Akko

Akkon
עכו
عكا
Historické jádro Akkonu, pohled od západu
Historické jádro Akkonu, pohled od západu
Akkon – znak
znak
Poloha
Souřadnice 32°55′ s. š., 35°4′ v. d.
Nadmořská výška 10 m n. m.
Stát IzraelIzrael Izrael
distrikt Severní
Akko
Akko
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 13,5 km²
Počet obyvatel 48 900 (2018)[1]
Hustota zalidnění 3 613,4 obyv./km²
Světové dědictví UNESCO
Název lokality staré město Akkon
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iii, v
Odkaz 1042 (anglicky)
Zařazení 2001 (25. zasedání)
Správa
Starosta Šim'on Lankri
Oficiální web www.akko.muni.il
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Akko či Akkon,[2] česky dříve také Accra (hebrejsky עכו, Ako; arabsky عكا, Aka, v oficiálním přepisu do angličtiny Akko,[3] přepisováno též Akra, Acre nebo Saint-Jean d'Acre) je město v Severním distriktu v Izraeli.

Geografie

Leží v nadmořské výšce 10 metrů na severním hrotu haifského zálivu. Jde o přístavní město, které je vzdáleno 13 kilometrů severně od Haify. Obcí prochází pobřežní železniční trať. Nachází se tu železniční stanice Akko. Od roku 2011 byla budována železniční trať Akko–Karmiel, která odbočuje z pobřežní tratě jižně od Akka a vede východním směrem do města Karmiel.[4] Provoz na nové železniční trati byl zahájen 20. září 2017.[5]

Dějiny

Akkon sloužil jako obchodní centrum již před 4000 lety, od dob osídlení území Féničany. Jeho název je doložen na tabulkách z Tel Amarny.[6] Za řeckého osídlení se nazýval Aká. V dobách novozákonních byl podle Ptolemaia Philadelpha nazýván Ptolemaios, za císaře Claudia jako Colonia Claudia Felix.

Během křížových výprav bylo město součástí Jeruzalémského království a bylo několikrát dobyto a opět osvobozeno. Bylo posledním křižáckým městem ve Svaté zemi.

Pád Akkonu

Související informace naleznete také v článku Pád Akkonu (1291).

18. května 1291 muslimové překonali všechna opevnění poslední křižácké bašty ve Svaté zemi. Když muslimská vojska překonala po dlouhém obléhání vnější i vnitřní obranné hradby, rychle obsadila celé město. V nelítostných pouličních bojích, které se sváděly o každou píď země, se zbytkem křižáckých rytířů a jejich pomocných jednotek proteklo ještě hodně krve, ale vlastní masakr nastal, když byl i tento poslední odpor zlomen. Mameluci rozpoutali orgie násilí a neušetřili nikoho, ani staré muže, ženy, a děti. Pomstili se za podobně krvavou lázeň, kterou spáchali před bezmála sty lety na muslimském obyvatelstvu při dobývání Akkonu křižáci pod velením Richarda Lví srdce. Hrstka obyvatel, která měla pochybné štěstí a vyvázla životem, byla prodána do otroctví. Většina těchto žen a dívek navždy zmizela v harémech emírů. Když přišla noc 18. května 1291, byl celý Akkon, až na templářský železný hrad na jihozápadním výběžku Akkonu, pod kontrolou sultána el-Ashraf Khalila. Přeživší templáři se opevnili spolu se skupinou obyvatel obojího pohlaví v budově řádu, která měla charakter pevnosti. Téměř po celý týden odolávali útokům mameluků. Až když jim sultán nabídl, že předají-li pevnost, nechá je čestně odejít, přijali podmínku, otevřeli bránu a umožnili emírovi a stovce ozbrojenců vstup. Na hradě již vlála sultánova vlajka, když v tom se situace vyostřila. Mamelukové porušili slib svého sultána, přepadli několik žen a chlapců a pokusili se je odvléci. Poté sáhli templáři opět po zbrani, zavřeli brány na závory a vrhli se na mameluky. Pobili muslimské bojovníky do posledního muže, strhli z věže sultánovu vlajku a přísahali s odvahou odsouzenců na smrt, že se budou bránit až do trpkého konce. Pod pláštěm noci se jim ještě podařilo naložit řádový poklad na loď a dopravit ho do hradu v Sidonu. Sultán el-Ashraf Khalil chtěl konečně zlomit odpor, který hrozil jeho vojsku ostudou. Ale přesto, že jeho vojáci byli v přesile, nevěděl jak přimět templáře, aby se vzdali. Když jim další den přislíbil, že mohou znovu bezpečně odejít, velitelé templářů vyšli ven, kde byli spoutáni, a mameluci jim usekli hlavy. Templáři věděli, že sultánovi nemohou věřit, a tak byli více než kdy jindy odhodláni bojovat do posledního muže. 28. května, deset dní po dobytí Akkonu, se začaly bortit hradní zdi a sultán nakázal dvěma tisícům svých nejlepších mužů, aby na hrad zaútočili. Zdi nápor nevydržely a hrad se zřítil. Trosky pod sebou zabily poslední obránce Akkonu, ale i sultánovu útočící jednotku. Po pádu Akkonu nadvláda křesťanů ve svaté zemi definitivně skončila. Řád sv. Jana Jeruzalémského přesunul své sídlo na Rhodos.

Pozdější období

Během Napoleonova blízkovýchodního tažení v roce 1799 bylo napadeno, ale francouzské armádě odolalo.

Zbytky podzemního křižáckého opevnění ze 13. století včetně rozsáhlé krypty johanitů, kteří vojensky obsadili město mezi lety 1191 až 1291, se dochovaly dodnes a jsou turisticky zpřístupněné.

Město je známé také tím, že zde byl osmanskými úřady v období roků 1868 až 1877 devět let vězněn Bahá’u’lláh (z toho byl první dva roky za těžkých podmínek vězněn v bývalé křižácké pevnosti). Ve městě podle tvrzení Bahá’í věřících zjevil v domě arabského kupce ‘Údí Khammára kolem roku 1873 ústřední knihu náboženství Bahá'í – Kitáb-i-Aqdas. Také z tohoto důvodu stoupenci Bahá’í víry považují Akko za město, kde se nacházejí Bahá’í svatá místa, která navštěvují jako nedílnou součást své Bahá’í náboženské pouti.[7] K historickému názvu Akko se město vrátilo teprve pod britskou správou roku 1948.

Roku 2001 bylo staré město Akko zařazeno organizací UNESCO mezi světové historické památky. Ve městě se nachází Bahá'u'lláhova svatyně, součást další památky UNESCO „Bahá'istické svatyně v Haifě a západní Galileji“. Od roku 2015 zde probíhají systematické archeologické výzkumy, při kterých byla mj. objevena česká stříbrná mince krále Přemysla Otakara II.[8]

Demografie

Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně 30 300 osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně 32 700 osob). 13 600 osob patřilo mezi izraelské Araby[3]. V původním historickém jádru města ve vymezení z doby mandátní Palestiny tvoří Arabové až 70 %. Jen 15 % současného arabského obyvatelstva však je potomky rodin, které zde žily před rokem 1948. Zbytek sem přesídlil z jiných vesnic a měst v Izraeli.[9] Soužití Židů a Arabů v tomto smíšeném městě bylo poznamenáno etnickými nepokoji, které vypukly 8. října 2008 a eskalovaly do pětidenních násilností poté, co arabský obyvatel vjel autem během svátku Jom kipur (kdy v Izraeli ustává veškerý silniční provoz) do převážně židovské čtvrti Akka.[10]

Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2015 zde žilo 47 700 lidí, z toho 29 500 Židů.[11]

Vývoj počtu obyvatel
Data pocházejí z datové položky Wikidat


Rok Obyvatelé
1948 4 016
1949 9 000
1950 12 200
1951 15 700
1952 16 600
1953 16 600
1954 17 000
1955 19 200
1956 21 200
1957 22 700
1958 23 400
1959 24 300
Rok Obyvatelé
1960 24 800
1961 26 550
1962 28 100
1963 29 700
1964 31 700
1965 32 300
1966 32 400
1967 32 800
1968 33 000
1969 33 500
1970 33 900
1971 34 200
Rok Obyvatelé
1972 34 400
1973 35 500
1974 34 900
1975 35 600
1976 36 000
1977 36 800
1978 37 200
1979 37 900
1980 38 700
1981 39 100
1982 39 000
1983 36 400
Rok Obyvatelé
1984 37 700
1985 37 400
1986 37 200
1987 37 200
1988 37 200
1989 37 400
1990 40 300
1991 43 600
1992 44 200
1993 45 100
1994 45 300
1995 45 091
Rok Obyvatelé
1996 45 320
1997 45 035
1998 44 767
1999 44 900
2000 45 737
2001 45 999
2002 45 800
2003 45 600
2004 45 600
2005 45 800
2006 46 000
2007 46 000
Rok Obyvatelé
2008 46 100
2009 46 300
2010 46 600
2011 46 500
2012 47 200
2013 47 400
2014 47 500
2015 47 700
2016 47 800
2017 48 300
2018 48 900

Partnerská města

Akko má následující partnerská města:

Odkazy

Reference

  1. ↑ Statistická ročenka pro Izrael. Dostupné online. [cit. 2020-05-03]
  2. ↑ BERÁNEK, Tomáš, et al. Index českých exonym : standardizované podoby, varianty = List of Czech exonyms : standardized forms, variants. 3., rozšířené a aktualizované vydání. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2019. 209 s. ISBN 978-80-88197-16-4. S. 25. 
  3. ↑ a b יישובים 2009 [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2011-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-03. (hebrejsky) 
  4. ↑ Work on Acre-Carmiel rail line begins in Israel [online]. globalmasstransit.net [cit. 2015-09-04]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  5. ↑ Karmiel railway line opens [online]. Globes [cit. 2017-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Israel. Bonechi-Steimatzky Florence 1990, s. 90-92
  7. ↑ http://whc.unesco.org/en/list/1220
  8. ↑ https://ct24.ceskatelevize.cz/1061155-archeolog-jiri-militky-o-nalezu-ceske-mince-v-izraeli
  9. ↑ STERN, Yoav. For Love of Acre [online]. Haaretz [cit. 2009-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ IZENBERG, Dan. Police Arrest Acre Yom Kippur driver [online]. The Jerusalem Post [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (anglicky) 
  11. ↑ POPULATION AND DENSITY PER SQ. KM. IN LOCALITIES NUMBERING 5,000 RESIDENTS AND MORE ON 31.12.2015 [online]. Ročenka Centrálního statistického úřadu 2016 [cit. 2016-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-09. (anglicky, hebrejsky) 

Literatura

  • ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha: Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6. 
  • PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha: Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3. 

Externí odkazy

Zdroj