Písně harfeníků

Slepý harfeník

Písně harfeníků (někdy též uváděny jako písně hodokvasů[1]) je moderní, v egyptologii užívané označení staroegyptského literárního žánru, součásti širšího proudu tzv. pesimistické literatury.[1] Jsou známy především ze stěn hrobek, kde je doprovází vyobrazení harfeníka (odtud odvozen název). Předpokládá se, že skladby tohoto literárního okruhu, truchlící nad krátkostí a pomíjivostí života a nabádající proto k radostnému užívání všeho, co skýtá, byly zpívány při hostinách, zádušních slavnostech a každoročně se opakujících svátcích na vesetské nekropoli.[2]

Časové zařazení

Nejstarší doposud známý doklad skladby tohoto žánru je zaznamenán na Harrisově papyru z doby 19. dynastie (kolem roku 1300 př. n. l.), název skladby však uvádí, že je přepisem textu z hrobky jednoho z panovníků rané 11. dynastie.[2] Časové zařazení textu je proto nejisté: vyjadřuje sice postoje, které jsou v náznacích přítomny už ve starší egyptské literatuře, například v naučení vezíra Ptahhotepa z doby 5. dynastie, na druhou stranu Egypťané s oblibou posouvali dobu vzniku literárních textů do minulosti, aby jim dodali větší vážnosti.

Žánr byl oblíben obzvláště v 19. a 20. dynastii, hojné množství dokladů pochází také z řecko-římské doby. Český egyptolog Zbyněk Žába se proto domníval, že latinské básnické rčení carpe diem je odvozeno právě z egyptské literární tradice.[3]

Obsah skladeb

Ohromný význam této památky v dějinách lidského myšlení spočívá v tom, že zde poprvé zcela otevřeně a s nesmírnou logickou silou zazněla výzva: místo toho, abychom počítali se životem na onom světě, je třeba starat se o své věci na zemi.[4] Texty písní obecně vyzývají posluchače, aby si užívali radostí pozemského života, protože existence života posmrtného je nejistá. To lze interpretovat dvěma rozdílnými způsoby: buď jako odmítnutí tradičních náboženských představ o posmrtném životě vůbec, nebo jen jako připomenutí živým, že o posmrtném životě nemohou s určitostí nic vědět, a proto se tím nemají jako neřešitelnou otázkou trápit a svou mysl mají zaměřit raději na jistotu života pozemského už proto, že jejich čas jednou stejně přijde.

Většina badatelů ovšem považuje za správnější interpretaci první a zdá se, že tak Písně harfeníků chápali i Egypťané samotní. Lze to dovodit ze skladby v hrobce Neferhotepa z doby panovníka Haremheba, v níž je řada ohlasů na skladby tohoto druhu.[3][1] Zde jsou Písně harfeníků hodnoceny takto: „Slyšel jsem ony písně, jež jsou v hrobkách starých, co říkají s chválou života na zemi, znevažujíce zemi zemřelých. Proč to dělají zemi věčnosti?“[5]

Ukázka textu

Ukázka textu:[3]

„ Tam odtud k nám se nikdo nevrací,
nikdo nám nevypoví, ach,
jak žijí tam a po čem touží,
nikdo nás neuklidní dřív,
než i my odejdeme tam,
kam všichni odcházejí…
Proto se raduj, zažeň pomyšlení,
sám jednou že se staneš duchem zářícím,
užívej radosti, dokud jsi tady…
K radostem, které máš, jen přidávej,
a kdyby se zmenšila touha po nich,
oddej se krásám ještě krásnějším! 		“

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha: BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 151n. 
  2. ↑ a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 196n. 
  3. ↑ a b c ŽÁBA, Zdeněk. Tesáno do kamene, psáno na papyrus. Praha: Svoboda, 1968. 198 s. S. 114. 
  4. ↑ Makovelskij a Mamedov 1976, s. 40.
  5. ↑ DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha: BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 154. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj