Adelbert von Chamisso

Adelbert von Chamisso
Rodné jméno	Louis Charles Adélaïde de Chamissot de Boncourt
Narození	30. ledna 1781 Châlons-en-Champagne
Úmrtí	21. srpna 1838 (ve věku 57 let) Berlín
Příčina úmrtí	rakovina plic
Místo pohřbení	Friedhof III der Gemeinde Jerusalems- und Neue Kirche
Povolání	botanik, básník, pteridolog, bryolog, spisovatel, přírodovědec, zoolog, objevitel, kurátor sbírky a sběratel rostlin
Alma mater	Humboldtova univerzita Francouzské gymnázium v Berlíně
Témata	botanika a zoologie
Významná díla	Podivuhodný příběh Petra Schlemihla
Manžel(ka)	Antonie Piaste
Děti	Max de Chamisso de Boncourt Ernst Chamisso de Boncourt Hermann Freimund von Chamisso Adolph von Chamisso Louise von Chamisso
Rodiče	Louis Marie de Chamisso de Boncourt a Marie Anne Gargam
Příbuzní	Hippolyte de Chamisso (bratr) Adelaide de Chamisso de Boncourt (vnučka)
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis Charles Adélaïde de Chamissot^[1][2]de Boncourt, známý jako Adelbert von Chamisso [šamiso] (30. ledna 1781 Châlons-en-Champagne – 21. srpna 1838 Berlín), byl německý spisovatel, básník a botanik francouzského původu. Jeho nejznámějším literárním dílem je novela se symbolickým významem a autobiografickými rysy Podivuhodný příběh Petra Schlemihla, v níž se mísí realita a fantastika.

Narodil se jako šesté^[3] ze sedmi dětí do šlechtické rodiny hraběte Louise Marie de Chamissot na zámku Boncourt v oblasti Champagne. Jeho rodina v roce 1790 zchudla a v roce 1792 opustila Francii. Na útěku před revolucionáři prošla celá rodina Holandsko a jižní Německo. Jejich novým domovem se v roce 1796 stal Berlín,^[4] kde se dva z Adelbertových starších bratrů stali učiteli. Chamisso zde studoval na Francouzském gymnáziu a později se stal pážetem u princezny Friederiky Pruské. V roce 1798 vstoupil do pruské armády a v roce 1801 byl povýšen na poručíka.^[5] V té době si říkal Ludwig von Chamisso. Vojenský život ho neuspokojoval, ve volném čase se věnoval studiu a literatuře, četl díla francouzských a německých autorů. V té době se seznámil se studentem literatury Karlem Augustem Varhagenem, který se stal jeho přítelem a v roce 1803 začali společně vydávat literární Berliner Musenalmanach. Chamisso zde publikoval své první básně, ale společnost brzy zkrachovala. V roce 1806 po kapitulaci města Hameln byl zajat napoleonskými vojsky a poslán do Francie. V lednu 1808 dosáhl zproštění vojenské služby a následující rok se vrátil do Francie, kde však nenašel uplatnění. Přijal pozvání Madame de Staël, aby ji následoval do jejího exilu do Coppetu ve Švýcarsku a dva roky se tam věnoval studiu botaniky.^[5] V říjnu 1812 začal studovat medicínu na univerzitě v Berlíně, ale později se jeho zájem soustředil na přírodní vědy. V době, kdy prožíval vnitřní krizi v souvislosti s postavením francouzského emigranta v nepřátelském Německu, napsal své první dílo Podivuhodný příběh Petra Schlemihla. Bylo vydáno v roce 1814 a autorovi přineslo velký úspěch. Romantická povídka o muži, který prodá čertovi svůj stín, odráží jeho vlastní vnitřní rozpoložení a osud. Chamisso se rozhodl, stejně jako hrdina jeho příběhu, že svůj život zasvětí vědecké práci.

Léta 1815–1818 strávil na cestě kolem světa. V roce 1815 se jako botanik stal členem výpravy na ruské lodi Rjurik, která měla najít severozápadní průjezd k arktickému pobřeží Ameriky. Tato expedice ruského kapitána Otto von Kotzebue financovaná hrabětem Nikolajem Rumjancevem prozkoumávala Polynésii a Hawaii. Chamisso cestou prováděl přírodovědný výzkum, kartograficky zdokumentoval velkou část pobřeží Aljašky a popsal její flóru. Dojmy z této cesty včetně výsledků svých vědeckých pozorování uveřejnil ve dvousvazkovém díle Cesta okolo světa^[6](Reise um die Welt) s poditulem s Romancovovou výpravou v letech 1815–1818 na brize Rjurik řízené kapitánem Ottou von Kotzebuem. Prvním dílem tohoto cestopisu byl Deník (Tagebuch) a druhým Poznámky a vyobrazení (Bemerkungen und Ansichten). Kniha ukazuje široký okruh Chamissových vědeckých zájmů, velkou pozornost věnoval životu, mravům a jazyku obyvatel ostrovů jižních moří, kritizoval koloniální politiku směřující k vyhlazení původního obyvatelstva. Popsal způsob života Eskymáků a obyvatel Aleut.^[7]

Po návratu pokračoval ve studiu a univerzita mu udělila čestný doktorát. Byl jmenován druhým kurátorem v Královské botanické zahradě v Berlíně. Chamisso se v roce 1819 oženil s Antonií Piasteovou, schovankou svého přítele Julia Hitziga. Během patnácti let se jim narodilo 7 dětí (5 synů, 2 dcery). V roce 1819 byl také zvolen členem Německé akademie věd Leopoldina. Ve spolupráci s Carlem Wilhelmem Eysenhardtem v roce 1821 jako první popsal různé zoologické taxony (Nereis heteropoda Chamisso & Eysenhardt a Synapta maculata Chamisso & Eysenhardt). V roce 1833 se stal ředitelem botanické zahrady a zůstal jím až do doby krátce před svou smrtí. Na návrh Alexandra von Humboldta byl Chamisso 28. června 1835 zvolen řádným členem Pruské akademie věd v Berlíně.^[5] Byl členem berlínské lóže Svobodných zednářů.

K literatuře se vrátil až ve svých 48 letech a v roce 1829 začal ve spolupráci s básníkem Gustavem Schwabem znovu vydávat Almanach múz, publikoval svou poezii a věnoval se překladatelské činnosti.

Adelbert von Chamisso zemřel na rakovinu plic v Berlíně rok po smrti své manželky 21. srpna 1838 ve věku 57 let. Oba jsou pohřbeni na III. hřbitově Jeruzalémského a Nového kostela. Na jeho přání je hrob označen pouze jednoduchou, kamennou nápisovou deskou. Z rozhodnutí berlínského zastupitelstva je od roku 1952 označen jako čestný hrob spolkové země Berlín.

Ačkoli byla Chamissovou mateřštinou francouzština, nezapomenutelná díla vytvořil v němčině. Jeho nejznámějším dílem je fantastická povídka Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (Peter Schlemihls wundersame Geschichte) s autobiografickými prvky, která vyšla v roce 1814.^[8] Toto dílo se nachází někde mezi romantickou pohádkou a realistickou novelou. Vypráví o chudém Petrovi, který prodá ďáblu za bezedný měšec svůj stín. Společnost jím začne pohrdat a Petr se ocitá v osamění. Nakonec nalezne uspokojení v badatelské práci. Příběh ukazuje, jak často lidé pohrdají jakoukoli odlišností a jak nesnadné může být napravit vlastní zdánlivě nevinný omyl.

Povídka byla zpracována v roce 2013 v Českém rozhlasu jako šestidílná četba na pokračování. V překladu Jiřího Konůpka a režii Lídy Engelové četl Miroslav Táborský.^[9]

Cesta do zámoří ho vzdálila od dřívějšího romantického zaměření, v jeho básnické tvorbě se objevuje stále více realistický obraz života a jeho problémů. V baladách se projevují bohaté životní zkušenosti, znalost života různých národů, jeho přesvědčený humanismus. Uměl vylíčit osudy prostých postav z lidu (Stará pradlena, Žebrák a jeho pes), vážná a tragická témata střídal s lehkým lidovým humorem. Jeho báseň Kočičí nátura (Katzennatur), kterou zhudebnil Robert Schumann, se stala jednou z nejpopulárnějších německých písní.^[7] Politický vývoj v Evropě po Napoleonově porážce ho inspiroval k veršům, v nichž se odrážejí různé revoluční události jako povstání děkabristů, osvobozovací boj řeckého lidu, červencová revoluce v Paříži. V roce 1830 vyšla básnická sbírka Láska a život ženy, která byla výsledkem více než desetileté práce a obsahovala i jeho rané verše romantického charakteru. O jeho sbírce se s uznáním vyjádřil Heinrich Heine, který ho označil za jednoho z nejosobitějších a nejvýznamnějších moderních básníků. Přestože nebyl stoupencem Mladého Německa, Chamisso Heineho obdivoval a zastal se ho v konfliktu s redakcí Almanachu Múz, který v roce 1836 odmítl zveřejnit Heineho fotografii.^[7] Verše z této sbírky zhudebnili Robert Schumann, Carl Loewe a Franz Lachner.

Významná byla i Chamissova překladatelská činnost: z francouzštiny (Pierre-Jean Béranger), ruštiny (Kondratij Fjodorovič Rylejev) a dánštiny (Hans Christian Andersen) do němčiny. Napsal také pojednání O havajském jazyce (Über die Hawaische Sprache, 1837), dlouhá léta pracoval na havajsko–německém slovníku a přeložil do němčiny havajskou poezii.^[10]

Chamissův přítel Julius Hitzig vydal jeho sebrané literární spisy v šesti svazcích poprvé v roce 1836.^[5]

V letech 1985–2017 byla v Německu udělována Cena Adalberta von Chamisso určená německy píšícím autorům, jejichž mateřským jazykem není němčina, příp. osoby, které se svým literárním dílem významně zasloužily o mezikulturní dialog. Z českých autorů ji získali Ota Filip (1986), Libuše Moníková (1991), čestnou cenu pak Jiří Gruša (1997). Od roku 2018 se v Drážďanech uděluje Chamisso Prize/Hellerau autorům, kteří na základě osobní změny jazyka nebo kultury poskytují nové literární odpovědi na změnu v globalizovaném světě. V roce 2019 se laureátem stal český spisovatel Jaroslav Rudiš za svůj první román v němčině, Winterbergova poslední cesta.

Během expedice v letech 1815–1818 pojmenoval její vedoucí Otto von Kotzebue po Adelbertu von Chamisso ostrov, který se nachází v severní části Beringova průlivu.

Na jeho počest bylo pojmenováno přes 150 druhů rostlin a také některé druhy živočichů.

V roce 2002 byl po něm pojmenován asteroid 24711 Chamisso.

• 
  Adelbert von Chamisso
• 
  Jeho hrob v Berlíně
• 
  Pamětní deska v Berlíně (Grunewaldstraße 6, Berlin-Schöneberg)
• 
  Pamětní deska v Berlíně (Friedrichstraße 235, Berlin-Kreuzberg)
• 
  Jeho báseň 'Die Löwenbraut (1827)'
• 
  Ostrov Chamisso na západním pobřeží Aljašky (jižně od poloostrova Peninsula)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adelbert von Chamisso na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Adelbert von Chamisso na Wikimedia Commons
• Osoba Adelbert von Chamisso ve Wikicitátech
• Galerie Adelbert von Chamisso na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adelbert von Chamisso
• Chamisso-Gesellschaft e.V.

Zdroj