Wladimir Giesl

Wladimir baron Giesl von Gieslingen
Rakousko-uherský vyslanec v Srbsku
Ve funkci:
1913 – 1914
Předchůdce Stephan Ugron
Nástupce přerušení diplomatických styků
Rakousko-uherský vyslanec v Černé Hoře
Ve funkci:
1909 – 1913
Předchůdce Otto Kuhn von Kuhnenfeld
Nástupce Eduard Otto
Stranická příslušnost
Členství Národně socialistická německá dělnická strana
Narození 18. února 1860
Pécs
Úmrtí 20. dubna 1936 (ve věku 76 let)
Salcburk
Rodiče Heinrich Karl Giesl von Gieslingen
Příbuzní Arthur Giesl von Gieslingen (sourozenec)
Alma mater Tereziánská vojenská akademie
Profese diplomat a politik
Commons Wladimir Giesl von Gieslingen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wladimir Rudolf Karl svobodný pán Giesl von Gieslingen (18. února 1860, Pécs – 20. dubna 1936, Salcburk) byl rakousko-uherský generál a diplomat z rodiny s vojenskou tradicí. Od mládí sloužil v armádě, souběžně působil v diplomacii. Důležitou úlohu v dějinách sehrál jako rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě (1913–1914), kdy předal srbské vládě ultimátum předcházející vypuknutí první světové války.

Životopis

Narodil se jako mladší syn c.k. polního zbrojmistra Heinricha Karla Giesla (1821–1905), který byl v roce 1883 povýšen do stavu svobodných pánů. Wladimir se na vojenskou dráhu připravoval nejprve v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídni, kterou opustil v roce 1879 v hodnosti poručíka. Poté v nižších hodnostech sloužil u různých posádek v Rakousku-Uhersku, například v Brně, Sarajevu nebo Terezíně.

V roce 1893 vstoupil do diplomatických služeb, začínal jako vojenský atašé v Istanbulu, kde byl o rok později povýšen na majora. Na pozici vojenského atašé pak působil v Athénách a Sofii, v roce 1907 se zúčastnil mírové konference v Haagu. V Haagu reprezentoval rakousko-uherskou armádu, zatímco civilní složku zastupoval Kajetan Mérey.[1] Mezitím postupoval ve vojenské hierarchii a byl povýšen na generálmajora (1906) a polního podmaršála (1910). V letech 1909–1913 byl rakousko-uherským vyslancem v Černé Hoře a nakonec v letech 1913–1914 v Srbsku. Zde sehrál důležitou úlohu po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda před začátkem první světové války. Dne 23. července 1914 v 18 hodin předal srbské vládě ultimátum. Srbsko dostalo lhůtu na odpověď 48 hodin. Odpověď na rakousko-uherské vyslanectví doručil osobně srbský předseda vlády Nikola Pašić 25. července. Protože srbská reakce podle předpokladu nesplňovala požadavky rakousko-uherské nóty, Giesl podle instrukcí ministerstva zahraničí ukončil diplomatickou misi a vzápětí odjel do Vídně.[2]

Po návratu do Vídně byl povýšen do hodnosti generála jízdy (1914)[3] a stal se styčným důstojníkem mezi ministerstvem zahraničí a generálním štábem. Vedení generálního štábu v čele s maršálem Conradem s ním však příliš nekomunikovalo a Giesl nakonec v roce 1915 opustil aktivní službu. V roce 1915 byl jmenován c.k. tajným radou. V roce 1917 byl vyslán do Turecka, kde měl připravit půdu pro návštěvu císaře Karla I. v Istanbulu. Po zániku monarchie žil v soukromí ve Štýrsku.

Během své kariéry v armádě a diplomacii obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Byl nositelem Řádu železné koruny (1896), komandérského kříže Leopoldova řádu (1909) a velkokříže Řádu Františka Josefa (1913). Od zahraničních panovníků obdržel bulharský Řád sv. Alexandra (1896), ruský Řád sv. Stanislava (1905) nebo černohorský Řád Danila I. (1907)

V roce 1889 se v Sarajevu oženil s Julií Davidovou von Rhonfeld, dcerou dalmatského místodržitele c.k. polního zbrojmistra Emila Davida von Rhonfeld. Měli spolu dvě děti.

Wladimirův starší bratr Arthur Giesl (1854–1935) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála pěchoty. V letech 1912–1914 byl zemským velitelem v Čechách, po prvních neúspěších na srbské frontě na počátku první světové války byl penzionován.

Odkazy

Reference

  1. ↑ KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; s. 61 ISBN 978-80-86781-18-1
  2. ↑ Rakousko-uherské ultimátum Srbsku na webu Vojenského historického ústavu dostupné online
  3. ↑ Služební postup Wladimira Giesla in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 55 dostupné online

Externí odkazy

Zdroj