Wang Tching-siang

Wang Tching-siang
Posmrtné jméno Su-min
Pseudonym Ťün-čchuan
Jiná jména Wang C’-cheng, Wang Ping-cheng
Narození 1474
Úmrtí 1544
Tituly a úřady
vedoucí kontrolního úřadu
Období 1533–1541
Spolu s Mao Po-wen (1537–1538 a od 1539)
Wang Jao Feng (1538)
Předchůdce Nie Sien
Nástupce Mao Po-wen
Panovník Ťia-ťing
Umělecká činnost
Znám jako básník, spisovatel
Škola sedm dřívějších mingských mistrů
Vědecká činnost
Obor filozofie
Známý díky ve svém pojetí konfuciánské filozofie zdůrazňoval význam energie čchi, kterou měl za prvotní zdroj a počátek vesmíru
Významná díla Šen-jen (Dobře zvážená slova)
Národnost chanská
Země říše Ming
Bydliště I-feng, Che-nan
Vzdělání ťin-š’ (1502)
Povolání úředník
Vyznání konfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Wang Tching-siang je čínské jméno, v němž Wang je příjmení.

Wang Tching-siang (čínsky pchin-jinem Wáng Tíngxiàng, znaky 王廷相, 1474–1544) byl čínský konfuciánský filozof a spisovatel působící v říši Ming.

Jména

Wang Tching-siang používal zdvořilostní jméno C’-cheng (čínsky pchin-jinem Zǐhéng, znaky 子衡) a Ping-cheng (čínsky pchin-jinem Bǐnghéng, znaky 秉衡) a literární pseudonym Ťün-čchuan (čínsky pchin-jinem Jùnchuān, znaky 浚川).[1] Za své zásluhy obdržel posmrtné jméno Su-min (čínsky pchin-jinem Sùmǐn, znaky zjednodušené 肃敏, tradiční 肅敏)

Život a dílo

Wang Tching-siang pocházel z I-fengu (儀封) v provincii Che-nan v severní Číně (dnešní okres Lan-kchao v městské prefektuře Kchaj-feng). Jeho rodina nepatřila k vyšším vrstvám místní společnosti, otec Wang Tching-sianga pocházel z provincie Šen-si a do Che-nanu byl poslán za trest na vojenskou službu, v I-fengu však získal pozemky osvobozené od daně a zbohatl.[2] Tching-siang v mládí studoval konfucianismus, přihlásil se k úřednickým zkouškám, roku 1495 složil provinční zkoušky a (po neúspěšném pokusu roku 1496) roku 1502 uspěl i v metropolitních a palácových zkouškách, a získal titul ťin-š’.[2] Poté nastoupil úřední kariéru.

Zprvu pracoval v akademii Chan-lin, roku 1504 se stal tajemníkem úřadu dohledu nad ministerstvem vojenství.[2] V Pekingu se začlenil do literárních kruhů kolem Li Meng-janga, s nímž, Che Ťing-mingem, a dalšími je počítán mezi takzvaných sedm dřívějších mingských mistrů. Jeho generace se snažila povznést úroveň básnictví, přičemž se inspirovali u klasiků minulosti, naopak tvorbu starších současníků (a svých nadřízených), v čele s velkým sekretářem Li Tung-jangem, kritizovali jako slabou a bezvýraznou. Wang Tching-siang nicméně zůstal s pozdějšími velkými sekretáři v dobrých vztazích, vysoce hodnotil např. literární styl Sia Jena.[3] Kromě literatury psal i o filozofii, obřadech, hudbě.[1]

V Pekingu zůstal do roku 1508, kdy se dostal do konfliktu s frakcí kolem eunucha Liou Ťina a o úřad přišel. Po pádu Liou Ťina se do služby vrátil a zastával různé funkce v provinciích. V polovině 20. let se postavil na stranu císaře Ťia-ťinga ve velkém sporu o obřady.[4] Panovník jeho oddanou loajalitu[5][pozn. 1] ve 30. letech ocenil vysokými místy ve vládě, včetně náměstka ministra vojenství, nankingského ministra vojenství a vedoucího kontrolního úřadu,[6]

Císařskou přízeň ztratil roku 1541. Totiž po požáru chrámu císařských předků, chápaném jako výstraha Nebes, začalo hledání, co kdo udělal špatně. Wang Tching-siang byl pokárán, že jako vedoucí kontrolního úřadu nehlásil provinění jednoho z úředníků. Vzápětí byl vévoda Kuo Sün (1475–1542) obžalován z neuctivého chování k panovníkovi a Wang Tching-siang jako jeho spojenec zbaven funkcí a poslán domů jako prostý poddaný. Zemřel o tři roky později.[7] Po smrti Ťia-ťinga byl jeho trest, v rámci všeobecné rehabilitace úředníků postižených za panování zemřelého císaře, zrušen a v uznání zásluh o stát dokonce obdržel posmrtné jméno Su-min („Uctivý a svědomitý“).[7]

Jako filozof odmítal Wang Jang-mingovo učení, stavěl se však i proti Ču Siho ortodoxii.[6] Nesouhlasil s prioritou principu li; při hledání zdroje jednoty všech věcí se obrátil k energii čchi, čímž volně navázal na tradici myšlení sungského Čang Caje a mingského Süe Süana. Učil, že z prvotního čchi (jüan čchi) se zrodil vesmír a vše v něm,[8] v kontrastu k Ču Siho pojetí, podle něhož je prvotní princip li a čchi je pouze hmotnou manifestací li.[9]

Wang Tching-siangovy názory rozvíjel jeho současník Luo Čchin-šun. Oba se snažili vybudovat filozofii méně moralizující a více empirickou, což byl směr, který v čínském konfuciánství převládl o století později v raně čchingském období.[8]

Největším Wangovým spisem je Šen-jen (慎言, Dobře zvážená slova), drobné práce včetně korespondence a odpovědí přátel jsou shrnuté ve Wang Tching-siang ťi (王廷相集, Sebrané spisy Wang Tching-sianga, Peking: Chuang-chua, 1989)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Loajalita k panovníkovi však neznamenala automatické přikyvování. Wang Tching-siang někdy nesouhlasil s císařovými návrhy, např. roku 1593 s panovníkovou cestou na jih, ale poté co císař rozhodl, že pojede, pracoval na jejím zajištění.[5]

Reference

  1. ↑ a b BRYANT, Daniel. The great recreation: Ho Ching-ming (1483-1521) and his world. Leiden: Brill, 2008. 718 s. ISBN 9004168176, ISBN 9789004168176. S. 19. (anglicky) 
  2. ↑ a b c ONG, Chang Woei. The Principles Are Many: Wang Tingxiang and Intellectual Transition in Mid-Ming China. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 2006, roč. 66, čís. 2, s. 461–493, na s. 463. [Dále jen Ong]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Ong, s. 464.
  4. ↑ Ong, s. 465.
  5. ↑ a b Ong, s. 467.
  6. ↑ a b Ong, s. 466.
  7. ↑ a b Ong, s. 468.
  8. ↑ a b CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Překlad Helena Beguivinová; Olga Lomová, David Sehnal, Dušan Vávra. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2006. 688 s. ISBN 80-86685-52-7. S. 513–514. 
  9. ↑ Ong, s. 469.

Zdroj