Anton Bourguignon von Baumberg

Anton baron Bourguignon von Baumberg
Velitel námořní základny v Pule
Ve funkci: 1865 – 1879
Předchůdce	Adrian Morelli
Nástupce	Alois von Pokorny
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	admirál (1875), viceadmirál (1866), kontradmirál (1859)
Narození	8. června 1808 Heřmanův Městec
Úmrtí	28. května 1879 (ve věku 70 let) Pula
Titul	svobodný pán
Rodiče	Anton Frh. Bourguignon von Baumberg
Děti	Arthur Bourguignon von Baumberg
Ocenění	Leopoldův řád, Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anton Michael svobodný pán Bourguignon von Baumberg (8. června 1808 Heřmanův Městec – 28. května 1879 Pula) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1825, byl účastníkem několika válek a později zastával vysoké posty v námořní administraci. V letech 1865–1879 byl velitelem námořní základny v Pule. V roce 1875 se stal historicky prvním admirálem rakousko-uherského námořnictva.^{[pozn. 1]}

Pocházel ze staré šlechtické rodiny původem z francouzské Provence, předkové od 18. století působili ve službách habsburské monarchie.^[1] Narodil se jako nejstarší syn c. k. plukovníka Antona Bourguignona (1771–1836) a jeho první manželky Anny Rumpelmayerové. Původně měl sloužil v armádě a v roce 1823 nastoupil jako kadet k 35. pěšímu pluku, kterému velel jeho otec.^[2] V roce 1825 přešel k námořní pěchotě a vystřídal službu na různých lodích, působil také v přístavech Benátky a Terst. V roce 1828 získal hodnost praporčíka a v roce 1839 byl povýšen na poručíka. V té době sloužil u námořního velitelství v Zadaru.^[3]

V roce 1848 byl povýšen na korvetního kapitána a převzal vojenské oddělení u námořního velitelství v Terstu. Během revolučních bojů v Itálii v roce 1849 se zúčastnil blokády Benátek a téhož roku získal hodnost fregatního kapitána. V letech 1850–1853 byl referentem námořního odboru u vojenské komise Německého spolku ve Frankfurtu nad Mohanem.^[4] Mezitím získal hodnosti kapitána řadové lodi (1852).^[5] V letech 1854–1855 byl šéfem námořní sekce u vrchního velení armády^[6] a poté byl pobočníkem arcivévody Maxmiliána na vlajkové lodi SMS Novara.^[7]

V hodnosti kontradmirála (1856) byl velitelem námořní eskadry na vlajkové lodi SMS Schwarzenberg (1856–1857). V letech 1857–1859 byl velitelem v Terstu a ve válce se Sardinií (1859) byl znovu pobočníkem arcivévody Maxmiliána.^[8] V letech 1860–1861 byl na vlajkové lodi SMS Kaiser velitelem eskadry v Jaderském moři a v roce 1861 získal hodnost viceadmirála. V letech 1861–1864 byl ze zdravotních důvodů mimo aktivní službu a žil v Lublani.^[9] V roce 1864 byl jmenován velitelem námořní základy v Pule a o dva roky později převzal i velení místní pevnosti.^[10] Měl významný podíl na organizaci a zesílení rakouského námořnictva před válkou s Itálií (1866). Velitelem v Pule zůstal až do své smrti v roce 1879.^[11][12] K datu 9. dubna 1875 byl povýšen do hodnosti admirála.^[13] Stal se historicky prvním nositelem této hodnosti, do té doby byly v rakouském a rakousko-uherském námořnictvu udělovány jen nižší hodnosti kontradmirála a viceadmirála. Admirálskou vlajku převzal fyzicky v Pule 10. dubna 1875 za přítomnosti císařovny Alžběty.^[14]

Zemřel 28. května 1879 ve věku sedmdesáti let v Pule a byl zde také pohřben na námořním hřbitově.^[15]

V roce 1848 se v Pule oženil s hraběnkou Johannou Lombardo-Murray (1825–1887), dcerou statkáře. Z manželství se narodilo pět dětí, dcery Anna Marie (1849–1938), Marie Anna (1859–1939) a Charlotta Helena (1860–1939) se provdaly za námořní důstojníky.^[16] Syn Ferdinand Maxmilian (1855), kmotřenec arcivévody Maxmiliána, zemřel krátce po narození. Druhý syn Arthur (1857–1928) sloužil také u námořnictva a dosáhl hodnosti kontradmirála.^[17]

Z Antonových početných sourozenců vynikl mladší nevlastní bratr Stanislaus (1823–1884), který v c. k. armádě dosáhl hodnosti polního podmaršála a byl velitelem ve Vídni.

Od narození užíval šlechtický titul svobodného pána, který rodina získala v roce 1775.^[18] Ve funkci velitele námořní základny v Pule obdržel v roce 1866 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[19] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Kromě toho získal čestné občanství v Pule a rodném Heřmanově Městci.^[20]

• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1848)
• Vojenský záslužný kříž (1859)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1861)
• Řád železné koruny I. třídy (1872)
• Válečná medaile (1873)

• rytířský kříž Řádu Spasitele (1835, Řecko)
• rytířský kříž Konstantinova řádu sv. Jiří (1835, Parma)
• Řád slávy (1841, Osmanská říše)
• Řád svaté Anny III. třídy (1846, Rusko)
• komandérský kříž Řádu Guelfů (1852, Hannoversko)
• rytířský kříž Nejvyššího řádu Kristova (1855, Papežský stát)
• velkokříž Řádu Františka I. (1859, Království obojí Sicílie
• velkodůstojník Řádu Guadalupe (1866, Mexiko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 115–121 (heslo Anton Bourguignon von Baumberg) ISBN 3-7648-2511-1

Zdroj