Karl von Adamović

Karl von Adamović
Ředitel personálního odboru námořní sekce ministerstva války
Ve funkci: 1892 – 1893
Předchůdce	Karl von Pöltl
Nástupce	August Schweisgut
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	kontradmirál (1907), kapitán řadové lodi (1894), fregatní kapitán (1891), korvetní kapitán (1888)
Narození	23. ledna 1844 Hostinné
Úmrtí	4. srpna 1925 (ve věku 81 let)
Sídlo	Praha II (od 1898)
Profese	voják
Náboženství	římskokatolická církev
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl von Adamović (německy Carl Edler von Adamović) (23. ledna 1844 Domažlice – 4. srpna 1925 Portorož) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1861 a zúčastnil se několika válek. Později se uplatnil mimo jiné jako pedagog a v námořní administraci na ministerstvu války. V roce 1893 byl povýšen do šlechtického stavu a v závěru kariéry velel výcvikovým lodím. V roce 1899 byl penzionován a mimo aktivní službu později dosáhl hodnosti kontradmirála (1907).

Pocházel z domažlické měšťanské rodiny, byl starším synem Egidia Adamoviće, úředníka okresního soudu v Hostinném. Po absolvování reálky studoval na pražské Polytechnice a v roce 1861 vstoupil jako kadet k námořnictvu. Kromě služby na různých lodích působil také u námořních základen v Benátkách a Terstu. V roce 1864 se na pancéřové fregatě SMS Don Juan d'Austria zúčastnil dánsko-německé války a v roce 1866 získal hodnost praporčíka.^[1] Za války s Itálií se na fregatě SMS Schwarzenberg zúčastnil bitvy u Visu. Na stejné lodi se později podílel na výcviku kadetů námořní akademie (1872–1874).

Postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1874^[2], poručík I. třídy 1878^[3]) a sloužil mimo jiné u jednotek námořní pěchoty. Několik let strávil jako dělostřelecký důstojník na korvetě SMS Saida^[4] a v letech 1881–1884 působil jako pedagog na C. k. námořní akademii v Rijece.^[5] Později získal pod velení menší plavidla, byl také prvním důstojníkem na císařské jachtě SMS Miramar a admirálské jachtě SMS Pelikan.

K datu 1. května 1888 byl povýšen na korvetního kapitána s přidělením k námořnímu arzenálu v Pule.^[6] Poté byl velitelem cvičné lodi SMS Novara (1888–1890)^[7] a dělového člunu SMS Albatros (1890–1891). V hodnosti fregatního kapitána (1. května 1891)^[8] byl ředitelem personálního odboru v námořní sekci na ministerstvu války ve Vídni (1892–1893).^[9][10] Jako velitel korvety SMS Fasana^[11] absolvoval v letech 1893–1895 dvouletou cestu na Dálný východ a do Austrálie. Mezitím byl povýšen na kapitána řadové lodi (1. listopadu 1894).^[12] V závěru aktivní kariéry vystřídal velení cvičných lodí SMS Novara (1896–1897)^[13] a SMS Radetzky (1897–1898)^[14], v létě 1896 byl krátce také velitelem křižníku SMS Kaiser Franz Joseph I.^[15]

V březnu 1898 byl bez bližšího zařazení přeložen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule a krátce poté odeslán na dovolenou. K datu 1. února 1899 byl penzionován a mimo aktivní službu dosáhl později hodnosti kontradmirála (19. listopadu 1907).^[16][17]

Po odchodu do výslužby žil mimo jiné v Praze^[18], později přesídlil do Portorose (dnes Portorož ve Slovinsku)^[19], kde také zemřel v srpnu 1925 ve věku 81 let.

Byl dvakrát ženatý, z druhého manželství s Marií, rozenou Geraldiovou, měl jedinou dceru Ludmilu Karolínu, provdanou za námořního poručíka Karla Pospischila.

Jeho mladší bratr Egidius (Äegydius, 1861–1930) sloužil v c. k. armádě a za první světové války dosáhl hodnosti generálmajora.^[20] Ve vojsku sloužil také jejich strýc Johann (psal se jako Adamowicz, 1828–1905), který dosáhl hodnosti podplukovníka a za zásluhy ve službách mexického císaře Maxmiliána I. byl v roce 1895 povýšen do šlechtického stavu. Protože Johann ani Karl neměli mužské potomky, Egidius požádal o přenesení šlechtického titulu na svou osobu, což mu bylo potvrzeno císařem Karlem I. v roce 1917.^[21]

Po odchodu z funkce na ministerstvu války byl v roce 1893 povýšen do šlechtického stavu s titulem Edler von.^[22] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[23][24]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Válečná medaile (1873)
• Vojenský záslužný kříž (1884)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1886)
• Řád železné koruny III. třídy (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• důstojník Řádu sv. Mořice a Lazara (1876, Itálie)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 262–266 (heslo Karl von Adamović) ISBN 3-7648-2519-7

Zdroj