Josef von Reicher

Josef von Reicher
Erb rodu Reicherů
Velitel 14. armádního sboru v Innsbrucku
Ve funkci: 1891 – 1895
Předchůdce	Friedrich von Teuchert-Kauffmann
Nástupce	Alexander von Hold
Velitel 13. armádního sboru v Záhřebu
Ve funkci: 1889 – 1891
Předchůdce	Hermann von Ramberg
Nástupce	Anton von Bechtolsheim
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1894), polní podmaršál (1886), generálmajor (1881)
Narození	19. dubna 1834 Semilkovice
Úmrtí	1. července 1919 (ve věku 85 let) Innsbruck
Titul	svobodný pán (1896)
Děti	Franziska Mayer-Hillebrand
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef svobodný pán von Reicher (německy Joseph Freiherr von Reicher) (19. dubna 1834 Semilkovice – 1. července 1919 Innsbruck) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil jako absolvent vojenské akademie od roku 1853 a byl účastníkem několika válečných tažení. Během své kariéry vystřídal působení na řadě míst po celé monarchii, několik let strávil mimo jiné v Čechách jako velitel proslulého plzeňského 35. pluku. V závěru kariéry zastával post zemského velitele v Chorvatsku (1889–1891) a nakonec byl velitelem v Tyrolsku a Horním Rakousku (1891–1895). V roce 1894 dosáhl ve vojsku druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra a po odchodu do výslužby byl povýšen na barona (1896). Jeho dcerou byla rakouská psycholožka, spisovatelka a univerzitní profesorka Franziska Mayer-Hillebrand (1885–1978).

Životopis

Byl rodákem z Čech, vystudoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě^[1] a do armády vstoupil jako poručík v roce 1853 k 2. pěšímu pluku v Písku.^[2] Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Zúčastnil se války se Sardinií a jako kapitán poté v rychlém sledu vystřídal působení na různých místech v Evropě. Podílel se na mapování Uher, sloužil v pevnosti Verona,^[3] byl šéfem protokolu u velitelství Německého spolku ve Frankfurtu^[4] a náčelníkem štábu 5. pěší divize v Olomouci.^[5] V roce 1867 získal hodnost majora a působil přímo u generálního štábu. V roce 1870 byl povýšen na podplukovníka^[6] a poté byl pedagogem na Válečné škole, kde vyučoval vojenské dějiny a strategii,^[7] následně byl zástupcem velitele u 74. pěšího pluku v Hradci Králové.^[8] Jako plukovník (1876) byl v letech 1877–1880 velitelem 35. pěšího pluku v Plzni.^[9][10]

V roce 1881 byl povýšen do hodnosti generálmajora a poté velel 3. horské brigádě ve Stolaci v okupované Bosně,^[11][12] později byl přeložen jako velitel 1. pěší brigády do Plevlje.^[13] V roce 1886 získal hodnost polního podmaršála a v letech 1885–1889 velel 33. pěší divizi v Komárně.^[14] V letech 1889–1891 byl velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu,^[15] respektive zemským velitelem v Chorvatském království.^[16] Nakonec byl v letech 1891–1895 velitelem 14. armádního sboru v Innsbrucku,^[17] respektive zemským velitelem pro Tyrolsko, Horní Rakousy a Salcbursko.^[18] K datu 1. května 1894 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra^[19] a o rok později byl penzionován.^[20] Mimo aktivní službu ještě v roce 1908 obdržel hodnost generála pěchoty.^[21] Po odchodu do penze žil v soukromí v Innsbrucku.^[22]

Tituly a ocenění

Za účast ve válce se Sardinií obdržel Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1859), později se stal nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1892) a rytířského kříže Leopoldova řádu (1883), byl také držitelem Vojenské záslužné medaile a Válečné medaile. V zahraničí obdržel pruský Řád červené orlice I. třídy.^[23] Jako velitel armádního sboru byl v roce 1890 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence^[24] a od roku 1890 byl zároveň čestným majitelem pěšího pluku č. 68 příslušného do Szolnoku.^[25][26] Po odchodu do výslužby byl v roce 1896 povýšen do stavu svobodných pánů.^[27]

Rodina

Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla Franziska Blancová (1851–1888), po ovdovění se podruhé oženil s Georginou Gassnerovou (1846–1930). Z prvního manželství se narodily dvě děti. Syn Gustav (1881–1960) vystudoval práva, působil ve státních službách, získal titul dvorního rady a po druhé světové válce byl okresním hejtmanem v Innsbrucku.^[28] Dcera Franziska (známá jako Franziska Mayer-Hillebrand, 1885–1978) vystudovala psychologii a byla teprve druhou ženou, která získala doktorát na univerzitě v Innsbrucku. Na této škole poté přednášela, v oboru psychologie byla autorkou řady odborných publikací a v roce 1948 byla jmenována profesorkou.^[29] Jejím prvním manželem byl filozof a univerzitní profesor Franz Hillebrand (1863–1926), po ovdovění se znovu provdala, jejím druhým manželem byl MUDr. Karl Mayer (1862–1936), významný rakouský neurolog a psychiatr, přednosta neurologické kliniky v Innsbrucku, univerzitní profesor a krátce také rektor innsbrucké univerzity.^[30]

Odkazy

Reference

Literatura

• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2026; Brandýs nad Labem, 2016; s. 312–313 (heslo Reicher) ISBN 978-80-905324-8-9

Zdroj