Anton von Bechtolsheim

Anton baron von Bechtolsheim
Velitel císařské gardy
Ve funkci: 1902 – 1904
Předchůdce	Eugen Piret de Bihain
Nástupce	Alois Paar
Zemský velitel v Chorvatsku (13. armádní sbor v Záhřebu)
Ve funkci: 1891 – 1902
Předchůdce	Josef von Reicher
Nástupce	Hugo von Klobus
Vojenský zplnomocněnec v Rusku
Ve funkci: 1870 – 1880
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Alexandr Uexküll-Gyllenband
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1894), polní podmaršál (1887), generálmajor (1882)
Narození	13. prosince 1834 Würzburg
Úmrtí	25. ledna 1904 (ve věku 69 let) Vídeň
Titul	baron
Profese	voják
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anton Mauchenheim svobodný pán von Bechtolsheim (13. prosince 1834 Würzburg – 25. ledna 1904 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1852, vyznamenal se v roce 1866 ve válce v Itálii a za účast v bitvě u Custozzy získal Řád Marie Terezie. Později byl císařským pobočníkem a jako diplomat strávil deset let v Rusku. V letech 1891–1902 byl zemským velitelem v Chorvatsku a v roce 1894 dosáhl hodnosti generála jezdectva. V závěru kariéry zastával čestnou hodnost velitele jedné z císařských gard.^[1]

Životopis

Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny Mauchenheim s titulem svobodných pánů z Bechtolsheimu (od 1816). Narodil se jako mladší syn bavorského komořího a důstojníka Johanna Philippa Bechtolsheima (1789–1848) a jeho manželky Karolíny, rozené baronky von Gagern (1801–1895).^[2] Anton jako jediný ze široce rozvětvené rodiny vstoupil do rakouské armády, svou službu začínal v roce 1852 jako kadet. Vyznamenal se ve válce v Itálii (1866), kde bojoval v hodnosti rytmistra a za účast v bitvě u Custozzy obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[3][4] V roce 1868 byl povýšen na majora a byl přidělen ke 4. hulánskému pluku, zároveň se stal pobočníkem císaře Františka Josefa a v roce 1869 jej doprovázel ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu.

V letech 1870–1880 působil jako diplomat v Rusku, kde začínal jako attaché, od roku 1872 byl vojenským zplnomocněncem. V roce 1876 byl povýšen na plukovníka, formálně nadále zůstával ve funkci císařského pobočníka.^[5][6] Během diplomatické mise v Petrohradě se jako štábní důstojník zúčastnil rusko-turecké války v roce 1878.

Po návratu do Rakouska byl jmenován velitelem hulánského pluku č. 2 knížete Schwarzenberga. V roce 1882 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem jezdecké brigády v Prešpurku.^[7] V roce 1887 dosáhl hodnosti polního podmaršála a ve funkci jezdecké divize byl přeložen do Krakova. V letech 1889–1891 byl zástupcem velitele 11. armádního sboru ve Lvově a následně v letech 1891–1902 velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu, respektive vrchním velitelem pro Království chorvatsko-slavonské.^[8][9][10] V roce 1894 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva.^[11][12] V závěru kariéry zastával čestnou funkci kapitána císařské gardy trabantů (Kaiserlich-königliche Trabantenleibgarde 1902–1904).^[13]

Tituly a ocenění

V roce 1863 získal titul c. k. komořího^[14] a jako velitel armádního sboru byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence (1890).^[15] Během své vojenské služby obdržel řadu vyznamenání. Kromě zmíněného prestižního Řádu Marie Terezie byl v Rakousku nositelem několika dalších vyznamenání, jako císařský pobočník a diplomat obdržel také řadu ocenění od zahraničních panovníků.^[16] Od roku 1891 byl čestným majitelem nově zřízeného dragounského pluku č. 15.^[17] Jméno Antona Bechtolsheima nesla v letech 1967–2012 Bechtolsheimská kasárna ve Vídeňském Novém Městě.^[18]

Rakousko-Uhersko

• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
• velkokříž Leopoldova řádu
• rytířský kříž Řádu sv. Štěpána
• Řád železné koruny I. třídy
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací
• Vojenský záslužný kříž
• Vojenská záslužná medaile

Zahraničí

• Řád svaté Anny II. třídy s brilianty (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra III. třídy s meči (Rusko)
• Řád sv. Jiří IV. třídy (Rusko)
• velkokříž Řádu červené orlice (Prusko)
• Řád koruny III. třídy (Prusko)
• velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• Řád Karla III. (Španělsko)
• komandér Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)

Odkazy

Reference

Zdroj