Thomasova moučka

Thomasův konvertor (1954, Dortmund)

Thomasova moučka bylo zásadité fosforečné hnojivo vyráběné mletím Thomasovy strusky.

Původ

Thomasova struska vznikala v ocelárnách zpracováním surového železa na ocel v Thomasově konvertoru. Konvertory měly zásaditou, obvykle dolomitovou, vyzdívku, jejímž cílem bylo odstranění fosforu ze surového železa. Reakcí vyzdívky s fosforem vznikala struska využitelná v zemědělství.

Vlastnosti

Thomasova moučka měla podobu šedého až černého těžkého prášku. Z velké části je tvořena fosforečnanem vápenatým a křemičitanem vápenatým (Ca3(PO4)2·Ca2SiO4). Obsahuje v přepočtu kolem 12–16 % kyseliny fosforečné, zhruba 50 % oxidu vápenatého, dále hořčík, železo a stopové prvky,[1] například mangan. Výhodou hnojiva byla široká dostupnost, nízká cena a vysoký obsah stopových prvků. Nevýhodou pomalu rozpustná forma fosforu, takže Thomasova moučka byla většinou využívána jako zásobní hnojivo aplikované na podzim, používané do kompostů, při výsadbě ovocných stromů ap.[1] V důsledku změny technologie výroby oceli ve 20. století se dostupnost hnojiva začala zhoršovat a do roku 1970 téměř vymizelo z nabídky.[2]

Pro pěstování léčivých rostlin se dávkovala v množství do 3–4 kg na 100 m².[3]

Dopady ukončení výroby

Přibližně v 60. letech 20. století, poté, co v zemědělství došlo k náhradě Thomasovy moučky superfosfátem, začalo v Československu docházet ke chřadnutí rostlin a 20-50% úhynu. Místy musela být úroda kompletně zaorávána. Při hledání příčin byl zjištěn kriticky nízký obsah hořčíku v půdě. Zatímco Thomasova moučka byla na hořčík bohatá, superfosfát jej prakticky neobsahoval a jeho kyselá reakce podporovala vyplavování hořčíku z půdy. K tomu přispěla náhrada nízkoprocentních draselných solí (kainit, sylvinit ap.), které určité množství hořčíku obsahovaly, vysokoprocentními draselnými hnojivy s minimálním obsahem hořčíku. Jako řešení bylo doporučeno aplikovat jemně mletý dolomitický vápenec v pětiletých intervalech v množství zhruba 20–25 q na hektar.[2]

Náhrada

Podobný charakter měl termofosfát (již rovněž nedostupný). Za moderní náhradu s podobným charakterem (pomalu rozpustné zásobní hnojivo s obsahem fosforu a mikroprvků) lze považovat fosfátová skla, která se objevila počátkem 21. století. Jsou však podstatně dražší než jiná fosforečná hnojiva, což vedlo k útlumu jejich výroby.

V praxi se obvykle jako náhrada používal Superfosfát v dávkách zhruba o čtvrtinu až třetinu nižších, mimo jiné z toho důvodu, že účinkoval rychleji.[3] Nevýhodou byla vyšší cena, rychlejší vyplavování, nižší účinnost na kyselých půdách, nižší obsah vápníku, absence hořčíku a stopových prvků.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b ŠROT, Radoslav. 1000 dobrých rad zahrádkářům. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1972. 530 s. 07-045-72. Kapitola Thomasova moučka, s. 65. 
  2. ↑ a b PRŮŠA, Vladimír. Jihočeská pravda. 1970-06-26, roč. 26, čís. 149, s. 11. 
  3. ↑ a b PÍSAŘÍK, Jaroslav. Úspěšné pěstování léčivých a aromatických rostlin. Praha: Nakladatlství Brázda, 1952. 122 s. Kapitola Hnojení, s. 9-10. 

Externí odkazy

Zdroj