Velký spor o obřady

Velký spor o obřady (čínsky v českém přepisu Ta-li-i, znaky 大禮議) v čínské říši Ming v letech 1521–1524 byl spor mezi císařem Ťia-ťingem a jeho velkými sekretáři podpořenými většinou úředníků o status císařových rodičů. Roku 1521 zemřel bezdětný císař Čeng-te, po něm nastoupil na trůn jeho bratranec Ťia-ťing. Velcí sekretáři a většina úředníků v čele s Jang Tching-cheem prosazovali adopci Ťia-ťinga císařem Chung-č’, aby se tak stal mladším bratrem svého předchůdce Čeng-tea. Ťia-ťing adopci odmítal a požadoval posmrtné udělení císařské hodnosti svým rodičům. Vleklý spor nakonec císař vyřešil odvoláním Jang Tching-chea, další odpůrci byli uvězněni, zbiti nebo vypovězeni do okrajových oblastí říše.

Vznik sporu

Čeng-te, císař říše Ming, zemřel 20. dubna 1521 bez přímého dědice (syna). Novým císařem se stal jeho nejbližší mužský příbuzný, mladý (narozený roku 1507) bratranec Ču Chou-cchung jako císař éry Ťia-ťing. Ču Chou-cchung byl synem Ču Jou-jüana († 1519), knížete ze Sing, mladšího bratra císaře Chung-č’ a strýce císaře Čeng-te. Dosazen byl z rozhodnutí prvního velkého sekretáře Jang Tching-chea a velké císařovny vdovy Čang (vdovy Chung-č’a a matky Čeng-teho) s podporou stávajících ministrů a úředníků, obávajících se případných sporů o trůn.[1]

Ču Chou-cchung žil na svém údělu v An-lu, ve střední Číně. V den císařovy smrti Jang Tching-che s podporou eunuchů ze správy obřadů a císařovny vdovy Čang vydal edikt vyzývající knížete k příjezdu do Pekingu a nástupu na trůn.[2] Problémy s třináctiletým mladíkem se nečekaly.[3]

Ču Chou-cchung v An-lu oficiálně přijal delegaci oznamující mu edikt císařovny vdovy Čang, souhlasil s nástupem na trůn a 7. května se vydal do Pekingu.[3] Dne 26. května je 30 km před Pekingem úředníci ministerstva obřadů seznámili s plány dalšího postupu, a objevily se první potíže – Ču Chou-cchung požadoval vstup do města hlavní branou, jako císař; nikoliv boční branou jako kníže. Neustoupil ani naléhání Jang Ting-chea, který osobně přijel na předměstí.[4] Prosadil si vstup do města s císařskými poctami a téhož dne, 27. května 1521, slavnostně usedl na trůn.[3]

Jang Tching-che požadoval k potvrzení legitimity nového císaře jeho formální adopci císařem Chung-č’, aby se de iure stal mladším bratrem zemřelého Čeng-tea.[5] Jangem prosazovaná adopce Ťia-ťinga Chung-č’em by zachovala nepřerušenou císařskou linii a dala Ťia-ťingovu nástupu legitimitu a legalitu.[6] Ťia-ťingův otec Ču Jou-jüan totiž nebyl synem císařovny, ale pouze jedné z vedlejších manželek, a proto neměl nástupnické právo na trůn.[7]

Obřady k uctění (adoptivního) císařského otce byly v Jangově pojetí státní záležitostí a proto mnohem důležitější než rodinná otázka ctění Ťia-ťingova biologického otce. Jang Ting-che ale špatně odhadl císaře, když nevzal v úvahu hloubku jeho citů k otci.[6] Císař s adopcí nesouhlasil, protože nechtěl své rodiče prohlásit za strýce a tetu. Naopak „aby byly hodnosti uvedeny do souladu“ navrhoval své rodiče povýšit do císařského stavu.[5]

Průběh sporu

1521–1522

Když přijela k Pekingu Ťia-ťingova matka paní Ťiang (24. října dorazila do nedalekého Tchung-čou), ministerstvo obřadů ji chtělo přijmout jako knížecí manželku, zatímco císař žádal její přijetí jako matky císaře.[6] Ona také odmítla vstoupit do města jako pouhá kněžna.[8] Chování paní Ťiang vyvolalo masivní protesty úředníků.[6] Deprimovaný císař, tlačený k označování své (biologické) matky za tetu,[8] začal mluvit o své rezignaci,[8][9] když se na jeho stranu postavil první úředník – Čang Cchung,[pozn. 1] čerstvý absolvent úřednických zkoušek, spisem Otázky a odpovědi o velkých obřadech.[9] Ani Ťia-ťing, ani Jang Tching-che nebyli ochotni ustoupit a neměli sílu k sesazení druhého. Jang Tching-che rozhodně prosazoval svůj názor a odstranil ode dvora každého úředníka, který se odvážil podpořit panovníka,[5] Čang Cchunga nechal přeložit do Nankingu na ministerstvo trestů.[10] Situaci odblokoval kompromisní návrh ministra obřadů Mao Čchenga, podle něhož ediktem císařovny vdovy Čang získali císařskou hodnost Ťia-ťingův otec, matka a babička, paní Šao.[8] Až poté, po dvoutýdenním čekání, 2. listopadu, vstoupila paní Ťiang do Pekingu a Zakázaného města s císařskými poctami.[9]

Císař tak dokázal vnutit svou vůli vládě.[9] Avšak císařovna vdova Čang nadále odmítala uznat císařskou hodnost paní Ťiang. Ve sporu Jang Tching-che mimo jiné poukázal na odmítnutí nových titulů Nebesy, když z nejasných příčin vypukl požár paláce Ťia-ťingovy matky. V prosinci 1522 Ťia-ťingova matka zemřela a Jang Tching-che rozhodl o pouze jednodenním smutku za ní.[8]

1523 – červenec 1524

Po celý rok 1523 nebyl císař schopen přimět Jang Tching-chea, ani ostatní velké sekretáře, k poslušnosti.[11] Nové kolo diskuzí začalo v únoru 1524, kdy se k panovníkovi dostalo memorandum tajemníka oddělení nankingského ministerstva trestů Kueje E, podporujícího císařův postoj. Císař požádal vysoké úředníky o vyjádření (což byla obvyklá praxe) – a do týdne se sešlo 82 odmítavých podání podepsaných cca 250 úředníky; pouze Kuej E, Čang Cchung, Chuo Tchao a Siung Ťie stáli na straně císaře, později se k nim přidal Fang Sien-fu,[10] a vlivní úředníci z provincií Si Šu a Jang I-čching nespojení s mocí učenců akademie Chan-lin v hlavním městě (z akademie pocházeli velcí sekretáři).[12][pozn. 2] Nikdo z nich však nebyl přítomen v Pekingu.[10] V polovině března císař prohlásil, že spor se musí řešit tak, aby císařská linie byla ochráněna a jeho potřeba ctění rodičů uspokojena; a začal své stoupence povolávat do Pekingu. Nejvyšší postavení z nich měl Si Šu, náměstek nankingského ministra vojenství.[14]

Dne 15. března 1524 Jang Tching-che rezignoval, byl už starý, čtyřiašedesátiletý, a frustrovaný z císařova sebeprosazování.[15] U dvora poté vzplála ostrá diskuze doprovázená obviněními z frakcionářství a narážkami na předčasnou smrt některých odpůrců Jang Tching-cheovy strany v minulých letech.[12] S oslabením sekretariátu získal panovník více volnosti v personálních otázkách, což se projevilo koncem dubna 1524, když ministr obřadů Wang Ťün zažádal o rezignaci a krátce poté zemřel. Císař odmítl kandidáty na uvolněné místo navržené ministerstvem státní správy[pozn. 3] a jmenoval ministrem obřadů Si Šua.[17]

Císařovo „svévolné“ jmenování ministra vyvolalo bouři protestů s tím, že dosud byli ministry obřadů jmenováni pouze členové akademie Chan-lin doporučení ministerstvem státní správy a panovník nedodržel žádné z těchto pravidel. Odpůrci Si Šua ho v červenci 1524 obvinili z korupce a neschopnosti při řešení hladomoru v Chu-kuangu, Si Šu reagoval žádostí o důsledné vyšetření obvinění s tím, že naopak zachránil milion lidí. A také prohlásil, že mnoho úředníků se bojí postavit většinovému názoru, ačkoliv s ním nesouhlasí.[18]

Debata se zatím přesunula k otázce svatyně k uctění císařova otce a vyostřila.[17] Kvůli nesouhlasu s císařovým požadavkem na postavení svatyně pro svého otce, jmenováním Si Šua a povoláním Čang Cchunga a Kueje E (kteří sloužili v Nankingu) do Pekingu podal 2. června 1524 demisi Jang Tching-cheův nástupce, první velký sekretář Ťiang Mien. Císař rezignaci přijal; svatyně byla dokončena 10. července 1524.[19]

Čang Cchung a Kuej E přijeli do Pekingu koncem června 1524; jejich prohlášení na podporu panovníka vyvolala bouři protestů, tři desítky tajemníků úřadů dohledu a přes čtyřicet cenzorů podepsalo obvinění proti nim (z šíření falešných a nesprávných názorů). Dvojice žádala veřejnou debatu,[19] a císař je 13. července jmenoval do akademie Chan-lin – Čang Cchunga a Kueje E kancléři, Fang Sien-fua akademikem. Jmenování vyvolalo nové kolo protestů ze strany akademiků i kontrolních úředníků s tím, že do vysokých úřadů nelze jmenovat kariéristy snažící se zalíbit panovníkovi. Císař naopak prohlásil, že jsou loajální, čestní a kvalifikovaní. Na to přes sedmdesát dozorčích tajemníků a cenzorů reagovalo požadavkem popravy dotyčných – za to, že obloudili panovníka.[20] 22. července 36 mladších členů akademie Chan-lin na protest rezignovalo, v jejich čele stál Jang Šen, syn Jang Tching-chea. Jak přicházely další jednotlivé protesty, císař začal jejich původce uvrhovat do vězení.[21]

Krize v srpnu 1524 a vyřešení sporu

Dne 5. srpna rezignoval na protest ministr státní správy. Dne 11. srpna císař přikázal ministerstvu obřadů připravit program uctění Nebes, Země a předků[21] plánovaného na 15. srpna, přičemž zakázal použít slovo „rodná“ v titulu své matky. Čang Cchung a Kuej E totiž císaře na jaře 1524 upozornili, že slovo „rodná“ naznačuje, že císař má i jinou matku, adoptivní. Ministr Si Šu ještě nepřijel do Pekingu, ministerstvo proto vedl náměstek Ču Si-čou, který požadavek na vyškrtnutí onoho slova odmítl s tím, že se používá už tři roky od kompromisu dosaženého roku 1521, kdy přece císař uznal Chung-č’a jako svého adoptivního otce. A že obřady nelze měnit. Velcí sekretáři Mao Ťi a Š’ Jao císaře nepodpořili.[22] Učenci z akademie Chan-lin i opoziční úředníci v kontrolním úřadu a ministerstvech protestovali proti změně,[11] chápané jako narušení řádných obřadů; císař nechal osm kritiků zatknout.[22]

O tři dny později, 14. srpna, protesty vyvrcholily. Celkem 232 úředníků (zhruba desetina z osazenstva pekingských úřadů) zůstalo po ranní audienci před audienční halou, a v kleče čtyři hodiny skandovalo jména císařů Chung-wua a Chung-č’a.[23] Odmítli odejít bez písemného příkazu; ale ani poté, co byl vydán, neodešli a naopak začali tlouct do dveří paláce.[12] V polovině odpoledne císaři došla trpělivost a nechal je všechny zatknout gardou ve vyšívaných uniformách. Vysoké i nízce postavené úředníky propustil, prostředních 134[24] nechal o pět dní později zbít tak, že 17 z nich zemřelo.[12] Všichni účastníci demonstrace byli různými způsoby potrestáni – snížením úřední hodnosti, přeložením mimo Peking, posláním na hranice, nebo vyloučením z úřednického stavu.[24]

Ceremonie 15. srpna proběhla v souladu s přáním císaře. První velký sekretář Mao Ťi rezignoval se ctí 23. srpna, nahradil ho Fej Chung.[24] který během sporů manévroval mezi císařem a úřednickou opozicí.[15]

Císař se svůj postoj snažil vysvětlit a odůvodnit, proto nechal Čang Cchunga sestavit Ming-lun ta-tien, sbírku argumentů pro císařské stanovisko, dokončenou a zveřejněnou v červnu 1528.[25]

I po událostech přetrvala nespokojená opozice, císař si však nepřál hony na čarodějnice a potíral ji jen neochotně, na druhou stranu však odmítal omilostnit již postižené.[25] Nesouhlasil ani s návrhem Si Šua na čistky pod heslem boje proti korupci s tím, že špatnosti éry Čeng-te byly již vyřešeny a nové čistky jsou nevhodné.[26]

Následky sporu

Původně nevýznamný spor během let nabyl na důležitosti a měl značné nepřímé důsledky. Si Šu byl patron konfuciánského učence a reformátora Wang Jang-minga a v diskuzích vycházel z jeho argumentace. Spor tak přispěl k rozšíření Wangova učení. Současně se pro potřeby diskuzí, v nichž se argumentovalo precedenty a starými texty, rozvíjelo kritické studium a interpretace textů a rostla kritika konzervativních postojů akademie Chan-lin.[12]

Císař Ťia-ťing si během sporu vybojoval nezávislost na velkých sekretářích a nadále rozhodoval spíše sám, dle svého úsudku, než aby s nimi diskutoval, nebo jen potvrzoval jejich návrhy. Dotčení učenci toto kritizovali jako despotismus neodpovídající tradičnímu způsobu vládnutí.[12]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Čang Cchung si později (roku 1531) změnil jméno na Čang Fu-ťing.
  2. ↑ Císař potřeboval podporu úředníků schopných argumentovat v jeho prospěch – Čang Cchung mu ji dal a tak se rychle domohl oslnivé kariéry,[13] když se stal kancléřem akademie Chan-lin a později velkým sekretářem. Na vysoká místa císař jmenoval i své ostatní stoupence, do velkého sekretariátu se ve 20. letech dostali Kuej E, Fang Sien-fu a Jang I-čching.
  3. ↑ Ministr státní správy Čchiao Jü navrhl dosavadní náměstky ministra obřadů, Ťia Junga a Wu I-pchenga.[16]

Reference

  1. ↑ DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. S. 7. (anglicky) [Dále jen Dardess]. 
  2. ↑ GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 441. (anglicky)
  3. ↑ a b c GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 1., A–L. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. S. 316. (anglicky) 
  4. ↑ Dardess, s. 8.
  5. ↑ a b c Geiss, s. 444–445.
  6. ↑ a b c d Dardess, s. 9–10.
  7. ↑ Geiss, s. 442.
  8. ↑ a b c d e Geiss, s. 446–447.
  9. ↑ a b c d Dardess, s. 11.
  10. ↑ a b c Dardess, s. 15.
  11. ↑ a b Geiss, s. 448.
  12. ↑ a b c d e f Geiss, s. 449.
  13. ↑ Dardess, s. 13.
  14. ↑ Dardess, s. 168.
  15. ↑ a b Dardess, s. 17.
  16. ↑ FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 68. (anglicky) 
  17. ↑ a b Dardess, s. 18.
  18. ↑ Dardess, s. 19.
  19. ↑ a b Dardess, s. 20.
  20. ↑ Dardess, s. 21.
  21. ↑ a b Dardess, s. 22.
  22. ↑ a b Dardess, s. 23.
  23. ↑ Dardess, s. 25.
  24. ↑ a b c Dardess, s. 26.
  25. ↑ a b Dardess, s. 27–28.
  26. ↑ Dardess, s. 29.

Literatura

  • DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. S. 7. (anglicky) [Dále jen Dardess]. 

Zdroj