Japonské císařství

Veliké Japonské císařství
 大日本帝國 
Dai Nippon Teikoku
18681947
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna:  君が代  (Kimigajo)
Motto:  五箇条の御誓文, 
八紘一宇
geografie
Mapa
Japonské císařství (tmavě zelená) kolem roku 1942 se svými koloniemi, protektoráty a loutkovými státy
rozloha:
1 984 000 km² (rok 1938)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
105 200 000 (rok 1940)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Korea, Tchaj-wan, Mandžukuo, Čínská republika, Mengkukuo, Filipíny, Barma, Kambodža, Vietnam, hnutí Azad Hind, Indonéská národní strana
státní útvary a území
předcházející:
Šógunát Tokugawa Šógunát Tokugawa
Republika Ezo Republika Ezo
Království Rjúkjú Království Rjúkjú
Republika Tchaj-wan Republika Tchaj-wan
říše Čching říše Čching
Ruské impérium Ruské impérium
Korejské císařství Korejské císařství
Německá Nová Guinea Německá Nová Guinea
Nizozemská východní Indie Nizozemská východní Indie
následující:
Okupace Japonska Okupace Japonska
vojenská správa souostroví Rjúkjú vojenská správa souostroví Rjúkjú
vojenská vláda Koreje vojenská vláda Koreje
Poručenské území Tichomořské ostrovy Poručenské území Tichomořské ostrovy
Čínská republika Čínská republika
Sovětská civilní správa Sovětská civilní správa
Sachalinská oblast Sachalinská oblast
Indonésie Indonésie

Japonské císařství (japonsky: 大日本帝國 – Dai Nippon Teikoku, doslova Velké Japonské císařství) byl státní útvar existující v letech 18681947 na území nástupnického Japonska, Kurilských ostrovů, Severních Marian, Tchaj-wanu a po okupaci roku 1910 i Koreje. Vládli mu císařové z dynastie Jamato.

Císařství vzniklo po pádu šógunátu v roce 1868 a zaniklo po prohrané druhé světové válce.

Historie

Související informace naleznete také v článku Dějiny Japonska.

Historická období

  • Džómon (縄文時代 10 000 – 300 př. n. l.)
  • Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l.)
  • Nara (奈良時代 710–794)
  • Heian (平安時代 794–1185)
  • Kamakura (鎌倉時代 1185–1333)
  • Muromači (室町時代 1333–1568)
  • Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568–1600)
  • Tokugawa, také Edo (江戸時代 1600–1868)
  • Meidži (明治 1868–1912)
  • Taišó (大正 1912–1926)
  • Šówa (昭和 1926–1989)
  • Heisei (平成 1989–2019)
  • Reiwa (令和 od 2019)

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionářiPortugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

Japonské císařství v roce 1939

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po válce Bošin v letech 1867–1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na Chryzantémový trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako císař éry Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek první čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Podrobnější informace naleznete v článku Japonský fašismus.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do druhé světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Byl vypracován i plán invaze na japonské ostrovy, nicméně Japonsko oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci 15. srpna 1945 a 2. září byla kapitulace podepsána, čímž definitivně skončila druhá světová válka a i samotné Japonské císařství, které přešlo pod okupační správu spojenců.

Systém vlády

Základním zákonem Japonského císařství byla ústava známá též jako Ústava Meidži. Byla vyhlášena 29. listopadu 1890 a platila až do 2. května 1947. Prohlásila Japonsko konstituční monarchií v čele s císařem, zajišťovala oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a základní lidská práva.

Císař

Podrobnější informace naleznete v článku Japonský císař.
Císař Šówa (Hirohito) v roce 1938

I přes demokratické zřízení, zůstávala většina moci v rukou císaře. Jeho titul zněl Vládce nebes (天皇 - Tennó) a byl nadále považován za „posvátného a nedotknutelného“ vládce, který ve svých rukou držel zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, veškeré zákony, vyhlášky a rozsudky byly vydávány „Ve jménu Císaře“. Výkonnou moc vykonával nepřímo, prostřednictvím Tajné rady, jejíž členy a všechny vládní úředníky libovolně jmenoval a odvolával. Další císařskou výsadou bylo velení japonské armádě a námořnictvu. V letech 1868–1945 se na Japonském trůně vystřídali tři císaři:

Vláda a ministerstva

Premiér Hideki Tódžó a ministr Nobusuke Kiši (pozdější premiér Japonska) v roce 1943

Výkonnou moc vykonával císař prostřednictvím takzvané Tajné rady, která byla de facto vládou a poradním orgánem císaře. Její členové jednali společně s císařem o všech důležitých státních otázkách. Tajnou radu tvořili premiér a ministři, z nichž každý směl sdělit císaři doporučení ze svého oboru, za které byl zodpovědný. Dále z nichž každý spravoval jedno z osmi ministerstev:

  • ministerstvo občanských věcí (od roku 1873 ministerstvo domácích věcí)
  • ministerstvo zahraničních věcí
  • ministerstvo financí
  • ministerstvo armády
  • ministerstvo námořnictva
  • ministerstvo císařského dvora
  • ministerstvo spravedlnosti
  • ministerstvo veřejných prací
  • ministerstvo školství

(Do roku 1872 tvořily ministerstvo armády a ministerstvo námořnictva jednotné Vojenské ministerstvo)

Parlament

Zákonodárnou moc do roku 1890 vykonával císař. S přijetím Mucuhitovy ústavy vznikl v Japonsku první parlament, zvaný Říšský sněm (帝国議会 - Teikoku-gikai). Skládal se ze dvou komor. Horní komoru, takzvanou Šlechtickou sněmovnu (貴族院 - Kizoku-in) tvořili členové Císařské rodiny, osoby s dědičným šlechtickým titulem a další členové jmenovaní císařem. Poslaneckou sněmovnu, nebo též Sněmovnu reprezentantů (衆議院 - Šúgi-in) volili občané, přičemž volební právo se vztahovalo pouze na muže, kteří dosáhli věku 25 let a kteří zaplatili na daních více než 15 jenů. Oprávnění voliči tak tvořili pouze mizivé procento populace.

Odkazy

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj