Ferdinand Čenský

Ferdinand Čenský
Ferdinand Čenský (1887)
Ferdinand Čenský (1887)
Narození 29. května 1829
Čechtice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. ledna 1887 (ve věku 57 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání pedagog, spisovatel, novinář, učitel a historik
Ocenění Rytíř řádu Františka Josefa řfj1 V. třída: rytíř
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Antonín Čenský (29. května 1829 Čechtice[1] – 30. ledna 1887 Praha[2]) byl nedobrovolně český vojín, později důstojník v rakouské armádě, překladatel němčiny, italštiny, polštiny, spisovatel, novinář. Profesor českého jazyka a literatury na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Osm let učitel mladého Ferdinanda D'Este a jeho bratra.[3]

Život a vojenská kariéra

Pocházel z rodiny obchodníka a obecního starosty. Studoval na gymnáziích na Starém Městě pražském a v Německém Brodě a filozofii v Praze. Profesorem mu byl Jan Pravoslav Koubek, seznámil se s Karlem Havlíčkem Borovským. Už jako student přispíval do časopisů. Stal se spoluredaktorem studentského týdeníku Růže, jehož šéfredaktor V. P. Kleinert ho zkontaktoval s Vávrou Haštalským. To mu umožnilo psát do Večerního listu, Včely a Pražských novin.[4]

Jeho novinářská kariéra skončila roku 1851. Tehdy zemřel Augustin Smetana a Čenský o něm napsal životopisný článek, který vyvolal velkou nelibost úřadů.[4]Večerní list byl zastaven[4] a Čenský po osmiměsíční vyšetřovací vazbě[5] odveden na vojnu k 11. pěšímu pluku, který měl sídlo v Písku. Pochodoval s ním třicet dní přes Jindřichův Hradec, Plzeň, Cheb, Hof a Bamberk do Mohuče (Mainz na Rýně), kde následovala tvrdá cvičení v nezdravém prostředí. Kvůli prachu na cvičišti tam onemocnělo na oči 800 vojáků. Čenský ale vydržel a získal si důvěru vojáků i velitelů. Roku 1853 byl povýšen na desátníka, 1854 na šikovatele. Svěřili mu vedení transportu do Itálie. Ve volném čase se učil vlámsky a italsky, překládal a pod pseudonymi psal články do pražských a brněnských novin. Roku 1853 na sebe upozornil uspořádáním několika českých divadelních představení ve Frankfurtu; Protože všichni účinkující byli vojáci, hráli v nich muži i ženské role.[4]

V roce 1856 byl převelen do Itálie, kde sloužil postupně ve městech Ferrara, Bologna a Benátky. V roce 1859 bojoval u Cremony, Pavii, Melegnana i Solferina. V době míru vyučoval češtinu v italských a jihotyrolských posádkách. Zapojil se ještě do bojů proti Garibaldimu v roce 1866 a po rakouské porážce přešel do Lince. Nakonec roku 1869 získal místo učitele češtiny v Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde nahradil Tomáše Buriana. O rok později jej povýšili na setníka.

Soukromě také vyučoval syny arcivévody Karla Ludvíka – Františka Ferdinanda de Este (zavražděného v Sarajevu) a Otu.[4] Zpracoval pro ně čítanku, v níž je nenásilnou formou seznamoval s českou kulturou a národními tradicemi.[3]

Roku 1886 odešel do důchodu, oceněn rytířským řádem Františka Josefa, a usadil se v Praze. Sepisoval tu paměti a přispíval do časopisů.

Zemřel nečekaně po krátké nemoci, pohřben byl na vojenském hřbitově v Karlíně.[6] Po zrušení hřbitova v Karlíně ostatky uloženy na Olšanské hřbitovy do hrobky na oddělení VI – 16 ( u zdi), není v hrobě č. 73, ale v 72a. ( V hrobce 73 je jiný Ferdinand Čenský – hejtman)

Na pomníku nápis: SPISOVATEL FERDINAND ČENSKÝ ŠL(echtic) z ČINOVA, RYTÍŘ ŘÁDU FRANTIŠKA JOSEFA .

V hrobce tchyně Barbora, manželka Adolfina (1844–1928) rozená Wurmová, syn Jaroslav (1875–1956) a jeho manželka Stanislava.

Roku 1918 požádala jeho vdova spolu s jediným pozůstalým synem o povýšení do šlechtického stavu na základě otcových zásluh. Vzata v úvahu byla také služba syna Jaroslava, důstojníka z povolání, který byl roku 1915 na ruské frontě jako hejtman zajat a propuštěn teprve po uzavření míru. Poté byl znovu začleněn (již v hodnosti majora) do c. a k. armády. Šlechtický titul s predikátem „šlechtic z Činova“ (Edler von Činov) jim byl udělen nejvyšším rozhodnutím ze 7. srpna 1918 a listinou z 21. října téhož roku.[7]

Blason uděleného erbu: Stříbrno-červeně cimbuřovitě dělený štít. V hormím poli rostoucí červený lev, ve spodním dva zkřížené meče se zlatým jílcem přeložené v křížení stříbrnou šestihrotou hvězdou. Korunovaná turnajová přilba s červeno- stříbrnými přikryvadly nese složená orlí křídla, dělená stejně jako štít, mezi nimi vyrůstají tři zlaté žitné klasy.

Dílo

Čenský byl činný především jako novinář. Přispíval už jako student a z vojenské služby v zahraničí posílal do českých i moravských novin reportáže. Během pobytu v Itálii překládal Rubešovy básně do italštiny. Některé články, zejména v mládí, uveřejňoval pod pseudonymy – Vojtěch Hána, Vojtěch Hejna nebo Ferdinand Šaftlich.[6] Později psal odborné vojensko-historické studie např. do časopisů Osvěta, Žižka, Vlast a Světozor, přispíval i do Riegrova Slovníku naučného.[4]. Zabýval se českým stavovským povstáním 1618–1621[4] a v článcích Vojenské a vojensko-literární vzpomínky a Z dob našeho probuzení připomněl zásluhy Tomáše Buriana a Morice Fialky. Pro časopis Osvěta[8] napsal Český jazyk v císařské rodině a v Nedělních listech Hlasu národa připomněl počátky české žurnalistiky.[9]

Jako učitel na vojenské akademii psal a překládal učebnice a příručky. Pro potřeby vojska vydal českou mluvnici, čítanku, slovník a řád vojenské služby. Byl redaktorem těšínské Vojenské populární bibliotéky.[4]

Význam

Ferdinand Čenský byl jedním z českých vojáků – vlastenců, kteří pokládali službu v rakouské armádě za příležitost přispět snahám vlastního národa o rovnoprávnější postavení. Pomáhal šířit znalost českého jazyka mezi důstojnictvem a s národní kulturou seznamoval i členy panovnické rodiny.[3] Byl plodným novinářem a spisovatelem. Nekrolog jej také uváděl jako pamětníka „doby předbřeznové“, tedy počátku národního obrození před rokem 1848, který neměl v důchodu dostatek času na to, aby všechny vzpomínky a shromážděné informace zpracoval a vydal.[9]

Odkazy

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Ludmily na Vinohradech v Praze
  3. ↑ a b c Ferdinand Čenský na forum.valka.cz
  4. ↑ a b c d e f g h Ferdinand Čenský. Životopisný nástin od bývalého jeho spolužáka. Světozor. 5. 1876, roč. 10, čís. 18, s. 275–276. Dostupné online. 
  5. ↑ Ferdinand Čenský. Humoristické listy. 1. 1885, roč. 27, čís. 4, s. 28. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Ferdinand Čenský. Zlatá Praha. 2. 1887, roč. 4, čís. 12, s. 187. Dostupné online. 
  7. ↑ [1] Čenský z Činova
  8. ↑ Osvěta. 1886, roč. XVI.. 
  9. ↑ a b Úmrtí. Světozor. 2. 1887, roč. 21, čís. 11, s. 174. Dostupné online. 

Literatura

  • HAVEL, Petr. Osobnosti naší minulosti. Ferdinand Čenský. Historický obzor, 1994, 5 (6), s. 140–142.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 578–579. 
  • TSCHORN, Rudolf. Bouřliváci. Praha: Svaz čs. rotmistrů, 1928. 
  • * NERUDA Jan: Podobizny III. (1885–1888). Čs. spisovatel Praha 1953, s. 15–17.
  • Riegrův slovník naučný, díl X.. [s.l.]: [s.n.], 1873. 
  • Ottův slovník naučný, díl VI.. [s.l.]: [s.n.], 1893. 
  • Pod císařským praporem – historie Habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2003. 
  • Čenský Ferdinand, Z dob našeho probuzení. Praha: František A. Urbánek, 1875.  – sbírka přátelských dopisů některých spisovatelů a vlastenců, např. Františka Palackého nebo Jana Jeníka rytíře z Bratřic
  • JURČÍK, Pavel, Encyklopedie šlechtických rodů, Euromedia Group k. s. – Knižní klub v edici Universum, 2014, Praha, 463 s. ISBN 978-80-242-4573-7
  • PERNES, Jiří, Život plný nepřátel ( Život a smrt Františka Ferdinanda D´Este), IRIS - Knižní klub, 1994. Praha, 276 s., s. 44–55, ISBN 80-7176-059-5

Externí odkazy

Zdroj