Třída Acre
Třída Acre | |
---|---|
Araguaia (D-14)
| |
Obecné informace | |
Uživatel | Brazilské námořnictvo |
Typ | torpédoborec |
Osud | vyřazeny |
Předchůdce | třída Marcílio Dias |
Technické údaje Acre | |
Výtlak | 1340 t (standardní) 1800 t (plný)[1] |
Délka | 98,5 m |
Šířka | 10,7 m |
Ponor | 2,59 m |
Pohon | 2 parní turbíny, 3 kotle 2 lodní šrouby 34 600 hp |
Rychlost | 33,5 uzlu |
Dosah | 6000 nám. mil při 15 uzlech |
Posádka | 150 |
Výzbroj | 4× 127mm kanón (4×1) 6× 20mm kanón (6×1) 6× 533mm torpédomet (2×3) 2 vrhače, 2 spouštěče hlubinných pum |
Třída Acre byla třída torpédoborců brazilského námořnictva. Konstrukčně vycházela z britských torpédoborců třídy G a H. Celkem bylo postaveno šest jednotek této třídy. Ve službě byly v letech 1949–1974. Všechny byly vyřazeny.
Pozadí vzniku
Brazilské námořnictvo objednalo u britských loděnic stavbu šesti torpédoborců třídy Jurua, které byly verzí britské třídy G a H. Po vypuknutí války byly torpédoborce zrekvírovány a zařazeny do britského námořnictva jako třída Havant. Brazílie následně rozhodla o stavbě šesti obdobných plavidel v domácích loděnicích. Konstrukce byla ovlivněna také soudobými americkými torpdoborci (třída Acre například měla jen jeden komín). Celou třídu Acre postavila brazilská loděnice Arsenal de Marinha v Rio de Janeiru. Kýly všech plavidel byly založeny roku 1940, stavba se však kvůli řadě obtíží velmi protáhla a poslední torpédoborec této třídy byl do služby přijat v prosinci 1951.[1]
Jednotky třídy Acre:[1]
Amazonas (D12, ex A1) | 1940 | 1943 | 10. listopadu 1949 | Vyřazen 1973. |
Araguari (D15, ex A2) | 1940 | 1946 | 23. června 1951 | Vyřazen 1974. |
Ajuricaba (D11, ex A3) | 1940 | 1945 | prosinec 1951 | Vyřazen 1964. |
Acre (D10, ex A4) | 1940 | 1945 | 10. prosince 1951 | Vyřazen 1964. |
Araguaya (D14, ex A5) | 1940 | 1943 | 3. září 1949 | Vyřazen 1974. |
Apa (D13, ex A6) | 1940 | 1945 | prosinec 1951 | Vyřazen 1964. |
Konstrukce
První skupina (Acre, Ajuricaba)
Výzbroj, radary a systém řízení palby pocházely z USA. Výzbroj Acre tvořily čtyři 127mm kanóny v jednohlavňových postaveních, šest 20mm kanónů (Ajuricaba nesla dva 40mm kanóny a čtyři 20mm kanóny), dva trojhlavňové 533mm torpédomety, dále dvě skluzavky a dva vrhače hlubinných pum. Pohonný systém tvořily tři kotle Babcock & Wilcox a dvě sady turbín General Electric o výkonu 34 600 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 33,5 uzlu. Dosah byl 6000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.[1]
Druhá skupina (Amazonas, Araguari, Araguaya a Apa)
Plavidla druhé skupiny se lišila instalací čtyřhlavňových torpédometů a výkonnějším pohonným systémem. Ten tvořily tři kotle Babcock & Wilcox a dvě sady turbín Westinghouse o výkonu 45 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů. Dosah byl 6000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.[1]
Modernizace
Během služby byly vybaveny radary SPS-6 a SPS-10. Posílena byla protiletadlová a protiponorková výzbroj. Torpédoborce tak nesly tři 127mm kanóny, čtyři 40mm kanóny, čtyři 20mm kanóny, 533mm torpédomety, dále osm vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum.[1]
Odkazy
Reference
Literatura
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3.
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Acre na Wikimedia Commons