Ptolemaios III.

Ptolemaios III. Euergetés
Πτολεμαίος Ευερ έτης; Ptolemaios Dobrotivý
Busta Ptolemaios III.
Busta Ptolemaios III.
Doba vlády 246–222/221
Rodné jméno
G38 N5
H_SPACE 		<
p
t 		wA l
M 		i i s anx D t
N16 		p
t 		H mr
>
Ptolemaios, který žije věčně, milovaný Ptahem
Trůnní jméno
M23 L2 <
M12 R8 M12 R8 F44
n 		C12 C2 stp S42 S34 S3
>
Dědic dvou božských bratrů, vyvolených Ra, živý obraz Amona
Horovo jméno
G5 <h1
H k
nwW 		nTr H4
Z2 		D2Z1
f
h1> O33
  Ten, nad kterým se radovali bohové i lidé
Jméno obou paní
G8 qnw
n
D40 		Aa27 D nw
t 		Z3 nTr O36 mnx n
N17
U7 		r
O49O5
Odvážný, který chránil bohy
Manželka Berenica
M22 t G15 <
R7
l 		n
D4 		W11
tH8
>
dcera krále Kyrenaiky Magase [1][2]
Potomci Ptolemaios IV. Filopatór, Arsinoé III., Magas, Berenice
Otec Ptolemaios II. Filadelfos
Matka Arsinoe I. dcera Lýsimachose z Thrákie
Narození ~ 284 př. n. l.
Kós
Úmrtí 222 př. n. l. (ve věku ~60–63)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zlatá Octadrachma s portrétem Eueurgetes

Ptolemaios III. zvaný Euergetés („Dobrotivý“) Πτολεμαίος Ευεργέτης byl třetí faraon z dynastie Ptolemaiovců, vládnoucí v letech 246–222 př. n. l. Ptolemaios III. byl nejstarším synem Ptolemaia II.Filadelfose a jeho první manželky Arsinoe I. Na trůn faraona nastoupil po smrti otce roku 246 př. n. l. ve věku asi 38 let. Jeho žena Berenika III. byla dcerou Megase, krále Kyreneiky a nevlastního bratra Ptolemaia II.[3][4] Významným vojenským úspěchem jeho vlády byla invaze do oblasti severní Sýrie, kterou uskutečnil po zavraždění své nejstarší sestry Bereniky II.[p 1] Uvádí se, že to bylo záminkou pro napadení oslabené Sýrie. Během této třetí syrské války Ptolemaios III. obsadil Antiochii a nakonec dosáhl až do Babylónu. Ptolemaiovská přítomnost ve Středomoří se zakládala na vytvoření početné dobře zorganizované námořní flotily, a to jak v obchodování, tak i vojenské přítomnosti v dobytých zemích.[5] Souhrnně pozici ptolemaiovské říše charakterizoval řecký filozof Polybios:

„ Ptolemaiovci, kteří se intenzivně zajímali o zahraniční akce, obecně jim dávali přednost před samotným Egyptem. Protože byli pány Coile v Sýrii a Kypru, byli stálou hrozbou pro krále Sýrie (např. Seleukidové), a to jak na zemi, tak na moři; a byli také ve velitelském postavení ohledně knížat Malé Asie, jakož i ostrovů, díky vlastnictví těch nejnádhernějších měst, pevností, a přístavů po celém pobřeží od Pamfylie po Hellespont až po oblast kolem Lysimacheie. [p 2]Navíc byli příznivě umístěni pro útok na Thrákii a Makedonii z jejich vlastnictví Ainos, Maroneia [p 3] a ještě vzdálenější města. “
— [6]

Vláda

Sloupová síň boha Chnuma v Esně [1]
Chrám Chnuma, Esna, výzdoba sloupové síně
Chrám Isis na ostrově Aglikia [2]
Posvátné jezero v chrámu Montu v Medamuduh [3]
Portikus chrámu v Edfu, Horní Egypt; kresba 1864 [4]
Serapeum v Alexandrii zbudované Ptolemaiem III. [5]

Již za vlády děda Sotéra bylo kodifikováno spojenectví mezi vládnoucí elitou representovanou faraonem a kněžími, kteří nebyli jen náboženskými subjekty, nýbrž z historického kontextu i významnými hospodářskými jednotkami. Z moci faraóna vlastnili rozsáhlá území s prosperující zemědělskou produkcí, rozvinutou administrativou ve správě majetku a souvisejícího obchodu. Příkladem je obsah unikátního Harrisova papyru,[7][8] kde je výčet majetku čtyř dominantních chrámů, který jim zajišťoval vlivné pozice ve správě říše. Ptolemaios I. Sotér ustanovil pro kněží a chrámy plnou podřízenost panovníkovi. Jeho vnuk Ptolemaios III. Euergetés po vítězném tažení proti Seleikovcům musel řešit povstání v Horním Egyptě s centrem v Thébách (~245 př. n. l.). Byla to první zaznamenaná vzpoura se sociálním podtextem vyvolaným hladomorem v důsledků nízkých záplav Nilu a kolapsu zemědělské výroby. Kolísání hladiny Nilu v období rovníkových monzunových dešťů, které, jak ukazují studie na vliv vulkanické aktivity a jejich ovlivnění klimatických poměrů s důsledky na hydrologický šok v povodí Nilu a následnou sociální nestabilitu.[9][ujasnit] Ve vlnitém pásmu monzunového počasí, nazývaném intertropická zóna konvergence, se každý rok kolem léta pohybuje severně od rovníku a přináší vláhu do Modrého Nilu a dále severněji až do Nilské delty. Jestliže se při vulkanické aktivitě emitují sirné plyny ochlazující atmosféru, pak nedosáhnou severnější oblasti a nedostatek závlah vede ke ztrátě zemědělské produkce, nedostatku potravin a hladu. To spolu s politickým napětím v etnicky citlivém Horním Egyptě vyústilo v sociální nepokoje. Jak tyto události v roce ~245 př. n. l. vyřešil Ptolemáios III. Eurogetés, o tom nejsou k dispozici relevantní údaje.[10] Rozsáhlé poznatky o historii tohoto období poskytují archivy zachovaných papyrů, které zahrnují období helenistické vlády ptolemaiovských dynastií (jsou citovány a komentovány v Charalampidově disertaci).[11]

Konkordát faraona s kněžími

Vztah faraona a kněžských elit, zmíněný již z období vlády Ptolemaia I. Sotéra, kodifikoval jeho vnuk Ptolemaius III., po zvládnutí zmíněné rebelie v Horním Egyptě těsnějším vztahem s egyptskou kněžskou elitou, který byl presentován Canopoským dekretem z roku 238 př. n. l.[p 4][12] obsahujícím trojjazyčný hieroglyfický, démotický a řecký text. Do stély vytesaný text svými ustanoveními určil politický trend pro ptolemaiovskou moc v Egyptě, pro celý zbytek trvání dynastie. V dekretu kněžstvo chválí Ptolemaia III. jako dokonalého faraona. Zdůrazňuje se jeho podpora kněžství, jeho vojenské úspěchy při obraně Egypta a při obnově náboženských artefaktů a zejména jeho účast, když Ptolemaios III. dovezl na vlastní náklady obrovské množství obilí, aby vykompenzoval slabou záplavu s hrozícím hladomorem. Zbytek dekretu obsahuje reformy kněžských řádů (phȳlē). Dekretem byl také přidán přestupný den do egyptského kalendáře o 365 dnech a byly zavedeny související změny ve slavnostních festivalech. Dcera Ptolemaia III. Berenika zemřela během synodu a stéla ustanovila její zbožštění a pokračující uctívání. Další dekrety vydaly kněžské synody za nástupců Ptolemaia III. V úvodní části stély je text:

„ Chrámoví strážci, proroci, svatí kněží, všichni, kteří vejdou do svatyně bohů, aby je oblékli, posvátní písaři, vědoucí, boží otcové a (jiní) kněží v jejich řadách shromážděných z Horních a Dolní Egypt dne 5. měsíce Dios[p 5], kdy se slavily narozeniny Jeho Veličenstva, a 25. dne toho měsíce, kdy Jeho Veličenstvo převzalo důstojnost od svého otce; shromáždili se v chrámu Dobrotivých bohů[p 6], který je v Kanopus, prohlásili. Od doby, kdy král Ptolemaios, věčně žijící, miláček Ptaha, syn Ptolemaiova a Arsinoe, bohové sester a vládkyně Berenike, jeho sestra a manželka, dobrotiví bohové, přinesli egyptským chrámům mnoho výhod pro všechny časy, protože to nařídili bohům, protože se neustále starali o věci slavného Apise, Mnevise[p 7] a všech zvířat chrámu, která jsou chráněna v Egyptě, kterým přidělili rozličné velké věci. “
— [12][6]

Monumenty

Ptolemaios III. financoval stavební projekty v chrámech po celém Egyptě. Nejvýznamnějším z nich byl Horův chrám v Edfu, jedno z mistrovských děl staroegyptské chrámové architektury a nyní nejzachovalejší ze všech egyptských chrámů. Stavbu na něm král zahájil 23. srpna 237 př. n. l. Práce pokračovaly prakticky po celou dobu vlády Ptolemaiovců. Hlavní chrám byl dostavěn až za vlády Ptolemaia IV. v roce 231 př. n. l. a celý komplex pak byl dokončen až v roce 142 za vlády Ptolemaia VIII., zatímco reliéfy na velkém pylonu byly dokončeny teprve za vlády Ptolemaia XII. Další stavební práce probíhaly na řadě míst, jako jsou:

  • Osirisův chrám v Canopu
  • Dekorativní práce na chrámu Isis v Behbeit El Hagar, poblíž Sebennytos[15]
  • Posvátné jezero v chrámu Montu v Medamudu
  • Brána Ptolemaia III. v chrámu Khonsu a dekorativní práce na chrámu Opet v Karnaku v Thébách
  • Chrám Chnuma v Esně
  • Rodný dům v chrámu Isis ve Philae[16]

Epilog

V období vlády Ptolemaia III. Eueurgetése, která navázala na své předchůdce a v podstatě realizovala hospodářskou a sociálně náboženskou politiku navozenou zakladatelem dynastie Sotérem I., se řecko-makedonská vládnoucí elita již setkávala s lokálními problémy ve vztazích s egyptskou populací, která měla převahu v Horním Egyptě oproti řecké vrstvě těžící z prosperity severu, zejména pak sídelního města Alexandrie. Trvalé vojenské výdaje na udržení moci v Levantě se řešily zvýšenými daňovými dávkami s dopadem na sociální strukturu v Horním Egyptě s centrem v Thébách, které se postupně stávaly centrem odporu. Povstání v roce 244/5 př. n. l., i když bylo krutě potlačeno, si vynutilo politické řešení v posílení role kněží a hospodářsky silnějších klášterů, a k uzavření konkordátu s nimi s klauzulemi specifikujícími vzájemné vztahy, prakticky dobovou formu zákoníku – Canopským trojjazyčným dekretem z roku 238 př. n. l.

Další oblasti kultury, stavebnictví a obchodu se dařilo Euergetovi dále rozvíjet a expanzivní politikou šířit i do zemí mimo Egypt. Nicméně podle Wilkinsona ptolemaiovská dynastie již dosáhla svého vrcholu, bohatství, moci a kulturního rozmachu.[17]

Ptolemaius III. Euergetes a Berennice II. přijímají vládu od boha Re; Karnak, propylon v chrámu Khonsu

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Dcera Ptolemaia II. provdaná za Antiocha II., po jeho smrti zavražděna spolu se svým synem, po Antiochovi II. pozůstalou královnou Leodice
  2. ↑ od turecké Anatolie až po Thrákii
  3. ↑ Ainos-meěsto v Makdonii, Maronia v Thrácii
  4. ↑ nalezená v Džanet 1866 - Lepsiusem,
  5. ↑ 4.Února
  6. ↑ Král a jeho žena královna
  7. ↑ Kult posvátného býka

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ptolemy I Sotér (starší verze z 2009) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ CLAYTON, Peter. Chronicle of the Pharaohs [online]. Thames & Hudson, 2006. S. 171–173. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ BUDGE, Wallis. The King of Egypt vol. II. London: [s.n.], 1908. (anglicky) Dynasties XX-XXX, Macedoniens. 
  3. ↑ BUNSON, Margaret. Encyclpedie of Ancient Egypt [online]. New York: Facts On File, Inc., 1991. S. 266. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-08-30. (anglicky) 
  4. ↑ CLYMAN, Dee. Berenice II and the golden age of Ptolemaic Egypt. [s.l.]: University Press Oxford, 2014. ISBN 978-0-19-537089-8. 
  5. ↑ STROOTMAN, Rolf. The Ptolemaic Sea Empire [online]. Utrech University, 2019. S. 217–125. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ PATON, W.R. Christelle. The Complet Histories of Polybius. Cambridge: Kindle, 2014. S. 22–48. 
  7. ↑ Papyrus Harris [online]. Heidelberg: Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.IV §398 [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ MANNING, Joseph; Francis Ludlov. Volcanic suppression of Nile summer flooding triggers revolt and constrains interstate conflict in ancient Egypt, Nature Comunication [online]. Nature Comunication, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ MANNING, Joseph; Francis Ludlow. Volcanic eruptions linked to social unrest in Ancient Egypt [online]. New Haven: Yale University, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ CHARALAMPIDIS, Grigiris. The presence of Macedonians in Egypt, through inscriptions and papyri [online]. Thessalonike, Greece: Int.Hellenic University, 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ a b BIRCH, Samuel. Record of The Past, Vol VIII [online]. London: 1876. S. 81–94. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ KLEIBL, Kathrin. Die Wasserkrypten in den hellenistischen und römischen Heiligtümern der ägyptischen Götter im Mittelmeerraum [online]. Universität Hamburg, 2003 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (německy) 
  14. ↑ ROWE, Alan; B.R.Rees. The great Serapeum of Alexandria. London: University Manchester, 1908. (anglicky) The John Rylands Library. 
  15. ↑ Behbeit el-Haggar [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ KLEIBL, Kathrin. Die Wasserkrypten in den hellenistischen und römischen Heiligtümern der ägyptischen Götter im Mittelmeerraum [online]. Universität Hamburg, 2003 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (německy) 
  17. ↑ WILKINSON, Richard. The Complet Tamples of Ancient Egypt. [s.l.]: Thames&hudson,, 2000. ISBN 0-500-05100-3. (anglicky) 

Literatura

  • Mohamed Saleh : A Building Inscription of Ptolemaios III. (Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts Kairo 37), Zabern Verlag Mainz 1981, S. 417-419
  • Alan K. Bowman: Egypt after the Pharaohs, 332 BC - AD 642. Guild Publishing, London, 1986
  • Hegyi Dolores – Kertész István – Németh György – Sarkady János: Görög történelem a kezdetektől Kr. e. 30-ig. 2005, Osiris, ISBN 963-389-799-8
  • Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology. Szerk.: William Smith. Boston, C. Little & J. Brown, 1867. Lásd még Archivováno 9. 4. 2006 na Wayback Machine.

Související články

Externí odkazy

Egyptští faraoni z dynastie Ptolemaiovců
Předchůdce:
Ptolemaios II. Filadelfos 		246 - 222 př. n. l.
Ptolemaios III. Euergetés 		Nástupce:
Ptolemaios IV. Filopatór

Zdroj