Bieleboh

Bieleboh
Běłobóh
Pohled z vrchu Mnišonc
Pohled z vrchu Mnišonc
Vrchol 497 m n. m.
Prominence 111 m ↓ sedlo s Czornebohem
Izolace 3,8 km → Czorneboh
Poznámka rozhledna a restaurace na vrcholu
Poloha
Světadíl Evropa
Stát NěmeckoNěmecko Německo
Pohoří Šluknovská pahorkatina /
Severní hornolužická vrchovina[1]
Souřadnice 51°4′51″ s. š., 14°31′17″ v. d.
Typ kupa
Hornina granodiorit
Povodí Spréva – Labe
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bieleboh (hornolužickosrbsky Běłobóh) je 497 m[2] vysoký vrch v německé části Šluknovské pahorkatiny. Na vrcholu stojí 21 m vysoká rozhledna.

Název

Jméno Bieleboh je významově podobné se sousední horou Czorneboh. Oba názvy pocházejí z hornolužické srbštiny a znamenají Černý bůh (Čorny Bóh) a Bílý bůh (Běły Bóh). Pojmenování odkazuje patrně na předkřesťanskou mytologii, pro kterou však nejsou dostupné spolehlivé písemné prameny. Možným výkladem jsou protiklady Černého a Bílého boha nebo ztotožnění se slovanským bohem Svantovítem. Označení Bieleboh, stejně jako Czorneboh, se objevuje až v novověku a je tak patrně uměle vytvořené. Roku 1746 je hora uváděna jako Hoher Wald (Vysoký les). Ve vojenských mapách z období let 1780 až 1806 byla hora označena jako Pilobogg a Beyersdorferberg. Německý archeolog Karl Benjamin Preusker nakreslil v roce 1841 kamenný útvar na vrcholu a nazval jej Bielybog-Altar.[3] Pro vrch se také používalo označení Kaspers Berg, a to podle někdejšího beiersdorfského statkáře vlastnícího zde pozemky. V roce 1936 byla hora v rámci germanizace lužickosrbských místních názvů národními socialisty dočasně přejmenována na Huhberg a po roce 1945 dostala své jméno zpět.

Přírodní poměry

Vrchol kopce leží v Horní Lužici na území obce Beiersdorf v zemském okrese Zhořelec, severní část náleží k obci Cunewalde v zemském okrese Budyšín. Podloží tvoří dvojslídý granodiorit, na jižním úpatí je pak okrajově zastoupen lužický granodiorit.[4] Převažujícími půdními typy jsou podzolová kambizem a parakambizem až pseudoglej, při vodních tocích se nachází glej až koluvizem.[5] Celý vrch náleží k povodí Sprévy a k úmoří Severního moře. Vrch je zalesněný převážně jehličnatým lesem s hlavním zastoupením smrku ztepilého (Picea abies). Vrch leží v chráněné krajinné oblasti Oberlausitzer Bergland.

Historie

Po roce 1830 byly na vrchu pořádány střelecké slavnosti. V roce 1882 založený Horský spolek Horní údolí Sprévy z Neusalzy začal budovat na vrcholu altán, ale z plánů sešlo. Téhož roku začala výstavba 12 metrů vysoké rozhledny, která byla slavnostně otevřena 6. května 1883. Do stavby 2. července 1910 uhodil blesk a ta následně vyhořela. Spolek Bieleboh uspořádal sbírku na výstavbu nové, 16 metrů vysoké rozhledny, která byla dokončena ještě téhož roku. V roce 1994 musela být rozhledna uzavřena pro její celkovou zchátralost. Roku 1998 prošla celkovou rekonstrukcí, během které byla výška věže navýšena o 5 m kvůli lepšímu výhledu. Podle výzkumu z roku 2007 umožňuje kamenný útvar na vrcholu zvaný Bielebožský oltář určit při východu slunce jarní a podzimní rovnodennost.

Turistika

Rozhledna umožňuje široký panoramatický výhled na Šluknovskou pahorkatinu, ale také na blízké Lužické hory. Dobře jsou viditelné blízké vrchy Czorneboh, Kottmar, Löbauer Berg a Oberoderwitzer Spitzberg. V pozadí jsou na jihovýchodě až východě viditelné Jizerské hory a Krkonoše a na západě Krušné hory. Bieleboh spojují se sousedními vrcholy modrá a červená turistická trasa, k vrcholu dále vedou žlutá a zelená trasa.

Galerie

  • Rozhledna
    Rozhledna
  • Restaurace
    Restaurace
  • Bielebožský oltář
    Bielebožský oltář

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bieleboh na německé Wikipedii.

  1. ↑ FDZ Naturräume in Sachsen [online]. IÖR-Forschungsdatenzentrum [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ Digitale Topographische Karte Sachsen 1:10 000 [online]. Staatsbetrieb Geobasisinformation und Vermessung Sachsen [cit. 2025-06-22]. Dostupné online. (německy) 
  3. ↑ PREUSKER, Karl Benjamin. Blicke in die Vaterländische Vorzeit. Leipzig: [s.n.], 1841. Dostupné online. S. 189. (německy) 
  4. ↑ Geologische Karte Sachsen 1:50 000 [online]. Staatsbetrieb Geobasisinformation und Vermessung Sachsen [cit. 2024-11-23]. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ Bodenkarte Sachsen 1 : 50 000 [online]. Staatsbetrieb Geobasisinformation und Vermessung Sachsen [cit. 2025-06-22]. Dostupné online. (německy) 

Literatura

  • Karl Benjamin Preusker: Blicke in die vaterländische Vorzeit, Leipzig 1841
  • Ralf Herold: Die Fährte des Lichts – Projekt Götterhand – Sonnenheiligtümer der Oberlausitz. Sternwarte Sohland/Spree, Books on Demand, Norderstedt 2020, ISBN 978-3-7519-5892-9
  • Ralf Herold: Ein Stonehenge in der Oberlausitz? Fachverlag für Archäologie Beier und Beran, Langenweißbach 2024, ISBN 978-3-95741-205-8

Externí odkazy

Zdroj