Práxedes Mateo Sagasta

Práxedes Mateo Sagasta
Rodné jméno	Práxedes Mariano Mateo Sagasta y Escolar
Narození	21. července 1825 Torrecilla en Cameros
Úmrtí	5. ledna 1903 (ve věku 77 let) Madrid
Místo pohřbení	Pantheon of Illustrious Men
Alma mater	Polytechnická univerzita v Madridu
Povolání	politik, inženýr a stavební inženýr
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1891) Řád neposkvrněného početí Panny Marie z Vila Viçosa Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského velkokříž Řádu věže a meče Řád sv. Mauricia a sv. Lazara … více na Wikidatech
Politická strana	Liberální strana
Choť	Ángela Vidal Herrero (1885–1897)
Rodiče	Clemente Mateo-Sagasta y Díaz Antoniana[1] a Valentina Esperanza Escolar Saenz del Prado[1]
Příbuzní	Bernardo Mateo Sagasta (bratranec) Fernando Merino Villarino (zeť)
Funkce	member of the Cortes during the reign of Isabel II (1854–1856) member of the Cortes during the reign of Isabel II (1858–1863) ministr vlády (1868–1869) Member of the Congress during Sexenio Democrático (1869) … více na Wikidatech
Podpis
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Práxedes Mariano Mateo Sagasta y Escolar (21. července 1825 Torrecilla en Cameros – 5. ledna 1903 Madrid) byl španělský politik, klíčová postava španělské politiky 2. poloviny 19. století. V letech 1871–1872, 1874, 1881–1883, 1885–1890, 1892–1895, 1897–1899 a 1901–1902 byl premiérem Španělska.^[2] Celkem strávil ve funkci premiéra 13 let a 175 dní. Byl tak nejdéle sloužícím španělským premiérem v 19. století a druhým nejdéle sloužícím v celé historii (za Francisco Francem). Byl zakladatelem a prvním předsedou Liberální strany (Partido Liberal), v letech 1876–1902. Tato strana byla jednou ze dvou nejdůležitějších politických sil Španělska své doby (spolu s Konzervativní stranou Antonia Cánovase del Castilla). Byl znám jako vynikající řečník.

Během studia na stavební škole v Madridu v roce 1848 byl jediným studentem, který odmítl podepsat dopis na podporu královny Isabely II. Byl již tehdy členem Pokrokové strany (Partido Progresista). Poté vystudoval Polytechniku v Madridu. V roce 1857, ve svých 32 letech, byl jmenován profesorem nově vytvořené školy veřejných prací, kde pak devět let vyučoval topografii a stavebnictví. V roce 1858 byl jmenován zástupcem ředitele této školy.

V roce 1854 byl prvně zvolen do generálních kortesů, za Pokrokovou stranu. V roce 1857 se připojil k redakci novin La Iberia a později, po smrti jejich zakladatele Calva Asensia, koupil od jeho vdovy majetkový podíl v těchto novinách, načež je vlastnil a vedl. Udělal z nich do značné míry svou osobní tribunu.

Od roku 1865 spolupracoval na revolučních aktivitách s generálem Primem, v roce 1866 se účastnil povstání v kasárnách San Gil, vzpoury organizované s cílem sesadit Isabelu II. z trůnu. Za účast na zmíněné vzpouře byl zatčen, souzen a odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout a odejít do exilu ve Francii. Po slavné revoluci v roce 1868 se vrátil do Španělska, aby se zúčastnil budování nového režimu. V prozatímní vládě, které předsedal generál Serrano, byl jmenován ministrem vnitra. Podílel se na vzniku ústavy z roku 1869, která byla vtělením jeho ideálu demokratické monarchie.^[3] Vstoupil do Konstituční strany. Roku 1870 se stal ministrem zahraničí, v roce 1871 byl prvně zvolen premiérem, podruhé roku 1874, to již vedl i Konstituční stranu.

Po schválení ústavy v roce 1876 a návratu historické dynastie (Bourbonů) na trůn, s nímž se smiřoval jen neochotně, založil Liberální stranu. Jejím úkolem bylo vracet do systému, který se roku 1876 do značné míry oddemokratizoval, znovu demokratické a liberální prvky. Přispěl k založení systému pokojného střídání (turno pacífico), kdy se u moci střídaly dvě hlavní strany a skončila tak éra politické nestability, která španělskou politiku dlouho zatěžovala. Tento systém byl ještě posílen Paktem z paláce El Pardo (Pacto de El Pardo) z roku 1885.^[4] Pakt (jakási "opoziční smlouva") v sobě obsahoval i určité manipulace s volbami, jež měly nadvládu dvou největších stran pojistit. Tím Sagasta popřel své staré demokratické zásady. Pakt fungoval do roku 1909, systém turno pacífico ale skončil až roku 1923.

I když jeho kompromisy po roce 1876 byly i předmětem kritiky, jeho plán postupné demokratizace mu vycházel. Roku 1881 znovu dosadil profesory vyloučené z univerzit pro své politické názory, v roce 1883 rozšířil svobodu tisku, roku 1887 prosadil svobodu sdružování, která umožnila rozvoj odborů, v roce 1888 zavedl porotní soudy a roku 1890 konečně prosadil všeobecné volební právo pro muže. Velmi ostře ale vystupoval proti vzmáhajícímu se socialismu, První internacionálu nazval "zločinnou utopií".

Velkým problémem, kterému čelil, byl neklid v koloniích. Zejména konzervativní kubánští plantážníci byli jeho zavilými nepřáteli. Uvažoval o tom, že by zejména na Kubě umožnil autonomii, ale nikdy se k tomu zcela neodhodlal. Výsledkem bylo povstání a s ním související španělsko-americká válka v roce 1898 (Američané využili povstání k intervenci a šíření svého vlivu do střední Ameriky a jihovýchodní Asie). Válce Sagasta čelil přímo ve funkci premiéra a stala se jeho největší politickou porážkou. Španělsko ve válce ztratilo všechny své zbývající kolonie. Sagasta musel podepsat potupnou pařížskou mírovou smlouvu roku 1898, v níž se Španělsko zřeklo Kuby, Filipín, Portorika a Guamu. Jeho političtí oponenti to považovali za vlastizradu. Z politiky ho to však nevytlačilo, svou poslední demisi na post předsedy vlády podal až 10. prosince 1902. Zemřel pouhý měsíc poté. Byl pohřben v Pantheonu slavných mužů v Madridu.

Byl svobodným zednářem. Dosáhl 33. stupně zasvěcení, avšak 14. listopadu 1894 se zednářství veřejně zřekl, aby prokázal zpochybňovanou loajalitu monarchii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Práxedes Mateo Sagasta na Wikimedia Commons
• Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Práxedes Mateo Sagasta“, jehož autorem je Gloria Lotha.

Zdroj