Nevěra

Nevěra je sexuální, resp. milostný poměr s partnerem mimo manželství nebo též mimo jiný dlouhotrvající vážný vztah, s nímž se pojí slib věrnosti.[1] Různí se pohledy na fyzickou nevěru a faktor citové angažovanosti. Starší pojem pro nevěru je cizoložství. Nevěra se odlišuje od polygamie, tj. souběžného legálního soužití jedince s více osobami (mnohomanželství), případně polyamorie, tj. souběžného všeobecně souhlasného angažmá jedince ve více milostných vztazích.

Kategorizace nevěry

  • Mimomanželský kontakt – jednorázová, primárně sexuální záležitost, často nahodilá, obvykle s nízkou emocionální vazbou
  • Erotické dobrodružství – déletrvající sexuální porozumění s vyšší mírou citové angažovanosti, něžností, avšak bez plánů společné budoucnosti
  • Mimomanželský vztah – dlouhodobý vztah se silnou citovou vazbou a potenciálním plánováním společné budoucnosti
  • Flirt – spíše příslib bez skutečného naplnění nevěry, koketování
  • Virtuální nevěra – sdílení sexuálních fantazií bez přímého sexuálního kontaktu

Petr Šmolka dále uvádí též prostituci či swingování.[2] Kratochvíl rozlišuje nevěru souběžnou (nedostatečnost jednoho partnera pro naplnění pestrosti) a následnou (potřeba hledání stále něčeho nového).[3]Miroslav Plzák dělí nevěru na sexuální a sociální, kterou myslí narušení společné péče o potomky, domácnost a sebe navzájem.[4] Z hlediska manželství pokládá za podstatné:[5]

  • jak pečovat o děti,
  • jak nakládat se společnými rodinnými zejména finančními prostředky (SJM),
  • jak (převážně společně: viz povinnost v občanském zákoníku být spolu a společně pečovat o děti, dávat jim vhodné vzory k nápodobě) trávit volný čas,
  • jak pečovat o domácnosti.

Nevěra v historii

Ve starověku se přístup k nevěře lišil podle společenské třídy. V horní vrstvě platila zásada „Ten, kdo obdaří svou knížecí potencí ženu z lidu, zušlechťuje. Avšak princezna, která se oddá muži nikoli rovnocennému, poškozuje vlastní rod.“ Ve střední třídě u muže záleželo na jeho příjmech, zda si mohl dovolit více žen, zato žena byla de facto považována za majetek muže a měla vychovávat jeho děti. V nejnižší vrstvě byla chudoba hlavním faktorem, pro nějž byla polygamie nedostupná. Starořecká společnost nebránila muži ve vydržování více žen v závislosti na jeho prostředcích, doma však měl mít ženu jen jednu. Starověký Řím na věrnosti důsledně netrval a sexuální život považoval za přirozené právo muže stejně jako ženy. Možnost adopce snižovala význam ženy pro reprodukci. Trpěna byla i prostituce.[6]

Křesťanství přišlo s tehdy netradičním důrazem na manželství a jeho nerozlučitelnost. Ve 12. století už nemohla být nevěra důvodem k rozvodu, přesto byla považována za těžký hřích. Zatímco světské společenství znalo jen nevěru ženskou (i s trestem smrti či zmrzačení), křesťanská církev odsuzovala i nevěru mužskou (s požadavkem pokání). Později se v některých oblastech i světské tresty rozšířily také na muže. Až do 16. století byla častým trestem tzv. ulička hanby, z níž bylo později možno se vykoupit. V 15. století docházelo pod vlivem důrazu na manželství i k omezování konkubinátu (nesezdaného soužití).[7]

S nástupem novověku došlo k výrazné tabuizaci sexuality a potlačení veškerých smyslových a erotických projevů. Oficiálně tolerována byla sexualita jen v manželství. Sex svobodných lidí byl trestán vykázáním z města či pokutou, manželská nevěra pak byla v protestantské Evropě důvodem k rozvodu, v katolických oblastech k rozluce od stolu a lože. I prostituce byla od 17. století stále méně tolerována.[8]

S nástupem průmyslové revoluce vliv církve na sexuální chování slábl. Náboženská doktrína se však přenesla do medicínské praxe, z hříchu se stala nemoc. I konec 19. století tak zdůrazňoval uměřenost a normálnost. Výzkumu sexuality se začal věnovat Freud, později Kinsey a další, docházelo tak k liberalizaci. Významným faktorem byla též probíhající ženská emancipace. Nevěra se stává tolerovanějším jevem (více v Evropě, zejména západní, zatímco v některých státech USA je věrnost dokonce zakotvena v právu, včetně postihů za její nedodržení).[9]

Výskyt a názory v ČR

Kinsey ve svých průkopnických zprávách na poli sexuálního chování uvádí, že asi třetina mužů a pětina žen má někdy extramatrimoniální (mimomanželský) sexuální styk, přičemž další výzkumy uvádějí obdobná nebo vyšší čísla. V českých výzkumech sexuálního chování došli Weiss a Zvěřina ke zjištění, že téměř dvě třetiny ženatých mužů mělo během manželství mimomanželský pohlavní styk (64 % v roce 1993 a 63 % v roce 1998). Z vdaných žen uvedlo mimomanželský pohlavní styk 46 %, resp. 42 % respondentek. Muži uváděli průměrně kolem 6,4 partnerky (asi polovina maximálně 3 partnerky), ženy průměrně kolem 3,9 partnera (více než polovina maximálně 2 partnery). Ženy přitom mají tendenci spíše k dlouhodobějším mimomanželským vztahům, zatímco muži k více k vztahům příležitostným. Autoři usuzují, že vyšší počty nevěrných mužů jsou důsledkem jejich větší upřímnosti anebo možnosti, že by mnoho jejich styků proběhlo s neprovdanými ženami. Celkově vyšší počty nevěrných oproti zahraničním studiím přisuzují autoři liberálnějším postojům české populace k nevěře.[9]

Podle zprávy CVVM z roku 2003 32 % dotázaných považuje mimomanželské sexuální vztahy za špatné vždy a 38 % za špatné téměř vždy. Špatné jen někdy jsou pro 21 % a nikdy špatné pro 4 % dotázaných.[10] Výzkum téže agentury z roku 2012 ukazuje, že nevěru manžela považuje za morálně (spíše) nepřijatelnou 60 % dotázaných a nevěru manželky 63 %. Naopak za morálně (spíše) přijatelnou ji považuje 11 %, resp. 8 % dotázaných.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ CAPPONI, Věra; NOVÁK, Tomáš. Sám sobě manželským poradcem: první pomoc při příhodách nevěrných. Praha: Grada, 1995. ISBN 80-7169-163-1. 
  2. ↑ ŠMOLKA, Petr. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0397-1. 
  3. ↑ KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská terapie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-332-3. 
  4. ↑ PLZÁK, Miroslav. Žena a muž: teorie a praxe manželského dorozumívání. Praha: Motto, 2001. ISBN 80-7246-099-4. 
  5. ↑ Miroslav Plzák: Klíč k výběru partnera pro manželství (Avicenum 1975, Motto 2010)
  6. ↑ LEWINSON, Morus-Richard. Světové dějiny sexuality. Překlad Jiří Stach. Praha: Naše vojsko, 1992. ISBN 80-206-0071-X. 
  7. ↑ OTIS-COUR, Leah. Rozkoš a láska: dějiny partnerských vztahů ve středověku. Překlad Kateřina Novotná. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-542-9. 
  8. ↑ DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). I, Dům a jeho lidé. Překlad Martin Všetíček. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-116-3. 
  9. ↑ a b WEISS, Petr; ZVĚŘINA, Jaroslav. Sexuální chování v ČR – situace a trendy. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-558-X. 
  10. ↑ Šamanová, Gabriela: Postoje veřejnosti ke kontroverzním tématům partnerského soužití Archivováno 3. 4. 2012 na Wayback Machine., CVVM, 4. 2. 2003.
  11. ↑ Tuček, Milan: Jaké chování je pro nás morálně přijatelné?[nedostupný zdroj], CVVM, 11. 4. 2012.

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj