Michael Antonín z Althannu

Michael Antonín hrabě z Althannu
Erb rodu Althannů
Erb rodu Althannů
Tajný rada
Císařský komorník
Vojenská služba
Služba Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Doba služby ?–1758
Hodnost polní podmaršál (1757), generál jezdectva
Bitvy/války války o rakouské dědictví, sedmiletá válka
Narození 3. července 1716
Úmrtí 1. května 1774 (ve věku 57 let)
Místo pohřbení Vranov nad Dyjí
Titul Hodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (1734 oslovení Hoch- und Wohlgeboren / vysoce urozený)
Rodiče Michael Jan III. z Althannu (1679–1722) a Marie Anna Pignatelli (1689–1755)
Příbuzní děd: Michael Jan II. z Althannu (1643–1702)
babička: Marie Terezie z Liechtensteinu (1643–1712)
bratr: Michael Jan IV. z Althannu (1710–1778)
švagrová: Marie Josefa Kinská z Vchynic a Tetova (1724–1754)
strýc: Michael Heřman Josef z Althannu (1671–1736)
synovec: Michael Josef z Althannu (1756–1800)
Náboženství římskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael Antonín Ignác hrabě z Althannu (Michael Anton Ignaz Reichsgraf von Althann, Freiherr auf def Goldburg zu Murstetten) (3. července 1716 – 1. května 1774) byl rakouský šlechtic a vojevůdce. Od mládí sloužil v armádě a zúčastnil se dynastických válek první poloviny 18. století, v rakouské armádě dosáhl hodnosti generála jezdectva. Vlastnil rozsáhlé statky na jižní Moravě (Vranov nad Dyjí, Jaroslavice), kde se po odchodu z aktivní vojenské služby trvale usadil.

Životopis

Zámek Vranov nad Dyjí, hlavní sídlo Michaela Antonína Althanna

Pocházel ze starého šlechtického rodu Althannů, patřil k vranovské větvi.[1] Od dětství patřil k elitě císařského dvora, protože jeho otec Michael Jan III. (1679–1722) a matka Marie Anna, rozená markýza Pignatelliová (1689–1755), patřili k oblíbencům Karla VI. Po předčasné otcově smrti převzal výchovu a poručnictví nad Michaelem Antonínem osobně císař Karel VI. Ten zároveň prosadil zneplatnění závěti Michaela Jana II. Althanna (1643–1702) a převodu vlastnictví Vranova nad Dyjí a Jaroslavic do majetku malého Michaela Antonína (do té doby užíval obě panství jeho strýc Michael Heřman Josef z Althannu). Michael Antonín byl předurčen k vojenské kariéře, do vojska vstoupil v hodnosti rytmistra. Za války o rakouské dědictví byl povýšen na generálního polního vachtmistra a během sedmileté války dosáhl hodnosti polního podmaršála (1757). Již o rok později odešel do výslužby, při té příležitosti byl povýšen do čestné hodnosti generála jezdectva[2] a byl jmenován tajným radou, od mládí byl též císařským komořím.[3] Spolu se svými staršími bratry získal v roce 1734 nárok na titul Hoch- und Wohlgeboren (vysoce urozený).[4]

Po dosažení zletilosti převzal správu jihomoravských panství Vranov nad Dyjí a Jaroslavice (1737), kromě toho mu patřil palác ve Vídni a dva domy ve Znojmě, hodnota majetku činila přibližně jeden milión zlatých. V té době ale sloužil v armádě a vranovský zámek přenechal k doživotnímu užívání své matce. Po její smrti (1755) osobně převzal správu majetku a krátce poté po odchodu z armády se zámek Vranov stal jeho hlavním sídlem. Na svých panstvích s ohledem na lovecké zájmy vysazoval nové lesy, budoval obory a rozšiřoval chov zvěře. Nechal také stavět hostince a mlýny, mimo jiné též dotoval opravy kostelů na svých statcích. Neuváženým hospodařením majetek značně zatížil dluhy. Jako rytíř Maltézského řádu zůstal svobodný a bez potomstva, pohřben je v rodové hrobce ve Vranově nad Dyjí. Majetek na Moravě po něm zdědil synovec Michael Josef Althann (1756–1800).

Jeho starší bratr Michael Jan IV. z Althannu (1710–1778) působil ve státních službách, stal se rytířem Řádu zlatého rouna a vlastnil statky v Chorvatsku a v Čechách. Jejich strýc Michael Heřman Josef z Althannu (1671–1736), který do roku 1722 užíval panství Vranov a Jaroslavice, zastával na Moravě dlouhodobě funkci nejvyššího zemského komořího.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Rodokmen Althannů
  2. ↑ Služební postup Michaela Antonína Althanna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815) dostupné online
  3. ↑ Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischern Adels, Vídeň, 1794; s. 88–89 dostupné online
  4. ↑ STARÝ, Marek: Cizozemci a spoluobyvatelé. Udělování českého obyvatelského práva (inkolátu) v době předbělohorské; Praha, 2018; s. 217 ISBN 978-80-87284-67-4

Související články

Externí odkazy

Zdroj