Nadine Gordimer

Nadine Gordimerová
Narození 20. listopadu 1923
Springs
Úmrtí 13. července 2014 (ve věku 90 let)
Johannesburg
Povolání básnířka, spisovatelka, romanopiskyně, dramatička, povídkářka, scientific editor, prozaička a účastník mezinárodního fóra
Alma mater Univerzita Witwatersrand
Žánr román, novela a povídka
Témata literatura
Významná díla Ochránce
Burgerova dcera
July a jeho lidé
A Sport of Nature (zatím v češtině nevyšlo)
Poutníci
… více na Wikidatech
Ocenění literární ocenění WH Smith (1961)
James Tait Black Memorial Prize (1971)
Man Bookerova cena (1974)
Central News Agency Literary Award (1974)
Central News Agency Literary Award (1979)
… více na Wikidatech
Politická příslušnost Africký národní kongres
Manžel(ka) Gerald Gavron (1949–1952)
Reinhold Cassirer (1954–2001)
Děti Oriane[1]
Rodiče Isidore Gordimer[2] a Hannah Gordimer
multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nadine Gordimerová (20. listopadu 1923 Springs Jihoafrická republika – 13. července 2014[3]Johannesburg Jihoafrická republika) byla jihoafrická spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1991. V roce 1974 získala Bookerovu cenu za román Ochránce (The Conservationist)[4]. Patřila k vlivným odpůrkyním politiky rasové segregace v Jihoafrické republice. Ve svém díle se zabývala sociální a rasovou problematikou Jižní Afriky.[5][6]

Životopis

Nadine Gordimerová se narodila 20. listopadu 1923 do rodiny klenotníka Isidora Gordimera, emigranta z Litvy. Matka byla britského původu.

Její zájem o rasovou a ekonomickou nerovnost v Jižní Africe částečně formovali rodiče. Zkušenost otce jako uprchlíka, který sice nebyl politickým aktivistou, pomohla dívce utvářet budoucí pohled na diskriminaci lidí. U matky viděla obavy z chudoby a z popírání lidských práv. Jako dospívající dívka byla svědkem vládních represí, když policie prohledávala jejich dům a zabavila dopisy a deníky.

Chodila do katolické klášterní školy, ale od deseti let se vzdělávala doma. Hodně četla a v raném věku začala psát. V roce 1937 ve věku třinácti let byla vydána její první povídka pro děti „The Quest for Seen“. Ve stejném roce vyšla povídka „Gold“ a povídka „Come Again Tomorrow“.

Začala studovat na Witwaterstrandské univerzitě v Johannesburgu, ale školu po roce opustila. Aktivně pracovala v černošském kulturním centru na předměstí „Sophiatown“ v Johanesburgu. V roce 1948 se odstěhovala do Johannesburgu, kde strávila většinu svého života. Zde navštěvovala různé kurzy a pokračovala v psaní. Publikovala převážně v místních jihoafrických časopisech. Její rané příběhy vyšly ve sbírce Face to Face, vydané v roce 1949.

V roce 1951 publikoval časopis The New Yorker její příběh „Strážce mrtvých“. V počátcích své tvorby psala většinou povídky, které publikovala vedle The New Yorkeru v dalších literárních časopisech. Její první nakladatelkou byla Lulu Friedmanová, manželka poslance Bernarda Friedmana. V jejich domě „Tall Trees“ na First Avenue, Lower Houghton, v Johannesburgu se záhy setkávala s dalšími spisovateli, kteří vystupovali proti apartheidu.

V roce 1953 vydala první novelu The Lying Days, která vycházela z jejího života. Inspirována „Džunglí“ amerického spisovatele Uptona Sinclaira zde popisovala život v hornickém městě Springs poblíž Johannesburgu. Po vyhlášení Jihoafrické republiky, v šedesátých letech dvacátého století se poměry v zemi vyostřily. V románech Occasion for Loving (1963) nebo The Late Bourgeois World (1966) proto rozebírala nespravedlivé zákony země, ale i mezilidské vztahy. V roce 1974 získala za román The Conservationist britskou Bookerovu cenu.[5]

Jako bílá Jihoafričanka cítila potřebu omlouvat se za činy, které páchali generace rodičů, knihami ale také svým občanským postojem. V roce 1991 byla za svůj přínos v boji proti apartheidu a šíření povědomí o problémech Jižní Afriky oceněna Nobelovou cenou.[7] V této době se zajímala česká média o její tvorbu a publikovala zajímavé články o její osobě i díle. V březnu roku 2004 zahajovala pražský Festival spisovatelů.[4]

Její tvorba byla oceněna také univerzitami ve světě, například Yaleova univerzita, Harvardova univerzita, Columbijská univerzita, belgická Katolická univerzita v Lovani a univerzita v Kapském Městě.[8] Vedle dalších ocenění získala patnáct čestných doktorátů.[4] Čtyřikrát obdržela Cenu za literaturu, naposledy v roce 1991. V roce 2007 byla oceněna francouzským Řádem čestné legie.[9]

Ve své tvorbě se zabývala politikou a láskou. Román a povídka pro ni byly hledáním identity a sebepotvrzení, nástrojem k proniknutí do společnosti, která pokrytectví skrývá za cenzurou. Společnosti, která odmítá svoji historii a produkuje lži. Postavy jejich příběhů jsou ohrožovány násilím a brutalitou. Nesentimentální a diagnostická Nadine Gordimerová se stala svojí tvorbou protiváhou propagandy režimu. Její dílo představuje psychologickou a sociální kroniku půlstoletí života Jižní Afriky.[10] Její tvorba byla přeložena do více než třiceti jazyků.

Politický aktivismus

Zpočátku se o politiku nezajímala. Zatčení její blízké přítelkyně Bettie du Toit v roce 1960 a masakr v Sharpeville ji přivedly do hnutí proti apartheidu. Aktivně se zapojila do politického dění v zemi. Mezi její blízké přátele patřili obhájci Nelsona Mandely (Bram Fischer a George Bizos) během jeho soudního procesu v roce 1962. Mandelovi také pomáhala upravit jeho projev „Jsem připraven zemřít “, který přednesl z lavice obžalovaného u soudu. Když byl Mandela v roce 1990 propuštěn z vězení, patřila mezi první osoby, se kterými se chtěl setkat.

Jihoafrická vláda jí zakázala několik knih. Novela Pozdně buržoazní svět (The Late Bourgeois World) z roku 1966 byla zakázána v roce 1976 na dalších deset let, kniha Svět cizinců (A World of Strangers) byla zakázána dvanáct let. Politický román Burgerova dcera (Burger's Daughter) vydaný v červnu roku 1979 byl zakázán o měsíc později. Cenzuru této knihy zrušila odvolací komise výboru pro publikace o tři měsíce později. Spisovatelka reagovala na toto rozhodnutí v Essential Gesture (1988) a poukázala i na další cenzurování knih černošských autorů.

Knihou Červencoví lidé (July’s People) z roku 1981 čelila cenzuře během apartheidu, ale i později. V roce 2001 bylo toto dílo dočasně odstraněno ze seznamu školní četby spolu s díly jiných autorů proti apartheidu. Kniha byla popisována jako dílo „hluboce rasistické, nadřazené a povýšené“. Autorka považovala tento argument za urážku. Proti této cenzuře protestovala řada literárních a politických osobností.

Aktivně se zapojila do činnosti strany Africký národní kongres. V rámci aktivit proti apartheidu cestovala po světě a šířila povědomí o problémech Jižní Afriky. Ukrývala vůdce strany ve svém domě, aby nebyli zatčeni vládou. V roce 1986 svědčila v Delmas Treason Trial procesu proti dvaceti dvěma jihoafrickým aktivistům, obviněných z velezrady. Během let se pravidelně účastnila demonstrací proti apartheidu v Jižní Africe.

Patřila k zakladatelům Kongresu jihoafrických spisovatelů. Působila jako viceprezidentka Mezinárodního PEN klubu. Pracovala jako velvyslankyně dobré vůle pro potírání chudoby v rámci Rozvojového programu OSN.[4]

Na přelomu tisíciletí byla aktivní v hnutí HIV/AIDS, které řešilo krizi veřejného zdraví v Jižní Africe. V roce 2004 s dalšími dvaceti spisovateli podpořila kampaň pro HIV/AIDS organizaci „South Africa's Treatment Action Campaign“.

V roce 2005 se vydala na přednášková turné po světě, kde přednášela a diskutovala o otázkách zahraniční politiky a diskriminace v Jižní Africe. V roce 2006 působila na „Massey College University“ v Torontu jako lektorka.

O dvacet let později po porážce apartheidu bojovala opět. Společně s jihoafrickým spisovatelem André Brinkem napsala petici proti plánům vlády umlčet místní média. Petici podepsala celá řada spisovatelů, jako například John Maxwell Coetzee, akademik Njabul Ndebele, nebo herec a dramatik John KaniZákon o ochraně informací patří podle kritiků mezi největší hrozby pro svobodu tisku od dob apartheidu.[11]           

Tvorba

Nadine Gordimerová začala publikovat již od svých patnácti let. Pocházela z bělošské střední vrstvy. Ve své tvorbě otevřeně zobrazovala rasovou problematiku v zemi a celé Jižní Africe. Snažila se jasně a zřetelně informovat zahraniční země o životě lidí v apartheidu. Ve svém díle zobrazovala napětí a útlak plynoucí z vymezování lidské rasy popisováním konkrétních životů jednotlivých postav. Předmětem její kritiky se stala také v rámci znalosti prostředí domova, anglicky mluvící střední vrstva a její neochota a neschopnost postavit se proti apartheidu.

Román Burgerova dcera byl zařazen na seznam stovky nejlepších afrických knih dvacátého století. K dalším významným dílům patří romány Červencoví lidé, The House Gun (Domácí zbraň) a The Pickup (Poutníci).[12]

Významná díla

Román Burgerova dcera z roku 1979 vypráví příběh ženy, která analyzuje svůj vztah s otcem, bojovníkem proti apartheidu. Rosa Burgerová jako dítě dvou aktivistů se přidává k boji za jejich pravdu. Román vychází z historie boje proti apartheidu. Podle slov autorky byl román „zakódovanou poctou“ komunistickému právníkovi Bramu Fischerovi.[10]

V románu Červencoví lidé z roku 1981 se děj odehrává během fiktivní občanské války v Jihoafrické republice. Černoši se vzbouří proti vládě apartheidu a běloši jsou vražděni. Bělošský pár Maureen a Bamford Smalesovi se ukrývají ve vesnici u svého dlouholetého černého sluhy. Autorka románu zkoumá, jak se lidé vyrovnávají s volbami, které jim přináší násilí a rasová nenávist.

The House Gun z roku 1998 sleduje příběh bohatého páru Claudie a Haralda Lingardových. Ti se snaží pochopit čin dospělého syna Duncana, který zastřelil muže, jež ho zradil. Rodiče jsou ohromeni životem a vztahy v Duncanově životě (gayové, černoši, sexuální svoboda), který neznali. Román se zabývá rostoucí kriminalitou v Jižní Africe a množstvím zbraní, které vlastní prakticky všechny domácnosti, jako dědictví jihoafrického apartheidu.[13]

Román The Conservationist přináší na základě portrétu „bílého“ jihoafrického podnikatele kritiku liberalismu na počátku sedmdesátých let v Jižní Africe. Bohatý Mehring si koupí zemědělskou farmu jako své víkendové sídlo a přijímá roli ochránce životního prostředí a země, kterou autorka používá jako metaforu pro historii a národní identitu země. Podnikatel Mehring hledá také smysl života mezi černými dělníky, kteří žijí a pracují na jeho farmě. Román předjímá zhroucení přísných sociálních hranic nastolených apartheidem.[14]

Romantický román The Pickup z roku 2002 se zabývá otázkami vysídlení, odcizení a imigrace. Hledá schopnost lidí milovat a přijímat i přes kulturní a sociální rozdíly. Kniha vypráví příběh páru. Julie Summersové je mladá běloška z finančně zajištěné rodiny a „Abdua“ je ilegální přistěhovalec z arabské země. Poté, co je Abduovi zamítnuto vízum, se pár vrací do jeho vlasti, kde je Julie imigrantkou. Studuje Korán, učí se arabsky. Přizpůsobování změnám ji umožní navázat kontakt s odcizenou matkou. The Pickup je důkazem, že láska v globalizujícím se světě nejen „přežívá“, ale také „vzkvétá“.[15]

Dílo

  • Face to Face: Short Stories, Silver Leaf Books (South Africa) (1949)
  • The Soft Voices of the Serpent (1952)
  • The Lying Days (1953)
  • The Soft Voice of the Serpent and Other Stories (1953)
  • Six Feet of the Country (1956)
  • A World of Strangers (1958)
  • Friday’s Footprint and Other Stories (1960)
  • Occasion for Loving (1963)
  • Not for Publication (1965)
  • The Late Bourgeois World (1966)
  • South African Writing Today (1967)
  • Penguin Modern Stories, contributor, Penguin (1970)
  • A Guest of Honour (1971)
  • African Literature: The Lectures Given on This Theme at the University of Cape Town's Public Summer School, February 1972, University of Cape Town (South Africa) (1972)
  • Livingstone’s Companions (1972)
  • On the Mines, with David Goldblatt, C. Struik (South Africa) (1973)
  • The Black Interpreters: Notes on African Writing (1973)
  • The Conservationist (1974)
  • Selected Stories, reissued as "No Place Like: Selected Stories" (1975)
  • Some Monday for Sure, Cape (1975)
  • Burger’s Daughter (1979)
  • A Soldier’s Embrace (1980)
  • What Happened to Burger's Daughter Or How South African Censorship Works (1980)
  • July’s People (1981)
  • Something Out There (1984)
  • The Tanner Lectures on Human Values (1985)
  • A Correspondence Course and Other Stories (1986)
  • Lifetimes: Under Apartheid, with David Goldblatt (1986)
  • Reflections of South Africa: Short Stories (1986)
  • A Sport of Nature (1987)
  • The Essential Gesture: Writing, Politics and Places (essays, 1988)
  • My Son’s Story (1990)
  • Crimes of Conscience (1991)
  • Jump and Other Stories (1991)
  • Three in a Bed: Fiction, Morals and Politics (1991)
  • Why Haven’t You Written. Selected Stories 1950-1972 (1992)
  • None to Accompany Me (1994)
  • Writing and Being (essays, 1995)
  • Harald, Claudia and Their Son Duncan, Bloomsbury Birthday Quid (1996)
  • The House Gun (1998)
  • Living in Hope and History: Notes On Our Century (1999)
  • The Pickup (2001), česky Poutníci, přel. Petr Mikeš, Odeon 2004
  • Loot and Other Stories (2003)
  • Telling Tales (2004)
  • Get a Life (2005), česky Začni žít, přel. Zuzana Mayerová, Mladá fronta 2009
  • Beethoven Was One-Sixteenth Black (2007)
  • The Image and the Word (2010)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nadine_Gordimer na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  3. ↑ South African anti-apartheid author Nadine Gordimer dies, aged 90. Reuters [online]. 2014-07-14 [cit. 2014-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-14. 
  4. ↑ a b c d BIKÁR, František. Zemřela Nadine Gordimerová jedna z nejvlivnějších odpůrkyň rasové segregace v JAR. Romea.cz [online]. 2014-07-15 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Zemřela nobelistka a odpůrkyně rasismu Nadine Gordimerová. Aktuálně.cz [online]. 2014-07-14 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ Psát proti rasismu. Zemřela jihoafrická nobelistka Nadine Gordimerová. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  7. ↑ Nadine Gordimer životopis. cs.celeb-true.com [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  8. ↑ Nadine Gordimer. PWF.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  9. ↑ Legion of Honour. www.britannica.com [online]. 2023-12-22 [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b The Nobel Prize in Literature 1991. NobelPrize.org [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Nadine Gordimer: Paměti nenapíšu. PWF.cz [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  12. ↑ Nadine Gordimerová. iLiteratura [online]. 2004-03-23 [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ The House Gun by Nadine Gordimer. www.publishersweekly.com [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  14. ↑ COUNDOURIOTIS, Eleni. Rethinking Cosmopolitanism in Nadine Gordimer's "The Conservationist". College Literature. 2006, roč. 33, čís. 3. Dostupné online [cit. 2023-12-28]. 
  15. ↑ The Pickup Summary. SuperSummary [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • .ROBERTS, Ronald Suresh. No Cold Kitchen: A Biography of Nadine Gordimer. [s.l.]: STE Publishers, 2005. 733 s. 

Externí odkazy

Zdroj