Odiljenje sigetsko

Odiljenje sigetsko
Titulní strana druhého vydání Odiljenje sigetsko (1685)
Autor	Pavel Ritter Vitezović
Země	Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Jazyk	chorvatština
Žánr	lyrický komentář
Vydavatel	Gaspar Frajsmidović Ivan Gelenić Pavao Ritter Vitezović
Datum vydání	1684
Typ média	tisk (pevná vazba)
Počet stran	88
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Odiljenje sigetsko (česky: Rozloučení u Sigetu^[1]) je intertextuální poetické dílo Pavla Rittera Vitezoviće, které bylo poprvé vydáno v roce 1684. Je považováno za první a nejvýznamnější autorovo dílo ve vernakulárním jazyce. Odiljenje sigetsko bylo napsáno někdy mezi lety 1679 a 1682 a zabývá se obléháním Szigetváru v roce 1566, přičemž vychází z předchozích adaptací stejného tématu.

Dílo je obzvláště pozoruhodné svou neobvyklou formou a vykazuje výrazný nedostatek jasné žánrové klasifikace, což vedlo k častým debatám mezi literárními historiky. Někdy je popisováno jako „mozaika“, která zahrnuje širokou škálu literárních prvků a prostředků, a vyznačuje se fragmentární formou. Bylo dobře přijato svými současníky a následně inspirovalo řadu autorů v 18. století.

Nejnápadnějším rysem textu je jeho neobvyklá forma, která byla v raných kritických analýzách předmětem kontroverzí. Historikové původně vnímali toto dílo jako pokus o vytvoření eposu založeného na obléhání Szigetváru, podobně jako jeho předchůdci Vazetje Sigeta grada a Szigeti veszedelem.

Většina moderních analytiků, jako Nikica Kolumbić^[2] a Pavao Pavličić,^[3] jej však považuje spíše za lyrický komentář k eposu Obsida sigecka od Petra Zrinského, přičemž zdůrazňují jeho intertextuální charakter. Podle Pavličiće chtěl Vitezović vykreslit aspekty, které považoval za klíčové pro utváření dobové literatury: opírání se o tradici, tematický základ vztahující se k sociálně či národně důležitým otázkám a co největší srozumitelnost pro široké publikum. Konkrétně tvrdí, že záměrem díla bylo přepracovat existující epos lyrickým způsobem, aby byl přístupnější pro méně vzdělané publikum, přičemž některé jeho aspekty byly rozšířeny a zdůrazněny z programových, a možná i politických důvodů.^[3]

Vanja Budišćak klasifikuje text jako hybrid lyriky, epiky a dramatu, přičemž tvrdí, že není zcela zbaven epických či dokonce dramatických prvků.^[4] Dunja Fališevac popisuje jeho formu jako inovativní žánr s barokními prvky.^[5]

Odiljenje sigetsko se nese v nostalgickém a elegickém tónu.^[5] Skládá se ze čtyř částí (dil), z nichž tři obsahují dopisy jiným osobám, monology nebo dialogy, které vyjadřují smutek a loučení po zmíněném obléhání Osmanů. Tyto části využívají literární prostředky, jako je antropomorfismus, a fantastické prvky, například víly.

Dialog mezi Sofií, múzou jednoho z účastníků bitvy Gašpara Alapiće, a jestřábem, který ji informuje o Alapićově smrti krátce po skončení obléhání, byl motiv převzatý z lidové písně.^[5]

Poslední část obsahuje kratší básně podobné příležitostné poezii, které jsou označovány jako náhrobky (nadgrobnice). Ty představují hlasy několika padlých postav, například Sulejmana Nádherného a Mikuláše Šubiće Zrinského.^[2]

Přísloví jsou v Odiljenje sigetsko obzvláště hojně zastoupena, což svědčí o snaze přiblížit dílo méně vzdělaným vrstvám společnosti.^[6] Téměř všechna se zabývají nevyhnutelností smrti, což odpovídá hlavnímu tématu „loučení“ v průběhu či po skončení bitvy.

Metrum je převážně tvořeno severním dvojitě rýmovaným dvanáctislabičným veršem, který se stal standardem chorvatské literatury již od Judity. Vedle něj se však vyskytují i další metrické formy, včetně hexametru.^[2] V díle se objevují literární formy a inovace, jako jsou ozvěny (echo), stejně jako Vitezovićovy experimenty s homonymními rýmy.^[3]

V předmluvě k prvnímu vydání Vitezović vyjadřuje své názory na jazyk a obhajuje jazykový purismus pomocí verše:^[7]

Človik najdičnije svoju halju nosi
a šta doma nije, to se vani prosi

(Jinými slovy: Člověk nejpyšněji nosí svůj vlastní oděv, a co nemá doma, musí žebrat venku.)

Jazyk díla je založen na trojdialektálním principu – zahrnuje prvky čakavštiny, štokavštiny i kajkavštiny, podobně jako jazyk autorů z ozaljského literárního kruhu.^[8]

Zobrazení Turků se v Odiljenje sigetsko odchyluje od dřívějších děl na toto téma, která je obvykle vykreslovala v stereotypně negativním světle. Vitezović naopak představuje vyváženější pohled – oceňuje jejich sílu a uznává jejich motivaci sloužit svému vůdci a svému lidu ve jménu slávy, čímž je staví na roveň obráncům.

Tento vyvážený pohled dále podtrhuje Vitezovićova metafora, v níž Osmané vystupují jako „boží metla“ – nástroj, jenž má přivést křesťany zpět na správnou cestu po jejich hříšných odklonech.^[9]

Vitezović sám tvrdil, že dílo napsal v roce 1679, avšak někteří historikové kladou jeho vznik spíše do roku 1682. Původně zamýšlel vydat další tři části, k čemuž však nikdy nedošlo – spekuluje se, že původní verze z roku 1679 byla později revidována a zkrácena.^[2]

Vitezović měl k napsání Odiljenje sigetsko jak politické, tak historiografické motivace, avšak ty neoslabily jeho především lyrický a emocionální pohled na věc.^[2] Postupné oslabování osmanské hrozby v rámci habsburské monarchie vedlo k posílení ambicí získat zpět území, která byla dříve součástí Chorvatska a nyní byla pod osmanskou kontrolou.

Vitezović se v době vzniku díla sám účastnil habsbursko-osmanských válek, což mohlo ovlivnit jeho zpracování témat, jako je smrt.^[2] První vydání bylo financováno Adamem Zrinským.^[8]

První vydání vyšlo v Linci, následované reedicí ve Vídni v roce 1685.^[10]

V roce 2016 byla v knihovně Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti objevena třetí edice. Tato verze byla evidentně samonákladem vydána samotným Vitezovićem v Záhřebu roku 1695.^[11]

Podrobnosti o dobovém přijetí Odiljenje sigetsko nejsou zcela jisté kvůli nedostatku dochovaných dokumentů. Je však známo, že všechny tištěné exempláře byly do roku 1695 vyprodány a veřejný zájem o třetí vydání nadále přetrvával.

Dílo ovlivnilo řadu autorů 18. století, kteří z něj převzali určité prvky do své vlastní tvorby. Mezi tyto autory patří Juraj Malevac, Luka Vladimirović, Antun Ivanošić, Mateša Antun Kuhačević a Andrija Kačić Miošić.^[8]

Přijetí Odiljenje sigetsko v moderní době bylo smíšené. Kniha byla znovu vydána v roce 1836 a s obnoveným zájmem o Vitezovićova díla v 19. století, podníceným ilyrským hnutím, byla hodnocena pozitivně.

Ve 20. století se však dostala pod výrazně kritičtější pohled. Mate Ujević ji odmítl jako „umělecky bezcennou“ a tvrdil, že Vitezović měl jen malý básnický talent. Tento postoj sdíleli i další chorvatští literární historikové, jako Milivoj Šrepel, Mihovil Kombol a Branko Vodnik, kteří poukazovali na nedostatek soudržné struktury a přílišné spoléhání na díla předchůdců. Přesto uznali jeho zručnost ve veršování a některé „pozitivní pasáže“ v textu. Tento převážně negativní pohled byl později zpochybněn novějšími autory, jako jsou Nikica Kolumbić a Pavao Pavličić, kteří tvrdili, že Vitezovićovy záměry a myšlenky nikdy nebyly plně pochopeny, a že tak chyběla hlubší analýza jeho díla. Zdůraznili originalitu a jedinečnost Odiljenje sigetsko nejen v kontextu chorvatské literatury, čímž revidovali názor, že mu chybí jednotná struktura.^[2][3]

Pavličić tvrdí, že Odiljenje sigetsko je „důležitější pro pochopení literatury, která z něj vychází, než pro své vlastní literární kvality“. Podle něj má hodnotu jako poetický experiment, který se snaží oslovit gramotné publikum a vštípit mu určité literární ideje nebo aktuální otázky, jako byla osmanská hrozba.^[3]

Kolumbić uvedl, že Vitezović byl přirozenější a rozmanitější ve veršování než mnozí jeho předchůdci, například Petar Zrinski a Marko Marulić, a že v některých pasážích projevil skutečnou virtuozitu, například při konstrukci hexametrů, které jsou v chorvatštině obtížně použitelné. Kritizoval však jeho nedostatek stručnosti a opakování stejných myšlenek, což bylo dědictvím starších chorvatských básníků.^[2]

Navzdory tomu, že jeho historické ambice mohly být na úkor jeho básnické stránky, vytvořil podle kritiků v některých částech knihy obdivuhodnou poezii.^[3] Obzvláště byla vyzdvižena část napsaná ve formě „ozvěnového verše“ (Putnik i jeka), která byla považována za lepší než u jeho předchůdců, jako byli Zrinski a Gundulić, a která dosáhla maximální jednoty mezi náladou a zvukomalebností.^[2][3]

Ve své vyčerpávající analýze Vanja Budišćak označila Odiljenje sigetsko za „jedno z nejlepších děl chorvatského baroka“ a za jedno z nejzajímavějších v chorvatské literatuře.^[8]

Významný německý slavista Reinhard Lauer považuje Odiljenje sigetsko za důležitý jazykový krok směrem k jednotnému chorvatskému poetickému jazyku a za jedno z nejpozoruhodnějších děl na téma Sigetu.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Odiljenje sigetsko na anglické Wikipedii.

• První vydání na Knihy Google (anglicky)

Zdroj