Eduard Kohout

Eduard Kohout
Eduard Kohout
	herec Eduard Kohout
Rodné jméno	František Eduard Kohout
Narození	6. března 1889 ; České Budějovice ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	25. října 1976 (ve věku 87 let) ; Praha ; Československo
Místo pohřbení	Slavín (hrobka)
Podpis
Umělecké ceny
	národní umělec (1968)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní umělec Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, křtěný František (6. března 1889 České Budějovice^[1] – 25. října 1976 Praha) byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 1916 až 1960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi.

Divadlo

Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře.^[2] Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové.^[2] Do roku 1909 prošel řadou společností (Šípková, Tutter, Grossová, Zöllner). U Zöllnera se Kohout setkal s Václavem Vydrou, který se stal jeho hereckým kolegou a přítelem. Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal v roce 1909 do Městského divadla v Plzni na Vydrovo doporučení. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do roku 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově.^[2] Mezi lety 1914–1916 byl členem Vinohradského divadla ^[3].

Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým (Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu.

Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný. Do dějin českého divadelnictví vstoupila jeho spolupráce s režiséry Karlem Hugo Hilarem, Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem před 2. světovou válkou.

Byl označován „lyrikem českého jeviště“, jeho kolegové ho nejčastěji častovali titulem „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“, „Básník mezi herci“ a později jako „Umělec nestárnoucí“. Své zdraví upevňoval každodenním cvičením a neustálou fyzickou a duševní aktivitou. Na Kampě v malém bytě nad Vltavou bydlel celý život. Roku 1975 byly vydány jeho autobiografické vzpomínky pod názvem Divadlo neb Snář.

Mezi množstvím jeho rolí vynikly postavy divadelní klasiky (Sofokles, Shakespeare, Goethe, Shaw), ale Kohout se dovedl přeladit i do komorních lyricky postavených rolí komických (Goldoni). Byl také vynikajícím přednašečem, jeho doménou byla česká meziválečná poezie (Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert) a starofrancouzské písně. Často vystupoval v poetické vinárně Viola na Národní třídě.^[2]

Film

Eduard Kohout poprvé vystoupil před filmovou kamerou v nedochovaném filmu společnosti Illusion Pan profesor, nepřítel žen. Z němých filmů Eduarda Kohouta se dochoval pouze milostný příběh Děvče z tabákové továrny (1928). Zvukový film dal Kohoutovi vyniknout nejčastěji v okrajových nebo vedlejších rolích, ale i ty zahrál s precizním projevem blízkým jeho projevu divadelnímu.

Hrával lidi různě vyšinuté – blázny, ztroskotance, barony či světáky, občas pány z lepší společnosti. Známá je např. postava Ferdinanda Korandy, který si ve filmu Batalion (1937) o sobě myslí, že je šlechtický levoboček, do jisté míry se mu podobá duševně nemocný Vilém Balvín v Kouzelném domě (1939), ale i podivínský Artuš Fabian z Kohoutovy nejvýraznější filmové role v Turbině (1941). Kohout vynikl i jako baron Maras v Tanečnici (1943) nebo Jiří z filmu Kluci na řece (1944), po němž touží jeho matka, když jí syn utekl do světa.

Po 2. světové válce ho režiséři často využívají ke ztvárnění menších postav historických (filmy Mikoláš Aleš, Z mého života, Revoluční rok 1848 – císař Ferdinand V., Velké dobrodružství). Českého šlechtice a dvořana Jindřicha Lefla z Lažan ztvárnil ve dvou dílech „husitské“ trilogie Otakara Vávry Jan Hus a Proti všem. Známá je Kohoutova postava účetního revizora Zelinky z kriminálky 105 % alibi (1959) nebo maršálek z pohádky Princezna se zlatou hvězdou (1959). Ke dvěma podobným rolím se propůjčil ve filmech Karla Zemana, hrál generála v Ukradené vzducholodi (1966) a velitele pevnosti v Baronu Prášilovi (1961). Naposledy se Eduard Kohout objevil na filmovém plátně ve filmu Akce v Istanbulu (1975).

Televize, rozhlas, gramodesky

Eduard Kohout velmi často vystupoval v rozhlase a od založení televize r. 1953 i v tomto mediu. Československá televize uvedla např. inscenace Prodej, Hodinářská romance, Polka jede do světa, Rozkošné odpoledne, Mlynářka z Granady, v nichž E. Kohout uplatnil své neobyčejné mistrovství. V archivech i domácnostech leží řada gramofonových desek s Kohoutovým hlasem. Nahrával slavné monology z divadelních her, ale také písně za doprovodu kytary nebo klavíru (například populární barkarola z veselohry Benátská maškaráda). Eduard Kohout propůjčil svůj hlas i animovanému filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952).

Ocenění a tituly

Eduard Kohout byl poctěn řadou cen a vyznamenání. Za roli Hamleta dostal r. 1927 Národní cenu,^[2] za dosavadní tvorbu získal touž cenu i r. 1939. V roce 1953 dostal titul zasloužilý umělec a roku 1968 i titul národní umělec, který právě jemu patřil po zásluze.^[2] Roku 1963 mu byl udělen Řád práce.

Eduard Kohout zemřel ve věku 87 let a byl pohřben ve vyšehradském Slavíně.

Citát

„	Eduard měl k operetě velice kladný vztah, sám rád zpíval a tančil a vůbec byl velmi muzikální. Kohout byl můj vzor – a díky za takový vzor! To on mě vemluvil do krás cvičení a gymnastiky...Byl to zářný a příkladný vzor. Dokonalý kumštýř, tělem i duší. Stále se učil a věčně na sobě pracoval. Jak on se jen uměl rozdat!	“
— Ljuba Hermanová ^[4]

Významné divadelní role

Smerďakov (Bratři Karamazovi, adaptace podle F. M. Dostojevského), 1922
Dauphin Karel (George Bernard Shaw, Svatá Jana), 1924
Benvolio (William Shakespeare, Romeo a Julie), 1924
Hamlet (William Shakespeare), 1926
Kníže Myškin (Idiot, adaptace podle F. M. Dostojevského), 1928
Marius (Marcel Pagnol, Malajský šíp), 1931
Oidipus král (Sofokles), 1932
Krečinskij (Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského), 1940, 1947, 1949
Lelio (Miloš Hlávka na motiv Carlo Goldoni (Lhář), Benátská maškaráda), 1941
Torquato Tasso (Johann Wolfgang Goethe), 1942
Cyrano z Bergeracu (Edmond Rostand), 1949
Gadeiros (Vítězslav Nezval, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), 1956
Rahuma (Leonid Leonov, Zlatý kočár), 1957

Filmografie

– němý film

Pan profesor, nepřítel žen, 1913 – role neuvedena
Čaroděj, 1918 – detektiv Lapka
Yorickova lebka, 1919 – malíř Roman Hajský
Děvče z tabákové továrny, 1928 – Anatol Roden, pán na Vysoké

– zvukový film

Batalion, 1937 – Ferdinand Koranda
Jan Výrava, 1937 – helvita Dvořák, emigrant
Žena na rozcestí, 1937 – úředník pojišťovny Karel Vojnar, Jindřich manžel
Kouzelný dům, 1939 – Vilém Balvín, Viléminin syn
Noční motýl, 1941 – světák pan Leopold
Preludium, 1941 – hlas Magdina svůdce
Turbína, 1941 – Artuš Fabian, Ullikův švagr
Bláhový sen, 1943 – vedoucí kadeřnictví pan Richard
Šťastnou cestu, 1943 – komisionář Viktor Zych, Helenin přítel
Tanečnice, 1943 – baron Maras, přítel a ctitel Clo
Kluci na řece, 1944 – Jiří, syn paní Magdalény
Bludná pouť, 1945 – JUDr. Říha, nedokončený film
Housle a sen, 1946 – hrabě Pavel Adam Lažanský
Lavina, 1946 – finančník dr. Malík, Irenin otec
Znamení kotvy, 1947 – maestro Lascari
Křižovatka, 1947 – architekt Karel Prokop, Kristinin manžel; film nedokončen
Daleká cesta, 1949 – profesor Reiter
Revoluční rok 1848, 1949 – císař Ferdinand V.
Posel úsvitu, 1950 – hrabě Clam-Martinic
Mikoláš Aleš, 1951 – vydavatel Čestmír Hlaváč
Mladá léta, 1952 – kriegskomisar Pietsch
Únos, 1952 – americký generál Carrigan
Velké dobrodružství, 1952 – přírodovědec prof. A. V. Frič
Jan Hus, 1954 – Lefl z Lažan
Hastrman, 1955 – Rybář zvaný Hastrman
Z mého života, 1955 – doktor Karel Sladkovský
Proti všem, 1956 – Lefl z Lažan
Hry a sny, 1958 – Ind Tonda
Kasaři, 1958 – tovární mistr Alois Boček, bývalý kasař
Občan Brych, 1958 – vedoucí saldokonta Karel Kazda
Princezna se zlatou hvězdou, 1959 – maršálek
105% alibi, 1959 – účetní revizor RaJ Ferdinand Zelinka
Ledoví muži, 1960 – ředitel vyšší hudební školy
Baron Prášil, 1961 – generál, velitel pevnosti
Malý Bobeš ve městě, 1962 – kouzelník Karafa
Král Králů, 1963 – náměstek ministra zahraničních věcí
Bláznova kronika, 1964 – hrabě, otec Veroniky
Ukradená vzducholoď, 1966 – generál
Znamení Raka, 1966 – astrolog Hejna
Bylo čtvrt a bude půl, 1968 – porotce
Spalovač mrtvol, 1968 – MUDr. Richard Bettelheim, židovský lékař
Na kometě, 1970 – Murphy
Svatá hříšnice, 1970 – starý herec
Touha Sherlocka Holmese, 1971 – dirigent
Sedmého dne večer, 1974 – role neznáma
Akce v Istanbulu, 1975 – host v baru

(televizní role nejsou vzhledem k neúplnosti pramenů uvedeny)

Odkazy

Reference

↑ Matriční záznam o narození a křtu. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2016-10-29]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f CODR, Milan; BRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Eduard Kohout, s. 160–164.
↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
↑ Ondřej Suchý: Ljuba Hermanová...a co jsem ještě neřekla, Melantrich, Praha, 1986, str. 366–9, ISBN 80-7023-149-1

Literatura

Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 13, 21, 23–4, 39, 44, 164, ISBN 80-7023-118-1
Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 323–4, 335, ISBN 80-85774-08-9
Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, vyd. Panton 1977, str. 163–6
B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 45, 54, 74, 76, 81, 85–7, 96, 98–9, 105, 111–3, 120, 126, 128, 143–4, 175, 178, 255, 281, 309, 342
Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 61, 97, 100, 102, 108–9, 120, 131–2, 135, 144, 302
Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 110, 123, 143, 174, 195, 197, foto 275, 308, 359, 451, 517, 523
František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 75, 191, 215, 237, 260, 275, 295, 327
František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 76, 79, 287, 324, 331–2, ISBN 80-200-0782-2
František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 155–8, 176, 206, 217, 233, 235, 251, 254, 282, 287, 289
František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 128–133, 143
František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 78–80, 202, 204, 369, 411
Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 47, 137, 159, 211, 248, 414, 465, 495 ISBN 80-7243-037-8
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 14, 19, 75, 76, 95, 111, 322, 323, 326, 374, 423, 466, 468, 520, 527, 544.
Československý biografický slovník A–Ž, Praha 1992, str. 330, ISBN 80-200-0443-2
Československý biografický slovník, Praha 1992, ISBN 80-200-0443-2
Český hraný film I., 1898 – 1930, NFA Praha 1995, ISBN 80-7004-082-3
Český hraný film II., 1930 – 1945, NFA Praha 1998, ISBN 80-7004-090-4
Český hraný film III., 1945 – 1960, NFA Praha 2001, ISBN 80-7004-102-1
Český hraný film IV., 1961 – 1970, NFA Praha 2004, ISBN 80-7004-115-3
Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 123, 125, 142, 185, 191–2, 194, 216, 220, 235, 264–5, 267–271, 336, 384, 428, 430, 440, ISBN 80-207-0419-1
Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 613–616.
Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 43, 58–62
Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 35, 152, 299, 352, 361–3, 369, 391, 412, 433, 437
Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 40, 77, 79, 87, 89, 103–5, 107, 114, 117, 268–9, 299, 316, 333, 356, 447, ISBN 80-204-0493-7
Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975
Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 22, 54, 67, 117, 120, 133–4, 145, 218, 241, 245–6, 352, 356–7, 466, 473–4, 476, 499, 502, 524, 552, 590, 597, 609, 624–6, 635, 646, 650–1, 658, 664
Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 47–8
Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 224–6
Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 126, 140, 177–9, 181–2, 191, 243, 253, 307–324, 386, 393–4, 397, 399, 400, 402–3
František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 78
Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 120
Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 27, 34, 36, 38, 78, 97–8, 113, 124, 133–4, 136, 140, 195, 201, 273
Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 41, 55, 57, 117–7, 123, 205, 255
Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 19, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 23, 193, ISBN 80-903399-5-6
Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 151, 206, 239, 268, 270, 271, 280, 284, 292, 300, 301, 357
Ondřej Suchý: Ljuba Hermanová…a co jsem ještě neřekla, Melantrich, Praha, 1986, str. 124–9, ISBN 80-7023-149-1
Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 64–7, 115
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 98–99.
Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 14, 36–7, 120, 132, ISBN 80-85837-35-8
Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 66, 151, 220, ISBN 978-80-7388-552-6
Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 103, 135, 180, 210, 298–9, ISBN 80-207-0485-X
Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 54, ISBN 80-7243-121-8
Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 9, 27, 37, 50, 136–7, 139, 177–180, 197, ISBN 80-85625-19-9
Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 179, ISBN 978-80-239-9603-6