Argument

Argument (lat. argumentum od arguo, objasňuji, vyvracím, obviňuji) je důkaz, důvod nebo doklad, že nějaké tvrzení je pravdivé nebo naopak nepravdivé, že platí nebo neplatí.

Argumentace

Argumentace má odlišnou povahu v matematice nebo v přírodních vědách, kde rozhoduje logická správnost a návaznost argumentů, než ve filosofii, v právu nebo v politice, kde hraje větší roli také formulace a řečnická přesvědčivost argumentace.

Argumentace čili postup přesvědčování se obvykle skládá z řady argumentů, které na sebe navazují nebo se podporují. Lineární argumentace, obvyklá ve vědách, začíná předpoklady (premisami), z nichž se pak odvozuje závěr. Naproti tomu dialektická argumentace staví proti sobě dvě (vzácně i více) řady argumentů – argumenty pro a proti. Tak je tomu typicky v právu, ať už se jedná o soudní proces nebo teoretickou diskusi. Ve starověku a středověku se vyžadovalo, aby každý účastník nejprve vlastními slovy zopakoval předchozí stanovisko protivníka, a teprve když s ním protivník souhlasil, mohl předložit vlastní stanovisko (námitky).

Zvláštní druhy argumentu

Argumentum a priori (z předchozího) postupuje čistě logickými kroky a neodvolává se na žádnou zkušenost. Viz a priori.
Argumentum e contrario (z opaku) vyvrací nějaké tvrzení tím, že dokáže, že nutně vede ke sporu nebo k nepřijatelným důsledkům. Také důkaz sporem.
Argumentum ad oculos (na vlastní oči) je nabídka: „Podívejte se sami. Věc je zcela zřejmá.“
Argumentum a fortiori (ze silnějšího): „Je-li srážka už při rychlosti 60 km/hod životu nebezpečná, tím spíš při rychlosti 100 km/hod.“
Argumentum ad hominem nebo ad personam (argument k určitému člověku) využívá osobních vlastností protivníka a snaží se jimi oslabit jeho pozici.
Argumentum ad nauseam (do omrzení, doslova ke zvracení) spočívá v neustálém opakování téhož tvrzení.
Argumentum e silentio (z mlčení) se užívá například v historii: fakt, že se prameny o něčem nezmiňují, lze někdy pokládat za argument, i když poměrně nejistý.^[1]