Saša Rašilov starší

Saša Rašilov starší
Narození 6. září 1891
Praha
Úmrtí 3. května 1955 (ve věku 63 let)
Praha
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Děti Saša Rašilov
Příbuzní Saša Rašilov mladší (vnuk)[1]
Václav Rašilov (vnuk)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
syn Saša Rašilov
vnuk Saša Rašilov mladší
vnuk Václav Rašilov

Saša Rašilov, vlastním jménem Václav Jan Rasch (6. září 1891 Praha[2] – 3. května 1955 Praha[3]) byl český herec – komik, klaun a kabaretiér, otec kameramana Alexandra Rašilova (1936–2000), dědeček herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.

Životopis

Sám Saša Rašilov o sobě celý život tvrdil, že pochází ze zchudlé šlechtické rodiny a jeho celé jméno zní Wenzel Rasch rytíř von Hessen[4], šlo ale zřejmě o jednu z jeho četných mystifikací. Otec Anton Rasch (1845–1901) byl správcem šlechtického kasina v Celetné ulici,[p 1] zemřel náhle v roce 1901, když bylo Sašovi deset let. V tu dobu již žili jen tři sourozenci ze dvanácti dětí, které rodina měla[5]. Nejstarší ze synů byl violoncellistou v orchestru německého divadla v Brně, proto se Saša s matkou na krátko odstěhovali do Brna. Brzy se však vrátili do Prahy a žili na Žižkově. Matka v roce 1909 zemřela a v témže roce se Saša vyučil typografem a v letech 1909 až 1914 pracoval v pražských typografických závodech firmy Theodora Venta[6],[7].

Z první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co dokázal nasimulovat závažnou nervovou nemoc a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru)[8]. Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v pražských kabaretech (Varieté v Karlíně, Rokoko, Longenův kabaret Bum, Revoluční scéna a Červená sedma). V Rokoku jej v roce 1920 viděl v titulní roli Molièrovy hry, upravené Eduardem Bassem jako revue a režírované Jiřím Drémanem, s názvem Pán z Prasátkova K. H. Hilar[9], tehdy ještě umělecký šéf Divadla na Vinohradech. Z Rokoka přestoupil Rašilov ještě krátce do kabaretu Bum, kde působili další významní komici (Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Eman Fiala, Josef Rovenský a Karel Noll) a kabaret však po půl roce zanikl kvůli sporům v souboru. V roce 1921 z popudu tehdejšího nového šéfa činohry Karla Hugo Hilara přišel Rašilov na zkoušky a od 1. září 1921 se stal řádným členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil až do své smrti v roce 1955.

Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.

Ještě v době po přijetí do Národního divadla bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal sběratelem starožitností, především hodin, porcelánu a nábytku, který i sám opravoval[10]. Po návratu z války bydlel na Starém Městě v Domě U železných dveří v Michalské ulici, později si koupil hausbót, na kterém několik let bydlel a který nechával kotvit v Podolí nebo u Žofína naproti Národnímu divadlu[11]. Při plavbách po Vltavě si oblíbil Zbraslav a v roce 1931 si zde pořídil dům. Aby získal peníze, začal se aktivněji zabývat filmem. V české kinematografii však začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.

Byl nejen v divadle, ale i v životě jedním z nejproslulejších bohémských mystifikátorů[12], srovnávaných v tomto směru např. s Jaroslavem Haškem[13].

Citát

„ Na každém představení „Sokyně“ jsem se musel znovu obdivovat Rašilovově komice, jeho tryskající nápaditosti, kterou obměňoval svou postavu. Na scénu s ním jsem se vždycky těšil po celý den. Ten veliký, ne dost doceněný herec byl svou tvůrčí intuicí podoben Marii Hübnerové. Tak jako ona, i on dovedl hereckým citem bezpečně vyhmátnout postavu a nemusel o ní přemýšlet. O takových se říká, že jsou to herci „z boží milosti“. “
— Ladislav Boháč [14]

Ocenění

Divadelní role, výběr

Filmografie, výběr

Divadelní osobnosti o Sašovi Rašilovovi

Vlasta Fabianová

  • Saša Rašilov! Na toho nesmím zapomenout. Nepoznala jsem živelnějšího herce, živelnějšího člověka. Podle mne jeden z největších herců naší generace. Nej, nej, nej...Prostě Rašilov byl Rašilov. Měl tak výraznou tvář, že žádná maska, žádná paruka nemohla změnit jeho vizáž. A přece byl v každé roli úplně jiný. Proměňoval se – ne fyzicky, ale někde uvnitř – jako fakír.[15]
  • Komik z boží milosti. Zase celou svou bytostí. Jak ten se dovedl od srdce, od plic a vím já od čeho jiného smát! Patřil mezi ty, kteří se dokonce zasmáli povedenému žertíku jiných na svou adresu. Těch lumpárniček, co se mu navyváděli dobráci kolegové – a nejen oni, i technický personál![15]

Jan Pivec

  • Sašu Rašilova jsem měl velice rád na jevišti i mimo jeviště. Miloval jsem jeho neodolatelně svérázný humor i osobitý způsob života. O obojím koluje nepřeberné množství pěkných anekdotických historek. Ale já jsem obdivoval především jeho vzácnou schopnost tvořit na scéně postavy, ve kterých rozhraní mezi komikou a tragikou, mezi radostí a smutkem, úsměvem a slzami je tak jemné, že je takřka neznatelné.[16]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Policejní přihláška a matrika narozených uvádějí jako povolání výrobce karet, případně sluha (Diener) [1] [2]

Reference

  1. ↑ a b Dostupné online.
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu v matrice farnosti sv. Jiljí, Praha-Staré Město
  3. ↑ Zasloužilý umělec Saša Rašilov zemřel. Rudé právo [online]. 5. 5. 1955 [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  4. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 12, 21, 45
  5. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 15
  6. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  7. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  8. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  9. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 29
  10. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 43–4, 48–50
  11. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 69, 70
  12. ↑ Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 24
  13. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  14. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 158
  15. ↑ a b Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 236, ISBN 80-207-0419-1
  16. ↑ B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 121

Literatura

Externí odkazy

Zdroj