Druhá italská válka za nezávislost

Druhá italská válka za nezávislost
	konflikt: Risorgimento
	Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Trvání	29. dubna 1859 – 11. července 1859
Místo	Lombardsko-benátské království
Výsledek	francouzsko-sardinské vítězství
Změny území	Sardinie získala Lombardii, Toskánsko a Emilii, Francie získala Savojsko a Nice od Sardinie
Strany
Francie; Sardinie-Piemont; ; podpora:; Spojená knížectví	Rakousko; Lombardsko-benátské království
Velitelé
Napoleon III.; Viktor Emanuel II.; Giuseppe Garibaldi	František Josef I.; Ferenc Gyulai; Karl Ludwig Grünne; Maxmilián Rakouský
Síla
Francie: 130 000 pěchoty ; 2 000 kavalérie ; 312 děl ; Sardinie-Piemont: 7 000 pěchoty ; 4 000 kavelérie ; 90 děl ;	Rakousko: 220 000 pěchoty ; 22 000 kavalérie ; 824 děl ;
Ztráty
Francie: 5 498 mrtvých; 17 054 zraněných; 2 040 smrtelné zranění; 1 128 nezvěstných; Sardinie-Piemont: 1 533 mrtvých; 1 268 nezvěstných;	12 568 mrtvých
	nejsou zahrnutí ranění, zajatí, nezvěstní Rakušané...
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Důvody k válce

Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo o sjednocení Itálie. Království Sardinsko-piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl, vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Válka

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův generální pobočník Grünne prosadil neschopného Gyulaye. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu dříve, než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal 11. července 1859 mír ve Villafrance^[1] a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.