Parkinsonie pichlavá

Parkinsonie pichlavá
Kvetoucí parkinsonie pichlavá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	bobotvaré (Fabales)
Čeleď	bobovité (Fabaceae)
Rod	parkinsonie (Parkinsonia)
Binomické jméno
Parkinsonia aculeata L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Parkinsonie pichlavá (Parkinsonia aculeata) je teplomilná dřevina, druh z rodu parkinsonie. Pochází z jihozápadních oblastí Spojených států amerických, z Mexika, států Střední Ameriky, Karibiku a tropických oblastí Jižní Ameriky. Odtud byla pro své květy i neobvyklé vzezření větví a listů rozšířena do subtropů a tropů téměř po celém světě. Na nových místech se zabydlela velice rychle, prokázala svou přizpůsobivost novým podmínkách a zdomácněla, místy se stala i rychle se šířící plevelnou rostlinou.

Ekologie

Dřevina často roste v mokřinách a poblíž vodních toků či nádrží a na stanovištích krátce zaplavovaných vodou. Snáší škálu půdních typů v širokém rozsahu pH, včetně zasolených. Nejlépe roste na písčitých a štěrkovitých půdách s vápencovým podložím. Preferuje oblasti s výrazným mokrým a suchým obdobím. Osídluje místa od hladiny moře až po nadmořskou výšku okolo 2000 m, snáší mráz do -5 °C; středoevropskou zimu však nepřežije.

Je rostlinou velmi přizpůsobivou, vyskytuje se i v polopouštních oblastech kde většinou roste ve formě keře. Často, díky dobře klíčivým semenům, nenáročnosti a rychlému růstu, zplaňuje. Požaduje stanoviště s dostatkem světla, ve stínu špatně roste a nekvete. V přírodě nemá zásadních živočišných škůdců.

Popis

Stálezelený strom dorůstající běžně do výše 5 až 8 m, jen zcela výjimečně až 20 m. Jeho kmen, vyrůstající z mělkého a rozvětveného kořenového systému, obvykle nebývá širší než 40 cm a má hladkou, zelenohnědou kůru, stejnou jako mají obloukovité a často převislé větve. V odbočkách větví jsou jednoduché nebo párovité trny až 3 cm dlouhé. Na zprohýbaných větévkách vyrůstají v páru střídavé, převislé, metlovité listy. Rostou z úžlabí vytrvalých palistů přeměněných v trny asi 1 cm dlouhé, které zůstávají na větvích i po opadu listů. Dvojnásobně sudozpeřené listy bývají dlouhé 20 až 40 cm, mají ploché křídlaté vřeteno (pokračování řapíku) z kterého vyrůstá na krátkých řapíčcích až 50 párů úzkých drobných lístků. Lístky brzy opadávají, snižují tím v suchém období výpar vody, fotosyntézu dále zajišťují pouze holá vřetena listů i zelenavá kůra větví a kmene. Strom je za větru již zdáli rozpoznatelný, jeho listy vlají jako dlouhé stuhy. V sušších oblastech roste parkinsonie pichlavá jako keře tvořící neproniknutelné houští nepřevyšující výšku 4 m.

Nápadně jasně žluté, visící květy, asi 2 cm velké, vytvářejí řídké koncové hrozny. Květenství vyrůstající z úžlabí listů jsou tvořena osmi až sedmnácti květy a bývají dlouhá do 20 cm. Vonné, pětičetné, oboupohlavné květy s 1 cm dlouhými stopkami mají kopinaté listeny. Zvonkovitý kalich má lístky asi 7 mm dlouhé, podlouhlé se zaoblenými vrcholy a téměř k bázi volné. Okrouhlé korunní lístky, asi dvojnásobně velké, jsou žluté, u báze chlupaté, horní lístek je širší a má oranžově červené skvrny, později se celý zbarvuje oranžově. V květu je deset volných tyčinek se zelenými, chlupatými nitkami a hnědými, elipsoidními prašníky. Ze svrchního semeníku vyrůstá červeně zbarvený pestík s lysou čnělkou. Rostlina ve své domovině kvete a vytváří plody po celý rok, nejvíce květů se objevuje v březnu až červnu, opylovány jsou létajícím hmyzem. Ploidie druhu je 2n = 28.

Plody jsou 5 až 15 cm dlouhé, ploché, žlutavé lusky zaškrcované mezi semeny. Nepukavé lusky obsahují průměrně jedno až šest strakatě hnědých semen, která jsou podlouhle elipsoidní, asi 10 mm dlouhá a lehce zploštělá. Lusky dozrávají za tři měsíce po opylení a obvykle z větví opadají za šest týdnů až rok. Spadané lusky se asi za šest týdnů (podle vlhkosti) rozloží a uvolní semena, při záplavách lusky plavou i čtrnáct dnů a dostávají se tak na zcela nová místa. Velké stromy mohou produkovat ročně až 2500 semen na 1 m² své koruny. Lusky nebo semena jsou zvířaty požírána jen v nouzi, semena prošlá zažívacím traktem prasat jsou z 50 % schopná klíčit.

Rozmnožování

Rostliny se nejčastěji rozmnožují generativně. Semena jsou po opuštění lusků schopná ihned klíčit, životaschopnost si v suchu a chladu podržují po několik let. Při teplotě 25 až 35 °C klíčí již za čtyři dny po navlhčení. V přírodě to obvykle bývá v době, kdy záplavy ustupují; mladé rostlinky dlouhodobě nevydrží pod vodou.

Mimo semen se rostlina rozmnožuje i kořenovými výmladky kterých vyrůstá velké množství hlavně po poranění kmene, způsobené např. požárem.

Význam

Křehké dřevo z parkinsonie pichlavé není vhodné pro stavební ani řezbářské práce. Bývá využíváno jako palivové dříví nebo pro výrobu dřevěného uhlí. Stromy jsou užitečné jako větrolamy při zadržování písku šířícího se z okraje pouště, stejně jako při stabilizaci půdy při půdní erozi. Keřů se využívá ke zhotovování těžce prostupných živých plotů. V období nedostatku jiné potravy jsou listy potravou pro kozy, ovce, velbloudy či jiné býložravce schopné vyhnout se trnům. V Americe původní obyvatele používali odvar z kůry ke snížení horečky a proti záchvatům epilepsie. Komerční využití těchto rostlin je velmi omezené.

V Austrálii, na Nové Kaledonii, Havajských ostrovech a v Subsaharské Africe se parkinsonie pichlavá, která se tam dostala jako okrasná rostlina, stala významným invazním druhem. Vytváří husté houštiny okolo vodních toků a blokuje dobytku přístup k vodě, vytěsňuje původní rostlinstvo a tím i domácí živočišné druhy. Dřevnaté trny s opadaných větví často zraňují po nášlapu nohy zvěře a poškozují pneumatiky osobních automobil. Při kvetení květy produkují veliké množství pylu který u alergiků způsobuje sennou rýmu, u včel naopak zvyšuje snůšku medu.^{[2][3][4][5][6][7]}

Galerie

• 
  Listy s vřetenem a lístky
• 
  Květy
• 
  Květy a zrající lusky
• 
  Lusk a semeno

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu parkinsonie pichlavá na Wikimedia Commons

Zdroj