František Václav z Kounic

František Václav
hrabě z Kounic-Rietbergu
Zemský velitel na Moravě
Ve funkci:
duben 1805 – 4. ledna 1806
Panovník František II./I.
Velitel v západní Haliči
Ve funkci:
1797 – 1805
Panovník František II./I.
Tajný rada
Ve funkci:
? – 19. prosince 1825
Panovník František II./I.
Komtur Řádu německých rytířů v provincii Vestfálsko
Ve funkci:
1788 – 1806
Velící generál v Chorvatsku
Ve funkci:
1783 – 1797
Panovník Josef II., Leopold II., František II.
Císařský komoří
Ve funkci:
1760 – 19. prosince 1825
Panovník Marie Terezie, Josef II., Leopold II., František II./I.
Vojenská služba
Doba služby 1759–1806
Hodnost generálmajor (1773), polní podmaršál (1783), polní zbrojmistr (1794)
Bitvy/války bitva u Torgavy, u Rouvroi a Erquelinnes
Narození 2. července 1742
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 19. prosince 1825 (ve věku 83 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení Vídeň
Rodiče Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794) a Marie Ernestina ze Starhembergu (1717–1749)
Příbuzní bratr: Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797)
bratr: Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu (1739–1812)
bratr: Josef Klement z Kounic-Rietbergu (1743–1785)
děd: František Antonín ze Starhembergu (1691–1743)
neteř: Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)
Alma mater Tereziánská vojenská akademie
Profese voják, diplomat a vojevůdce
Náboženství římskokatolické
1769 rytíř Německého řádu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Václav hrabě z Kounic-Rietbergu (Franz Wenzel Graf von Kaunitz-Rietberg) (2. července 1742, Vídeň – 19. prosince 1825, Vídeň) byl moravský šlechtic a rakouský generál. Jako syn významného státníka knížete Václava Antonína Kounice absolvoval rychlou kariéru v armádě a již ve třiceti letech byl generálem. Později byl velitelem v několika korunních zemích habsburské monarchie (Chorvatsko, Halič, Morava), zúčastnil se válek proti Francii, v armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra.

Životopis

Erb rodu Kounic-Rietberg

Pocházel z moravské šlechtické rodiny Kouniců, narodil se jako třetí syn pozdějšího státního kancléře Václava Antonína Kounice (1711–1794) a jeho manželky Marie Ernestiny, rozené ze Starhembergu (1717–1749). Po matce byl vnukem císařského nejvyššího štolby hraběte Františka Antonína ze Starhembergu. Studoval na Tereziánská vojenské akademii a v roce 1759 jako dobrovolník vstoupil do armády. Stal se pobočníkem maršála Dauna, který byl jeho patronem. V roce 1760 byl zraněn v bitvě u Torgavy a téhož roku byl jmenován císařským komořím. Na konci sedmileté války byl jako dvacetiletý povýšen do hodnosti plukovníka. Od roku 1769 byl rytířem Německého řádu a později v letech 1788–1806 komturem řádové provincie ve Vestfálsku, kde rodina vlastnila statky. Mimo jiné se angažoval ve veřejném životě na Moravě, v Brně byl od mládí členem zednářské lóže U vycházejícího slunce.

Ve třiceti letech dosáhl hodnosti generálmajora (1773) a později řadu let působil jako velící generál v Chorvatsku (1783–1797), od roku 1783 v hodnosti polního podmaršála. V 90. letech se zapojil do bojů proti revoluční Francii a v květnu 1794 jako velitel rakousko-nizozemské armády zvítězil nad Francouzi v Belgii v bitvách u Rouvroi a Erquelinnes.[1] Mezitím byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (1794) a získal také titul tajného rady. V letech 1797–1805 byl velitelem v západní Haliči a svou kariéru zakončil jako zemský velitel na Moravě. Touto funkcí byl pověřen v dubnu 1805 a před bitvou u Slavkova řídil úpravu komunikací a zásobování rakouské armády. Po ukončení třetí koaliční války a uzavření míru v Bratislavě odešel v lednu 1806 do výslužby a od té doby žil v soukromí. Během své vojenské kariéry proslul jako odborník v oboru dělostřelectva a přispěl k jeho reorganizaci před napoleonskými válkami.[2]

Zemřel svobodný ve Vídni, kde je také pohřben (na rozdíl od většiny příbuzných, kteří jsou uloženi v rodinné hrobce ve Slavkově).[zdroj?]

Jeho starší bratři Arnošt Kryštof (1737–1797) a Dominik Ondřej II. (1739–1812) byli po otci postupně dědici knížecího titulu a vlastníky rozsáhlého majetku na jižní Moravě (Slavkov, Uherský Brod, Jaroměřice nad Rokytnou).

Odkazy

Reference

  1. ↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; s. 163–167 ISBN 978-80-7557-041-3
  2. ↑ Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000 ISBN 80-7185-200-7

Literatura

Externí odkazy

Zdroj