Vasil Bykav

Vasil Bykav
Narození 19. června 1924
Byčky Ušačského kraje, Vitebská oblast
Úmrtí 22. června 2003
Barawlyany
Místo pohřbení Východní hřbitov v Minsku
Povolání spisovatel, scenárista, novinář a politik
Alma mater Vitebsk People's Art School
Žánr povídka, publicistika, esej
Témata druhá světová válka
Ocenění Státní cena SSSR
jubilejní medaile 20. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
Medaile Františka Skoriny
Leninova cena
jubilejní medaile 30 let vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
… více na Wikidatech
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vasil' Bykaǔ, Васіль Уладзіміравіч Быкаў, (19. června 1924, vesnice Byčky Ušačského kraje, Vitebská oblast[1] – 22. června 2003, Borovľany) byl sovětský a běloruský spisovatel, veřejný činitel, účastník druhé světové války.

Většinu svého díla věnoval Bykaŭ realistickému líčení bitev Velké vlastenecké války s nádechem lyricismu. Jeho postavy se ve vyhrocených situacích dostávají do těžkých morálních dilemat.

Biografie

Narodil se 19. června 1924 ve vesnice Byčky Ušačského kraje Vitebské oblasti v rolnické rodině. V dětství se zabýval malířstvím. Vystudoval 8 tříd školy ve vesnice Kubliči, pak studoval sochařství ve Vitebském uměleckém učiliště (1939–1940), které opustil kvůli zrušení stipendia[2]. V červnu 1941 jako externista udělal zkoušky za 10 třídu.

V létě 1942 byl přivolán do armády, na podzim 1943 získal titul podporučíka. Během jedné vojenské operace byl zraněn v nohu a břicho, chybně byl zapsán jako zahynulý; události po zranění posloužily základem povídky Mrtvé to nebolí. Na začátku roku 1944 se nacházel ve špitálu. Účastnil se Jasko-kišiněvské operace a osvobození Rumunska. S armádou prošel Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko.

Po demobilizace žil v Grodně (od roku 1947) a působil jako malíř a editor oblastních novin "Grodněnskaja pravda". Od roku 1959 je členem Svazu spisovatelů SSSR.

Po napsání knihy Mrtvé to nebolí se stal prakticky disidentem, roku 1968 protestoval proti okupaci Československa a roku 1980 proti válce v Afghánistánu.

Od roku 1978 žil v Minsku. Byl zvolen jako poslanec Nejvyššího sovětu BSSR (1978–1989). Stal se dokonce hlavním zakladatelem a organizátorem Běloruského helsinského výboru a Běloruského národního frontu (1988). Dále se výrazně podílel na založení běloruského oddělení PEN klubu, byl jeho prezidentem. V roce 1988 byl namísto Zjanona Pazňaka členem Vládní vyšetřovací komise která se zabývala objasněním vražd v Kurapatech, při prezidentských volbách v Bělorusku v roce 1994 byl jeho zmocněnou osobou.

Od konce roku 1997 bydlel v zahraničí v politické emigraci. Na začátku odjel do Finska podle pozvání finského PEN klubu, žil v blízkosti Helsinek; pak přestěhoval se do Německa, poté i do Česka. Zajímavostí je, že hodně času trávil i v Praze, kde ho přijal i tehdejší prezident Václav Havel.

Vrátil se domů jen měsíc před svou smrtí. Mnohokrát vystupoval s ostrou kritikou režimu Alexandra Lukašenka.

Hrob V. Bykava na Východním hřbitově v Minsku

Zemřel 22. června 2003 na karcinom žaludku v onkologické nemocnici v Borovľanach pod Minskem[3]. Pohřeb byl pokažen politickými debatami už v kostele, kde probihal pohřební obřad; Alexandr Lukašenko se pohřbu neúčastnil. Rakev s tělem zesnulého spisovatele nesly několik kilometrů tisíce lidí.[4]

V roce 2014 v chatové osadě Ždanoviči-6 vedle Minska byla otevřena pobočka státního muzea historie běloruské literatury "Muzeum-chata V. Bykava". Avšak už v červnu 2015 bylo muzeum zavřeno na neurčitou dobu na generální opravu; někteří se domnívají, že to může mít politický podtext[5].

Díla

Ve své tvorbě se zabývá z většiny druhou světovou válkou, také věnuje pozornost problematice kolektivizace. V poslední době své tvorby psal o Bělorusku a jeho budoucnosti. Většinou psal v běloruštině, často pak je samostatně překládal do ruštiny.

Svá díla umisťuje na malý prostor do krátkého časového úseku, což mu minimalizuje počet hrdinů, u kterých se pak odehrává vnitřní drama v mezních situacích.

Romány

Povídky

  • Jeřábí volání (běl. «Жураўліны крык», 1959)
  • Třetí raketa (běl. «Трэцяя ракета», 1961)
  • Mrtvé to nebolí (běl. «Мёртвым не баліць», 1965)
  • Kruhljanský most (běl. «Круглянскі мост», 1968)
  • Sotnikov (běl. «Сотнікаў», 1970)
  • Obelisk (běl. «Абеліск», 1971)
  • Žít do svítání (běl. «Дажыць да світання», 1972)
  • Vlčí smečka (běl. «Воўчая зграя», 1975)
  • Jeho prapor (běl. «Яго батальён», 1975)
  • Cesta bez návratu (běl. «Пайсці і не вярнуцца», 1978)
  • Znamení zla (běl. «Знак бяды», 1982)
  • V mlze (běl. «У тумане», 1987)
  • Ablava (běl. «Аблава», 1988) – toto dílo se nezabývá válkou, ale je příběhem štvanice na uprchlého trestance ze stalinského gulagu.
  • Vaučynaja jama (běl. «Ваўчыная яма», 1998)
  • Balota (běl. «Балота», 2001)

Ostatní

  • Na kryžach (běl. «На крыжах», 1992) – sborník statí a rozhovorů
  • Ružovy tuman (1995)
  • Sciana (běl. «Сцяна», 1997)
  • Pachadžanie (běl. «Пахаджане», 1999)
  • Douhaja daroha dadomu (běl. «Доўгая дарога дадому», 2002) – kniha vzpominek
  • Kali rukajucca dušy… (běl. «Калі рукаюцца душы...», 2003) - společně s Ryhorem Baradulinem.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Быков, Василь Владимирович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Василь Владимирович Быков на сайте Большой Советской Энциклопедии [online]. Dostupné online. (ruština) 
  2. ↑ ТУЗКОВ, Пётр. Василь Быков — писатель с мировым именем, мог стать великим скульптором [online]. 23 октября 2008 [cit. 2022-06-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-28. (ruština) 
  3. ↑ НАТАЛЬЯ, Гриб. Умер Василь Быков. Коммерсантъ. 24.06.2003, čís. 107, s. 13. Dostupné online. (ruština) 
  4. ↑ МАЗАЕВА, Ольга. Похороны Василя Быкова вылились в политический скандал. Независимая газета. 27.06.2003. Dostupné online. (ruština) 
  5. ↑ Музей-дачу Быкова под Минском закрыли, едва успев открыть [online]. 13.06.2015 [cit. 2015-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-01. (ruština) 

Související články

Externí odkazy

Zdroj