Arnošt Kryštof z Kounic

Arnošt Kryštof
hrabě z Kounic-Rietbergu
Portrét hraběte Arnošta Kryštofa z Kounic (Franz Lindner, 1770, zámek Slavkov)
Portrét hraběte Arnošta Kryštofa z Kounic (Franz Lindner, 1770, zámek Slavkov)
2. kníže z Kounic a Rietbergu
Ve funkci:
27. června 1794 – 19. květen 1797
Předchůdce Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Nástupce Dominik Ondřej II. z Kounic
Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1789 – 19. květen 1797
Panovník Josef II., Leopold II., František II.
Předchůdce Evžen Václav Bruntálský z Vrbna
Nástupce František Xaver Khevenhüller-Metsch
Generální dvorský stavební ředitel
Panovník Marie Terezie ?, Josef II. ?
Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1770 – 1772
Panovník Marie Terezie
Předchůdce František Antonín Schrattenbach
Nástupce Jan Kryštof z Blümegenu
Velvyslanec v Neapoli
Ve funkci:
1763 – 1770
Panovník Marie Terezie
Říšský dvorní rada
Ve funkci:
1762 – ?
Panovník František I. Štěpán
Narození 6. června 1737
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 19. května 1797 (ve věku 59 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Hrobka Kouniců v kapli sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna
Choť (1761) Marie Leopoldina z Oettingen-Spielbergu (1741–1795)
Rodiče Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794) a
Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749)
Děti Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)
Příbuzní zeť: Klemens Václav Metternich (1773–1859)
bratr: Dominik Ondřej II. z Kounic (1739–1812)
bratr: František Václav z Kounic-Rietbergu (1742–1825)
bratr: Josef Klement z Kounic (1743–1785)
děd: Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746)
babička: Marie Arnoštka Františka z Rietbergu (1687–1758)
vnuk: František Karel z Metternich-Winneburgu (1803–1829)
vnučka: Marie Leopoldina Metternichová, provdaná Esterházyová (1797–1820)
vnučka: Marie Antonie z Metternich-Winneburgu (1806–1829)
vnučka: Leontýna Adéla z Metternich-Winneburgu (1811–1861)
vnučka: Hermína Gabriela Metternichová (1812–1890)
tchán: Jan Alois I. z Oettingen-Oettingenu a Oettingen-Spielbergu (1707–1780)
tchyně: Tereza Marie Anna Holštýnsko-Sonderburská (1713–1745)
Zaměstnání úředník, politik, diplomat
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1772 rakouský Řád zlatého rouna (č. 795)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnošt Kryštof hrabě (od roku 1794 kníže) z Kounic-Rietbergu (německy Ernst Christoph Graf (Fürst) von Kaunitz-Rietberg, 6. června 1737, Vídeň – 19. května 1797 tamtéž) byl moravský šlechtic, rakouský diplomat, politik a dvořan. Díky vlivu svého otce se v mládí uplatnil v diplomacii, později v zemských úřadech (moravský zemský hejtman 1770–1772) a nakonec u dvora (nejvyšší dvorský maršálek 1789–1797).[1] Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1772), po otci zdědil titul knížete a rozsáhlý majetek na Moravě (Slavkov, Uherský Brod). Jeho zetěm byl dlouholetý rakouský státní kancléř kníže Metternich.

Životopis

Palác Mirelli di Teora, diplomatická rezidence Arnošta Kryštofa z Kounic v Neapoli (1764–1770)

Pocházel ze staré moravské rodiny Kouniců, narodil se ve Vídni jako nejstarší syn státního kancléře Václava Antonína Kounice (1711–1794) a jeho manželky Marie Ernestiny, rozené hraběnky Starhembergové (1717–1749). Po studiích a dosažení zletilosti byl Arnošt Kryštof jmenován císařským komořím a v roce 1763 se stal členem říšské dvorní rady. Po ukončení sedmileté války byl jmenován vyslancem v Neapolském království, kde strávil šest let (1764–1770)[2][3], mezitím byl jmenován také císařským tajným radou. V Neapoli se usadil v paláci Mirello di Teora, který nechal přestavět. I když jako diplomat pobíral apanáž ve výši 36 000 zlatých ročně, tato částka nepokrývala náklady spojené s reprezentací. Arnošt Kryštof byl v Neapoli iniciátorem bohatého společenského života a například při příležitosti sňatku Ferdinanda I. s arcivévodkyní Marií Karolínou v roce 1768 uspořádal ples pro 2 800 hostů. V roce 1769 byl Kounic zároveň mimořádným vyslancem při volbě papeže Klementa XIV.[4] Během působení v Itálii měla důležitou pozici i jeho manželka Marie Leopoldina, která o dění v Neapoli informovala císařovnu Marii Terezii častěji a podrobněji než Arnošt Kryštof.

Erb rodu Kounic-Rietberg

V dubnu 1770 byl jmenován zemským hejtmanem na Moravě, z Neapole do Brna ale dorazil až v říjnu (do té doby jej ve výkonu úřadu zastupoval nejvyšší zemský komorník Jan Kryštof z Blümegenu).[5] Jako moravský zemský hejtman (se stanoveným platem 6 000 zlatých ročně) pobýval střídavě v Brně a na zámku Slavkov, který byl hlavním rodovým sídlem. Příležitostně navštěvoval i příbuzné na dalších moravských zámcích (Velké Meziříčí, Moravský Krumlov, Jaroměřice nad Rokytnou). V nejvyšším zemském úřadu Moravského markrabství se angažoval jen sporadicky, první polovinu roku 1772 ostatně strávil ve Vídni. Z roku 1772 je doložena jeho účast na zahájení výstavby káznice v Brně[6] Ve funkci moravského zemského hejtmana setrval necelé dva roky, protože prostřednictvím konexí svého otce usiloval o vyšší funkci u dvora. V říjnu 1772 byl jmenován generálním ředitelem dvorských staveb (General-Hof-Baudirector) s platem 8 000 zlatých ročně a po poslední účasti na zasedání moravského zemského sněmu v listopadu 1772 odešel do Vídně.[7] Zatímco o své předchozí funkce jevil jen vlažný zájem, úřadu dvorského stavebního ředitele se chopil s nevšedním zápalem. Jako zadavatel zakázek pro státní a dvorské stavby prosazoval představitele nových trendů v architektuře (Franz Anton Hillebrandt, Johann Ferdinand Hetzendorf, Isidor Canevale).[8]

Byl znám také jako mecenáš malířů a byl protektorem vídeňské Akademie výtvarných umění.[9] Podporoval i hudební skladatele, mimo jiné byl patronem W. A. Mozarta, kterého hostil již jako vyslanec v Neapoli. Během trvalého pobytu ve Vídni patřil k úzkému okruhu přátel a spolupracovníků císaře Josefa II. a v roce 1772 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[pozn. 1][10] Vrcholem Arnoštovy kariéry byla funkce nejvyššího maršálka císařského dvora, kterou zastával v letech 1789–1797.[4]

Rodina a majetek

Zámek Slavkov, hlavní rodové sídlo Kouniců

Po otci zdědil v roce 1794 titul knížete a stal se i správcem rodového majetku na Moravě (Slavkov, Uherský Brod), stejně tak v říši (hrabství Rietberg). Otce přežil jen o necelé tři roky a zemřel v květnu 1797 ve Vídni krátce před svými šedesátými narozeninami. Protože neměl mužské potomky, dědicem knížecího titulu a všech rodových statků se stal jeho mladší bratr Dominik Ondřej II., který již předtím vlastnil Jaroměřice nad Rokytnou na jižní Moravě a Bečov nad Teplou v západních Čechách.

V lednu 1761 se oženil s princeznou Marií Leopoldinou z Oettingen-Spielbergu (1741–1795), pozdější c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Po matce byla dědičkou panství Kojetín na jižní Moravě.[11] Vzhledem k významu obou rodin se sňatek konal za přítomnosti císařské rodiny v Hofburgu a svatební obřad celebroval papežský nuncius kardinál Vitaliano Borromeo. S Arnoštovým sňatkem souvisí také povýšení Kouniců do knížecího stavu. Otec Václav Antonín se totiž zavázal knížeti Janu Aloisovi z Oettingen-Spielbergu, že požádá o povýšení, aby byly obě rodiny stavovsky na stejné úrovni. Říšský knížecí titul mu byl udělen především s ohledem na jeho zásluhy a bez průtahů v roce 1764.[12]

Arnošt Kryštof měl s Marií Leopoldinou několik dětí, dospělého věku se dožila jen dcera Marie Eleonora (1775–1825), která se v roce 1795 ve Slavkově provdala za Klemense Metternicha (1773–1859). Arnošt Kryštof s tímto sňatkem nesouhlasil, protože v mladém Metternichovi viděl záletníka se zájmem o vidinu bohatého věna (Marie Eleonora byla dědičkou matčina panství Kojetín na jižní Moravě). Arnoštova manželka Marie Leopoldina prosazovala sňatek dcery se synovcem princem Mořicem z Lichtenštejna, protože ale zemřela v únoru 1795, došlo v září téhož roku ke spojení s Metternichem. Arnošt Kryštof se zavázal vyplácet dceři roční rentu 17 000 zlatých a přislíbil podpořit zeťovu diplomatickou kariéru.[13] K tomu nakonec nedošlo, protože kníže Arnošt Kryštof zemřel necelé dva roky po svatbě a kníže Metternich se později k postavení dlouholetého státního kancléře dopracoval vlastními schopnostmi.

Vzhledem k vlivnému postavení otce Václava Antonína dosáhli vysokých postů u dvora, v diplomacii a v armádě také všichni Arnoštovi mladší bratří, Dominik Ondřej (1739–1812), František Václav (1742–1825) a Josef Klement (1743–1785). Díky své manželce Marii Leopoldině z rodu Oettingenů byl Arnošt Kryštof také švagrem vlivné dvorní dámy Marie Eleonory z Lichtenštejna a jejího manžela maršála Karla Josefa z Lichtenštejna.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Z rytířů dekorovaných Zlatým rounem byl v roce 1772 nejmladší. Původně se s ním nepočítalo, na seznam plánovaného jmenování byl doplněn až po intervenci své švagrové Marie Eleonory z Lichtenštejna, která patřila k blízkému okruhu přátel Josefa II. V roce 1772 se řádovým rytířem Zlatého rouna stal také jeho švagr Karel z Lichtenštejna, dále například Charles Joseph de Ligne, František Gundakar Colloredo nebo Ferdinand Filip z Lobkovic.

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl XIV.; Praha, 1899 (reprint 1998); heslo Kounicové, s. 1000 ISBN 80-7185-200-7
  2. ↑ MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III.; Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. ISBN 80-86345-20-3
  3. ↑ Podle Cerman, s. 202 sloužil v Neapoli až od roku 1764
  4. ↑ a b CERMAN, Ivo. Šlechtická kultura v 18. století: filozofové, mystici, politici. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 762 s. ISBN 978-80-7422-122-4. S. 202. 
  5. ↑ SVITÁK, Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech 1748–1782; Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy; Brno, 2011; s. 161–163 ISBN 978-80-86488-91-2
  6. ↑ Položení základního kamene káznice in: Encyklopedie Brna dostupné online
  7. ↑ SVITÁK, Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech 1748–1782; Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy; Brno, 2011; s. 216–217 ISBN 978-80-86488-91-2
  8. ↑ CERMAN, Ivo, KONEČNÝ, Michal: Tváře osvícenství, Národní památkový ústav, Kroměříž, 2021; s. 150–153 ISBN 978-80-907400-8-2
  9. ↑ KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810; Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy, Brno, 2006; s. 182 ISBN 80-7366-063-6
  10. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 272
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl; Praha, 1997; s. 929 ISBN 80-85983-14-1
  12. ↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 95 a 305 ISBN 978-80-7464-461-0
  13. ↑ HERRE, Franz: Metternich; Praha, 1996; s. 33–34 ISBN 80-85821-36-2

Literatura

Externí odkazy

Zdroj