Druhá světová válka v literatuře

Po roce 1945 (částečně již před ním) se hlavní tématem literatury stala druhá světová válka a její důsledky. Tím se do popředí mnoha národních literatur dostala protiválečná témata. Velká část autorů této literatury se války přímo účastnila jako vojáci anebo v případě německých autorů byli již před válkou nuceni odejít do exilu.

Převážná část autorů popisuje válku z pohledu obyčejných lidí, nebo vojáků, nesoustředí se tak na problematiku druhé světové války, ale rozvíjí stará protiválečná témata. Kromě těchto starých témat se otevřela i nová témata, z těch se do literatury nejvíce promítlo téma koncentračních táborů, které v literatuře nejčastěji zastupuje Osvětim, a téma svržení atomové bomby. Tato nová témata se dočkala řady románových i faktografických zpracování různé kvality. Obě tato témata zůstala živá po celý zbytek 20. století, ačkoli lze říci, že koncem 20. století již byla značně oslabena a částečně i vyčerpána.

Národní literatury

Dalším rysem poválečné literatury je značný rozdíl mezi pojetím jednotlivých národních literatur, které reagovaly na potřeby jednotlivých zemí, a to na základě toho, jak jednotlivé státy ve válce působily. Mimo tyto nejznámější národní literatury existovaly stejné či podobné proudy ve všech evropských národních literaturách, tyto literatury však nebyly určující pro další vývoj. Přesto však někteří spisovatelé značně ovlivnili literaturu o druhé světové válce, mezi nejvýznamnější spisovatele této tematiky patří ještě Italové Curzio Malaparte a Alberto Moravia, dále pak Poláci Miron Bialoszewski a Jerzy Andrzejewski.

Německá literatura

Nejvýrazněji se tato literatura projevila v Německu, kde vznikla silná potřeba morální obrody, na pocit viny části Němců reagovala Gruppe 47. Skupina 47 vznikla v roce 1947 (formálně zanikla roku 1977, neaktivní od roku 1967) a zcela programově se pokoušela o morální obrodu Německa. Její zakladatel Hans Werner Richter se snažil navázat na humanisty (např. Thomas Mann), kteří byli nuceni odejít z Německa. Této skupině se podařilo dostat německou literaturu zpět na její místo a odpoutat ji od provázanosti s NSDAP. Pro německou literaturu bylo důležité nesoustředit se na generaci exulantů, ale najít novou literaturu, která spojí exilový proud a zároveň osloví mladé literáty. Skupinou 47 tak prošla celá řada názorově, ale i generačně rozdílných spisovatelů. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto proudu v německé literatuře byli: Heinrich Böll, Siegfried Lenz, Hans Werner Richter, Günter Grass, Martin Walser, Peter Weiss, Erich Maria Remarque a Hugo Hartung.

Japonská literatura

V podobné situaci jako německá literatura se po druhé světové válce nacházela japonská literatura, Japonci se však k válce postavili úplně jinak než tomu bylo v německé literatuře. Japonská literatura se soustředila především na svržení atomové bomby na Hirošimu (je zajímavé, že Nagasaki se literárně moc neprosadilo^[zdroj?]). Což jim paradoxně pomohlo se vyrovnat s druhou světovou válkou, protože toto téma proniklo i do jiných literatur a v literárních kruzích převažoval názor odsuzující svržení atomové bomby. V Japonsku bylo možno publikovat cokoli o atomové bombě až po roce 1951, kdy byla podepsána mírová smlouva se USA (do té doby bylo Japonsko pod americkou vojenskou správou). Po tomto roce se tohoto tématu Japonci chopili důkladně a postupně s k tomuto tématu vyjádřilo značné množství spisovatelů. Většina z nich se ani nepokusila o pohled z druhé strany a prostě za to Američany odsoudila. V nejaponské literatuře se pak na toto téma objevuje velmi široké spektrum názorů od schvalování tohoto činu, až po posouvání této problematiky do jiné roviny a přehodnocování toho, kdo byl agresor a kdo se pouze bránil. Toto někdy vedlo až ke snaze líčit Japonsko jako oběť. Pro tuto literaturu vzniklo v Japonsku označení literatura atomové bomby, či literatura jednoho okamžiku, které později převzal celý svět.

První zprávu o atomovém výbuchu podala Jóko Óta (1903–1963) v eseji Záblesk jako na dně mořském, který vyšel v japonských novinách Asaki 30. srpna 1945. V průběhu 50. letech 20. století se toto téma proměnilo ve výzvu ke zničení atomových zbraní, tuto tendenci lze nejlépe pozorovat v díle spisovatele Sanči Tóge (1917–1953) např. Básně atomové bomby z roku 1952 a díle Tamiki Hary (1905–1951) např. Letní květy z roku 1947 či Předehra ke zkáze z roku 1949. Nejvýznamnějším Japoncem zabývajícím se touto tematikou byl Kenzaburó Óe (1935–2023), který se pokusil tuto tematiku zpracovat nejen umělecky, ale i faktograficky.

Tento druh literatury byl v Japonsku dlouho živý, časem bylo toto téma samozřejmě nejen oslabeno, ale vyhraněný vztah k němu se projevuje ještě počátkem 21. století, kdy nabývá na intenzitě především při různých výročích, atp.

Z nejaponské tvorby k tomuto tématu stojí za zmínku především dílo francouzské spisovatelky Marguerite Durasové (1914–1995) Hirošima má láska (Hirošima mon amour) z roku 1959, podle tohoto díla natočil o rok později Alain Resnais film, který toto dílo proslavil. V tomto díle se prolínají dva děje, jeden z roku 1944 ve francouzském městě Nevers, kde se Francouzka zamiluje do německého vojáka, kterého obyvatelé města na konci války zabijí a dívku potrestají ostříháním vlasů. Druhý děj prožívá ta samá hrdinka v Hirošimě v roce 1957, kde již není schopna takové lásky. Toto dílo není příběhem této Francouzky (nemá zde ani jméno – všude je jen Ona), ale příběhem o válce. V celém díle se střídají střihy do Neveresu a Hirošimy, a to jak z roku 1957, tak z roku 1945 (ačkoliv tam tou dobou hlavní hrdinka nebyla). Protijaderná tematika se znovu objevila po černobylské havárii (1986), kdy polemika kolem jaderné energie nabrala znovu na síle. Ačkoli se již nesla jiným směrem a netýkala se Japonska, lze říci, že se jedná o příbuzný druh literatury.

Anglická literatura

Z evropských literatur je v pojetí válečné literatury odlišná anglická literatura, to je způsobeno jednak faktem, že zde nebyla potřeba morální obrody a že Británii čekaly po válce problémy s rozpadem koloniálního panství, což se stalo problémem číslo jedna, který samozřejmě ovlivnil i literaturu. V anglické literatuře tak prakticky neexistuje válečný román. Díla o druhé světové válce zde vznikala také, ale často se jednalo spíše o díla debatující o morálce, než zabývající se přímo válkou. Dalším rysem v anglické literatuře je vznik mnoha parodií na válečná díla a děl humoristického rázu. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto žánru v anglické literatuře byli Eric Lambert a James Clavell. Velmi výrazná jsou díla Pahorek a Pahorek z písku, která napsal Ray Rigby. Nejznámější se stala kniha Jak jsem vyhrál válku, kterou napsal Patrick Ryan. Tato kniha humornou formou paroduje válečné deníky, paměti, atd. Autor se staví do role zapisovatele příhod poručíka Goodbodyho. Sleduje osudy 12. čety 4. mušketýrského pluku, jíž Goodbody (autor) velel. Popisuje organizační zmatky, chyby, lidská selhání a hledá ve válce humor.

Americká literatura

V USA nebyla dlouhodobě válečná tvorba příliš populární, což bylo způsobeno především faktem, že se jich válka přímo nedotkla. Pro Spojené státy měla mnohem větší význam válka v Pacifiku, což se odrazilo i na literatuře. Po určité době se toto téma dostalo spíše na úroveň humoru a parodie. S touto tematikou se do americké literatury nejvýrazněji zapsali: Norman Mailer, Joseph Heller, Anton Myrer, Kurt Vonnegut Jr. a Irwin Shaw.

Literatura národů Sovětského svazu

V Sovětském svazu, se obdobně jako v celém východním bloku, stal tento druh literatury součást propagandy. Vznikla tak jakási typizace této literatury, kdy sovětský voják, komunista dokazuje v průběhu děje své kladné vlastnosti a němečtí vojáci svoji celkovou morální zkaženost. Navíc se i díky této literatuře šířila myšlenka, že západní fronta prakticky neexistovala. Autorů tohoto typu existovala v sovětském bloku celá řada, většina z nich i stvořila nějakého hrdinu, který měl téměř nadpřirozené schopnosti. Nejznámějšími představiteli tohoto typu literatury jsou Boris Polevoj, Konstantin Michajlovič Simonov, Vladimir Bogomolov, Grigorij Baklanov, Vasil Bykav, Valentin Rasputin a Vladimir Vojnovič.

Česká a slovenská literatura

Již krátce po konci války byly vydávány většinou kratší prózy a básně, často vzniklé již za války samotné (např. Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce, Jan Drda: Němá barikáda, Jaroslav Seifert: Přilba hlíny a Suknice andělů, Vladimír Holan: Rudoarmějci ad.). Záhy vznikala i aktuálnější díla reagující na válku, ale zasazující ji již do kontextu nové doby (František Hrubín: Hirošima). Do dalšího vývoje literatury o druhé světové válce zasáhl komunistický převrat, po kterém se začala výrazně profilovat oficiální domácí tvorba, dodržující výše popsané stereotypy převzaté ze sovětské literatury. Od tohoto směřování se odklonila tvorba 60. let, kdy autoři přistoupili ke zlidštění hrdinů (určitou předzvěstí je už Romeo, Julie a tma Jana Otčenáška, později Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky, Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol, několikrát se k válečným událostem a osudům vracel Vladimír Körner; tehdy vyšli i do té doby zakázaní Škvoreckého Zbabělci).

V emigraci psal o válce např. Arnošt Lustig. V 70. letech si získal velkou čtenářskou oblibu svými autobiografickými příběhy Ota Pavel (Smrt krásných srnců nebo první povídky ze sbírky Jak jsem potkal ryby).

Téma druhé světové války zůstalo aktuální zejména pro starší generaci autorů i na přelomu 20. a 21. století, mezi nejvýznamnější díla té doby patří Želary Květy Legátové.

Ze slovenských autorů patří mezi nejvýznamnější prózy Ladislava Mňačka (Smrt si říká Engelchen), Dominika Tatarky (Farská republika), Vladimíra Mináče (Smrt chodí po horách, trilogie Generace), Petera Jilemnického (Kronika, česky Vítr se vrací), Ladislava Ťažkého nebo Alfonza Bednára.

Hlavní témata

Koncentrační tábory

Druhým velkým tématem evropské, ale i světové literatury se stalo téma koncentračních táborů. Toto téma paradoxně nejčastěji nepopisovali lidé, kteří jimi prošli, ale spisovatelé bez bezprostředního zážitku. Patrně nejznámějším a nejotřesnějším dílem je Deník Anne Frankové. Nizozemská židovská dívka Anne Franková začala psát deník 12. června 1942 (den jejích 13. narozenin) a celkem pravidelně jej psala až do 1. srpna 1944, kdy byla zatčena. Po svém zatčení byla převezena do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, počátkem roku 1945 zemřela (pravděpodobně na tyfus). Deník byl ve zkrácené podobě vydán jejím otcem v r. 1947, kompletní vyšel až v r. 1986 (v ČR 1992). Anne Franková pravděpodobně chtěla tento deník zveřejnit v románové podobě, usuzuje se podle toho, že psala již druhou verzi, kde dávala osobám pseudonymy (pro sebe chtěla používat jméno Anne Aulis, nebo Anne Robins). Deník vypráví o tom, jak je nucena se skrývat (v zadním traktu domu) před židovskými transporty. Skrývá se se svými rodiči, sestrou a s několika cizími lidmi. Tito lidé jí nejsou sympatičtí a nemá si s nimi co povídat, vymýšlí si tedy fiktivní přítelkyni – Kitty, které adresuje své poznámky. Po uveřejnění vzbudil tento deník velký ohlas.

Dalším významným dílem jsou Medailony od Zofie Nałkowske (1884–1954), jedná se o osm reportážních črt záznamů (jen fakta), které sepsala v r. 1945, kdy byla členkou komise pro vyšetřování nacistických zločinů v Polsku (kniha vyšla r. 1947).

Z děl napsaných později po válce lze jmenovat dílo Thomase Keneallyho (* 1935), Schindlerův seznam z roku 1982. Toto dílo je historický román, který popisuje skutečně existující, rozporuplnou postavu Oskara Schindlera, podnikatele a dobrodruha ze Svitav. Oskar Schindler byl členem NSDAP, využíval levnou pracovní sílu ke svému obohacování, zároveň však zachránil asi 1200 židů. Kniha není pojata jednoznačně a mísí se v ní oba reálné pohledy na Schindlera. Podle této knihy natočil Steven Spielberg stejnojmenný film.

Další významní spisovatelé byli např. William Styron, ve dramatické tvorbě pak především Peter Weiss a Rolf Hochhuth.

Literatura faktu

Druhá světová válka patří k nejlépe zdokumentovaným událostem historie, jelikož o ní bylo napsáno značné množství historické literatury, z nichž velká část nemá literární ambice a snaží se být pouze faktografické. Je samozřejmé, že k tomuto tématu vyšla řada jak kvalitních tak nekvalitních děl.

Velká část významných aktérů druhé světové války vydala o své činnosti svědectví nejčastěji v podobě pamětí či deníků. Na straně spojenců jich bylo výrazně více (např. Dwight David Eisenhower), protože vítězové píší raději. Tato skutečnost pak přidává na významu a zajímavosti některým pamětem psaných z hlediska poražených.

Nejvýraznějším dílem v této oblasti jsou paměti britského ministerského předsedy ve druhé světové válce Winstona Churchilla (1874–1965), který za tyto šestidílné paměti obdržel v roce 1955 Nobelovu cenu za literaturu. Druhá světová válka (The Second World War) – 1948–1954.

Dalšími literárně zajímavými memoáry jsou paměti George Smith Pattona (1885–1945) jehož literárně zpracovaný deník vyšel v roce 1947 pod názvem Válka mýma očima (War As I Knew It). Deník si Patton vedl od července 1942 až do své smrti v prosinci 1945.

Z německých politických špiček jsou zajímavé především paměti, které vydal admirál Karl Dönitz, knižně vyšla i část deníku Heinricha Himmlera, velmi zajímavé a historicky přínosné jsou i Deníky Josepha Goebbelse (1897–1945 – sebevražda).

Historicky významný je i přepis Hitlerových projevů k nejbližším (tj. tehdejším politickým a vojenským špičkám), které vyšly pod názvem Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941–1944, většinu záznamů pořizoval Heinrich Heim a jsou psány zvláštní literární formou, neboť se nejedná přímo o projev, většina myšlenek je uvedena větou typu: Vůdce řekl „ …“. Toto dílo ukazuje styl Hitlerova přemýšlení.

Zajímavostí je deník Rudolfa Hesse (1894–1987), který deník vedl prakticky po celý život a tak má zhruba padesát tisíc stran, ve zkrácené podobě je vydal kontroverzní britský historik David Irving.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu druhá světová válka v literatuře na Wikimedia Commons