Fridrich Ferdinand Rakouský

Fridrich Ferdinand Leopold Rakouský
Rodné jméno	Friedrich Ferdinand Leopold
Narození	14. května 1821 Vídeň
Úmrtí	5. října 1847 (ve věku 26 let) Benátky, Rakouské císařství
Rodiče	Karel Ludvík Rakousko-Těšínský a Jindřiška Nasavsko-Weilburská
Příbuzní	Marie Karolína Rakouská, Marie Terezie Izabela Rakouská, Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský, Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský a Vilém Rakousko-Těšínský (sourozenci)
Vojenská kariéra
Hodnost	viceadmirál (1844), kontradmirál (1843), kapitán řadové lodi (1836)
Sloužil	Rakouské císařství
Složka	Rakouské námořnictvo
Velel	Velitel rakouského válečného námořnictva
Války	Druhá turecko-egyptská válka
Vyznamenání	Řád zlatého rouna (1838), rytířský kříž Řádu Marie Terezie (1840)
multimediální obsah na Commons

Fridrich Ferdinand Leopold Rakousko-Těšínský německy: Friedrich Ferdinand Leopold von Habsburg-Lothringen; (14. května 1821, Vídeň – 5. října 1847, Benátky) byl rakouský arcivévoda pocházející z těšínské neboli vojevůdcovské linie Habsbursko-Lotrinské dynastie. Sloužil u rakouského válečného námořnictva a v letech 1844–1847 byl jeho vrchním velitelem v hodnosti viceadmirála.^[1]

Byl třetím synem těšínského knížete arcivévody Karla Ludvíka a princezny Jindřišky Nasavsko-Weilburské.^[2][3]

Studoval soukromě, k jeho pedagogům patřil mimo jiné pozdější ministr financí Andreas von Baumgartner, v technických a vojenských oborech jej vzdělávali pozdější generálové Josef von Gallina a Franz von Hauslab. Kromě němčiny ovládal perfektně francouzštinu a italštinu, dobře mluvil také anglicky. V roce 1833 se stal poručíkem u 6. husarského pluku. Vzápětí za svou životní kariéru zvolil službu u námořnictva, což bylo u habsburského rodu neobvyklé. K námořnictvu vstoupil ve čtrnácti letech (1835) v hodnosti plukovníka a ještě téhož roku získal hodnost kapitána řadové lodi.^[4] Sloužil na korvetě SMS Carolina (1837) a tentýž rok na fregatě SMS Medea absolvoval cestu do Neapole. Jako velitel fregaty SMS Guerriera absolvoval v letech 1838–1839 cestu po Středomoří, navštívil Livorno, Toulon, Gibraltar, Alžír a Korfu. V roce 1839 byl velitelem námořní divize v Jaderském moři^[5] a znovu cestoval do Řecka.

Jako námořní vojevůdce se vyznamenal v letech 1840–1841 během mezinárodního zákroku proti egyptskému místokráli Muhammadovi Alímu (druhá turecko-egyptská válka). Proslavil se při obléhání Saidy dobytím pevnosti (1841). Odtud pokračoval do Sýrie a Palestiny, kde jako rakouská námořní posila v britsko-turecké válce dobyl pevnost Saint-Jean d'Acre,^[6][7]

Od roku 1841 byl velitelem námořní základny v Benátkách a o rok později na fregatě SMS Bellona navštívil Anglii. V roce 1843 byl jmenován velitelem jednotek námořní pěchoty s hodností kontradmirála (17. února 1843). Nakonec se v hodnosti viceadmirála (respektive polního podmaršála) stal vrchním velitelem námořnictva (21. srpna 1844).^[8][9] Ve své nové funkci se s chutí pustil do práce. Snažil se zlomit monopol benátských dodavatelů a správní úřad pro námořnictvo podrobil tvrdé kontrole. Nechal postavit sklady pro uložení výstroje lodí mimo službu, zavedl pravidelnou námořní výuku a pro žáky pátého ročníku námořní akademie přímou službu na lodích. Též vydělil dělostřelectvo jako samostatnou složku. Námořnictvo v té době patřilo k okrajovým složkám ozbrojených sil Rakouského císařství, v osobě arcivévody Fridricha ale získalo významného a vlivného patrona, který dokázal získat pro budování lodí značné finanční prostředky. Na tradici podpory námořnictva z řad císařské rodiny navázali později arcivévodové Ferdinand Maxmilián a František Ferdinand d'Este.

I ve funkci vrchního velitele námořnictva byl nadále na cestách, znovu navštívil Neapol nebo Istanbul, plavil se i v Atlantiku. V roce 1845 doprovázel svého staršího bratra arcivévodu Albrechta na cestě po německých zemích, do Belgie, Nizozemí a Spojeného království s audiencí u královny Viktorie. Na přelomu srpna a září 1846 organizoval manévry rakouského námořnictva u ostrova Vis.

Zemřel na žloutenku 5. října 1847 v Benátkách a jeho tělo spočinulo v kostele San Giovanni in Bragora.

Od narození užíval titul arcivévody s nárokem na oslovení Jeho císařská a královská Výsost (Seine Kaiserliche und Königliche Hoheit). Jako příslušník vládnoucí dynastie obdržel v roce 1838 automaticky Řád zlatého rouna^[10] a za účast v tažení proti Sýrii získal v roce 1840 rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[11] Kromě toho byl nositelem několika zahraničních vyznamenání.^[12] Od roku 1835 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 16 dislokovaného v Trevisu.

• Řád zlatého rouna (1838)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1840)

• Řád sv. Jiří IV. třídy (1840, Rusko)
• Pour le Mérite (1840, Prusko)
• rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (1841, Rusko)
• Řád slávy s brilianty (1841, Osmanská říše)
• velkokříž Řádu lázně (1843, Spojené království)
• velkokříž Řádu věže a meče (1844, Portugalsko)
• rytíř Řádu černé orlice (1843, Prusko)
• rytíř Řádu sv. Huberta (1843, Bavorsko)
• velkokříž Řádu nizozemského lva (1845, Nizozemsko)
• velkokříž Ludvíkova řádu (1845, Hesensko)
• velkokříž Řádu sv. Ferdinanda (1846, Království obojí Sicílie)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (1847, Papežský stát)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (1847, Rusko)
• Řád svaté Anny I. třídy (1847, Rusko)
• Řád bílého orla (1847, Rusko)

• BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha: MARE-CZECH, 2004. ISBN 80-903149-1-0. S. 183. 
• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 39–44 (heslo Friedrich Kaiserlicher Prinz und Erzherzog von Oesterreich) ISBN 3-7648-2511-1

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fridrich Ferdinand Rakouský na Wikimedia Commons

Zdroj