Maxmilián z Valdštejna

Maxmilián z Valdštejna
Nejvyšší komorník císařského dvora
Ve funkci:
1652 – 1655
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Jan Rudolf Puchheim
Nástupce Annibale Gonzaga
Nejvyšší štolba císařského dvora
Ve funkci:
1637 – 1642
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Bruno z Mansfeldu
Nástupce Jiří Achác z Losensteinu
Skutečný tajný rada
Císařský komorník
Vojenská služba
Hodnost 1620 plukovník
polní maršál
Narození 1598
Úmrtí 19. února 1655 (ve věku 56–57 let)
Titul Hodnostní korunka náležící titulu hrabě 1628 hrabě
Choť
  • I. (1618) Kateřina z Harrachu (1599–1640)
  • II. Polyxena z Talmberka (1599–1651)
  • III. (1651) Maxmiliána ze Salm-Neuburgu (1608–1663)
Rodiče Adam mladší z Valdštejna (1570–1638) a Eliška Brtnická z Valdštejna
Příbuzní Bertold z Valdštejna (sourozenec)
Karel Arnošt z Waldsteinu (vnuk)
Profese důstojník, dvorský úředník a diplomat
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1655 Řád zlatého rouna (č. 436)
Commons Maximilian von Waldstein (1598-1655)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián z Valdštejna (1598 – 19. února 1655) byl český šlechtic z rodu Valdštejnů.[1] Od mládí sloužil v armádě a zastával funkce u císařského dvora. Původně byl předurčen jako univerzální dědic vzdáleného příbuzného Albrechta z Valdštejna. I po jeho pádu udržel rozsáhlé statky v severních Čechách, které se staly majetkovou základnou pro potomstvo až do 20. století. V závěru své kariéry byl císařským nejvyšším komořím (1651–1655) a nakonec se stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Životopis

Maxmilián z Valdštejna

Narodil se jako třetí syn Adama mladšího z Valdštejna (1570–1638) a jeho první manželky Alžběty, rozené Brtnické z Valdštejna. Absolvoval kavalírskou cestu, během níž studoval v Římě, Sieně a Mnichově. Krátce sloužil ve španělské armádě, s níž bojoval v Itálii. Své ambice poté spojil s kariérou vzdáleného příbuzného Albrechta z Valdštejna, po jehož boku se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. V císařské armádě dosáhl hodnosti plukovníka a v roce 1622 byl potvrzen v hodnosti císařského komorníka. V návaznosti na vzestup Albrechta z Valdštejna získal v roce 1623 hraběcí titul, který obdržel spolu se svými bratry. Od roku 1625 byl nejvyšším štolbou arcivévody Ferdinanda, souběžně měl významný podíl na organizaci a zásobování Valdštejnovy armády. Na neprůhledných aktivitách Albrechta z Valdštejna ve 30. letech neměl pravděpodobně žádný podíl a díky tomu si jako oblíbenec Ferdinanda II. udržel své postavení u dvora. V letech 1637–1642 zastával funkci císařského nejvyššího štolby (již za vlády Ferdinanda III.), v roce 1642 přesídlil do Čech jako velitel v Praze a pomáhal organizovat obranu království proti švédským vpádům v závěru třicetileté války. S titulem člena tajné rady (1647) pobýval později znovu ve Vídni a nakonec se stal císařským nejvyšším komořím (1651–1655). V této funkci byl vázán k trvalému pobytu ve Vídni a mimo hlavní město monarchie vyjížděl již jen výjimečně (v roce 1651 slavil v Brně svůj třetí sňatek, v roce 1653 doprovázel císaře na říšský sněm v Řezně). Krátce před smrtí obdržel Řád zlatého rouna.[2]

Majetkové poměry

Valdštejnský palác v Praze

Z majetku Albrechta z Valdštejna dostal již v roce 1624 jako léno panství Mnichovo Hradiště, Svijany, Hrubá Skála, Zvířetice, Klášter Hradiště nad Jizerou a Český Dub. Největším z těchto panství byla Hrubá Skála, k níž patřilo město Turnov a 74 vesnic, budoucím hlavním sídlem valdštejnských statků se ale mělo stát Mnichovo Hradiště. Po smrti Albrechta z Valdštejna a konfiskaci jeho majetku musel Maxmilián složitým manévrováním obhájit své nároky, což se mu podařilo a pro další generace rodu udržel rozsáhlé pozemkové zázemí v severních Čechách. Nevyhnul se nicméně ztrátám, v roce 1638 musel například vrátit bývalým majitelům panství Grabštejn, které od Albrechta z Valdštejna získal v roce 1633. Významnou položkou v konfiskovaném majetku Albrechta z Valdštejna představoval Valdštejnský palác v Praze, který byl díky svému rozsahu a vybavení v roce 1634 odhadnut na 50 000 zlatých. Také v tomto případě Maxmilián své nároky uplatnil, ale palác musel později vykoupit. Po roce 1642 zde trvale sídlil a podílel se na dokončení umělecké výzdoby interiérů. Z majetku svého otce Adama zdědil v roce 1638 panství Dobrovice a Loučeň. V rámci různých majetkových vyrovnání vlastnil dočasně také majetek na Moravě (Milotice, Dřevohostice). Vlastnil také palác ve Vídni. Patřil k významným mecenášům katolické církve, mimo jiné založil františkánský klášter v Turnově. Vysoké částky věnoval také augustiniánskému kostelu ve Vídni, kde byl spolu s dalšími členy rodu pohřben.

Rodina

Poprvé se oženil v roce 1618 s Kateřinou Barborou z Harrachu (1599–1640), dcerou vlivného císařského dvořana Karla Harracha. Sňatek se konal v Praze a byl velkou společenskou událostí za účasti císaře Matyáše. Jeho druhou manželkou se stala Polyxena z Talmberka (1599–1651), dědička panství Duchcov. Potřetí se oženil v Brně v roce 1651 s Maxmiliánaou ze Salm-Neuburgu (1608–1663), vdovou po Kryštofu Pavlovi z Lichtenštejna-Castelcornu. Z prvních dvou manželství měl deset dětí, z nichž pět synů dosáhlo vysokého postavení u dvora, v armádě a katolické církvi. Dcery se provdaly do starých českých rodin.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný 26. díl; Praha, 1907; s. 341 dostupné online
  2. ↑ LOBKOWICZ, František:Zlaté rouno v zemích českých; (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991 ; s. 278

Literatura

Externí odkazy

Zdroj