi rackovití (Laridae), řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). (Na první pohled jsou pro své černobílé zbarvení, vzpřímený postoj a některé zvyky podobné tučňákům. Přesto však k tučňákům nemají blízký vztah.)

Na rozdíl od tučňáků alky dovedou létat (s výjimkou vyhubené alky velké). Jsou dobří plavci a potápěči (mohou dosáhnout hloubky až 100 m), ale chodí nemotorně. Při letu musí velmi rychle mávat křídly, vzhledem k jejich nedostatečné délce. Ocas mají velmi krátký, nohy jsou posunuty dozadu, tři přední prsty jsou spojeny plovací blánou a čtvrtý je zakrnělý. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve velkých hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Více...

Bulbul šupinkový (Pycnonotus cafer) je druh pěvce z čeledi bulbulovitých (Pycnonotidae). Původní areál rozšíření tohoto druhu zahrnoval indický subkontinent, Srí Lanku, východ Myanmaru a Tibet, avšak byl zavlečen i jinam, například na některé tichomořské ostrovy: Samoa, Fidži, Tonga... Pozorován byl ale i ve Spojených arabských emirátech, Bahrajnu, Spojených státech amerických, Argentině a na Novém Zélandu. I díky takovému areálu rozšíření je bulbul šupinkový zařazen mezi 100 nejinvazivnějších druhů. Obývá hlavně otevřené lesy s řídkým porostem nebo i obdělávané plochy.

Druh byl poprvé popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném ve dvanáctém vydání jeho díla Systema Naturae, prvně vydaném roku 1766. Běžně se rozlišuje osm poddruhů, které se liší, spíše než vzhledem, zeměpisným rozšířením. Navíc existují dvě formy, které sice byly v minulosti uváděny jako poddruhy, v současné době se ale berou pouze jako formy.

Tělo dospělých jedinců měří na délku průměrně 20 cm. Celkové zbarvení je hnědé, na hlavě a krku je barva tmavší, než na zbytku těla. I jednotlivé poddruhy se liší v tom, kam až tmavší zbarvení sahá. Ocas je dlouhý a černá pera jsou lemována bílým pruhem. Typickým pro bulbuly je drobný hřebínek a ani bulbulové šupinkoví nejsou výjimkou. U tohoto druhu navíc běžně dochází ke křížení s jinými druhy pěvců, například s bulbuly indočínskými (Pycnonotus aurigaster) nebo bulbuly bělolícími (Pycnonotus leucogenys).

Bulbulové šupinkoví se živí ovocem, nektarem, okvětními lístky květin nebo i drobným hmyzem. Období hnízdění u nich probíhá od června do září a samička většinou snese dvě až tři narůžovělá vejce. O vylíhlá mláďata se pak společně starají sameček i samička. Více...

Září až listopad

Genyornis byl obří nelétavý vrubozobý pták, který žil v Austrálii v pozdním pleistocénu. Dosahoval výšky přes dva metry a váhy okolo 240 kg, jeho vejce vážila půldruhého kila. Na rozdíl od hus, svých nejbližších příbuzných, neměl plovací blány a žil na souši. Byl rychlým běžcem otevřených travnatých plání s robustníma nohama a zakrnělými křídly. Podle nálezů velkého množství vajec na jednom místě se soudí, že žil v hejnech. Je znám jediný druh rodu Genyornis, pojmenovaný Genyornis newtoni.

Byl pravděpodobně všežravý, ale o podílu živočišné složky v jeho stravě vedou vědci spory (obecně se soudí, že byl spíše mrchožroutem než aktivním lovcem). Nejmladší fosilie genyornise pocházejí z doby před padesáti tisíci lety. V roce 2010 byly v lokalitě Gabarnmung v Severním teritoriu nalezeny skalní malby zobrazující ptáky nápadně podobné genyornisům. To posílilo úvahy, že první lidé na australském kontinentě se s tímto druhem ještě setkali a že patrně byli také rozhodujícím faktorem jeho vyhubení (stejně jako v případě ostatních příslušníků australské megafauny). Více...

Kukačka kohoutí (Geococcyx californianus) je velká severoamerická kukačka a společně s kukačkou zemní (G. velox) jediný žijící zástupce rodu Geococcyx.

Kukačka kohoutí je zhruba 56 cm dlouhá, váží okolo 300 g a je největší severoamerickou kukačkou. Má štíhlé tělo s nápadným hustým hřebenem na hlavě, velmi dlouhým ocasem a dlouhým silným zobákem. Svrchu je tmavě hnědá se světlým skvrněním, ocas má černobílý, břicho světlé a končetiny šedé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Kukačka kohoutí se vyskytuje v pouštích a buších na jihozápadě Spojených států a v severním Mexiku, konkrétně na území Kalifornie, Arizony, Nového Mexika, Texasu, Nevady, Utahu, Colorada, Oklahomy, Kansasu a ojediněle také v Arkansasu, Missouri a Louisianě. Je také národním ptákem Nového Mexika.

Většinu času tráví na zemi, umí velmi rychle běhat a vzlétává zvláště při přímém ohrožení. Na zemi dokáže vyvinout rychlost i větší než 42 km/h. Živí se především hmyzem, drobnými plazy, hlodavci, pavouky, štíry a menšími ptáky.

Na stavbě hnízda se podílí celý pár. Obvykle jej staví na kaktusech, keřích nebo nízkých stromech. Ročně mívá jednu až dvě snůšky po 3 - 6 vejcích na kterých sedí asi 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 18 - 21 dnech, v blízkosti rodičů však zůstávají ještě dalších 30 - 40 dní. Ve volné přírodě se kukačka kohoutí dožívá průměrně 7 - 8 let. Více...

2020

Leden až květen

Rajkovití (Paradisaeidae) je čeleď pěvců, která zahrnuje celkem 43 druhů. Jednotný popis čeledi není možný, jelikož sem patří mnoho druhů rajek, které se od sebe často velmi liší, jak tvarem a velikostí těla, zbarvením, délkou peří samců a samic, způsobem hnízdění nebo potravními návyky. Dle příbuznosti druhů jsou rajkám nejblíže lemčíci, přičemž nejpravděpodobnějšími předky těchto dvou čeledí jsou krkavcovití. Poměrně nedávný vznik čeledi rajkovitých naznačuje i v přírodě relativně častý výskyt mezidruhových kříženců. Většina druhů není ohrožená.

Rajky pocházejí z Nové Guiney, kterou většina druhů stále obývá. Obývají tropické deštné pralesy, horské lesy a některé žijí na savanách nebo v mangrových džunglích na pobřeží. Některé druhy se vyskytují na poloostrově Cape York, na Aruských ostrovech a na Molukách. Více...

Dronte mauricijský, také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Předkové dronta žili v jižní Asii a na Maskarény se dostali pravděpodobně pomocí „ostrovních skoků”. Dronte mauricijský měřil asi 1 metr a vážil přes 10 kg. Jednalo se o nelétavého ptáka, pravděpodobně kvůli dostupnosti potravních zdrojů na ostrově a relativní nepřítomnosti predátorů. Vzhled drontů mauricijských se dochoval pouze na kresbách, malbách a v popisech ze sedmnáctého století. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé údaje značně liší a pouze některé ilustrace byly založeny na živých exemplářích, přesný vzhled a chování zůstává stále hádankou. Zatímco dříve byl dronte mauricijský považován za tlustého a pomalého ptáka, nyní ho odborníci považují za ptáka dobře přizpůsobeného ekosystému.

První zmínka o drontem pochází z roku 1598 od nizozemských námořníků. V následujících letech začal být loven jak námořníky, tak decimován novými, nepůvodními druhy, zatímco jeho přirozené prostředí bylo ničeno. Poslední pozorování doda je nejisté, IUCN uvádí rok 1662, kdy ztroskotalý námořník Volkert Evertsz objevil skupinku těchto ptáků na ostrůvku Île D'Ambre u Mauricia. Vyhynutí dronta nebylo zaznamenáno okamžitě a někteří lidé jej považovali za mytické stvoření. V 19. století byly prozkoumány pozůstatky čtyř exemplářů, které se dostaly do Evropy na počátku 17. století. Od té doby se na Mauriciu našlo množství subfosilních pozůstatků drontů, vyzvednutých většinou z bažiny Mare aux Songes. Zánik dronta během méně než sta let od jeho objevu poukázal na dříve neznámý fenomén vymizení celého živočišného druhu následkem lidské činnosti. Rozsáhlé pozornosti se mu dostalo od jeho vystoupení v knize Alenka v říši divů a od té doby se stal součástí populární kultury, často jako symbol vyhynutí a zastarávání. Více...

Květen až červen

Modropláštníkovití (Maluridae) je malá čeleď primitivních zpěvných ptáků, rozšířená pouze v Austrálii a na Nové Guineji. V současné době je rozlišováno 28 druhů v pěti rodech.

Modropláštníkovití jsou malí až středně velcí pěvci, obývající širokou řadu biotopů od deštných pralesů po pouště. Samci řady druhů jsou velmi barevní. Živí se hmyzem, který obvykle sbírají pod keři. Staví si hnízda v hustém křoví. Mláďata z první snůšky často pomáhají vyvádět mláďata ze snůšek pozdějších.

Zajímavým rysem čeledi je sociální monogamie – přestože tvoří páry, k páření dochází mezi všemi jedinci v komunitě, navíc si vzájemně pomáhají při vyvádění mláďat. Více...

Kalous pustovka (Asio flammeus) je sova z čeledi puštíkovítých.

Je aktivní především během noci, ale především na jaře a začátkem léta může lovit i za denního světla. Tato aktivita pravděpodobně souvisí s vrcholem aktivity hrabošů. Pustovka je jedna z nejrozšířenějších sov světa, vyskytuje se na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy. Převážně tažný pták, rozšířený po celé Evropě, většině Asie, v Severní Americe, v jižní části Jižní Ameriky a v západních středomořských oblastech Afriky. Výskyt je nepravidelný a často až invazní. V Evropě hnízdí přes 58 000 párů; počty patrně mírně klesají. V České republice běžně protahuje nebo zimuje, ale hnízdí sporadicky a značně nepravidelně, hlavně v rovinách a pahorkatinách. Málokdy zahnízdí v jedné oblasti více let po sobě a každoroční hnízdiště nejsou známa. V letech 2001–2003 v ČR hnízdilo do pěti párů. Více...

Červen až prosinec

Lyrochvostovití (Menuridae) je malá čeleď primitivních zpěvných ptáků s jediným rodem lyrochvost (Menura) se dvěma druhy. Žijí pouze v Austrálii.

Lyrochvosti jsou první vývojovou větví zpěvných ptáků, která se oddělila po jejich rozštěpení od křikavých. Spolu s dalšími primitivními větvemi jsou řazeni do parafyletické skupiny parakorvidů. Jejich sesterskou skupinou jsou křováčkovití (Atrichornithidae). Více… (Rozšiřte článek! en, de)

Laločník ostrozobý (Heteralocha acutirostris), maorsky nazývaný huia, je vyhynulý druh laločníkovitého ptáka, který se endemitně vyskytoval na Severním ostrově Nového Zélandu. Měl černě zbarvené peří se zelenavě kovovým nádechem a zářivě oranžové kulaté lícní laloky. Samci měřili asi 45 cm, samice kolem 48 cm. Unikátní byl pohlavní dimorfismus, který se týkal tvaru a délky zobáku, což zřejmě snižovalo potravní konkurenci mezi pohlavími. Zobák samce byl krátký a robustní a výborně se hodil pro sekání a trhání vnějších vrstev rozpadajícího se dřeva, odkud pták získával larvy hmyzu. Samice naopak měla zobák dlouhý, úzký a zahnutý, podobně jako dnešní kolibříkovití, díky čemuž mohla pronikat do chodbiček hmyzu v živých stromech, kam se samec nedostal. Tato zvláštnost zmátla i tehdejší vědce a John Gould, který druh poprvé popsal, samce a samici hodnotil jako dva odlišné druhy.

Laločník ostrozobý se před lidskou kolonizací vyskytoval po celém Severním ostrově, s příchodem Maorů během 14. století vymizel ze severu a západu ostrova. Maorové si velmi cenili peří těchto ptáků, které jako okrasu nosili vysoce postavení členové kmenů. Mezi jednotlivými kmeny představovala pera výměnný artikl za jiné cenné zboží, případně mohla posloužit i jako dar k utužování vzájemného přátelství a respektu. Maorové podle svých tradic peří ptáků získávali během května až července, zatímco po zbytek roku vyhlašovali takzvaný rāhui – zákaz lovu, lov tedy probíhal omezeně. Teprve po evropském osídlení ve 40. letech 19. století začala populace laločníků klesat rychleji následkem masivního odlesňování starobylých ekologicky složitých pralesů a nadměrného lovu pro okrasné peří a muzejní sbírky, došlo také k introdukci nových predátorů. Poslední potvrzené pozorování laločníka ostrozobého se v literatuře nejčastěji uvádí k roku 1907 z pohoří Tararua Range, nicméně neověřené záznamy o jeho existenci pocházejí ještě ze začátku 60. let 20. století. Více…

2021

1. pololetí

Darwinovy pěnkavy, známé též jako Galapážské pěnkavy, je skupina asi 15 druhů zpěvných ptáků. Tyto obyvatele Galapážského souostroví poprvé shromáždil Charles Darwin při druhé expedici lodi HMS Beagle a následně je určil a popsal anglický ornitolog John Gould, jehož práce tak napomohla Darwinovi v přípravě evoluční teorie. Termín „Darwinovy pěnkavy“ poprvé použil anglický ornitolog Percy Lowe v roce 1936 a roku 1947 jej v knize Darwin's Finches (Darwinovy pěnkavy) zpopularizoval britský evoluční biolog David Lack. Nejvýznamnější rozdíly mezi jednotlivými druhy jsou ve velikosti a tvaru jejich zobáků, jež jsou přizpůsobeny rozličným zdrojům potravy. Více…

Kachna měkkozobá (Hymenolaimus malacorhynchos, maorsky whio) je ohrožený druh kachny, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá rychle tekoucí řeky v hornatých oblastech Severního i Jižního ostrova. Jedná se o jednu z nejvzácnějších a nejohroženějších kachen na novozélandské pevnině. Před lidským osídlením souostroví byla relativně hojně rozšířena, ale k roku 2020 se její populace odhaduje pouze na 2000–3000 jedinců.

Specifickým znakem kachny měkkozubé je silný narůžovělý zobák, který je uzpůsoben hledání potravy mezi kameny. Živí se takřka výhradně vodními bezobratlými živočichy, občas pojídá i vodní řasy, rostliny a bobule. Je ohrožena introdukovanými savci, zejména hranostaji. Její ochrana spočívá zejména v kontrole predátorů pomocí pastí a pesticidu 1080. Domorodí Maorové považují kachnu za taonga („posvátný klenot“). Je vyobrazena na reversní straně novozélandské desetidolarové bankovky.

Pták měří kolem 53 cm. Má břidlicově modré peří s kropenatě kaštanovou hrudí. Oči jsou žluté, silné nohy s velkými plovacími blánami jsou dobře uzpůsobeny pohybu po prudkých říčních proudech. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samec bývá o něco větší než samice. Snůška čítá 3–9 vajec, mláďata se líhnou za 35 dní. Jde o monogamního ptáka, většinu života stráví se stejným partnerem na tomtéž teritoriu, které pokrývá typicky kolem 1–1,5 km délky vodního toku. Své území agresivně brání. Samec vydává vysoce položený zvuk připomínající píšťalku, hlas samice je naopak nízko položený a spíše připomíná vrčení. Kachny měkkozobé jsou aktivní hlavně za úsvitu a při západu slunce. Více…

2. pololetí

Laločníkovití (Callaeidae, někdy Callaeatidae) je malá čeleď zpěvných ptáků endemitních k Novému Zélandu. Dělí se na tři rody: Callaeas, který je tvořen druhy Callaeas cinereus a Callaeas wilsoni; Philesturnus, který zahrnuje druhy Philesturnus rufusater a Philesturnus carunculatus (laločník sedlatý); Heteralocha s jediným druhem Heteralocha acutirostris, česky laločník ostrozobý, jenž je dnes považován za vyhubený druh. Laločníkovití pravděpodobně představují reliktní čeleď z dob rané kolonizace Nového Zélandu zpěvnými ptáky. Více…

Břehouš rudý (Limosa lapponica) je velký druh bahňáka z čeledi slukovití (Scolopacidae). Tento tažný pták má výrazně odlišný svatební a prostý šat: zatímco svatební šat je sytě ryšavý s tmavým a světlým kropením, šat prostý je bledě bílý s tmavým kropením. Zobák je dlouhý, u kořene růžový a u špičky černý a mírně prohnutý směrem nahoru. Nohy jsou tmavé a dlouhé, což břehoušům dobře slouží při pohybu bahnem. Břehouš rudý se podobá příbuznému břehouši černoocasému, od nějž se liší především jemně proužkovaným ocasem, tmavými letkami bez kontrastních bílých polí, zahnutým zobákem a ve svatebním šatu rezavou celou spodinou těla. Samice břehoušů rudých jsou o trochu větší než samci.

Hnízdí v tundře a na otevřených rašeliništích v tajze od severní Skandinávie přes Sibiř až po Aljašku. Snůšku tvoří čtyři pískově zbarvená vejce, inkubují samec i samice pod dobu 20–24 dní. Na zimu migruje do mírného, subtropického i tropického podnebného pásu obou polokoulí. V Česku protahuje na jaře a na podzim. Během migrace břehouš může během jediného letu překonat tisíce kilometrů a u poddruhu baueri byl dokonce zaznamenán nejdelší známý migrační let bez přestávky, a sice 12 200 km během letu trvajícího 11 dní.

Rozlišuje se 5 poddruhů, které se liší areálem rozšíření a menší rozdíly jsou i ve velikosti ptáků a odstínu opeření. Živí se červy, měkkýši, korýši, pulci a hmyzem. Stravu občas doplňuje rostlinami a ovocem. Celková populace se k roku 2017 odhadovala na 1,1–1,15 milionu jedinců. Jelikož vykazuje klesající trend, IUCN druh hodnotí jako téměř ohrožený. K největším hrozbám druhu patří především úbytek přirozeného prostředí (vysoušení močálů, znečištění vody, stavba přehrad), situace je vážná především v oblasti Žlutého moře, kde se některé poddruhy zastavují na svých migračních cestách. Více…

2022

1. pololetí

Trubkonosí (Procellariiformes) je řád mořských ptáků, který zahrnuje čtyři čeledi: Diomedeidae (albatrosovití), Oceanitidae (buřníčkovití), Hydrobatidae (buřňáčkovití) a Procellariidae (buřňákovití). Tito kosmopolitní letci jsou hojně rozšíření napříč všemi oceány. Velikostí se jedná o extrémně diverzifikovanou skupinu ptáků, která zahrnuje jak jedny z největších ptáků schopných letu (k největším trubkonosým patří albatros stěhovavý, jehož váha dosahuje až cirka 11 kg a rozpětí křídel až 3,6 m), tak jedny z nejmenších mořských ptáků vůbec (nejmenší zástupce řádu buřňáček nejmenší (Oceanodroma microsoma) váží kolem 30 g a jeho rozpětí křídel se pohybuje kolem 32 cm). Poměrový rozdíl mezi největším a nejmenším zástupcem řádu je vůbec největší ze všech ostatních ptačích řádů. Více…

Orel klínoocasý (Aquila audax) je druh jestřábovitého ptáka, který se vyskytuje v Austrálii, Tasmánii, na jihu Nové Guineje a na některých blízkých menších ostrovech. Je to velký, silný, ale štíhle stavěný dravec s jedinečným dlouhým ocasem ve tvaru kosočtverce a dlouhými, relativně úzkými křídly s prstovitě roztaženými ručními letkami. Patří mezi největší druhy orlů vůbec a je to největší dravý pták Austrálie, rozpětí křídel se pohybuje od 182 do 232 cm, přičemž samice bývají větší než samci. Orel klínoocasý je predátor schopný zabít velké množství druhů zvířat. Nejčastěji se specializuje na lov středně velkých savců a ptáků, ale pokud při lovu spolupracuje vícero orlů, dokáží zabít i velkého klokana. Nejoblíbenější potravu představují nepůvodní králíci, které orel loví přednostně před jinými druhy zvířat.

Orel klínoocasý měl důležité místo v kultuře domorodých obyvatel Austrálie, nejstarší skalní malby znázorňující orly pocházejí z doby již před 5000 lety. Orel představoval důležitou součást domorodé mytologie a mnoha snových příběhů. Nejstarší záznam o druhu od západních výzkumníků pochází pravděpodobně již ze zprávy Williama Dampiera z roku 1699. Vědecky druh poprvé popsal John Latham roku 1801 pod odborným jménem Vultur audax, tedy jako zástupce supů. V současnosti platná systematika řadí orla do rodu Aquila a zdá se, že je nejblíže spřízněn s orlem hnědým (Aquila gurneyi). S rozvojem pastevectví na přelomu 19. a 20. století začal být orel klínoocasý systematicky pronásledován a za jeho zabíjení byly vypláceny dokonce odměny; to vedlo k zabití desítek tisíc jedinců. Teprve roku 1979 se mu dostalo plné ochrany. V současnosti je jeho populace na australské pevnině vzrůstající, pravděpodobně následkem vytváření otevřenějších stanovišť odlesňováním a rozšířením králíků. Tasmánský poddruh je hodnocen jako ohrožený, protože má menší areál a specifičtější požadavky na biotop. Více…

2. pololetí

Tetřevi (Tetraoninae) jsou skupina ptáků z čeledi bažantovitých (Phasianidae) v rámci řádu hrabavých (Galliformes), do které patří tetřívci, tetřevi, jeřábci a bělokuři. Tetřevi obývají mírné a subpolární oblasti severní polokoule. Vyhledávají různé typy biotopů jako jsou vřesoviště, borovicové i listnaté lesy či horské oblasti. V Česku žijí tetřívek obecný (Tetrao tetrix), tetřev hlušec (Tetrao urogallus) a jeřábek lesní (Tetrastes bonasia). Jedná se o statné ptáky s tělem slepičího tvaru, kteří tráví většinu času při zemi. Jsou to špatní letci.

Taxonomické zařazení tetřevů představuje problém. Jsou úzce příbuzní s bažanty, avšak jejich fylogenetické vztahy na vyšší i nižší úrovni zůstávají předmětem vědeckých debat. Více…

Čáp bílý (Ciconia ciconia) je velký druh ptáka z čeledi čápovitých (Ciconiidae). Čáp bílý se dělí na dva poddruhy. Subsp. ciconia hnízdí v Evropě včetně Česka, severozápadní Africe a Západní Asii, a zimuje v Africe, v menší míře i na jihu Evropy nebo západní Asii. Subsp. asiatica hnízdí ve střední Asii a zimuje na jihu Asie. Celková populace se odhaduje na cca 700 tisíc dospělých čápů, z čehož jen minimum (přes 2 tisíce) představují čápi středoasijského poddruhu asiatica. V Česku žije kolem 3000 čápů.

Čápi tvoří monogamní páry, které se rozmnožují každý rok. Staví si velká hnízda z klestí, která se většinou nacházejí na lidských stavbách, méně na stromech nebo skalních římsách. Hnízdí jednou ročně od dubna do srpna. Snůška čítá nejčastěji 3–5, výjimečněji 1–7 bílých vajec o rozměrech 73×53 mm. Inkubuje samec i samice po dobu cca 33 dní. K prvnímu letu čápat dochází mezi 54–70. dnem, úplné osamostatnění nastává za další 1–3 týdny. Může se dožít více více než 39 let. Jediným hlasovým projevem čápů je syčení, mnohem typičtější je klapání zobáky, které čápi často používají na hnízdištích. Více…

2023

1. pololetí

Vdovkovití (Viduidae) představují čeleď malých zpěvných ptáků ze subsaharské Afriky. Všechny druhy vdovkovitých jsou hnízdními parazity, zástupci rodu Vidua využívají jako hostitele ptáky z čeledi astrildovití (Estrildidae), zatímco přádelník kukaččí parazituje na několika druzích čeledi Cisticolidae.

Vdovkovití i jejich hostitelé podléhají úzce provázané vzájemné koevoluci. Vajíčka vdovek rodu Vidua se podobají vajíčkům astrildovitých, mají shodné zbarvení a jsou pouze o něco málo větší. Samice vdovek obvykle kladou do hnízda svého hostitele jediné vejce a z původní snůšky žádná vejce neodstraňují. Na rozdíl od kukačkovitých také nedochází ke zničení původní snůšky ze strany cizopasných mláďat. Mláďata vdovek se obecně podobají mláďatům napadaných druhů, jak stejnými znaky na hrdle nebo okrajích zobáku, tak chováním. Na základě druhu, který vdovku vychovává, se rozvíjí také specifické samčí druhové volání. Pouze několik vdovkovitých, jako je vdovka černobílá (Vidua macroura) a vdovka modrá (Vidua hypocherina), má druhově specifickou píseň, nepřipomínající hostitelský druh. Více…

Albatros královský (Diomedea epomophora) je velký mořský pták z rodu Diomedea z čeledi albatrosovitých. Jeho rozpětí křídel téměř 3,5 m je jedno z největších mezi ptáky. Většina peří albatrosa královského je bílá, pouze svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Na spodní straně křídel podél jejich spodního okraje se nachází černá linka. Velký zobák je světle růžový s nosními dírkami směřujícími dopředu. Nohy jsou silné a krátké, což způsobuje kolíbání albatrosa při chůzi. Albatrosi se živí hlavně hlavonožci a rybami, méně často salpovci, korýši a pláštěnci. K letu využívá principů svahového proudění a především dynamického plachtění, které mu umožňuje překonat tisíce kilometrů při minimálním energetickém výdeji.

Více než 99 % albatrosů královských hnízdí v kolonii na Campbellově ostrově, menší kolonie se nachází i na Enderbyově ostrově a několik jedinců zalétá na novozélandskou pevninu na mys Taiaroa, kde se páří s albatrosy Sanfordovými. K páření dochází v říjnu a listopadu. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce, a to většinou jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba rodiče, inkubační doba trvá 77–81 dní. Mláďata se osamostatňují po 8 měsících, kdy odlétají na několik let na moře. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Komplikované namlouvací rituály trvají i několik sezón, než dojde k prvnímu páření. Albatrosové žijí v monogamních svazcích a se stejným partnerem jsou po celý život. Až 80 % života stráví na moři mezi cca 30°–55° jižní šířky po celém obvodu planety. Jsou přísně chránění místními legislativami Dohodou o ochraně albatrosů a buřňáků s mezinárodním přesahem. Jsou ohrožení především komerčním rybolovem, kde představují vedlejší úlovky rybářských operací, především během lovů na dlouhou lovnou šňůru. Více…

2. pololetí

Kiviové (Apterygiformes) jsou řád menších nelétavých ptáků z podtřídy běžců, kteří se endemitně vyskytují pouze na Novém Zélandu. Řád zahrnuje pouze jedinou čeleď kiviovití (Apterygidae) s jediným rodem kivi (Apteryx). Rozlišuje se pět druhů kiviů: kivi jižní, kivi Haastův, kivi hnědý, kivi okaritský a kivi Owenův. Kiviové jsou rozšíření po Jižním i Severním ostrově, Stewartově ostrově a některých menších pobřežních ostrovech, kam byli introdukováni v rámci záchranných opatření. Obývají širokou škálu biotopů od pobřežních trsnatých porostů až po subalpinské lokality.

Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vybírají zobákem ze země a z tlejících kmenů. Hnízdí v norách, které si najdou pod kořeny stromů, v husté vegetaci či si je sami vyhrabou. Jsou silně teritoriální a zejména samci dokáží své území agresivně bránit proti vetřelcům, především ostatním samcům. Více…

Vlaštovka obecná (Hirundo rustica) je nejrozšířenějším druhem vlaštovky. Hnízdí v severní Africe, Evropě, Asii a Severní Americe, na zimu většinově táhne do subsaharské Afriky, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie a Jižní Ameriky. Jedná se o nápadného ptáka velikosti vrabce. Pro vlaštovku obecnou je typický dlouhý, hluboce vykrojený tmavý ocas opatřený řadou bílých skvrn. Svrchní strana těla je modročerná a spodina bílá až béžovobílá s tmavým pruhem na hrudi a sytě červeným čelem a hrdlem. Létá rychle a obratně většinou nízko nad zemí či vodní hladinou, a v letu téměř výhradně chytá také potravu, kterou tvoří dvoukřídlí, brouci a další hmyz. Hnízdí v jednotlivých párech nebo koloniích, přičemž staví typické otevřené hnízdo z hliněných hrudek v budovách, průjezdech či pod mosty. Snůška čítá 4–5 bílých, tmavě skvrnitých vajec.

Slované, Germáni a řada dalších kultur vnímali vlaštovku po celá staletí i díky jejímu zvyku lovit obtížný hmyz vlídně a její přílet na hnízdiště spojovali s příchodem jara. Lidé z těchto kultur tolerovali a podporovali také její hnízdění ve vlastních staveních, k němuž docházelo prokazatelně již ve starověku. Preferovanými místy k hnízdění jsou pro vlaštovky tradičně chlévy, kravíny, vepříny a další místa s chovy hospodářských zvířat, v jejichž blízkosti vždy nacházely dostatek potravy. Právě úbytek takových chovů spolu s dalšími doprovodnými efekty intenzifikace zemědělství bývá označován za hlavní zdroj poklesu četnosti tohoto ptáka, k němuž v části areálu dochází už od druhé poloviny 20. století. Areál rozšíření a globální populace druhu jsou nicméně natolik rozsáhlé, že je vlaštovka obecná Mezinárodním svazem ochrany přírody považována za málo dotčený druh. Více…

Zdroj