Julius Zeyer

Julius Zeyer
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Narození 26. duben 1841
Praha,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. ledna 1901 (ve věku 59 let)
Praha,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Slavín (hrobka)
Národnost česká
Povolání prozaik, dramatik, epický básník
Příbuzní Jan Zeyer
Jan Angelo Zeyer
August Švagrovský
Významná díla Fantastické povídky

Ondřej Černišev
Román o věrném přátelství Amise a Amila
Jan Maria Plojhar
Tři legendy o krucifixu

(více)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Zeyer[pozn. 1] (26. duben 1841 Praha[5] – 29. ledna 1901 Praha[6]) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.[7][8][9]

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“[10]

Mládí

Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847–1903)

Julius Zeyer se narodil jako čtvrté ze sedmi dětí v rodině pražského tesaře Johana Zeyera (* 1804) a jeho ženy Eleonory Alžběty (* 1811) rozené Weisseles[11] Otec Julia Zeyera Johann pocházel z Prahy a byl česko-německé národnosti,[12] původ ve zchudlé francouzské šlechtické rodině šířil až Julius Zeyer a přesvědčivě je vyvrátili rodopisci Bohumír Lifka a Vlastimil Holejšovský.[13] Juliův dědeček a jeho bratr byli příslušníky šesté generace německých tesařů z Württemberska. Dědeček se oženil s Češkou Barbarou Železnou, babičkou Julia Zeyera. Matka Eleonora pocházela z židovsko-německé pražské rodiny Weisselesů, až před sňatkem se dala pokřtít. Česky se Julius naučil od české chůvy. Juliův otec Jan Zeyer byl stejně jako dědeček vyučený tesařem a vypracoval se na úspěšného podnikatele, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp.1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala vdova Eleonora a svého syna Julia připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem[14] Studoval sice reálku a poté na staroměstském piaristickém gymnáziu u maturity propadl z matematiky,[15] ještě v letech 1859–1861 se pokoušel o studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na tovaryšskou cestu nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[16] Julius Zeyer se na filozofické fakultě zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval soukromě. Intenzívně se také věnoval studiu jazyků: mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatik

Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873).[17] V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a díky stálé podpoře Josefa Václava Sládka se stal kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací před jejich knižním vydáním. Skutečně uznávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Mezi dalšími zájmy se obrátil k magii a okultismu, navštěvoval i zednářskou společnost martinistů.[18] Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:Největší zbraní nevolníků je zrada.

Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.[19]

Zeyer se snažil prosadit také v divadle. Drama jako „strhující jevištní báseň“ považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejlepší a nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla zfilmována s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často lákalo hudebníky: k Radúzovi a Mahuleně a legendě Pod jabloní složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země ke Kristovu utrpení. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).

V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. báseň „Vyšehrad“, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuální či snad bisexuální.[20][21][22] Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl, a to Anna Marie Stoneová, slečna Kershawová, Zdenka Braunerová, sestry Kalašovy, Karla Heinrichová nebo Anna Lauermannová Mikschová.

Cestovatel

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za přítelem prof. Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil v Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze[23], a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899.

Některé exotické země, které ani reálně nenavštívil, se pro něj staly tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném V soumraku bohů (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Jana Harracha (1882).

Sběratel

Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v Libocké ulici proti ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval nábytek a další zařízení interiéru, originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Sbíral jednak jako dealer Náprstkova muzea i pro sebe, kolekce evropské provenience z části přešla do Národního muzea, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, lidové umění v Národopisném muzeu a ostatní evropské předměty v Historickém muzeu.[24] Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.

Závěr života

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Býval hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“,[25] což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží bývala pila a sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897–1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Zdeně Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901[16].

Dílo

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Próza

  • Duhový pták (1873) – raná povídka, napsaná v Petrohradu, zaslaná jeho bratrovi, který ji dal otisknout v časopise Lumír, a tím pádem s ním byl spojen.[26]
  • Jeho svět a její (1874) – novela o nerovném sňatku [27]
  • Miss Olympia (1874) – novela o nerovném sňatku, velmi empatické verše [27]
  • Ondřej Černyšev (1876) – historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi).[28]
  • Xaver (1876) – silně melancholická novela o ctnostném mladém muži [29]
  • Darija (1879) – povídka inspirovaná dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského [30]
  • Teréza Manfredi (1879) – povídka původně otištěna v časopisu Lumír, ke kterému měl srdeční vztah. Povídka o lásce a vnitřních emocích až posedlostí.[26]
  • Kruh epických básní (1880) – básnická epika [31]
  • Donato a Sismonda (1880) – romantická povídka [30]
  • Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) – román na motivy starofrancouzské chanson de geste Amis a Amil.
  • Báje Šošany (1880) – sbírka tří novel, které čerpají z mytologie tří světových říší: z židovského ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem[32], z Egypta faraóna Menke-Ra a z Indie.[33]
  • Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882) – povídka s duchovní tematikou o minulém životě [26]
  • Fantastické povídky (1882) – čtyři povídky s přesahem do iracionálna. Povídka Z papíru na kornouty se hlásí jako text nalezeného dávného rukopisu, v němž oživlý mnich z obrazu předčítá z rodinné kroniky. V novele Na pomezí cizích světů se líčí dědičná záliba v okultismu.
  • Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) – román
  • Grizelda (1883) – lyricko-epická povídka
  • Gompači a Komurasaki (1884) – příběh podle starých japonských pověstí
  • Rokoko (1885 v Lumíru, 1887 knižně) – povídka z českého maloměsta 18. stol., netypická humorem a ironickým nadhledem
  • Jan Maria Plojhar (1891 ) – román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku.[34]
  • Stratonika a jiné povídky (1892)
  • Tři legendy o krucifixu (1895)[35] – tři samostatné legendy („Inultus“, „El Christo de la Luz“, „Samko pták“), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku.
  • Amparo a jiné povídky (1896) – šest povídek publikovaných časopisecky v Lumíru: „Zrada v domě Han“ (1881), „Píseň za vlahé noci“ (1885), „Amparo“, „Kunálovy oči“ (obě 1892), „Asenat“, Ištar (obě 1895); později jako Obnovené obrazy. II, Amparo a jiné povídky (1906); zařazeny i povídky „Rustem a Sohrab“ (1898 v Květech) a „O velkém bolu boha Izanagi“ (1891 v Lumíru; 1892 v souboru Stratonika a jiné povídky)
  • Maeldunova výprava (1896) – vyprávění dle starých irských legend
  • V soumraku bohů (1898) – převyprávění staroisladských ság
  • Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru) – rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části
  • Dům U tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi.
  • Pohádka o dobrém careviči Evstafovi (1900)

Poezie

  • Vyšehrad (1880) – pokus o národní epos – cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti
  • Kronika o svatém Brandanu (1884) knižně 1886) – epická báseň o irském knězi [36]
  • Poezie (1884) – lyrika
  • Ossianův návrat (1885, Světozor) – keltské motivy
  • Olgerd Gejštor (1886) – epos o tragické lásce litevského rytíře ke královně Anně Jagellonské[37][38]
  • Z letopisů lásky (1889–1892) – sedm příběhů [39]
  • Čechův příchod (1886) – z mytické historie Čech[40]
  • Karolinská epopeja (1896) – rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích [41]
  • Zahrada Mariánská (1897–1898 v Novém životě) [42]
  • Nové básně (1907) – ohlasy litevských lidových písní
  • Zpěv o pomstě za Igora (1882) – ohlas staroruské epiky
  • Pod jabloní (1899?) – andělská legenda, otištěná až těsně před Zeyerově smrti, in:Život 1900–1901, dostupné online [2]

Divadelní hry

  • Bratří (1882) – komedie
  • Stará historie (1882) – komedie [43]
  • Sulamit (1884) – biblický motiv [43]
  • Legenda z Erinu (1886) – inspirace keltskou mytologií, tragédie
  • Libušin hněv (1887) – předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby
  • Šárka (1887) – konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády [43]
  • Lásky div (1888)
  • Doňa Sanča (1889) – drama o zklamané lásce a krvavé pomstě
  • Neklan (1893) – tragédie o pěti dějstvích; z období mocenských bojů Přemyslovců o knížecí stolec a první pronikání křesťanství [44]
  • Příchod ženichův (1896)
  • Radúz a Mahulena (1898) – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk [44]
  • Z dob růžového jitra (1899)
  • Pod jabloní (1900) – mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zkomponoval Josef Suk

Knižní edice korespondence

  • Dopisy Julia Zeyera Karle Heinrichové – vypravil. Praha: Česká grafická Unie, 1924
  • Julius Zeyer, Listy třem přátelům: paní Zdeňce Hlávkové, Otakaru Červenému a Janu Voborníkovi. Vydal Jan Voborník. Praha: Fr. Borový 1938
  • Přátelství básníka a malířky – Vzájemná korespondence Julia Zeyera a Zdenky Braunerové. Praha: Vyšehrad 1941
  • Básník a sochař: dopisy Julia Zeyera a Františka Bílka z let 1896–1901. Vydal J. Marek. Praha 1948

Pozůstalost

  • Literární pozůstalost, korespondence a obrazový materiál byly postupně nasbírány z různých fondů dary a koupěmi do Památníku národního písemnictví v Praze, kam se dostala i korespondence z archivu Akademie věd ČR. Fond Julia Zeyera čítá 30 kartónů zhruba z let 1841–1951 a v úplnosti jej dosud nikdo nezpracoval.
  • Archiv Náprstkova muzea, fond Julius Zeyer (2 kartóny)

Zeyerova alej

Zeyerova alej, pohled od ulice Na Klášterním

V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do velké vily se zahradou v Libocké ulici 16 (čp.261). Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná Zeyerova alej. Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla alej v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Výslovnost Zeyerova jména byla a je předmětem sporů. Básník sám své příjmení vyslovoval podle většiny svědků jako [zajer], genitiv „Zeyera“ jako [zajra], podle jiných s běžnější německou výslovností jako [cajer]. Již počátkem 20. století však byla nejběžnější výslovnost [zejer], genitiv [zejera], podle českého pravopisu. Celou problematikou se zabývá série článků v časopise Naše řeč z let 1934–1935.[1][2][3][4]

Reference

  1. ↑ ŠANTA, Rudolf. Zeyer. S. 95–96. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1934. Roč. 18, čís. 3, s. 95–96. Dostupné online. 
  2. ↑ HAŠKOVEC, Prokop M. Zeyer. S. 126–128. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1934 [cit. 2023-02-14]. Roč. 18, čís. 4, s. 126–128. Dostupné online. 
  3. ↑ Zeyer. S. 160. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1934. Roč. 18, čís. 5, s. 160. Dostupné online. 
  4. ↑ JANKO, Josef. A ještě jednou jména Čupr a Zeyer. S. 214–217. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1935. Roč. 19, čís. 6–7, s. 214–217. Dostupné online. 
  5. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  6. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  7. ↑ VLČEK, (ED.), P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: [s.n.], 2004. S. 728–729. 
  8. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  9. ↑ LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk [cit. 2015-11-11]. Dostupné online. 
  10. ↑ VLČEK, Tomáš. Zeyer: texty, sny obrazy. 1.. vyd. Písek: Městské muzeum a Společnost Julia Zeyera, 1997. S. 155. 
  11. ↑ Pobytová přihláška rodiny uvádí děti chybně: Augusta 1835, Emilian/Emanuel 1838, Helena 1839, Julius 1841
  12. ↑ První pobytová přihláška pražského policejního ředitelství
  13. ↑ Vlastimil Holejšovský, Rod básníka Julia Zeyera, Rodopisná galerie III., in: Heraldika 1940, s. 77‒99.
  14. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Zeyer, Julius, s. 251. 
  15. ↑ MERHAUT 2008, s. 1715
  16. ↑ a b Julius Zeyer. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 8, s. 225. 
  17. ↑ Paleček, 5/1873, s.34, Krásné zoubky
  18. ↑ |J.Voborník, 1919, s. 53
  19. ↑ Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Příprava vydání Merhaut, Luboš a kol. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1717. 
  20. ↑ Viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor Martin C. Putna)
  21. ↑ MARTIN C., Putna, a kol. Homosexualita v dějinách české kultury. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 494 s. ISBN 978-80-200-2000-0, ISBN 80-200-2000-4. OCLC 767788147 
  22. ↑ PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. 1. vyd. Praha: Karolinum Press, 2007. 622 s. ISBN 978-80-246-2538-6, ISBN 80-246-2538-5. OCLC 884588827 S. 382. 
  23. ↑ Kritický měsíčník 1941, s. 273
  24. ↑ JIROUŠKOVÁ, Jana a PECHA, Lukáš. Julius Zeyer – sběratel / Collector. Praha: Národní muzeum, 2008. 224 s. ISBN 978-80-7036-254-9
  25. ↑ PUTNA, Martin C. a kol. Homosexualita v dějinách české kultury. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. Kapitola 2.1. Sublimace skrze ozvláštněný jazyk, znejasněnou sémantiku a „aristokratické“ vyčlenění autora (Barák – Zeyer – Březina – Weiner – Linhartová – Topol – Kopic – Hrbáč), s. 90–91. 
  26. ↑ a b c ZEYER, Julius. Novelly, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1920 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  27. ↑ a b ZEYER, Julius. Novelly, 1 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1921 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  28. ↑ ZEYER, Julius. Ondřej Černyšev [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1949 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  29. ↑ ZEYER, Julius. Xaver [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1921 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  30. ↑ a b ZEYER, Julius. Novelly, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1920 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  31. ↑ ZEYER, Julius. Vyšehrad: kruh epických básní [online]. Praha: České grafická akc. společnosti Unie, 1917 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  32. ↑ FISCHL, Viktor. Židovský přínos kulturnímu životu Československa. In: BERGEROVÁ, Natalia. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. Praha: Mladá Fronta, 1992. ISBN 80-204-0305-1. S. 119.
  33. ↑ ZEYER, Julius. Báje Šošany [online]. Praha: Unie, 1905 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  34. ↑ ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar [online]. Praha: Vyšehrad, 1950 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  35. ↑ Dostupné online
  36. ↑ ZEYER, Julius. Kronika o svatém Brandanu [online]. Praha: Unie, 1903 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  37. ↑ [1]
  38. ↑ ZEYER, Julius. Olgerd Gešjtor [online]. Praha: F. Topič, 1933 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  39. ↑ ZEYER, Julius. Z letopisů lásky [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  40. ↑ ZEYER, Julius. Čechův příchod [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1939 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  41. ↑ ZEYER, Julius. Karolinská epopeja [online]. Praha: Unie, 1906-1907 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  42. ↑ ZEYER, Julius. Zahrada Mariánská [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1941 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  43. ↑ a b c ZEYER, Julius. Dramatická díla, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1941 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  44. ↑ a b ZEYER, Julius. Dramatická díla, III [online]. Praha: Unie, 1947 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 

Literatura

  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Julius Zeyer, s. 330–334. 
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 610–611. 
  • BITNAR, Vilém: Julius Zeyer a Otokar Březina. In: Akord. Revue pro literaturu, umění a život. Roč. 10, 1942–1943, s. 276–280.
  • FENCL, Florian: Julius Zeyer a Vodňany: k jubileu 100. výročí narození a 40. výročí smrti Julia Zeyera. Uspořádal Florian Fencl. České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1941; portréty [Vzpomínkový film na pobyt básníkův ve Vodňanech r. 1887–1899.]
  • HELLMUTH-BRAUNER, Vladimír: Přátelství básníka a malířky: vzájemná korespondence Juliuse Zeyera a Zdenky Braunerové. Uspořádal Vladimír Hellmuth-Brauner. Praha: Vyšehrad 1941, edice České letopisy; sv. 2
  • HERITESOVÁ, Božena (editorka): Přátelé Zeyer – Herites: vzájemná korespondence. Uspořádala Božena Heritesová. Praha: Topičova edice, 1941 [Dřevoryt a grafická úprava Cyril Bouda]
  • HOLEJŠOVSKÝ Vlastimil: Rod básníka Julia Zeyera, Rodopisná galerie III., in: Heraldika 1940, s. 77‒99.
  • JIŘÍK, Jaroslav. VELKOVÁ, Jitka: Bronzové předměty z pozůstalosti Julia Zeyera v Městském muzeu ve Vodňanech. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník, Muzeum a galerie ve Vodňanech 7, 2007, s. 41–48.
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer: život českého básníka. Praha: Českomoravská akciová tiskárna a vydavatelský podnik, 1941, Topičovy knihy českých osudů) [Vlastní jméno autorky: Anna Weberová, rozená Navrátilová]
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer padesát let mrtev. In: Lidová demokracie. Roč. 7, 28. 1. 1951
  • KREJČÍ, František Václav. Julius Zeyer : kritická studie. Praha: Hejda a Tuček, 1901. Dostupné online. 
  • KŘIŠŤANOVÁ, Dita: Julius Zeyer v kameni. In: Marginalia Historica: sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Praha. Nadační fond První pražské pedagogické peruti 8, 2004, s. 135-166.
  • KUDRNÁČ, Jiří, ed. et al. Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. 480 s. ISBN 978-80-7294-346-3.
  • MERHAUT, Luboš ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 4/II. Praha: Academia, 2008. 2105 s. ISBN 978-80-200-1572-3. S. 1715–1727. 
  • KVAPIL, Josef Šofferle: Gotický Zeyer, Praha 1942
  • LAVIČKA, Roman: Ave, gratia plena, Dominvs tecvm: dvě středověké sochy archandělů z majetku Julia Zeyera ve sbírkách Městského muzea a galerie ve Vodňanech. In:Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 9, 2013, s. 41–48.
  • MARTEN, Miloš: Julius Zeyer analyse. In: Moderní revue, roč. XXII, 1909–1910, s. 293–305
  • NEČAS, Jaroslav: Julius Zeyer. In:Kostnické jiskry, evangelický týdeník, 5. 2. 1942.
  • PIROČKINAS Arnoldas, Litevské motivy v díle Julia Zeyera, Sborník prací FF Brněnské university, Studia minora Facultatis philosophiae Universitatis brunensis, D20, 1973, s. 83-90; dostupné online [3]
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 4, s. 102–108. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3584
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 5–6, s. 163–173. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3601
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
  • RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 342 s. ISBN 978-80-87378-59-5.
  • STEJSKALOVÁ, Anna: Italská cesta Julia Zeyera 1883-1884. In: U jednoho stolu. Prof. PhDr. Jaroslavě Janáčkové, CSc. k 70. narozeninám. Soukromý tisk, vydaný za podpory Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Praha 2000 s. 189-196.
  • VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003. 205 s. ISBN 80-902871-7-4.
  • VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 3. vyd. V Praze: Unie, 1919. 302 s. cnb000147190.
  • VRBENSKÁ Františka: Julius Zeyer a žánr fantastiky. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 10, 2016, s. 177-194.

Související články

Externí odkazy

Zdroj