Vladimír Sergejevič Solovjov

Vladimir Sergejevič Solovjov
Narození 16.jul. / 28. ledna 1853greg.
Moskva
Úmrtí 31. červencejul. / 13. srpna 1900greg. (ve věku 47 let)
Uzkoje
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Povolání filozof, básník, publicista, vysokoškolský učitel, literární kritik, spisovatel a teolog
Alma mater Historicko-filologická fakulta Moskevské univerzity
Témata filozofie, teologie, poezie, publicistika a literární kritika
Rodiče Sergej Michajlovič Solovjov[1]
Příbuzní Vsevolod Sergejevič Solovjov, Michail Sergejevič Solovjov a Polixena Sergejevna Solovjovová (sourozenci)
Sergej Michajlovič Solovjov (synovec)[2]
Vlivy Arthur Schopenhauer
Platón
multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв, 16. lednajul./ 28. ledna 1853greg. Moskva – 31. červencejul./ 13. srpna 1900greg. Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filozof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.

Život

Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filozofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval.

I. Kramskoj: V. Solovjov (1885)

Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filozofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy (Вестник Европы), ve kterém Solovjov publikoval.[3] V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Zemřel ve velké chudobě.

Myšlení

V. Solovjov 1871 (Foto A. Eichenwald)

Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filozofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (Sofia) byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.

Solovjov se velmi intenzivně zabýval vztahem mezi mužem a ženou v kosmologické perspektivě a hledal hluboký smysl lásky.[4] Napsal knihu Smysl lásky, která se stala první ruskou filozofickou studií na téma erotické lásky.[5] Ve vztahu mezi mužem a ženou viděl Solovjov vztah dvou nedokonalých potencí a domníval se, že je opravdová láska procesem integrace lidské bytosti a obnovení Božího obrazu v ní.[4]

Vliv

Originální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století.

V určitém stupni byli pokračovateli Solovjovovy filozofie Sergej a Jevgenij Trubečtí, Nikolaj Losskij, dále Nikolaj Berďajev, Sergej Nikolajevič Bulgakov, Semjon Frank a další „vechovští“ ideologové.[6] Z jeho žáků vynikl ještě Pavel Florenskij. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.

Dílo

I. E. Repin: V. Solovjov (1891)

Jeho díla lze rozčlenit do tři období:

  • teosofické období (1873–1880);
  • teokratické období (1881–1889);
  • období syntéz (1889–1900).

Z díla:

  • Krize západní filozofie: proti positivistům (1874)
  • Rusko a všeobecná církev (Paříž, 1889)
  • Duchovní základy života (1884, 1885, 1897)
  • Ospravedlnění dobra (Moskva, 1896)
  • Smysl lásky, in TENACE, Michelina, Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Velehrad, 2000
  • Čtení o boholidství. Přeložil Pavel Hroch. Olomouc: Velehrad, 2000. ISBN 80-86045-54-4
  • Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci dějin
  • Legenda o Antikristu (1900)
  • O modlitbě: z duchovních základů života (1915). Dostupné online

Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona

České překlady

  • V. S. Solovjov, Čtení o boholidství. Refugium, Velehrad 2000
  • V. S. Solovjov, Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Filosofické základy komplexního vědění. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Idea nadčlověka. Olomouc 1997
  • V. S. Solovjov, Kritika abstraktních principů. Refugium, Velehrad 2003
  • V. S. Solovjov, Krize západní filosofie. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Legenda o Antikristu. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Ospravedlnění dobra. Refugium, Velehrad 2002
  • V. S. Solovjov, Teoretická filosofie. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci dějin; Legenda o Antikristu. Praha 1997, druhé vydání Červený Kostelec 2011.
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati I. Čína a Evropa. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati II. Mytologický proces. Pohanství. Refugium, Olomouc 2007

Slovenské překlady

  • V. S. Solovjov, Rusko a univerzálna cirkev. Bratislava 2000

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Solovyov (philosopher) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Irina Bencionovna Rodňanská: Solovjov, Vl. S.. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  2. ↑ Leonid Natanovič Čertkov: Solovjov, S. M.. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  3. ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str. 964.
  4. ↑ a b Sládek 2005.
  5. ↑ Dr. phil. Lenka Naldoniová (Katedra filozofie, Ostravská univerzita). Láska v kontextu ruské filozofie [online]. Brno: [cit. 2021-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-20. 
  6. ↑ Ščipanov 1976, s. 524.

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj