Čínská republika (1912–1949)

Čínská republika
 中華民國 
Čung-chua Min-kuo
19121949
Vlajka státu Státní znak
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Národní hymna Čínské republiky
geografie
Mapa
Čínská republika v roce 1945:
     území ovládané Čínskou republikou.

     území nárokované, ale nekontrolované Čínskou republikou.
Kanton 1925 až 1927
Nanking 1927 až 1937
Čchung-čching 1937 až 1946
Nanking 1946 až 1948
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
státní útvary a území
předcházející:
Říše Čching Říše Čching
Čínské impérium Čínské impérium
Japonský Tchaj-wan Japonský Tchaj-wan
Nankingská republika Nankingská republika
následující:
chronologicky:
Čínské impérium Čínské impérium
Mongolský chanát Mongolský chanát
Tuvinská aratská republika Tuvinská aratská republika
Čínská sovětská republika Čínská sovětská republika
Mandžuský stát Mandžuský stát
Mengkukuo Mengkukuo
Prozatímní vláda Čínské republiky Prozatímní vláda Čínské republiky
Východní Turkestán Východní Turkestán
Čínská lidová republika Čínská lidová republika
Čínská republika (Tchaj-wan) Čínská republika (Tchaj-wan)
Mongolská lidová republika Mongolská lidová republika

Čínská republika (čínsky 中華民國|Čung-chua Min-kuo) byl stát, který se rozkládal na většině území dnešní Čínské lidové republiky. Vznikl sinchajskou revolucí v roce 1912 a trval do roku 1949, kdy v důsledku čínské občanské války ztratil kontrolu nad pevninskou Čínou. Prezident Čankajšek spolu s ostatními představiteli vládnoucí strany Kuomintang odletěl na ostrov Tchaj-wan, kde existence Čínské republiky pokračuje dodnes. Na pevnině vznikla Čínská lidová republika (ČLR). V letech 19371945 Čínská republika bojovala s Japonskem.

Historie

Republika byla slavnostně vyhlášena 1. ledna 1912 v Nankingu. Stalo se tak po sinchajské revoluci, která svrhla poslední císařskou dynastii Aisin Gioro, jež vládla v Číně (Říše Čching). Ukončila tak 5000 let trvání monarchie v Číně. Prvním prezidentem republiky se stal Sunjatsen, zakladatel tehdy jednotného hnutí Kuomintang, záhy jej však nahradil Jüan Š’-kchaj, bývalý generál armády severní Číny za říše Čching. Kuomintang vedený v té době Sung Ťiao-ženem vyhrál v prosinci 1912 volby do Národního shromáždění Čínské republiky. Prezident Jüan Š’-kchaj však brzy začal při svém rozhodování ignorovat parlament. Sung Ťiao-žen byl v roce 1913 zavražděn v Šanghaji. Nacionalisté vedení Sunjatsenem měli podezření, že vraždu Sung Ťiao-žena zinscenoval Jüan Š’-kchaj, a tak v červenci 1913 zorganizovali takzvanou Druhou revoluci. Povstání, jehož cílem bylo svržení Jüan Š’-kchaje ale selhalo.[1][2]

Jüan Š’-kchaj se v prosinci 1915 pokusil obnovit císařství (Čínské impérium), čímž vyvolal značný odpor veřejnosti, jež měla stále v živé paměti mandžuskou nadvládu. Jeho pokus skončil neúspěšně a krátce na to zemřel přirozenou smrtí. Po jeho smrti v roce 1916 byla Čína politicky rozdělená. Vláda v Pekingu byla oslabená krátkým obdobím obnovení vlády dynastie Aisin Gioro, kdy byl Pchu I podruhé korunován čínským císařem. Tato vláda byla sice mezinárodně uznaná, ale prakticky bezmocná, což vedlo k tomu, že vojenští vůdci získávali ve svých oblastech prakticky neomezenou moc. Zemi tak ovládaly různé vojenské a regionální kliky. Toto období, nazývané éra severních militaristů, trvalo od roku 1916 do roku 1928.

Kuomintang se pod Sunjatsenovým vedením několikrát pokusil zřídit v Kantonu národní vládu. Poté co v roce 1923 potřetí dobyl Kanton, ustanovil zde v rámci příprav na tažení ke znovusjednocení Číny diktaturu jedné strany. Roku 1924 vstoupil ve snaze získat podporu Sovětského svazu do aliance s mladou Komunistickou stranou Číny (KSČ). Generál Čankajšek, který se po Sunjatsenově smrti a následném boji o moc stal v roce 1925 předsedou Kuomintangu, zahájil v následujícím roce Severní pochod, tažení Národně revoluční armády, jehož cílem bylo ukončit vládu severních militaristů. Tohoto cíle bylo dosaženo roku 1928. Již v roce 1927 přesunul vládu do Nankingu a s pomocí Zeleného gangu nechal při Šanghajském masakru brutálně zlikvidovat odborové předáky a komunisty. Tato událost přiměla ČKS a levicové křídlo Kuomintangu k ozbrojenému povstání, které znamenalo počátek čínské občanské války. Ve Wu-chanu vznikla konkurenční levicová nacionalistická vláda, kterou vedl Wang Ťing-wej. I ta se však záhy dostala do sporu s komunisty, vypudila je ze svých řad a usmířila se s čankajškovým Kuomintangem.

Ve 30. letech prošla Čína určitou industrializací, ale citelně utrpěla řadou konfliktů mezi vládou v Nankingu, komunisty a zbývajícími severními militaristy. Zejména pak japonskou invazí do Mandžuska a následnou Druhou čínsko-japonskou válkou, která začala Incidentem na mostě Marka Pola, jenž záhy přerostl v rozsáhlou invazi Japonské císařské armády. Válka trvala až do kapitulace Japonska v roce‎‎ 1945.‎ Čína poté znovu získala kontrolu nad Tchaj-wanem a Peskadorskými ostrovy‎.

Druhá světová válka donutila komunisty a nacionalisty ke spolupráci. Čína se sice stala vítěznou mocností 2. světové války, byla však finančně značně vyčerpaná. Další komunisticko-nacionalistické rozpory vedly k obnovení čínsko-japonskou válkou přerušené občanské války. 25. prosince 1946 schválila nankingská vláda Ústavu čínské republiky, jež ve funkci základního zákona republiky nahradila takzvaný Organický zákon z roku 1928.[3] Tři roky nato, když se čínská občanská válka chýlila ke konci, vyhlásili vítězní komunisté, kteří kontrolovali většinu území, 1. října 1949 v Pekingu Čínskou lidovou republiku. Nacionalistická vláda původní Čínské republiky byla během bojů nucena několikrát přemístit svoje hlavní město. Nejprve z Nankingu do Kantonu, poté do Čchung-čchingu, odtud do Čcheng-tu a nakonec do Tchaj-peje na Tchaj-wanu.

Čínská republika byla zakládajícím členem Společnosti národů a později rovněž Organizace spojených národů včetně místa v Radě bezpečnosti, které držela až do roku 1971, kdy její členství převzala Čínská lidová republika. Byla rovněž členem Světové poštovní unie a Mezinárodního olympijského výboru.

Odkazy

Reference

  1. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  2. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  3. Organic Law of the National Government of the Republic of China. [s.l.]: China, 1 Jan 1928. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Zdroj