Kosmopolitismus

Kosmopolitismus (z řec. kosmos, svět, a polis, obec), česky světoobčanství, je teoretický postoj člověka, který chce být občanem kdekoli na světě. Takový člověk se nazývá kosmopolita.

Původ

Slovo patrně poprvé použil řecký kynický filosof Díogenés ze Sinópé (4. stol. př. n. l.), který když se ho ptali, odkud pochází, odpověděl prý: „Jsem občan světa“.^[1] Snahu o překlenutí místních a národních rozdílů převzali později stoikové, podle nichž je člověk občanem jednak svého města, jednak celého světa. Toto rozšíření obzoru a překonání jazykových i kulturních bariér silně podporovalo křesťanství, které také relativizovalo národní rozdíly. V novověku tímto směrem uvažoval například Immanuel Kant, který v několika spisech dokonce hovoří o možnostech světové vlády.^[2]

Kosmopolitismus vznikl jako individuální reakce lidí na nacionalismy 19. století, zejména pod vlivem Francouzské revoluce a napoleonských válek, kdy se témata občanské rovnosti a svobody šířila přes hranice států. Významným zastáncem kosmopolitismu byl například Stendhal. Národní hnutí jej často pokládala za svého nepřítele a i v české společnosti se někdy používal jako hanlivé označení – například vůči Máchovi. Důkladný rozbor kosmopolitismu podal Tomáš Garrigue Masaryk, například v „České otázce“.^[3]

Kritika

Kosmopolitismus je postoj vzdělaných jednotlivců a jako takový byl předmětem kritik jako elitářský. Podstatnější námitka spočívá v tom, že kosmopolitismus přehlíží úlohu a význam jazyka: každý kosmopolita musí i tento svůj postoj vyjadřovat v určitém jazyce, který je někde srozumitelný a jinde nikoli. Člověk se do společnosti integruje především jazykem a pokud žije někde, kde „domácí“ jazyk neovládá a kde většina obyvatel nemluví druhým jazykem, žije tam jako cizinec, případně turista a s místní společností může mít jen omezené a spíše povrchní vztahy. Jako částečné řešení se tak může jevit výuka cizích jazyků.