Vesta (planetka)

Vesta
Snímek z oběžné dráhy sondy Dawn
Snímek z oběžné dráhy sondy Dawn
Symbol planety ⚶
Identifikátory
Typ planetka
Označení (4) Vesta
Katalogové číslo 4
Objeveno
Datum 29. března 1807
Místo Brémy
Objevitel H. W. Olbers
Jméno po Vesta
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Epocha 2005-01-30
00:00:00,0 UTC
2453400,5 JD
Velká poloosa 353 316 158 km
2,3618 au
Výstřednost 0,0889
Perihel 321 922 467 km
2,1519 au
Afel 384 709 848 km
2,5716 au
Perioda (oběžná doba) 1325,75 d
(3,6297 a)
Střední denní pohyb 0,2715°/den
Sklon dráhy  
- k ekliptice 7,1327°
Délka vzestupného uzlu 103,9311°
Argument šířky perihelu 150,2739°
Střední anomálie 124,2064°
Průchod perihelem 2003-10-30
14:22:34,3 UTC
2452943,0990 JD
Fyzikální charakteristiky
Absolutní hvězdná velikost 3,242
Rovníkový průměr 525,4±0,2 km
(572,6 × 557,2 × 446,4) ± 0,2 km
Hmotnost ~ 2,75×1020 kg
Průměrná hustota ~ 3.4 g/cm³
Gravitační parametr 18 km³/s²
Gravitace na rovníku 0,22 m/s²
(0,022 G)
Úniková rychlost 0,350 km/s
Perioda rotace 5,342 h
0,2226 d
Sklon rotační osy 29°
Albedo 0,423
Povrchová teplota  
- průměrná 85–270 K
Spektrální třída V

(4) Vesta je planetka obíhající v hlavním pásu planetek a je co do rozměru třetím největším tělesem této kategorie, co se týče hmotnosti dokonce druhým nejhmotnějším. Jako jediná z planetek může být za mimořádně příznivých okolností viditelná na noční obloze pouhým okem. Podle charakteru oběžné dráhy patří do skupiny I v hlavním pásu. Současně je mateřským tělesem rodiny vestoidů.

Historie

Starý symbol pro Vestu
Starý symbol pro Vestu

Planetku objevil 29. března 1807 v Brémách německý astronom H. W. Olbers. V té době byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev další planetky (5) Astraea o 38 let později na tom nic nezměnil; teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.

Popis objektu

Srovnání velikosti Měsíce s prvními deseti planetkami. Vesta je čtvrtá zleva.

Planetka Vesta patří vzhledem ke své velikosti a relativní blízkosti k Zemi k nejlépe prozkoumaným objektům pásu planetek. Na rozdíl od většiny planetek má velmi vysoké albedo (0,423), což způsobuje, že při blízké opozici, kdy se může přiblížit k Zemi až na 1,14 astronomických jednotek (AU), může dosáhnout maximální možné zdánlivé hvězdné velikosti 5,5m. Díky tomu je výjimečně na hranici viditelnosti pouhým okem.

Co do velikosti a hmotnosti je největší planetkou ve vnitřní části hlavního pásu planetek, mezi drahou Marsu a Kirkwoodovou mezerou ve vzdálenosti 2,50 AU od Slunce.

Vesta rotuje poměrně rychle kolem své osy; rotační perioda je 5 h 20 min 31 s.

Vzhled planetky

Tvarově se díky rozměrům a hmotnosti dostala do isostáze a její tvar se blíží trojosému elipsoidu. Její rozměry a tvar byly v minulosti zjišťovány na základě zákrytů hvězd tímto tělesem. Podrobné znalosti o vzhledu, včetně rozlišení povrchových útvarů, přinesly až Hubbleův vesmírný dalekohled a nejmodernější pozemní dalekohledy, jako např. Keckův dalekohled na Havajských ostrovech.

Výškový profil Vesty při pohledu od jižního pólu. Černá = nejnižší, bílá = nejvyšší (HST, 1996)

Nejdéle známým útvarem na povrchu Vesty je velká tmavá oblast o velikosti přibližně 200 km, lišící se od svého okolí významně nižší albedem. Byla na počest objevitele planetky nazvána Olbers. Její geometrický střed slouží jako referenční bod počátku vestografických souřadnic (0° vestografické délky).

Nejvýznamnějším povrchovým útvarem však je velký kráter o průměru 460 km poblíže jižního pólu planetky; jeho průměr tedy představuje asi 80 % rozměru Vesty. Jeho dno se nachází asi 13 km pod úrovní okolního terénu, zatímco jeho valy okolí převyšují o 4 až 12 , tedy maximální převýšení činí až 25 km. Středový vrcholek se tyčí do výše 18 km nad dnem kráteru. Vzhledem k tomu, že nebyl dopady meteoroidů výrazně pozměněn, odhaduje se, že není starší ne 1 miliarda let. Dopad tělesa, kterým byl kráter vytvořen, vymrštil do prostoru asi 1 % materiálu Vesty. Tyto horniny se staly materiálem, z něhož vznikla tělesa Vestiny rodiny, zvané vestoidy a meteoroidy, které na Zemi známe jako HED meteority.[1] Díky jejich analýze máme dobré znalosti o chemii, mineralogii a geologii Vesty.[1] Na povrchu planetky byla identifikována řada dalších kráterů o průměru kolem 150 km a hloubce až 7 km.

Polokoule Vesty se od sebe podstatně liší. Z analýzy snímků, pořízených Hubbleovým kosmickým dalekohledem vyplývá, že východní polokoule je pokryta světlejším materiálem, regolitem a vykazuje velké množství kráterů, zasahujících do hlubších vrstev vyvřelých hornin; jistým způsobem je obdobou „horských“ oblastí na našem Měsíci. Západní polokoule má nižší albedo a připomíná měsíční „moře“; je pravděpodobně tvořena výlevnými bazalty.

Na Vestě nalezneme také obří impaktní kráter Rheasilvia, který patří s průměrem asi 505 km k největším v celé Sluneční soustavě.[2]

Geologie planetky

Výšková mapa Vesty (HST, 1996)

Předpokládá se, že Vesta má díky proběhlé diferenciaci kovové jádro ze železa a niklu, ukryté v olivínovém plášti. Nejvyšší vrstvu tvoří povrchová kůra, kterou směrem do hloubky tvoří čtyři základní vrstvy:

  • litifikovaný (zpevněný) regolit, z něhož pocházejí howardity a brekciové eukrity. Podle japonských astronomů jsou v regolitu obsaženy i hydratované nebo hydroxylované minerály;
  • bazaltové lávové výlevy, z nichž pocházejí nekumulované eukrity;
  • plutonické horniny vzniklé z magmatu tvořené pyroxeny, pigeonity a plagioklasy, z nichž pocházejí kumulované eukrity;
  • plutonické horniny, bohaté na ortopyroxeny ve velkých zrnech, z nichž pocházejí diogenity.

Podle nejnovějších teorií vývoj Vesty, zahájený před 4,75 miliardami let, pravděpodobně probíhal následujícím způsobem:

  • vznik Vesty akrecí byl ukončen během prvních 2 až 3 milionů let její existence;
  • úplné, nebo téměř úplné roztavení nitra planetky v důsledku tepla vznikajícího radioaktivním rozpadem 26Al, vedoucí k oddělení a vzniku kovového jádra, v době 4 až 5 milionů let po vzniku planetky;
  • postupná krystalizace hornin v roztaveném plášti se silnými konvektivními proudy; konvekce (proudění) ustala, když asi 80 % materiálu zkrystalizovalo asi 6 až 7 mil. let po vzniku Vesty;
Albedová (nahoře) a spektrální mapa Vesty (HST, 1994)
  • extruze (vytlačení) vzhůru zbylého roztaveného materiálu, který vytvořil kůru planetky a to buď formou postupných erupcí bazaltové lávy, nebo krátkodobým vytvořením magmatického oceánu;
  • vznik plutonických hornin krystalizací spodních vrstev kůry; starší bazalty metamorfovaly v důsledku tlaku nově vytvořených vyšších vrstev hornin;
  • postupné chladnutí nitra planetky.

Zdá se, že Vesta je jedinou planetkou, u níž proběhla tato diferenciace a která se dožila současné doby. Existence sideritů (kovových meteoritů) a achondritů však dokazuje, že musely existovat i jiné planetky, u nichž proběhla podobná diferenciace, ale ty byly následnými srážkami zničeny.

Díky výjimečně vysokému albedu a přítomnosti pyroxenu na jejím povrchu je hlavním představitelem planetek chemické klasifikace třídy V.

Průzkum planetky

Související informace naleznete také v článku Dawn (sonda).
Rotace Vesty
Sonda Dawn s Vestou a Cererou (představa umělce)
Orbitální dráha Vesty.

27. září 2007 k Vestě odstartovala sonda Dawn a dorazila k ní v září 2011. Výsledkem téměř ročního průzkumu tělesa z oběžné dráhy byl poznatek, že Vesta patří k tělesům z počátečního období formování sluneční soustavy a má mnohem rozmanitější povrch, než se původně předpokládalo. Vesta se podobá mnohem více terestrickým planetám či Měsíci než ostatním planetkám.[3]

Sonda Dawn se v květnu 2012 začala od Vesty odpoutávat. Dalším cílem výzkumu byla trpasličí planeta Ceres.

Původ jména

Planetka byla pojmenována podle římské bohyně Vesty, ochránkyně ctnosti, čistoty a domácího krbu. Vesta byla také sestrou Cerery podle níž byla pojmenována první z objevených planetek, (1) Ceres. Na žádost objevitele jméno vybral významný německý matematik C. F. Gauss, který vypracoval matematickou metodu, umožňující stanovit elementy dráhy z menšího počtu pozorování, což bylo důležité právě v případě nově objevených planetek.

Vesta v kultuře

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b PARFITT, Elisabeth A.; WILSON, Lionel. Fundamentals of Physical Volcanology. [s.l.]: Blackwell Publishing company, 2009. ISBN 978-0-63205443-5. Kapitola Volcanism on other planets: Differentiated asteroids, s. 2010–211. (anglicky) Dále jen Parfitt a Wilson (2009). 
  2. ↑ https://www.stoplusjednicka.cz/svedkove-davnych-kolizi-nejvetsi-kratery-slunecni-soustavy
  3. ↑ TICHÝ, Miloš. Sonda Dawn odhalila další tajemství planetky Vesta [online]. Observatoř Kleť, České Budějovice, 2012-05-13 [cit. 2012-07-03]. Dostupné online. 
  4. ↑ ASIMOV, Isaac. Sny robotů. Plzeň: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-144-5. Kapitola Marťanský styl, s. 159. 

Související články

Literatura

Externí odkazy

Zdroj