Vechovství

Věchi
Jazyk ruština
Předchozí a následující dílo
Problémy idealismu Z hlubin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Věchi. Sborník článků o ruské inteligenci (orig. Вехи, Milníky) je ruský sborník, který vyšel v Moskvě roku 1909 jako soubor článků nejvýznamnějších představitelů ruského myšlení té doby. Věchi byly jakýmsi manifestem, který vycházel ze zkušenosti první ruské revoluce.

Autoři a obsah

Sborník napsali Nikolaj Berďajev, Bulgakov, Alexandr Izgojev, Bogdan Kisťakovskij, Struve a Frank.[1] Vydavatelem a iniciátorem sborníku byl filozof a historik ruského myšlení Michail Geršenzon, který byl rovněž autorem předmluvy.[2] Český překlad sborníku, pořízený podle druhého vydání, tuto Geršenzonovu předmluvu neobsahuje.[3] V ní interpretuje Geršenzon revoluční události z let 1905–1906 jako „celonárodní prověřku hodnot, které byly více než půl století uctívány jako nejvyšší svátost.“ — Michail Geršenzon[4]   Tvrdí, že neúspěch revoluce „hluboce otřásl celou masou inteligence a vyvolal v ní potřebu prověřit samotné základy vlastního tradičního světonázoru, v nějž dosud slepě věřila.“ — Michail Geršenzon[4]   Společnou platformou autorů sborníku, kteří se k takové prověřce odhodlali, je pak podle Geršenzona „uznání teoretického a praktického prvenství duchovního života před vnějšími sociálními formami.“ — Michail Geršenzon[4]  

Věchi obsahují většinou rozchod s marxismem a se sociální demokracií; heslo „od marxismu k idealismu“ stává se odsouzením revoluce, ba i politiky. Revoluce z let 1905–06 a následující události byly zkušebním kamenem duchovních základů inteligence a tyto základy, hodnoty, jichž si inteligence vážila více než půl století, ukázaly se úplně nesprávnými. Autoři Věchů se zříkají dřívějšího názoru světového – „světového názoru inteligentského“: ruská inteligence se musí z vnějšího života uchýlit do života vnitřního.[5] Tato sbírka je útokem proti ateismu inteligence, která se pro svou povrchnost zřekla ruské křesťanské tradice.[6] Věchovští bohohledači tvrdili, že materialismus a ateismus jsou jevy přenesené do Ruska ze západní Evropy, že jsou cizí světovému názoru ruského národa. Proti marxismu a proti materialismu revolučních demokratů stavěli věchovci idealismus a mystiku slavjanofilů, Vladimira Solovjova, Nikolaje Losského, Lva Lopatina aj.[7]Pavel Miljukov však ukázal zcela správně, že náboženský vývoj v Rusku byl podporován vlivem západních idejí.[8] Miljukov se snažil dokázat, že nelze obviňovat intelektuály z bezbožnosti, protistátnosti a kosmopolitismu. Sám přitom ale přiznává, že se intelektuálové, které vláda z politického života odstranila, vyznačovali závažnými nedostatky.[9]

Autoři Věchů uvádějí své duchovní otce a učitele; jsou to: Petr Čaadajev, Solovjov, Dostojevskij, Alexej Chomjakov, Kozlov, Sergej Nikolajevič Trubeckoj, Lev Lopatin, Nikolaj Losskij a Viktor Něsmělov; naproti tomu nad Bělinským, Gercenem, Černyševským, Michajlovským, Lavrovem láme se přímo hůl.[5]

Ohlasy

Ohlas Věchů byl překvapivý.[6] Vyšlo mnoho odpovědí v časopisech a novinách. Objevily se dokonce i celé sborníky.[10] Sborník Věchi byl bouřlivě diskutován, nadšeně přijímán stejně jako odmítán a napadán zleva a zprava. V kratké době se dočkal několika reedic a za pouhý první rok od prvního vydání bylo o sborníku napsáno vícě než dvě stě článků.[11]T. G. Masaryk poznamenal:

„ Kniha o inteligenci dojde vždy do sluchu. Věchi, jak se říká, ťaly do živého; vydání šlo za vydáním, byla vyvolána živá diskuse; konaly se přednášky pro i kontra; všechny noviny a časopisy precizovaly své stanovisko.[12] “
— Tomáš Garrigue Masaryk. Rusko a Evropa, sv. 2

Proti sborníku vystoupil ve svém švýcarském exilu Vladimir Iljič Lenin. Ve stati O sborníku Věchi Lenin ukázal, že Věchi znamenají úplný rozhod kadetů s liberalismem a osvobozeneckým hnutím, se všemi jeho hlavními úkoly a starými tradicemi. Tento kadetský sborník byl podle Leninových slov „encyklopedií liberálního renegátství“,[13]„jediným proudem reakční špíny výchrstnutým na tábor demokracie“.[14]

Arcibiskup volyňský Antonij vítal knihu zvláštním článkem brzy potom, když vyšla. Velebí heroismus autorů, kteří se odhodlali vyzvat ruskou společnost k pokání, vyzvat ji k víře, k práci a k vědě, k spojení s lidem, k odkazů Dostojevského a slavjanofilů.[12]Petr Struve arcibiskupovi odpověděl; poněkud později napsal také Berďajev otevřený list arcibiskupovi.[5]

O více než šedesát let později sborník pozitivně ocenil Alexandr Solženicyn, když napsal, že pro svou „prorockou hloubku ... se i dnes zdá být jakoby seslaným z budoucnosti.“ — Alexandr Solženicyn[15]  

Význam

Odpůrci nalezli ve Věchách mnoho slabin. Jednotliví autoři v mnohých otázkách vzájemně si odporují, v knize se na mnohých místech nadsazuje stylisticky i věcně, teze nejsou přesně formulovány, celek činí dojem improvizace a tak dále. Všechny tyto námitky byly uznány jednotlivými autory, neboť v diskusi modifikovali a zmírnili své názory; přesto kniha zůstává velmi významnou tím, že se totiž značný počet spisovatelů v mnohém nesouhlasících shoduje v tom, že je třeba opustit cestu radikální inteligence, po níž se šlo od Bělinského a Gercena, a že je třeba se dát cestou novou, dát nový směr všemu myšlení a snažení. Věchi předkládají inteligenci problém náboženský: jednostranně politická revoluce je pochybená, právě protože může vyvolat následky jen politické, a tyto následky nemohou být žádoucí, poněvadž celý světový názor a smyšlení je pochybené. Radikální inteligence od revoluce žila v krizi a veliká otázka zněla právě, zda dosavadní cesta byla docela nesprávná, zda je skutečně třeba volit cestu zcela novou a jaká je tato nová cesta? To není zcela jasné většině autorů Věchů; právě proto dává celé knize filozofickou páteř stať Bulgakovova, neboť Bulgakov se vrací prostě k Dostojevskému a s Dostojevským k církvi. S Dostojevským Bulgakov staví proti ateistickému nihilismu víru v Boha, proti feuerbachovskému kultu člověka kult Kristův. Inteligence musí zrušit socialismus ve všech jeho formách, poněvadž je materialistický, ateistický. Bulgakov přijímá zcela a bez výhrady ideály Dostojevského, přijímá od něho také výklad soudobé ruské krize, zvláště také sebevražedné epidemie v řadách inteligence, kterou odůvodňuje ateismem.[16]

České překlady

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ščipanov 1976, s. 526.
  2. ↑ Jabůrek 2013, s. 27.
  3. ↑ Jabůrek 2013, s. 51.
  4. ↑ a b c Michail Geršenzon, Předmluva
  5. ↑ a b c Masaryk 1996, s. 340.
  6. ↑ a b Špidlík 1996, s. 102.
  7. ↑ Ščipanov 1976, s. 527.
  8. ↑ Masaryk 1996, s. 342.
  9. ↑ Losskij 2004, s. 273.
  10. ↑ Losskij 2004, s. 272.
  11. ↑ Jabůrek 2013, s. 28.
  12. ↑ a b Masaryk 1996, s. 339.
  13. ↑ Lenin 1984, s. 189.
  14. ↑ Lenin 1984, s. 194.
  15. ↑ Iz-pod glyb
  16. ↑ Masaryk 1996, s. 341.

Literatura

Externí odkazy

Zdroj