Jiří Kubička

MUDr. Jiří Kubička
Narození 16. března 1913
Braník
Úmrtí 9. ledna 1985 (ve věku 71 let)
Praha
Příčina úmrtí zástava srdce
Pobyt Praha, Třeboň, Protivín
Národnost česká
Alma mater Univerzita Karlova
Pracoviště lázně Třeboň aj.
Obory mykologie, revmatologie, balneologie, mykotoxikologie
Známý díky spoluautor metody léčby faloidních otrav, obnova lázní Třeboň
Děti Libuše Kotilová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Kubička (16. března 1913 Braník9. ledna 1985 Praha)[1] byl český lékař, mykolog, mykotoxikolog a balneolog–revmatolog, který se zasloužil za obnovu a rozkvět jihočeského lázeňství, zejména lázní v Třeboni, a spoluobjevení a zavedení účinné léčby faloidních otrav.[1]

Život

Narodil se v ještě samostatném Braníku, dětství prožil na Smíchově, kde absolvoval základní školu a gymnázium v Husově ulici maturitou v roce 1932. Následně nastoupil na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, studium však dočasně přerušil a pracoval jako sportovní instruktor. Obnovené studium nemohl dokončit z důvodu uzavření českých vysokých škol německými okupanty. Během okupace pracoval jako vedoucí fyzioterapeut dětského oddělení léčebných lázní Elektrických podniků v Praze 7. V návaznosti na květnové osvobození v roce 1945 působil krátce v nemocnici pro navrátilce z koncentračních táborů, dokončil studium medicíny a 7. září 1945 byl promován doktorem všeobecného lékařství.[1] Měl manželku Zdenu a dcery Ivanu, Libuši a Janu.[2][3]

Lékařství a lázeňství

Do začátku roku 1946 působil v Masarykově vojenské nemocnici v Praze v rámci zkrácené vojenské služby, krátce na interně nemocnice v Ústí nad Labem. Na pozvání MUDr. Josefa Herinka nastoupil k 1. dubnu 1946 jako druhý sekundář na internu nemocnice v Trutnově, kde setrval do konce roku 1948 (během této éry byl na šest týdnů vyslán jako lékař československé reemigrační komise do Oradea Mare v Rumunsku). Poté se přestěhoval do Prahy. Měsíc působil v nemocnici v Motole a čtyři a půl roku na Bulovce v interním, revmatologickém a fyziatrickém oddělení prof. dr. Přerovského. Ten kromě oddělení vedl i nemocnici, takže zde Jiří Kubička zastával i četné další funkce (výuka mediků, přednášky, lékařská konzilia, vizity, fyzikální léčba aj.).[1]

1. dubna 1952 nastoupil jako primář tehdejších Státních lázní v Třeboni. 1. ledna 1954 byl jmenován jejich ředitelem a později i ředitelem spojených jihočeských lázních, čímž se pod jeho gesci dostaly i lázně Vráž u Písku a Bechyně) a revmatologem Jihočeského kraje. Lázně v Třeboni od základů přebudoval, rozšířil a pod jeho vedením se z nich stalo celostátně uznávané revmatologické pracoviště. Za tyto dlouholeté zásluhy mu byl roku 1967 udělen titul Zasloužilý lékař.[1]

Pro svůj postoj k "srpnu 1968" (okupaci) musel odejít v lednu roku 1972 jako sekundář do Vráže u Písku a v květnu 1973 se stal obvodním lékařem v Protivíně. V prosinci 1978 odešel na penzi, ale i poté fungoval až do roku 1984 jako okresní revmatolog v Písku.[1]

Mykologie

Začátky zájmu o houby se vážou k září 1938, kdy se jako medik nasazený k civilní protiletecké obraně setkal s o něco mladším medikem Josefem Herinkem. Ten se již mykologii věnoval a Kubičku k ní přivedl. Vstoupil do kroužku houbařů při Klubu československých turistů, na jehož vycházkách získával materiál k dalšímu studiu. V Posázaví objevil několik druhů nových pro Čechy případně Československo, například Mycena strobilicola, Crepidotus kubickae nebo Psilocybe bohemica.

Činnost organizační

Při určování svých sběrů se obracel nejprve na ústřední houbařskou poradnu Československé mykologické společnosti (ČMS), dále na poradnu vedenou Ivanem Charvátem, spolupracoval s prof. dr. Karlem Kavinou jehož znal z výboru České dendrologické společnosti a mezi lety 1942 a 1945 s Josefem Herinkem. Z důvodu odborných mezí tehdejších pražských členů ČMS, kteří byli orientováni spíše konzumně než odborně, byly z Kubičkova podnětu od 18. května 1943 zavedeny přednášky pro pokročilé mykology, které vedli především K. Kavina a J. Herink. Z dalšího podnětu vznikly 22. února 1944 čtyři odbory ČMS (organizační, systematický, názvoslovný a chemicko-lékařský). Tyto kroky vedly k návratu někdejších členů, případně vstupům bývalých členů Československého klubu mykologického, které významně rozšířily okruh odborníků ČMS (S. Havlena, J. Charvát, J. Vacek, J. Herink, J. Kubička, M. Svrček a další). Po válečných událostech ve snaze o obnovu a pozvednutí činnosti ČMS dal Kubička podnět ke vzniku akčního výboru ČMS, který usiloval o obrodu ve vedení i programu ČMS. Tyto záměry však nebyly řadou členů správně pochopeny, což vedlo k odchodu členů nového výboru a jeho zastánců do obnoveného Československého klubu mykologického, jenž začal vydávat sborník Česká mykologie a následně svoji činnost přesunul pod Československou akademii věd jakožto Československá vědecká společnost pro mykologii (ČSVSM). Kubička dále působil jako člen jejího výboru.[1]

Mykofloristika

Po přesunu do Třeboně se věnoval především mykofloristice jižních Čech, zpočátku Třeboňska. Studoval mykoflóru vlhkých biotopů (pramenišť, rašelinišť), rybničních hrází, jihočeských pralesů (pro mykologii objevil Žofínský prales) a jihočeských vápenců. Podnikal vyjížďky na Karlštejnsko, na Moravu (především s Karlem Křížem) a na Slovensko. Navštěvoval národní i mezinárodní mykologická setkání v cizině.[1]

Z chráněných území sledoval mykoflóru NPR Řežabinec, PR Hrby, PR Krkavčina, PR Žlíbky, NPR Červené blato, PR Bukové kopce, NPR Boubínský prales, PR Opolenec, NPR Vyšenské kopce, rezervací v oblasti Strakonických vápenců aj.[3]

Zaměření

Celoživotně studoval rod helmovka (Mycena), k čemuž ho podněcoval prof. dr. Karel Cejp, jenž se helmovkami dočasně zabýval a který byl Kubičkovým pacientem. Kubičkův herbář helmovek vznikající od roku 1948 je uložen v Národním muzeu v Praze (PRM). Publikoval dvacet odborných článků o tomto rodu; k vydání souborné monografie československých helmovek se z důvodu nečekaného úmrtí nedostal. Také se věnoval terestrickým diskomycétům, na jejichž studiu spolupracoval od roku 1952 s Mirko Svrčkem, který jej doprovázel na četných exkurzích.[1]

Taxony autorem popsané a jemu věnované

Sám nebo s M. Svrčkem popsal četné nové taxony, například nový rod Svrcekia, rod Poloniodiscus, druhy Octospora libussae, Octospora gyalectoides, Collybia terginoides, Fimaria porcina, Poloniodiscus fischeri, Omphalina lilaceorosea a variety Lamprospora crec′hqueraultii var. ovalispora a Paxillus panuoides var. rubrosquamulosus. Po Kubičkovi pojmenovali A. Pilát a M. Svrček rod Kubickia a druhy Crepidotus kubickae, Ceratellopsis kubickae, Lamprospora georgii, Coprinus kubickae, Dasyscyphus kubickae a mykologové Rolf Singer a Heinz Clémençon druh Pholiota kubickae.[1]

Mykotoxikologie

Kombinace lékařské praxe a mykologických znalosti ho předurčila jakožto konzultanta pražských nemocnic u případů otrav houbami. V oboru mykotoxikologie vydal (nebo spoluvydal) čtyřicet odborných prací zaměřených na správné určení jedovatých druhů i léčbu samotných otrav. Společně s J. Herinkem vyvinuli metodu léčby (do té doby téměř beznadějných) otrav muchomůrkou zelenou, která zakládala na podání kyseliny thioktové (jejíž použití navrhl Herink a dávkování Kubička).[1] Kubička v praxi využíval tuto terapii rozšířenou o odstranění toxinů z krevního řečiště použitím vhodné metody (např. forsírovaná diuréza, peritoneální dialýza, hemoperfúze), odstranění toxických zbytků houby z trávicího traktu pomocí výplachů žaludku a střev, eliminaci škodlivých bakterií zmnožených v poškozeném trávicím traktu použitím antibiotik a podporu organizmu přídavkem vitamínu C do infúzí.[4] Dále ji rozvíjeli MUDr. J. Dudová a MUDr. J. Veselský. Za novou metodu léčení otravy muchomůrkou zelenou byli roku 1968 J. Kubička a M. Svrček oceněni státním vyznamenáním Za vynikající práci.[1]

Dílo a pocty

Za 46 let zveřejnil přes 170 prací (krátké články, odborné práce, knihy). Sběry J. Kubičky jsou uloženy v herbáři Národního muzea v Praze (PRM) a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích (CB). Byl odměněn čestným členstvím v Československé vědecké společnosti pro mykologii, čestným členstvím v Československé mykologické společnosti, stal se nositelem odznaku Zlatý Cantharellus, titulu Zasloužilý lékař a vyznamenání Za vynikající práci.[1]

Na cestě ze schůze výboru mykotoxikologické komise ČSVSM v Praze dne 9. ledna 1985 nečekaně zemřel na pražském autobusovém nádraží Florenc na zástavu srdce.[1]

Odkazy

Reference

  1. a b c d e f g h i j k l m n KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Za MUDr. Jiřím Kubičkou, MUDr. Jiří Kubička in memoriam (16. 3. 1913 – 19. 1. 1985). In: SVRČEK, Mirko. Česká mykologie. Praha: Academia, 1985. ISSN 0009-0476. Ročník / číslo 39 / 3. S. 177–182.
  2. KOTILOVÁ, Libuše. Můj život s houbami. Třeboň: Carpio, 2013. 142 s. ISBN 978-80-86434-21-6. Kapitola Portrét mykologa MUDr. Jiřího Kubičky a malíře Františka Kuneše, s. 129–132. 
  3. a b SVRČEK, Mirko. K sedmdesátinám MUDr. Jiřího Kubičky, MUDr. Georgius Kubička septuagenario ad salutem!. In: URBAN, Zdeněk. Česká mykologie. Praha: Academia, 1983. ISSN 0009-0476. Ročník / číslo 37 / 2. S. 101–105.
  4. KUBIČKA, Jiří; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Jedovaté houby. Praha: Avicenum, 1980. 248 s. S. 7–19. 

Literatura

  • SVRČEK, Mirko. K padesátinám MUDr. Jiřího Kubičky, In honorem a annorum doctoris J. Kubička quinquaginta. In: PILÁT, Albert. Česká mykologie. Praha: Academia, 1963. Ročník / číslo 17 / 2. S. 90.
  • SVRČEK, Mirko. K šedesátinám MUDr. Jiřího Kubičky, MUDr. Georgius Kubička sexagenario ad salutem!. In: PILÁT, Albert. Česká mykologie. Praha: Academia, 1973. Ročník / číslo 27 / 2. S. 123–128.
  • SVRČEK, Mirko. K sedmdesátinám MUDr. Jiřího Kubičky, MUDr. Georgius Kubička septuagenario ad salutem!. In: URBAN, Zdeněk. Česká mykologie. Praha: Academia, 1983. ISSN 0009-0476. Ročník / číslo 37 / 2. S. 101–105.
  • KUTHAN, Jan. MUDr. Jiří Kubička sedmdesátníkem. In: KUTHAN, Jan. Mykologické listy. Praha: ČVSM, 1983. Číslo 10. S. 20.
  • KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Za MUDr. Jiřím Kubičkou, MUDr. Jiří Kubička in memoriam (16. 3. 1913 – 19. 1. 1985). In: SVRČEK, Mirko. Česká mykologie. Praha: Academia, 1985. ISSN 0009-0476. Ročník / číslo 39 / 3. S. 177–182.

Zdroj