Robert Schumann

Robert Schumann
Robert Schumann, daguerotypie z roku 1850
Robert Schumann, daguerotypie z roku 1850
Narození 8. června 1810
Cvikov
Úmrtí 29. července 1856 (ve věku 46 let)
Endenich
Místo pohřbení Starý hřbitov v Bonnu (50°44′8″ s. š., 7°5′26″ v. d.)
Alma mater Lipská univerzita
Univerzita Heidelberg
Povolání hudební skladatel, klavírista, hudební kritik, dirigent, muzikolog, hudební pedagog a spisovatel
Rodiče August Schumann
Manžel(ka) Clara Schumannová (1840–1856)
Partner(ka) Ernestine von Fricken (1834–1835)
Děti Marie Schumannová
Julie Schumannová
Emil Schumann
Ferdinand Schumann
Eugenie Schumannová
Felix Schumann
Příbuzní Karl Schumann a Julius Schumann (sourozenci)
Významná díla Symfonie č. 1
Symfonie č. 2
Symfonie č. 3
Dětské scény
Ovlivněný Niccolò Paganini
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Robert Schumann

Robert Schumann (8. června 1810 Zwickau – 29. července 1856 Endenich) byl německý skladatel a hudební kritik. Patří mezi nejvýraznější představitele romantismu, skládal zejména klavírní hudbu.

Životopis

Mládí

Byl nejmladším synem Augusta Schumanna, plodného spisovatele, překladatele romantické literatury a „ctihodného občana a knihkupce“ ze saského městečka Cvikov. Od dětství projevoval zájem o literaturu, četl díla klasiků a sám psal beletrii, ale i odborné texty, například příspěvek do sborníku, který vydal jeho otec.[1] Kromě toho se od sedmi let učil hrát na klavír pod vedením Johanna Gottfrieda Kuntsche, středoškolského profesora a varhaníka. Již od počátku také skládal první hudební dílka. Otec podporoval jeho literární i hudební tvorbu, v roce 1826 chtěl domluvit, aby Roberta vyučoval hudbu Carl Maria von Weber, který působil v nedalekých Drážďanech. Na tyto plány však již nedošlo, protože ve stejném roce August Schumann náhle zemřel, pravděpodobně na infarkt.[2] Smrt otce dolehla na rodinu o to více, že nedlouho předtím spáchala sebevraždu Robertova sestra Emilie (1796–1825).

Rodný dům Roberta Schumanna ve Cvikově

Počátky hudební kariéry

Ačkoliv otec jeho hudební talent podporoval, matka ho poslala studovat práva do Lipska. Když se však ukázalo, že jej studium práv naprosto nezajímá a že je šťasten jen tehdy, když skládá hudbu, matka souhlasila, aby se stal koncertním klavíristou. V roce 1830 začal studovat v Lipsku u Friedricha Wiecka, kterého poznal již o dva roky dříve. Wieck vyučoval také svou dceru Claru, která byla o devět let mladší než Schumann, nicméně byla již v té době vynikající klavíristkou.

Chronické zranění pravé ruky (zřejmě výsledek nošení dřevěné dlahy ke zlepšení prstokladu[3]) učinilo v roce 1832 konec Schumannovým interpretačním ambicím, ale on sám byl v té době rozhodnut věnovat se plně komponování a začal studovat hudební teorii u skladatele Heinricha Dorna. První větší úspěchy slavil s programní skladbou Karneval (1834) a v průběhu následujících pěti let, kdy skládal téměř výhradně hudbu pro sólový klavír, vytvořil některá ze svých nejslavnějších děl, jako jsou Dětské scény, Fantazie v C dur či Kreisleriana.

V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis Neue Zeitschrift für Musik. Vedle klasiků zde propagoval i některé své současníky, jejichž hudbu obdivoval, například Chopina či Berlioze.

Sňatek s Clarou Wieckovou

Robert a Clara Schumannovi v roce 1847

V roce 1835 začal romantický vztah s tehdy patnáctiletou Clarou Wieckovou. Jakmile to zjistil její otec, oběma zakázal se spolu dál stýkat a nařídil spálit veškerou jejich vzájemnou korespondenci. Vztah přesto tajně pokračoval a Schumann v roce 1837 požádal Wiecka o ruku jeho dcery. Po rázném odmítnutí se rozhodl získat povolení k sňatku soudně, což trvalo několik let a v září 1840 se s Clarou konečně vzali. Friedrich Wieck se s nimi usmířil až dva roky po svatbě.

Měli spolu osm dětí:[4]

  • Marie (1841–1929) – i v dospělosti zůstala se svou matkou a pomáhala s péčí o mladší děti a s organizací matčiných koncertů, po její smrti se stala správkyní pozůstalosti
  • Elise (1843–1928) – byla učitelkou klavíru, provdala se za obchodníka Louise Sommerhoffa, se kterým měla čtyři děti
  • Julie (1845–1872) – kvůli svému nalomenému zdraví vyrůstala u přátel Schumannových na jihu, provdala se za italského šlechtice se kterým měla dvě děti, brzy však zemřela na tuberkulózu
  • Emil (1846–1847) – první syn zemřel, když mu bylo teprve 16 měsíců
  • Ludwig (1848–1899) – již v dětství se choval problematicky, ve 22 letech se u něj rozvinula nervová choroba, kvůli které byl umístěn do ústavu pro duševně choré, kde strávil zbytek života
  • Ferdinand (1849–1891) – vyučil se obchodníkem a měl se svou ženou šest dětí, ale po návratu z rusko-francouzské války se stal závislý na morfiu a nedokázal uživit svou rodinu, o kterou se musela postarat Clara
  • Eugenie (1851–1938) – byla klavíristkou a učitelkou klavíru, sepsala několik vzpomínkových knih o své rodině
  • Felix (1854–1879) – zdědil po otci literární i hudební nadání, avšak zemřel v mladém věku na tuberkulózu

V roce 1840 Schumann také rozšířil svůj skladatelský rejstřík a složil přes 130 písní (zpěv s doprovodem klavíru). Odrážejí se v nich emoce, které v něm vyvolával vztah ke Claře a jeho nejistá budoucnost, a poté vytoužený sňatek. V následujících letech se věnoval tvorbě symfonií a komorní hudby.

Pozdní období

V roce 1844 se přestěhoval do Drážďan. Skládání v té době omezil, trpěl těžkými depresemi a neurózami. Postupně se opět uzdravil, v roce 1846 doprovázel svou manželku na koncertním turné po Evropě a v roce 1848 složil svou jedinou operu Jenovéfa (Genoveva). V roce 1850 přijal místo hudebního ředitele v Düsseldorfu, kde ale působil pouze krátce, protože nebyl příliš dobrým dirigentem a nedokázal efektivně řídit orchestr.

V roce 1853 Schumannovi poznali tehdy dvacetiletého Johannese Brahmse, jehož hudba je okouzlila a spřátelili se s ním. Později Brahms pomáhal Claře s propagací Schumannova díla. V roce 1854 se opět vrátily těžké psychické problémy a koncem února se Schumann pokusil o sebevraždu skokem do Rýna. Byl zachráněn, avšak po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. V sanatoriu v Endenichu poblíž Bonnu strávil zbytek života a 29. července 1856 zde ve věku 46 let zemřel.

Pomník Roberta Schumanna ve Cvikově

Schumann a Čechy

V devíti letech byl se svojí matkou v Karlových Varech na koncertu pražského virtuóza Ignáce Moschelese. V srpnu 1842 se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech.[5] Na přelomu let 1846 a 1847 doprovázel manželku do Vídně, kde měla několik vystoupení. Cestou domů do Drážďan absolvovali koncerty v Brně a v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou. Na pražském koncertě oba představili Schumannův klavírní koncert. Autor dirigoval orchestr, Clara hrála sólový part. Skladba byla přijata velmi vstřícně.[6]

Dílo

Jeho dílo je velice rozsáhlé. Složil přinejmenším 183 písní, 4 symfonie, mnohé nástrojové koncerty (např. Houslový koncert d moll opus 23, Klavírní koncert a moll opus 54, Violoncellový koncert a moll, op. 129), řadu písňových cyklů, kantáty, oratoria, sbory a řadu vynikajících komorních děl… Jeho pozdní tvorba byla v souvislosti s jeho duševní chorobou považována za méněcennou, což bylo v posledních desetiletích muzikology opakovaně vyvráceno.[7]

  • 4 symfonie
  • Karneval
  • Motýlek
  • Dětské scény
  • Eusebius
  • Davidův spolek
  • Dichterliebe
  • Liederkreis
  • Frauenliebe und Leben
  • oratorium Ráj a Peri (Das Paradies und die Peri) op. 50, 1843, text: Emil Flechsig na motivy eposu Lalla Rookh z roku 1817 od Thomase Moora.
  • opera Jenovéfa[8]

Vztah tvorby k dědičnému zatížení

Robert Schumann trpěl maniodepresivní psychózou. V následující tabulce jsou uvedeny roky aktivní tvorby a za nimi vždy opusová čísla skladeb, které byly v příslušném roce napsány.

Z tabulky vyplývá, že Schumann komponoval nejvíce ve stavu hypománie a nejméně v těžké depresi, která byla provázená dvěma pokusy o sebevraždu.

Dvě řady vynikají intenzivní tvorbou v době mánie. První z nich je datována rokem 1840, kdy si Schumann přes krajní odpor Ferdinanda Wiecka, svého učitele a zároveň otce své snoubenky Kláry, vybojoval sňatek soudní cestou. Tento rok byl věnován především písni. Druhý rok vysoké aktivity 1849 odráží Schumannovo přestěhování z Drážďan do Düsseldorfu, tedy de facto pokusu začít nový život. Z tvorby tohoto roku je znám například klavírní cyklus Lesní scény.

Oba jeho rodiče trpěli depresemi. I jeden ze skladatelových synů strávil přes třicet let v ústavu pro duševně nemocné.[9]

Rok – Opusová čísla skladeb[10]
  • 1829 – 007
  • 1830 – 001
  • 1831 – 008 Allegro Op. 8
  • 1832 – 002, 003, 004, 124
  • 1833 – pokus o sebevraždu – 005, 010
  • 1834 – 099
  • 1835 – 009, 011, 022
  • 1836 – 013, 014, 017
  • 1837 – 006, 012
  • 1838 – 015, 016, 018, 021, 032
  • 1839 – 019, 020, 023, 028
  • 1840 – hypománie – 024, 025, 026, 027, 029, 030, 031, 033, 034, 035, 036, 039, 040, 042, 043, 045, 048, 049, 051, 053, 057, 077, 127, 142
  • 1841 – 037, 038, 052, 054, 064, 120
  • 1842 – 041, 044, 047
  • 1843 – 046, 050
  • 1844 – těžká deprese
  • 1845 – 055, 056, 058, 060, 072
  • 1846 – 059, 061
  • 1847 – 062, 063, 065, 080, 084
  • 1848 – 066, 068, 071, 081, 115
  • 1849 – hypománie – 067, 069, 070, 073, 074, 075, 076, 078, 079, 082, 085, 086, 091, 092, 093, 094, 095, 098, 101, 102, 106, 108, 137, 138, 141, 145, 146
  • 1850 – 083, 087, 088, 089, 090, 096, 097, 125, 129, 130, 144
  • 1851 – 100, 103, 104, 105, 107, 109, 110, 111, 112, 113, 117, 119, 121, 128, 136
  • 1852 – 122, 135, 139, 140, 147, 148
  • 1853 – 114, 118, 123, 126, 131, 132, 133, 134, 143
  • 1854 – pokus o sebevraždu
  • 1855
  • 1856 – Zemřel v psychiatrické léčebně.

Nástroje

Jedním z nejznámějších nástrojů, na které Robert Schumann hrál, bylo křídlo Conrada Grafa — dárek od výrobce klavíru u příležitosti manželství Roberta a Clary v roce 1839.[11] Tento nástroj stál v Schumannově dílně v Düsseldorfu a později ho Clara Schumann darovala Johannesu Brahmsovi. Poté co několikrát změnil umístění, ho dostal Gesellschaft der Musikfreunde a nyní je k vidění v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni.[12]

Nahrávky na dobových nástrojích

  • Jörg Demus. Robert Schumann, Clara Schumann. Schumann's Clavier. Nahráno na klavíru Graf z roku 1839.
  • Alexander Melnikov. Robert Schumann. Piano Concerto. Nahráno na klavírech Erard 1837 a Streicher 1847.
  • Penelope Crawford. Robert Schumann. Kinderszenen Op. 15 - Abegg Variations Op. 1. Nahráno na klavíru Graf z roku 1835.

Zajímavosti

Po Robertu Schumannovi je též (k roku 2017) pojmenován pár dálkových vlaků společností České dráhy a Deutsche Bahn v trase Praha – Dresden – Berlin – Hamburk-Altona a zpět.

Odkazy

Reference

  1. ↑ JENSEN, Eric Frederick. Schumann. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-19-513566-0. S. 9. [Dále jen Jensen (2001)]. 
  2. ↑ Jensen (2001), s. 10.
  3. ↑ Jensen (2001), s. 69–71.
  4. ↑ Familie und Kinder [online]. Robert-und-Clara-Schumann-Verein-Leipzig-Inselstraße-18 e. V. [cit. 2015-07-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ MEIER, Barbara. Robert Schumann. Rein bek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 1995. 157 s. ISBN 978-3-499-50522-5. S. 83. 
  6. ↑ STEEGMANN, Monica. Clara Schumann. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2007. 160 s. ISBN 978-3-499-50424-2. S. 79. 
  7. ↑ Dlask, Vojtěch, Schumann, Diotima a rozdělení sfér Archivováno 13. 12. 2012 na Wayback Machine., Opus musicum 2008/1.
  8. ↑ JENOVÉFA | Opera | Národní divadlo moravskoslezské. www.ndm.cz [online]. [cit. 2021-05-25]. Dostupné online. 
  9. ↑ Scientific American, February 1995, s. 50.
  10. ↑ Vesmír 76, 1997/3, s. 128.
  11. ↑ C., M. D.; LITZMANN, Berthold. 'Clara Schumann-Johannes Brahms: Briefe, 1853-96. The Musical Times. 1927-10-01, roč. 68, čís. 1016, s. 899. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN 0027-4666. DOI 10.2307/916520. 
  12. ↑ Brahms and his world. Revised edition. vyd. Princeton, New Jersey: [s.n.] 1 online resource (xiv, 461 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-1-4008-3362-7, ISBN 1-4008-3362-0. OCLC 650307370 S. 78. 

Externí odkazy

Zdroj