Josef Zaccaria

Josef Zaccaria
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	kontradmirál (1881), kapitán řadové lodi (1868), fregatní kapitán (1861)
Narození	15. prosince 1823 Terst
Úmrtí	19. února 1885 (ve věku 61 let) Terst
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Zaccaria (15. prosince 1823 Terst – 19. února 1885 Terst) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. válečného námořnictva sloužil od roku 1848 a zúčastnil se několika válek. Absolvoval také několik cest kolem světa a později působil ve vysokých funkcích v námořní administraci. V roce 1881 byl penzionován v hodnosti kontradmirála.

Pocházel z rodiny slovinského původu s tradiční službou u rakouského obchodního a válečného námořnictva (původní jméno Zakarija). Byl synem korvetního kapitána Emanuela Zaccarii (1779–1866). Studoval na námořní škole v rodném Terstu a vstoupil k obchodnímu námořnictvu. Plavil se kolem evropských břehů, v Černém a Azovském moři a také do jižní Ameriky. V roce 1848 přešel k rakouskému válečnému námořnictvu a získal hodnost praporčíka. V revolučním roce 1848 se zúčastnil blokády Benátek, poté sloužil na různých lodích, znovu byl důstojníkem na obchodních a dopravních plavidlech. V roce 1855 byl povýšen na poručíka II. třídy^[1] a v roce 1859 se zúčastnil války se Sardinií.

V roce 1861 byl povýšen na fregatního kapitána^[2] s přidělením k oblastnímu námořnímu velitelství v Terstu. Postupně přebíral velení různých lodí a na palubě SMS Kaiserin Elisabeth se v roce 1864 v Severním moři zúčastnil dánsko-německé války. V roce 1865 byl velitelem flotily na jezeře Lago di Garda a přístavu Peschiera.^[3] V letech 1866–1868 byl velitelem fregaty SMS Schwarzenberg^[4] a v roce 1868 obdržel hodnost kapitána řadové lodi.^[5] V letech 1869–1871 byl velitelem arzenálu v Pule^[6] a následně byl přidělen k námořnímu sborovému velitelství taktéž v Pule. S kadety C. k. námořní akademie absolvoval několikaměsíční plavbu kolem světa jako velitel fregaty SMS Novara (1872–1873).^[7]

Od roku 1873 byl přidělen k oblastnímu námořnímu velitelství v Terstu a jako velitel císařské jachty SMS Miramar doprovázel v roce 1875 Františka Josefa na cestě do Benátek a podél břehů Dalmácie. V letech 1875–1879 byl velitelem výcvikové lodi SMS Adria^[8][9] a nakonec zastával funkci prezidenta komise pro výstavbu lodí v Terstu (1879–1881).^[10] V červnu 1881 byl odeslán na dovolenou a k datu 1. listopadu 1881 odešel do penze s hodností kontradmirála.^[11]

Jeho bratr Gustav Zaccaria (1816–1897) sloužil také u c. k. námořnictva a dosáhl hodnosti kapitána řadové lodi. Gustavův syn Hugo (1865-1941) se stal za první světové války viceadmirálem.^[12]

Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1859)
• Válečná pamětní medaile (1864)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1869)
• Válečná medaile (1873)
• Řád železné koruny III. třídy (1875)

• Řád svatého Řehoře Velikého III. třídy (1857, Papežský stát)
• Řád koruny II. třídy (1865, Prusko)
• Řád slávy I. třídy (1873, Tunisko)
• komandérský kříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (1875, Itálie)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 303–307 (heslo Joseph Zaccaria) ISBN 3-7648-2511-1

Zdroj