Willard van Orman Quine

Willard Van Orman Quine
Willard Van Orman Quine (1980)
Willard Van Orman Quine (1980)
Narození 25. června 1908
Akron
Úmrtí 25. prosince 2000 (ve věku 92 let)
Boston
Místo pohřbení kremace
Alma mater Oberlin College (1926–1930)
Harvardova univerzita (1930–1932)
Povolání matematik, analytický filozof, filozof jazyka, epistemolog, filozof věd, vysokoškolský učitel, filozof, logik a jazykovědec
Zaměstnavatelé Harvardova univerzita (1933–1978)
Námořnictvo Spojených států amerických (1942–1945)
Wesleyan University (1964–1965)
Ocenění Carus Lectures (1971)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1979)
Schockprisen (1993)
Kjótská cena za filozofii a umění (1996)
Fellow of the Committee for Skeptical Inquiry
Nábož. vyznání ateismus
Děti Douglas Boynton Quine
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Willard Van Orman Quine (25. června 1908 Akron, Ohio – 25. prosince 2000 Boston, Massachusetts), někdy též Willard van Orman Quine (s malým „v“), nejčastěji citován jako W. V. Quine byl americký filosof a logik, představitel analytické filosofie a filosofického naturalismu. Quine je zřejmě nejvlivnější americký filosof 20. století,[1] zejména v anglosaském světě.

Quine se proslavil především odmítnutím rozlišování syntetických a analytických výroků, důsledným empirismem a přesvědčením, že filosofie má užívat výhradně metodologii přírodních věd.

Život a vývoj

Quine studoval filosofii na Harvardově univerzitě u A. N. Whiteheada, kde získal doktorát roku 1932. Kromě Whitheada byl silně ovlivněn Bertrandem Russellem. Ve 30. letech se v Evropě seznámil s polskými logiky (A. Tarskim a dalšími) a členy Vídeňského kroužku okolo R. Carnapa, s nímž roku 1933 diskutoval v Praze.[2] (Prahu navštívil ještě jednou roku 1997 jako host Filosofického ústavu AV ČR.)

Během 2. světové války přednášel v Brazílii (v portugalštině). Poté se vrátil na Harvardovu univerzitu, kde zůstal až do penzionování roku 1978. Činný však zůstal i poté, především jako hostující profesor. Ze dvou manželství měl čtyři děti.

Myšlení

Reformulace empirismu

Quine kritizuje a přezkoumává logický empirismus, který poznal ve styku s Vídeňským kruhem, a dospívá k odlišnému pojetí. Ve velmi vlivném článku Dvě dogmata empirismu zpochybňuje smysluplnost rozlišování mezi analytickými výroky (tj. takovými, kde subjektu není připisováno víc než to, co již je obsaženo v jeho pojmu – např. vraník je černý kůň) a syntetickými výroky (které naopak k subjektu přidávají něco, co v jeho pojmu není, a které popisují empirická fakta – např. v kredenci je struhadlo) a problematizuje samotný pojem analytičnosti; i to, že se Kant, Frege a další neshodli na významu analytičnosti, svědčí dle Quinea pro opuštění uvedeného rozlišování. Pokud v převádění výroků na o sobě zřejmé logické pravdy spoléháme na definice, argumentujeme vlastně kruhem: „Jak zjistíme, že se starý mládenec definuje právě jako neženatý muž?“ Otevřeme-li slovník s lexikografickou definicí, „zapřaháme povoz před koně“, protože i lexikograf je empirický vědec, který registruje smyslově daná fakta.[3] Máme tedy být odkázáni na analýzu jazykového chování (odtud Quineův behaviorismus).

Druhým dogmatem dosavadního empirismu je pak redukcionismus, který těsně souvisí s předchozím problémem: jde o přesvědčení, že výrok izolovaný od ostatních může být potvrzen nebo vyvrácen. Před „tribunál smyslů“ však dle Quinea nemají přestupovat termíny či výroky, nýbrž celé teorie: „Jednotkou empirického významu je pro mě věda jakožto celek.“[4] (Tomuto postoji se později dostalo označení konfirmační holismus.)

Ontologická relativita

Tím se Quine domnívá strhnout hranici mezi metafyzikou a přírodní vědou a dospívá k ontologickému relativismu: fyzikální objekty jsou pak „vhodné zprostředkující členy“, „neredukovatelné postuláty epistemologicky srovnatelné s Homérovými bohy“ – obojí prý vnímáme jako určité kulturní postuláty, které se liší jen tím, nakolik jsou schopny vštípit naší zkušenosti „zvládnutelnou strukturu“.[5]

Naturalizovaná epistemologie

Epistemologii Quine „naturalizuje“ a chápe ji jako součást psychologie, která je u něj přírodní vědou, opět vycházející ze smyslové zkušenosti (staví se tak mj. proti psychologii gestaltu). Protože každá věda o vnějším světě má být odvozena čistě ze smyslové evidence, nemá si epistemologie nárokovat postavení jakési „metavědy“ či první filosofie. Úkolem filosofie (jak je nastíněno v poslední knize Od stimulu k vědě) je potom zkoumat, „jak se může z nárazů částic a vln na naše smyslové receptory zrodit něco tak grandiózního, jako je naše teorie světa, vyjadřující naše poznání tohoto světa.“[6] K tomu slouží analýza tzv. pozorovacích vět, „o jejichž pravdivosti budou všichni mluvčí určitého jazyka rozhodovat stejně, budou-li vystaveni stejnému podráždění (stimulu).“[7]

Působení

Zatímco dosah Quineova díla zejména v analyticky zaměřené filosofii je zásadní, v kontinentální Evropě příliš rozruchu nevzbudil; v českém prostředí pak je téměř neznámý (jedním ze současných badatelů, který se jeho dílem zabývá a překládá je, je Jaroslav Peregrin).

Mezi Quineovy žáky a následovníky patří např. Donald Davidson, Jaakko Hintikka či David Lewis; i v rámci analytické filosofie (v poslední době se v této souvislosti hovoří o post-analytické filosofii) se objevují kritické hlasy, např. Jaegwona Kima či Hilary Putnama.

Dílo

  • 1951 (1940). Mathematical Logic. Harvard Univ. Press. ISBN 0-674-55451-5.
  • 1966. Selected Logic Papers. New York: Random House.
  • 1970. The Web of Belief. New York: Random House.
  • 1980 (1941). Elementary Logic. Harvard Univ. Press. ISBN 0-674-24451-6.
  • 1982 (1950). Methods of Logic. Harvard Univ. Press.
  • 1980 (1953). From a Logical Point of View. Harvard Univ. Press. ISBN 0-674-32351-3. Obsahuje důležitou stať "Two dogmas of Empiricism."
  • 1960. Word and Object. MIT Press; ISBN 0-262-67001-1.
  • 1969. Ontological Relativity and Other Essays. Columbia Univ. Press. ISBN 0-231-08357-2. Obsahuje významné kapitoly k ontologickému relativismu, naturalizované epistemologii a teorii přírodních druhů.
  • 1969 (1963). Set Theory and Its Logic. Harvard Univ. Press.
  • 1986 (1970). The Philosophy of Logic. Harvard Univ. Press.
  • 1986. The Time of My Life. Harvard Univ. Press. His autobiography.
  • 1987. Quiddities: An Intermittently Philosophical Dictionary. Harvard Univ. Press. ISBN 0-14-012522-1. Humorné, oddechové dílko.
  • 1992 (1990). Pursuit of Truth. Harvard Univ. Press. Krátká syntéza Quineova myšlení. ISBN 0-674-73951-5. Česky 1994 (Hledání pravdy).
  • 1995. From Stimules to Science. Česky 2002 (Od stimulu k vědě).

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Kolektiv autorů, Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc 2002. Heslo Willard Van Orman Quine
  2. ↑ Akademický bulletin, 2001/02, Willard Van Orman Quine.
  3. ↑ Dvě dogmata empirismu, § 2.
  4. ↑ Dvě dogmata empirismu, § 5.
  5. ↑ Dvě dogmata empirismu, § 6.
  6. ↑ J. Peregrin, úvod k českému překladu Od stimulu k vědě
  7. ↑ Viz Naturalizace epistemologie. (Přel. T. Marvan)

Externí odkazy

Zdroj